Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pohádka z Belgie

12. 05. 2009

735

Autor

Alexander Leféver

Když Jacques otevřel oči bylo ještě šero. Hodiny na stěně tiše odtikávaly půl páté. Tik ťak,tik ťak. Ty zvuky začaly Jacguesovi lézt na mozek. Opět se vzbudil s nutkáním dát si další heroin. Opět se probudil s krví podlitýma očima a hlavně s touhou opět si prožít ten nádherný pocit. Už mu chyběl,nevěděl jak mohl přežít noc, aniž by si nedal. To co si musel upřít ve spánku, musí dohnat teď. Vstal z postele a dobelhal se ke skříňce. Když ji otevřel našel tam pouze použité stříkačky, ale žádnou další novou dávku. Nic. "KURVA!TO NEMŮŽE BÝT PRAVDA! DO PRDELE!" Zařval. S tímhle nepočítal. Potřeboval okamžitě drogy. Hned teď jinak nepřežije. Slunce už vykouklo a první ranní paprsky se rozlily po krásné krajině vlčích máků. Když květiny ucítily jemné doteky slunce, začaly se otevírat. Tímto děkovaly slunci, že jim dává nový život. Vítr se mezi stonkama proháněl a květiny krásně voněly do okolí. Jejich vůně se nesla široko daleko a mámila skoro všechny kdo umí cítit vůni rostlin. Když se paprsky dotkly Jacquasovy tváře,tak už byl ve městě. Potřeboval se dostat na druhý konec za Viktorem. Viktor jeho přítel z dětství, který vždy měl pro něj nějakou tu drogu navíc.Společně začali a společně se o drogy dělili.Teď však Jacques potřeboval dakší dávku a on byl jediný,kdo mu ji mohl dát. Dům číslo 752.,751.,750.,693. Konečně! Vrhl se ke dveřím a začal na ně bezmyšlenkovitě bušit. Nikdo však neotevíral. Jacques nepřestával. Bušil pěstí,zvonil,kopal do dveří nohou,ale nic. Nikdo nebyl doma. "KURVA! DO PRDELE! TY ZASRANEJ PARCHANTE OKAMŽITĚ OTEVŘI! TY PODLÁ HNUSNÁ SVINĚ POTŘEBUJI TĚ!" Odpověděl mu však jenom kos, který zpíval svojí písničku na uschlém dubu. Jacques,teď už v malátném stavu se rozeběhl domů. Nešel přes město,ale zkrátil si to přes pole. Cestou nadával, proklínal svět. Škubal ze země máky a se vztekem je rozhazoval po okolí. Ze země je rval po desítkách, aby je pak mohl roztrhat,udusat do suché země,zničit. To mu udělalo dobře. Když došel domů, rozběhl se do pokoje. Už nevěděl co dělá, nepřemýšlel. Pořád si jen mumlal:"POTŘEBUJI HERÁK, HERÁK, HERÁK. NĚKDE TADY PŘECE MUSÍ BÝT. ASPOŇ TROCHU, MALINKO,JEN KAPÁNEK." Převrátil pokoj vzhůru nohama, ale nic nenašel. Nic jen prázdné sáčky od už vypotřebovaného heroinu. "TO JE KONEC! UŽ NEMŮŽU DÁL!SERU NA ZKURVENÝ ŽIVOT!" řekl si sám pro sebe a vyběhl ven s pistolí v ruce. Vyběhl přímo do pole. Ta rudá zář ho oslepila.Ta vůně ho začala mámit.Všude viděl jen rudo, jen krev. Přiložil hlaveň ke spánku a.......
Slunce stálo vysoko na obloze. Svými paprsky hladilo červené hlavičky máků. Vítr se tiše proháněl mezi těly rostlin a hrál si tam na schovávanou. Bylo krásné středeční odpoledne a bylo krásné žít tady...v krajině červených máků.