Říše snů

Když v noci uleháme do měkoučkých, voňavých postelí a na poslední chvíli se snažíme přečíst aspoň pár řádků knížky, přichází čas snění kdy se naše mysl oddává říši fantazie a nemožného i možného. Nastává čas snění kdy se stáváme loutkou snů které nemůžeme ovlivnit. Říká se že poslední věc na kterou myslíme před spaním o té se nám zdá ale sny jsou pouhými sny kde si můžeme dovolit vypustit od všedních problémů. Každý máme ty své které se nám zdají každou noc, a je jen na nás zda se necháme sny ovlivnit. Oči se vám klíží a knížka která je leč zajímavá padá do peřin a my se vydáváme do naši říše snů kterou nám nemůže nikdo vzít. Promítají se nám poslední věci za den co jsme nestihly udělat a ty se rozplývají v jemně chladné mlze snů. Hlavou vám mihne poslední otázka o čem se vám dnes bude zdát. Ten dnešní sen bude o zemi námi vysněné, o zemi námi tvořené, o zemi námi krásné kde se naše pocity, strach a obavy rozplynou v prach a kde si připadáme volni jako nikdy. Ocitáme se v zemi našeho snu. Země nikdy neměla název, nikdy nemůže být  pojmenována. Ptáte se proč? Naše země je všech, je stejně tak moje jako tvoje. Tady každý obyvatel má své místo. Brána našeho království snu je zdobena zlatem, prorostlá stoletými rostlinami a květinami které mají dnes už obrovské šlahouny které se rozrůstají po obou stranách brány jako zeď. I stromy sahají do ohromujících víšek. Už po staletí co si všichni sníme tuhle zemi stromy dokázali vyrůst výš než jsou schopny dohlédnout naše oči. Sahají k nebeským výšinám kde je nebe modré jako oceán. Procházíme bránou a vstupujeme do říše snů.Na pravé straně vidíme lučinu a hned za ní zlatavé pole obilí kde právě nastal krásně barvený podzim. Oči nás svádí podívat se také vlevo ale za tím zlatavým obilím je křišťálová zima. Tak chladná ale krásná. Přeběhne nám mráz po zádech a už se rozhlížíme dál. Ze zamrzlého království se směrem vlevo ustupuje chladná zima v prozářené jaro. Jaro, ta krásná příroda kde začíná nový život. Tam kde potůčky šumí tak ladně že se po chvíli zaposlouchání jakoby jsme se vznášeli. Tam kde potůčky šumí a voda burácí při roztávání sněhu po tuhé zimě. Tam je nám krásně ale oči pomalu touží kouknout zase dál. Mysl ale zůstává s jarem. Ale ne nadlouho. Když naše oči spatří sluncem prozářené teplé léto kde děti dovádějí u vody, máme chuť se rozběhnout za nimi. Ach, povzdychneme si. Kde jsou ty naše dětské tvářičky kdy jsme pobíhali volně a nic nám nebránilo. Kde je ten čas kdy naše jediná starost byla o počasí abychom mohli ven. Chce se nám utíkat za dětmi a znovu to zažít. Aspoň na chvíli. Ale nohy stojí dál. Cítíme vůni kvítí a sladkého léta. Cítíte jak najednou máte pocit takové volnosti? Tolik krásy kolem nás. Koukáme vpravo. Pak zase vlevo a hned vpřed. Stále koukáme a naše oči, mysl i tělo je jako v ráji. Tohle je jako ráj, tohle je naše vysněná země. Všude tolik radostného života a mi chceme tenhle pocit mít už navždy. Najednou se nám klade otázka kam jít? Chtěli by jsme si vše projít celou tu krásnou zem, ale máme tak málo času. Ach, tak málo času pro takovou krásu. Já se vydávám do barevného podzimu kde hraje příroda všemi barvami. A kam půjdeš ty? Nebo ty? Tak velké rozhodnutí v tak krátkém čase. Co naše srdce nejvíc těší? Chladná zima, barevný podzim, zelené jaro či snad teplé léto? Kam se tedy vydat? Kam jít? Vpravo či  vlevo. Dnes si sníme všichni stejný sen. Jen jeho průběh je už na nás. Kde budeme chtít strávit náš čas snění. Ten sen se zdá jako živý. Nebo ne? Je to pravda či ne? Tolik otázek a mi neznáme tu správnou odpověď. Tak jako se Hamlet ptá Být či nebýt já se ptám jít vlevo nebo vpravo. Ten sen je jen náš nikdo nám ho vzít nemůže a je jen na nás zda si z toho snu něco odneseme. Zda si ho budeme pamatovat nebo ho s otevřením víček zapomeneme. Zda nám zůstane v mysli nebo se vytratí jako pára nad hrncem. To už nechám na vás. Průběh vašeho snu je teď ve vašich myslích. Mým úkolem bylo dovést vás sem. Úkol jsem splnila. A proto vás zanechávám tady v říši snů a fantazie kde je možné i nemožné. Kde jste jako vlny proplouvající oceánem ….