V polovině osmdesátých let v Mladém světě (tehdejší časopis nejen pro mladé) vycházely verše mladých básníků.V sériích veršů Čím se trápí hoši, či v ucelené sbírce Místenka na Pegasa jsem objevoval paralely vlastních citů a pocitů.Ty tesklivé nálady krásného trápení.Chci zavzpomínat listováním ve svých verších,ale začnu živou současností a pak se vrátím do "té" doby. A možná ještě hlouběji do minulosti.Pak zase cik-cak zpět k současnosti.Takové cestování časem.Nevím co mě taková cesta bude stát.Možná výsměch, cena není známa.Proto nazvu tuto cestu s verši Palivový příplatek. Je dobře když mluví můzy.Mluví-li ze srdce, myšlenka letí vpřed jako šíp z tětivy luku vystřelený. Můj šíp sice za letu už se ohýbá, ale ještě stále dokáže zasáhnout kýžený cíl...vzletným myšlenkám zdar !

  Palivový příplatek.

 

 

 

 

Mše ve stodole

 

Když cítíš se sám a pochybnost máš

O nějakém dalším svítání.

Tak vyskoč z vlaku, smutky své smaž

Přejezd co bliká, na mši vyzvání.

 

Bývalí bozi, idoly, modly

Znovu se vrací, a nejsou svatí.

Tři piva z večera taky mi bodly

Opět jsem objevil, to co jsem ztratil.

 

Svou víru v lidi, co svět svůj vidí

Srdcem svým, netřeba je jim zrak.

Radost mám, že stále jsou takoví lidi….

….zas nandám si krosnu, jede mi vlak.

 

 

 

„Devátá“

 

A tak se vláčím

S tím vším co mám

Od města k městu co už nestojí.

 

Co zbylo, zbylo

Zpět se nedívám

A prostě se s tím dnes už spokojím.

 

Hodně či málo ?

Vzestup či pád

To ještě konec nevěští.

 

Zůstal-li jeden

Co má tě rád

Tak můžeš mluvit o štěstí.

 

Večer

 

Další večer a zase stejný

Budu tu sám a sám

V temnotě černý, neobyčejný

Sednu si ke vzpomínkám.

 

Obejmu svoje sladký dřevo

Budu si zpívat a hrát

Obejmu tebe, má věrná děvo

Jednou a napořád.

 

 

Andílek

 

Oči, co k nebi vzhlíží, těkají

Slova co z úst se řinou, smysl nemají.

 

Chladným tělem cloumá Satanáš

Anděl strážný, kde se toulá ? Já držím stráž.

 

Zubatá se stále směje – blíž než tušíš

K smrti je jenom kousek, i když spíš.

 

Dlouhá noc, dlouhá, už skomírá

Anděl v obživlém těle umírá.

 

 

Adamův vnuk

 

Vrátím to jablko

Zase chci na zemi ráj.

A k čemu poznání ?

Všichni už znaj.

 

Vrátím to jablko

Jsem Adamův vnuk

A prosím přijmi …

Zprosti nás muk.

 

Společné dědictví

Proč věčný hřích ?

Za koho trpět mám

Dočtu se z knih ??

 

Domovem sladkým

Má mi být Nód ?

Kde že je ?Na mapě

ukaž mi bod !

 

Ne, nechci ! Já vrátím to jablko…..

 

 

Že bych to ještě neviděl ?

 

….dívám se nahoru

nebe jak z mramoru

topí se v tmách

 

a jediná hvězda

jak na náhrobku svíce

hoří ….

Která to nevím

Snad večernice

V moři

            Vypitého vína

Které mě nutí

Když zapomínám

Ať dívám se nahoru….

 

 

Jako za císaře pána

 

Komu chladná svítání

Jenom hrůzu nahání

Tomu z vlastní zkušenosti

Řeknu, že jsou vážně k zlosti,

Ale přitom přeháním.

Pláč borovic II.

 

Zas jsem tu s tebou, má borovice

Krásná jsi a kolem božský je klid.

I když nám je nyní o pár let více.

Stále mi hoří, jak dlouhá je svíce ?

