Reflexe Teorie a Etiky Sociální práce X.

Oldřich Matoušek

Metody a řízení sociální práce

Etický kodex sociálních pracovníků ČR

            Ve své poslední reflexi bych se rád věnoval tématu, které po prvním přečtení může působit velmi vznešeně- jak kvůli stylistice formulací, tak díky jedinečnosti v sociální práci; ale nic není dokonalé. Více než interpretaci, bych se rád zaměřil na přemýšlení (možná, že i kritice) o obsahu několika vět. Ano, vzdělání oboru teprve získávám, jsem si vědom svých nedostatečností, ale i tak bych rád polemizoval. Proto jsem si také našel nové vydání na stránkách Společnosti sociálních pracovníků z roku 2006, jelikož v knize je o deset let starší.

            Již v první větě vidím rozpor ve formulacích, že sociální práce je založena na hodnotách demokracie a sociální spravedlnosti. Co je vůbec demokracie a jak může být zavedena do sociální práce? Ano, jediné, co by mohlo být akceptovatelné, tak je ochrana menšin a lidských práv. Nicméně, demokracie je velmi často srovnávána se svobodou (a v této větě to tak cítím), ale myslím si, že neprávem. Zjednodušeně, demokracie je vláda majority (ať je zvolená jakýmkoli způsobem) nad minoritou. Tedy v procentech, 51 vládne 49. Což znamená, že 51 je spokojeno, ale 49 ne. Takže jak může být hodnota, která podporuje nespokojenost 49 lidí ze sta, být ustanovena v prvních slovech etického kodexu? Nevím, toto nezáleží na mně. A takový další pojem, který ve mně budí rozpolcenost, je sociální spravedlnost.  

            Největší ,,nebezpečí“ této teze vidím v jejím těžko přesně definovatelném významu. Podle mne je to stejný druh pojmu jako štěstí, láska a rozum, jelikož si každý pod tímto představí něco jiného. Kdejaký chemik řekne, že láska je ve své podstatě záležitost hormonů, ale na straně druhé, kdejaký humanitně orientovaný člověk bud tvrdit, že to je něco vyššího, cit. Čili pohledem mým, sociální spravedlnost je něčím, co v sobě zahrnuje jakousi rovnost mezi lidmi v ohledu jejich příležitostí k bytí částí společnosti. Ano, pro člověka v sociální práci vzdělaného na doktorské čí profesorské úrovni to bude znamenat něco jiného, stejně jako řadový streetworker bude mít jiný názor. Tím chci naznačit, že idea, kterou si každý vyloží dle svého myšlení, by podle mého neměla být v první větě, protože to může způsobit rozkol mezi sociálními pracovníky. Ano, autoři to nepochybně mysleli dobře, stejně jako s tou demokracií, pokud něco má mít základy, tak by měly být dobré, znít dobře a vyznívat příznivě, což účel nepochybně plní, nicméně důvěřuj, ale prověřuj.

             Ve druhém paragrafu kodexu se hovoří o tom, že sociální pracovník má jednat tak, aby chránil důstojnost klientů. Jenomže, co je to vůbec ta důstojnost? Opět mi to vyznívá jako pojem z předchozího odstavce. Znamená to neskákat klientovi do řeči? Nebo ho chápat jako jedinečnou lidskou bytost? Pokud vztáhnu dodržování lidské důstojnosti na mou praxi, tak na pracovišti to spočívalo kupříkladu v přehození ručníku přes nahé klientovo tělo, když byl vezen na koupel. Byla to důstojnost? Pokud důstojnost znamená nedělání si z klientovy situace šprťouchlata a brát ji jak je, tak to byla určitá důstojnost. Důstojnost taky může znamenat určité chvilkové ,,povýšení“ klienta nad úroveň pracovníkovu; přeci jen, když chce člověk prokázat důstojnost druhému, pokyne hlavou nebo se ukloní. Bohužel, já toto dělám téměř běžně, naštěstí to není poznat. Mohla by být tato interpretace platná v sociální práci? Ačkoli to zní hezky, myslím, že ne. Ano, mohlo by to klientovi pomoci, ale jiný, dlouhodobější účinek v tom nevidím, jelikož by to mohl začít brát jako pochlebování nebo postupem času jako podřízenost. A to by nemuselo dopadnout dobře. Takže myslím, že v sociální práci by pojem ,,důstojnost“ mohl vystihovat situaci, kdy klientovi nebude brána jeho lidskost, tedy že s ním nebude zacházeno jako se zvířetem.

            Poslední věc, která mě nejvíce bila do očí, je část týkající se etických problémových okruhů. Nevím, ale přijde mi to jako velká neúcta k sociálním pracovníkům, hlavně k jejich vzdělání. Přeci jen, když už někdo dělá sociálního pracovníka, tak je vystudovaný a má praxi, takže snad už ví, do čeho jde a má představu, co sociální práce řeší. Tohle, co zde autoři píší, mi připomíná situaci, kdy je učiteli řečeno, že bude učit. Upřímně řečeno, v prvních okamžicích mi to přišlo přinejmenším velmi sprosté. Ale opět, každá mince má dvě strany, takže by se dalo říci, že to přispělo k dobrému ve smyslu alespoň nějakého zaznamenání etických problémů.

            Závěrem, mohlo by se zdát, že jsem na takové základní hodnoty tohoto kodexu naplival síru. Možná, že ano, možná, že se to mohlo zdát v předchozích reflexích, ale pouze plivání nepovažuji za rozumné. Snad jsem tedy svou kritiku dostatečně podložil. Bohužel, jen svými tezemi. Snad jsem alespoň jednou nezmýlil. Co se týče celkově tohoto kodexu, nebylo by správné ho nevnímat- už jenom proto, že pokud budu pracovat jako sociální pracovník, tak bych ho měl respektovat. Ale na druhé straně, nemyslím si, že by bylo správná pomocí něj řešit situace a brát ho jako alfu a omegu svého povolání. Kdyby ke mně klient přišel a já mu odříkal kodex, asi by to nebylo košer. A mám li odpovědět na otázku, zdali je to věc kladná či negativní, odpovím, že je kladná. S výhradami, jak jinak.

Děkuji Vám za pozornost a věnovaný čas.

Petr