Místnost

Náhle mě rozbolela šíleně hlava. Až mně probrala ze spánku. Měl jsem rozostřené vidění, takže jsem nevěděl jestli jsem u sebe v obýváku nebo někde scela jinde. Viděl jsem jen mlhavé obrysy něčeho, ale čeho, to nevím. Jedno jsem si přece jen začal uvědomovat, a to, že určitě nejsem u sebe doma, ale uplně někde jinde.

"Kde to jsem?" řekl jsem pro sebe šeptem. Ani jsem nečekal, že mi někdo odpoví.

Cítil jsem, jak mě něco studí do zad. Byla to dlážděná podlaha. Zrak se mi začínal lepšit. Podlahu pokrývaly šedé čtvercové dlaždice, na kterých již byl znát zub času.

Pomalu jsem si na zemi sedl a opřel se lokty o kolena. Dlaněmi jsem si promnul obličej a potom přejel přes vlasy na týl a na krk.

Začal jsem se rozkoukávat po místnosti. Uprostřed stál omšelej stůl a jedna židle. Přesně nad stolem ze stropu visela rosvícená žárovka na kabelu. A to bylo všechno.

Náhle mě přepadl nepříjemný pocit. Uvědomil jsem si, že místnost nemá okna, ani dveře. Okna mi tak nevadí, ale že tu nejsou dveře, mě vážně překvapilo. Bože, jak jsem se sem dostal? Kde to jsem?

"Haló, slyší mě někdo?" zakřičel jsem. Nikdo neodpověděl.

Začal jsem mít vážně strach. Jak se odtud dostanu? Jsem v blázinci, ve vězení, kde proboha?!

Rozhodl jsem se, že všechny čtyři zdi pořádně prohlídnu.

Vubec nic. Krom toho, že omítka byla steřelá a loupala se, tak jsem jinak nic nenašel.

Sedl jsem si zoufale k jedné ze čtyř stěn. Zavřel jsem oči a začal tlouct hlavou o zeď. Za chvíli jsem přestal.

Uslyšl jsem jakýsi zvuk. Bylo to také mlácení o zeď, ale z druhé strany zdi za mnou. Okamžitě jsem se otočil levou stranou ke zdi, abych mohl položit ucho na zeď. Ano, potvrzeno, za tou zdí je další místnost! A co je hlavní, někdo tam je. Určitě tam má i dveře!

S novou sílou jsem vyskočil na nohy, vzal židli a začal s ní mlátit vší silou do oné zdi. Šlo to dobře, zeď byla kupodivu tenká a cihly i malta měly svou slávu zasebou, takže jsem se rychle proboural do vedlejší místnosti.

"Halo, slyšíte mě?" zavolal jsem. Najednou mě něco zarazilo, Uvědomil jsm si, že jsem v naprosto stejné místnosti jako předtím. Stůl, židle, žárovka na kabelu a...

...opět žádné dveře, ani okna!

Obešel jsem stůl a uviděl jsem na podlaze ležet kostru v oblečení. Něco mi na tý kostře bylo povědomé. Ano, už vím, to oblečení! Ježiši Kriste, ona má to samé oblečení co já! Když jsem si ji začal víc prohlížet, zjistil jsem, že má na pravé ruce ten samej prsten co já. To už nebyla náhoda, měla i odštíplej kousek zubu, co mám též já. Chytil jsem se za hlavu, zavřel oči a začal jsem křičet. Poznal jsem, že ta kostra na zemi jsem já sám! Já mrtvý..

Stále jsem křičel a nepřestával....

Když jsem otevřel oči, byl jsem opět u sebe doma. Televize stále hrála. drink byl vypitej. Tlukot srdce jsem cítil až v hlavě. Můj ty bože, to byl jen sen!