 

Slunce i měsíc, ti stále nám svítí

Můj život ale teď chce mnohem více.

Tři srdce navíc mám, jsou moje kvítí

Stále mi hoří, jak dlouhá je svíce.

 

Srdce mé plesá, ptáci když pějí

Vítr když šumí v korunách tvých.

V lese tvém nyní se mé děti smějí

Vracím se ke čtení pohádek z knih.

 

Kytara, sestra má, před lety ztichla

Bude-li třeba, zas bude hrát.

Jehlička z větví tvých znova mě píchla

Injekce přírody, kterou mám rád.

 

Laská mne voda ve které plavu

Jsem tu rád sám, rád sám přemýšlím…

…jestli mám pravdu, zdali jsem v právu

že občas unikám svým nejbližším.

 

Utíkám, ujíždím – samota, klid.

Však dobře vím koho teď na světě mám.

Dobře vím pro koho chci nyní žít…

…když vracím se , na lících je zulíbám.

 

Slyšíš, už nepláču, jen ty máš slzy

Co jsem kdy chtěl, vlastně už mám.

Přijdu zas za tebou, možná že brzy

Se svými milými a nebo sám.

 

Uvidíš štěstí mé, mé krásné děti

Kterým se radostí usmívaj líce.

Život je krásný – ač rychle letí

Osušme slzy své, má borovice.

 

 

 

 

Znovu po letech

 

S posledním sněhem

Zas po letech kříže,

Cesta z nich dokola.

Ta tam je vztah k víře.

 

Ta tam je nenávist

Jen mučení těla.

Vysoko, k nebesům,

Letět by chtěla.

 

Letět by chtěla

prorazit chlad.

Ta čtyři slůvka

…mám tě moc rád…

 

S úsměvem ve tváři

jen dvě horké dlaně,

lehoučké polibky.

A vzpomínka  na ně.

 

 

Vzpomínka na krásu

A vůni prádla,

S příchutí od vlasů

…najednou zvadla…

 

S posledním pohledem

zas po letech slzy.

Pět je jich do kříže

Prosto iluzí.

 

Srdce však buší dál

Nezlomnou touhou.

Rty znovu dotknou se

Na chvilku pouhou.

 

Zas horké dlaně.

Jen bary a molly.

Propast pak ztrácí se

V dálce, za obzory.

 

 

 

Holubice

 

Za jizvou zármutku

Krčí se holubice.

Třicet dva bílých těl.

V zájmu prohibice.

 

Dvaatřicet holubicí

Proč jim brání dívka snící.

Proč jim brání proti vůli

V oblacích by rády pluly.

 

V úsměvu by vznášely se

S chutí idaredu.

Holubice, ty jsou mládím.

Jizvy patří ledu.

 

 

O hříchu

 

Počtvrté blíží se

Čeká i spěchá.

Čert smlouvu píše už

Duši si nechá.

 

Z kytice pichlavé

Trnem tě zraní.

Po hříchu ztrácí se

Neklidné spaní.

 

V objetí prstů

S tou kyticí růží.

S polibkem bloudivým

Oči se úží.

 

V nastalé slepotě

Patří teď sobě.

Lepí se rozkoší

Srdíčka obě.

 

V rozkoši topí se

Vesmírem bloudí.

Slovíčko voňavé

Se slzou loudí.

 

Slzičku vysuší

Voňavým dechem

Hlasivky v rozkmitu

S přítomným spěchem.

 

Měsíc když ztrácí se,

Smlouvu, tu spal.

Kohoutek červený

Zakokrhal …

 

 

 

Lidská krása

 

Propadám se do tvých očí….

Jen pryč, pryč ty Satane hněvu.

Jen pryč, pryč, tys spáchal zločin

Ty nosíš náladu hřbitovních zpěvů.

 

Satane táhni…a ty Lásko zpívej

Zpívej jak kveteš, však přivři své oči.

Cítím ji v sobě, tu touhu bejt živej

Zpíváš tak krásně a svět se zas točí.

 

Ty tvoje oči ! No to je cosi

Jak pohled z duše, tak upřímný, čistý.

Jen krásná tvář, co s sebou ji nosíš

Zanechá zklamání a bolest místy.

