Reflexe Teorie a Etiky Sociální práce III.

Ivo Řezníček

Metody sociální práce

Počáteční kontakt a vymezení podmínek spolupráce

                ,,Je sychravé odpoledne a do nevábného, šedivého prostředí běžné české kanceláře vchází nejistý občan. Naproti němu usedá zapšklá pracovnice. Veškerá komunikace skončila tam, kde začala. Klientovi, bědujíc nad počtem svých dětí, nad nedostatkem financí a diskriminací, je okamžitě vyhověno…“ Příklad, ze kterého vycházím, je převzat ze zkušeností, o jejichž zdrojích bude lépe mlčet.

            Z prosté logiky věci vyplývá, že tento model nemůže být mnou akceptovatelný. Pro první kontakt je určitě nutné přívětivé, neodpudivé prostředí, už jenom z toho důvodu, že klient dá na první dojem a mne posoudí dle prostředí. Když pánbůh dá a budu mít kancelář, kde budu oficiálně přijímat klienty, tak by bylo mým přáním mít tam alespoň nějakou výzdobu. I já se cítím depresivně, když je kolem mě socialismus, uniformita.

            Myslím, že pokud je člověk sociálním pracovníkem, pravidla slušného chování by měl nejen respektovat, ale i dodržovat a navíc k nim přidat úsměv, korektní vystupování a hlavně vstřícnost, aby vzájemných počátečných slov bylo co nejvíce. Přeci jen, když člověk přichází za sociálním pracovníkem, tak za ním jde většinou s problémem, tedy ne moc v dobré náladě. Takže zajisté pocítí rozdíl, když s ním bude hovořit milý, usměvavý pracovník nebo nepříjemný, naštvaný člověk.           

            Co se týče pojmu vymezení podmínek spolupráce, spatřuji v tom mnohé. Za prvé, vytvoření mantinelů, tedy určitých hranic, které žádná ze stran nepřekročí. Tím mám na mysli, že pokud já nepolezu klientovi do soukromí (tedy když nebude zákonný důvod), tak ani on mě. Pokládám to za důležité, jelikož klient si musí uvědomit, že ačkoli mu pomáhám, tak mé soukromí je mé soukromí.

            Za druhé, má-li být má pomoc účelná a výsledek má být úspěšný, tak jako pracovník musím vyžadovat určitou úroveň autority. Vycházím z toho, že pokud klient chce pomoci, tak by měl uposlechnout mých rad. Je to paradoxní, ačkoli pomáháme, víceméně lidmi manipulujeme. Vím, má rozhodnutí nejsou vždy správná, ale snad to není tak často, aby klientova situace byla horší než před příchodem ke mně. Ocitám se na tenkém ledě, málokdy člověk pozná hranici mezi direktivním komandováním a dobrým úmyslem pomoci. Kde je? Doposud se řídím tím, že má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Jestli je to přístup správný pro sociální práci, nevím.

            Za třetí, klient, podle mne, musí být přesvědčen o tom, že mu chci pomoct. Musí vědět, že mu neublížím. Proč? Kupříkladu já bych těžko svěřil svoji osobu někomu, komu nevěřím. Dalo by se říci, že tuto důvěru vidím jako podstatnou část interakce mezi pracovníkem a klientem. Jak toho dosáhnout? Neznám žádný univerzální recept platný na každého, pravděpodobně ani neexistuje, ale opět to vztáhnu na mne. Moji důvěru si druhý ,,zaslouží“ tak, že se mnou mluví jasně, upřímně a hlavně jako rovný s rovným. Myslím tedy, že když budu s klientem takto jednat, tak si dříve či později jeho důvěru získám. Samozřejmě záleží na mentální úrovni klienta; v posledních třech letech se věnuji práci se silně těžce a hluboce mentálně postiženými. Pokud se nestarám o ostatní z oddělení, tak dělám po většinu času něco jako osobního asistenta jednomu klientovi. Dosud sice nevím, z čeho pramení jeho důvěra ke mně (mluvení ani jiné komunikační schopnosti nemá), mohu pouze polemizovat. Myslím však, že to je dáno jeho samotou, ale to je jiný příběh, zpět k tématu.

            Za čtvrté, bude nejspíše ,,běžnému“ klientovi potřeba vysvětlit, za jakých okolností mu budu pomáhat a za jakých pravidel se mu budu věnovat. Ad absurdum to znamená, že když mi klient přijde do kanceláře s pistolí za opaskem, tak se mu prostě věnovat nebudu, i kdybych byl sebešlechetnější sociální pracovník. Stát se může cokoli.

            Uvědomuji si, že uvedené odstavce vyznívají ve smyslu ,,já bych se choval“, takže realita a můj vzorec chování může být zcela jiný. Může se stát, že pravidla se budou měnit s klienty, třeba nějaký klient pravidla ovládat nebo znát nebude, protože to nikdy neviděl, tak samozřejmě bude nutné postupovat s ohledem na tento fakt. Nevím, jaký by byl lepší přístup, jestli ho naučit nebo to respektovat a zařídit se tomu. Pokud ho budu něčemu učit, tak musím vzít v potaz to, že  není můj jediný klient, tedy čím více času věnuji jemu, tím méně času dám jiným. Pokud existuje zlatá střední cesta, tak za ni považuji naučení toho nejpodstatnějšího a zbytek holt nechat na klientovi. Samozřejmě, s následnou kontrolou a případnou pomocí.

Petr