Reflexe Teorie a Etiky Sociální práce IX.

Oldřich Matoušek

Základy sociální práce

Posouzení a volba teorie       

            Každá práce vyžaduje určité poznatky a teoretické modely, za kterých bude smysluplně a dobře vykonávaná. Stejně jako lékař potřebuje znát rozmístění orgánů po těle, musí mít sociální pracovník přehled o teoriích, které mu umožní pracovat s klienty. Bohužel, zde vidím prvotní zádrhel. U anatomie je vcelku jasně dané, jaký orgán či sval se kde nachází a jaký postup použít, ale jak jsem poznal, v sociální práci je postupů a teorií hodně. A to nemluvím o tom, jak nalézt epicentrum klientovy bolesti a strádání. Takže, co s tím?

            Může se to zdát hloupé, ale při učení se teoriím jsem se pozastavil nad tím, že to jsou vskutku jen teorie. Ano, můžeme namítnout, že jsou vědecké a praxí docela ověřeny, ale jelikož klienti jsou různorodí stejně jako jejich obtíže (mohou se samozřejmě podobat, nicméně absolutně stejné být nemohou), tak to jsou stále ,,jen“ teorie. Co tím chci říci? Myslím, že když se něco nazývá teorií, tak její obsah je poměrně snadno vyvratitelný jediným protiargumentem a také jediná teorie nemůže být napasována na většinu případů. Čili ve své podstatě, teorie nemůže být celá pravda, jelikož pravda je to, co platí víceméně na vše a kdekoli, je to tedy jen část pravdy. Tím samozřejmě nechci říci, že sociální pracovníci se řídí lží, to ne, ale myslím, že je dobré ujasnit si pojmy. Takže čím se řídit?

            Myslím, že by pracovník dopadl špatně, kdyby se řídil čistě jen a pouze jednou teorií, kterou by považoval za alfu a omegu svého přístupu k lidem, už jenom z toho důvodu, že jedna teorie nepostihne vše. Kupříkladu kdybych se řídil pouze Freudem, tak bych problém sociální exkluze vysvětloval nedostatkem uspokojení klientových základních potřeb. Možná bych měl pravdu, ale je velmi pravděpodobné, že bych se mýlil. Asi se do humanitního oboru matematika nehodí, ale chladným rozumem lze zjistit, že pravděpodobnost úspěchu bude vyšší při využívání více než jedné teorie. Tedy čím více, tím lépe? To asi ne, jelikož kdyby se pracovník rozmýšlel, jak bude jednat, tak by to za prvé trvalo déle a za druhé by si ani nemusel vybrat z přehršle teorií. Tak jak tedy ze začarovaného kruhu ven?

            Co se týče mé osoby, tak jsem zvyklý si vybírat. Nejspíše by to mohlo fungovat tak, že budoucí pracovník se seznámí a bude přemýšlet o všech teoriích, které mu jsou nabídnuty či které si zjistí. Až fáze poznávání skončí, mohl by si udělat v hlavě ve všech pořádek, tedy co každá obecně tvrdí, aby si z nich vybral to, co se mu líbí a s čím souhlasí. Myslím si to proto, že pokud pracovník promítá do své praxe sám sebe, tak zde by mohl být základ, tedy v jakémsi eklekticismu. Ne ve smyslu vytvoření jakési teorie všehomíra, ale v čistém racionálním zhodnocení všech aspektů jednotlivých teorií a sžitím se s vybranými tezemi. Přijde mi to mnohem lepší způsob, než fungovat v rámci jen jedné teorie.  Ano, sice nebudu znát jednu naprosto dokonale, ale budu vědět od každé trochu. Což samozřejmě může být brána jako nevýhoda tohoto způsobu. Za další nevýhodu by mohl být brán fakt, že pokud tento princip bude zastávat velké procento pracovníků, tak to dopadne tak, že každý se bude řídit tím svým přesvědčením, čili jiný pes jiná ves. Možná by to bylo nebezpečí pro klienty, pokud by přecházeli mezi různými pracovníky. Inu, vše s sebou nese určité nebezpečí.

                        Schválně se zde nebudu zaobírat tím, co z jaké teorie bych si vybral, jelikož mé studium sociální práce trvá teprve nějaké tři měsíce, čili nemám právo soudit teorie, které jsem si několikrát přečetl. Nepokládám to za rozumné.

                Je tedy dobře, že tu máme nějaké teorie, když víceméně praxe je jiná a reagujeme spíše než podle teorií, tak dle vlastního vědomí a svědomí? Pokud opomenu prostý důvod zanesení sociální práce mezi fundované vědy, tak myslím, že ano. Například i ryzí ateista potřebuje v něco věřit. Nechci to bagatelizovat na ideu, že teorie jsou naší vírou, od které se odchylujeme, ale pokud má být teorie chápána jako nějaký prostředník mezi pracovníkem a klientem, tak by ony teorie mohly zastávat místo jakéhosi víry či přesvědčení. A v neposlední řadě je zde důvod samotného dobrého vykonávání sociální práce, přeci kdyby pracovníkovi naprosto teorie chyběla, tak buď v práci bude postupovat metodou pokusu a omylu, či jakákoli budoucí sociální práce zdevalvuje na úroveň pomáhání s přecházením na přechodu a nošení těžkých tašek babičkám.

            Myslím tedy, že teoriím ano, ale je nutné si uvědomit, že praxe bývá jiná, dále je nutné si vybírat a také že není všechno zlato, co se třpytí. To je ale jen teorie.

Petr