 

Přivři svý oči, dřív než do nich spadnu

Zavři ty studny, ta zrcadla těla.

Už jednou jsem octl se, v tobě, na dnu

Život svůj ztratil, anižs to chtěla.

 

Propadám se do tvých očí

Uhýbám stranou a naslouchám hlasu,

Který je pastí, do které vkročím

Miluju tebe, tvou lidskou krásu.

 

 

 

Ztrácíš se mi

 

Ztrácíš se mi v mlze, ztrácíš

Zakrývaj tě cáry bílé.

Nedostáváš, tak proč vracíš

Dotek chladný, cosi zbylé.

 

Cosi zbylé, cosi vzadu

To mi dáváš ? Nechci nic !

Nechci nic, znám dobře zradu

Co se táhne, bolí víc.

 

Bolí víc a bolet bude

Mlha houstne, nevidíš ?

Že se ztrácíš všude, všude,

Ve mně taky, už to víš ?

 

Už to víš, že vytrácí se

Srdce tvoje ztrácí cit.

Kdo miluje utrápí se

Neví za co, proč je bit.

 

Proč je bit, proč trháš spoje

Co ti vlastně udělal.

Proč se mění – tvoje,moje

Ty jsi jiná, já tě znal.

 

Měníš se mi, já tě znal

Bylas jiná, jiná – moje.

Jiný pán bůh, jiný král

Dvoje šaty, možná troje.

 

Možná troje, mělas jedny

Rozmýšlej co oblékáš.

Já tě mám rád jinou, všední

Ty to víš, vždyť ty mě znáš.

 

Ty mě znáš, víš že se trápím

Nebo ne – to zlý je sen.

Vodou světců hříchy skrápím

Chci být s tebou ?...Či sám jen ?

 

Chci být s tebou, ty se ztrácíš

Zakrývaj tě cáry bílé.

Co jsem proved, co mi vracíš

Nemáš pro mne, než to zbylé ?

 

 

Večerní touhy

 

Než večer usnu vyčkávám

Až zjeví se mi tvoje tvář.

Tvář kterou teprv poznávám

Tvář po níž toužím, nejsem lhář.

 

Já v duchu si tě pohladím

Pak usnu s tebou na řasách

S tebou já spím, o tobě sním

Že jsi jen sen, to nemám strach.

 

Ty nejsi sen, to dobře vím

Ty nejsi sen, já blízko byl

Tak blízko tebe, jak tvůj stín

Až k nohám tvým se poklonil.

 

Já šťasten byl, to nebyl sen

Já věřím v to, co jsem si přál.

Když ztrácí se stíny, končí den,

Že do své ruky tvou dlaň já vzal.

 

 

Studená válka

 

V současné době, když vidím tvé oči

Nevěřím sobě a svět se zas točí.

Točí se opačně kolem své osy

Zas vrací se chvíle kdy byli jsme bosí.

 

Kdy v písku otiskla chodidla stopy

Kdy šlépěje nohou jsou tak blízko sebe,

Kdy dívka v pohledu oči své sklopí

Oči své sklopí a nevidí nebe.

 

Zas vrací se chvíle kdy nebylo smíchu

Kdy nebylo hádek, čas prostý hříchů.

Čas který vyplnil v prostoru díru

Čas studené války, čas války v míru.

 

Vím dobře co bylo však nevím co bude

V současné době jen vidím tvé oči

Vnímám je za víčky, vidím je všude

Dobře víc co nechci, však svět se zas točí.

 

 

Divnej sen

 

Já v noci měl jsem divnej sen

Že někdo na mě zazvonil.

Vykouknu tedy rychle ven

A z okna jsem se vyklonil.

 

Tebe jsem viděl, hned jsem se smál

A utíkám ti otevřít.

Však studený oheň v tvých očích plál

Řeklas, já nechci už s tebou žít.

 

Moudřejší ráno, jen sen to byl

Překrásné ráno, zas jsem se smál

Však vrací se v každé z volných chvil

Co když mě ten sen varoval ?

