Dotyky 2

Najednou se na mě dívali všichni tři.Nevím jak.Napadlo mě najednou, že bych měla rychle zmizet, tak se to teda obvykle dělá, když se člověk setká s něčím co nedokáže tak docela rozumem pochopit, nebo mu to přijde prostě šílené.Natož, když se mi pak v hlavě začal ozývat důvěrně známý hlas toho, koho bych už nikdy v životě slyšet neměla.Musím pryč…A kurva rychle.,,Protože ty děti to ví.Stejně jako to víš ty.Ten pohled, neříkej, že tomu nerozumíš.A říká ještě něco princezno.Totiž, že přijdou si s tebou popovídat.Promluvit si pěkně z očí do očí.A něco mi šeptá, že by se ti to nemuselo tak docela líbit.Tak odsud sakra vypadni!“

V tu chvíli jsem oči vytřeštila do tmy.Naštěstí jsem rozpoznávala známe obrysy staré skříně, stíny stromů kývající se za žaluziemi.Ale přeze vše se vznášel zelenavý opar tváře té divky, která…Nebyla živá, což ovšem neznamená, že byla mrtvá…Snažila jsem se ten obraz nějak zaplašit.Mrkala jsem očima, snažila jsem si představit si v prostoru něco banálního.Rybičky…nic…kytky…Iluze jsem ztratila, když se obrysy bílé střapaté astry seskupily do něčeho zcela jiného.Nakonec jsem si přivolávala jeho tvář, tu milovanou tvář, volala jsem ji v těch tmách ze všech sil, ale neukázala se.Ale ty tváře zmizely.Což se rozhodně nedá říci o tom pocitu, který bohužel zanechaly.Stočila jsem se úplně do rohu, za zády stěny pokoje, oči dokořán jsem se neodvážila do rána zavřít.Až pak přišel den, ráno a já konečně bez obav usnula.

Šla jsem tedy vyvenčit psa.Venku se smrákalo, docela mi vyhovovalo, že mám konečně volný víkend.Když tedy nemůžu spát v noci, měla bych spát alespoň ve dne.Mohla bych si zařídit teď nějaké noční směny v práci, asi by to bylo lepší, než tahle doba přejde.Ale i tak…Nechci žádné další sny.Procházela jsem zrovna kolem plaveckého bazénu - stojí kousek od mého bytu, takže jsem se mu zrovna nemohla dost dobře vyhnout.Tvářil se docela nevinně.Světla byla zhasnutá, jen až sem na chodník na mě pomrkávala jeho vnlící se tvář.Mizivý okamžik jsem měla pocit, že se tam ve vodě mihlo bílé tělo.Rychle jsem však tuhle představu zaplašila a zrychlila krok.Začal foukat studený vítr a já si říkala, že přinese déšť.

Usnula jsem celkem rychle, bezbolestně, prostě najednou jsem neslyšela své myšlenky a přišla tma.Kolem půlnoci, tedy bylo přesně za tři minuty dvanáct jsem se probudila.Vše se topilo v tichu, jen za okny hučel déšť a stromy stály celé zkamenělé, jen se prohýbaly pod tíhou slejváku.Z dálky zaznívala bouřka, ale jak se blížila, přepadla mě myšlenka, že je zlá.Zní zcela jinak, než obvykle a blesky mají barvu…barvu bledě zelenobílou, barvu nafouklých rybích bříšek plovoucích po otrávené řece.Prostupovalo mě to, stejně jako chlad, zněla jako pes, do ochraptění řvoucí na řetězu.Spaní na mě přišlo až dlouho poté, co bouře odezněla.

I přes zjevný nedostakek spánku, jsem se cítila ráno relativně svěží, seděla jsem u stolu v kuchyni u okna, kvedlala kávovou lžičkou v lógru a houpala na židli nohama.Civěla jsem trochu nepřítomně z okna ven, skrz přivřená víčka jsem si představovala tebe, jak přicházíš po chodníku, tou klátivou chůzí a pošleš na mě do okna jeden ze svých fousatých úsměvů.Musel by ses brodit hromádkami u okrajů cesty, protože se tam všude povalovala spousta rezavého listí – prostě jako na podzim…jak dlouho že to je?

Poznali jsme se před pěti léty.Příznačně a přízračně zrovna v měsíci padolistu.Jak jinak.Brodili jsme se spolu řekami listí, ruku v ruce a beze slov.Nebo jsme plácali strašné hlouposti.Ale většinou jsme se na seba dívali, z očí do očí, já, pevně zaklesnutá do jeho zraku, připomínal mi les, kůru borovic, rozpraskanou v pláči a v úsměvech, vysávala jsem z něj veškerou energii, hřál mě pod kůží a ještě hloub..jak jinak.Prsty jsem se probíjela k jeho rtům skrz třídení strniště a ukazováčkem laskala štěrbinu mezi nimi.V tom momentě pootevřel rty, chytil mě za špičku prstu a lehce kousnul.Taky jsme pak oba později milovali vánoční trhy, vůně, které se nimi proháněly, skořice, medovina, perníky,cukrátka, jehličí, kouř a borové dřevo, chlad který nám štiplavě zalézal pod nehty, obláčky kondenzovaného dechu stoupající k šedivému kalnému nebi mezi stánkařskými boudami s hromadami cetek, ponožek a vařeček.Stávali jsme schoulení do sebe na náměstí pod kašnou, v rukách kelímky svařáku, sledujíc to hemžení okolo.Zpravidla se zde mísily koledy se zpěvy rádoby indiánu prodávajících své kazety a cédéčka, šum lidí, hlasů, dohadů, prsakání ohně.Pamatuji si ty chvíle stejně jako chuť polibků - byly nahořklé, ale zároveň ještě strašně pravdivé, škrábaly mě na tváři a já se domů vracela se zarudlými koutky úst.Pamatuji si ty chvíle jako okamžiky nejprostšího štěstí...nejobyčejnějšího...A nevyměnila bych je ani za nic, přestože už jsou v propadlišti času za mými zády.Tehdy jsme ještě věděli, jak chutná to tiché štěstí, co pak jednoho dne kamsi zmizelo…

Hrnek jsem dala do dřezu a zbytek dne jsem strávila nad plátnem a barvami, s Nickem Cavem řvoucím na plné pecky…If you have dine with the cannibal…Tak trochu jsem myslela na obraz, visící na stěně nemocniční galerie.Kolikrát jsem už před ním stále a nazírala mu pod povrch.Plátno neznámého autora ztělesňovalo jednu jedinou židli v prostoru, obklopenou vlastními stíny, pod těžištěm židle se povalovala hadrová panenka.Na židli, na všem vlastně byl nános prachu, jen ta hračka každý den vypadala tak, jako by ji tam zrovna před chvílí někdo pohodil.Jako by se stále kolem ní ještě tetelil zdvihnuvší se prach.Jediné co mi rušilo myšlenky byl vždy pach dezinfekce a těch všech nemocničních sraček, protože pod ním, hluboko pod ním, byla cítit smrt.A tu nejde ničím přebít, víme už…