 

Nevím zda vždy jsem dobrý byl

Zda krásný květ jsem netrhal

Či slovem zlým tě nezranil

Však sen když končil, já jsem se smál.

 

Já překrásný pocit dnes jsem měl

Tys byla moje, já cítil víc

Než pouhý dotyk lidských těl

Cítil jsem víc, než sám smím říct.

 

Cítil jsem lásku tak blízko nás

Ta láska z tebe vychází.

Největší krásu lidských krás

O lásce mnohý z nás pouze sní.

 

Mnozí snad sní i já sen měl

Sen divnej měl jsem, divnej moc.

Proto jsem s tebou býti chtěl

Cítit tvou lásku celou noc.

 

 

Vůně

 

Když vedle mne je prázdno, jen černo černá noc

Já neustále cítím vůni tvou.

Ta vůně spát mi nedá, má prapodivnou moc

Já za tou vůní běžím noční tmou.

 

Náhle tě držím, už zas jsi má

Ach bože můj, vždyť to jsou šaty.

To nejsi ty, ne lásko má

A na rukou zbyl mi jen prášek zlatý.

 

Ta zlatá zrnka, jen vzpomínka

Na to jak s námi se točil svět.

Na tělo horké jak kamínka

A na tvář tak krásnou jak růže květ.

 

Na dívku co hlas má jak rosa když zvoní

Na dívku kterou mám tolik rád.

Ty její šaty doma mi voní

A ona je jinde, já nemohu spát.

 

Ostrov Fulakona

 

Když na tebe myslím, kreslím si obrázky

A ruka s tužkou snad chladem se chvěje

Možná že v zrcadle odpověď otázky

Úsměv, ta grimasa beznaděje.

 

Jen malý křikloun mi společnost dělá

Společnost podivnou, však službu svou koná.

Čtu si a kolem jsou osmahlá těla

Hrdinů z „Ostrova Fulakona“.

 

Slabiky do vět se pokorně řadí

Miluji, milován, překrásná slova.

A nebo jinak, že máme se rádi

Říkám a slyšet chci, dnes, zítra znova.

 

Snad proto ta grimasa v zrcadle doby

Ta velká touha být stále s tebou.

Proto ta černota bradu mou zdobí

Hřeju se vzpomínkou, když ruce mě zebou.

 

Když myslím na tebe, píšu si do řádky

Možná že pro šuplík.Možná že svěřím,

S modrýma očima, kocourkoj z pohádky

Verše svý .Pochopí ? Nevím, však věřím.

 

 

Svíčka a malachit

 

Zas spát mi nedá, ta věčná touha

Ta věčná touha s tebou být.

A vzadu z kapsy dírou mi čouhá

Svíčka a kámen malachit.

 

Škrtnu jen sirkou, zapálím svíci

A potom dívám se v jejím svitu.

Sleduji světýlka tancující

Odrazy kamene malachitu.

 

Svíčka a kámen mi společnost dělá

Nechci už nikdy, nechci sám být.

Nebudu sám, ani kdybys chtěla

V kapse mám svíčku a malachit.

 

 

Už brzy

 

Dva kroužky v krabičce k sobě se tulí

Už brzy lásko má budeme svoji.

Svědkové prozatím boty si zuli

Učí se přijímat pod obojí.

 

Družičky zatím na čas si dávaj

V křesle se houpe bylo a bude.

Kámoši z dětství nám naposled mávaj

Na nebi hrají si červánky rudé.

 

Večer je tady, vzpomínám

Na tebe, chybíš mým dlaním.

Dlouho jsem zůstal, lásko, sám

Samotu střídám v noci spaním.

 

Bez tebe smutno je, nechám si zdát

Nebudu brzy večer už sám.

Budu jen s tebou, tebe mám rád

Prstýnek tobě já brzy dám.

 

 

Lipová vůně

 

Cesty se kříží

Jedu s ní zdviží

Proč jen tak krátce, nahonem ?

 

Hezky se smála

Přírodě chvála.

Voněla lipovým šamponem.

 

Jak krásně voní

Hlavou se honí

Kam dneska asi půjde spát.

 

V lipové vůni

V té bezedné tůni

Ach, jak bych utonul rád.

---