Zlatá klika

Když jsem hrabal v kamrlíku,

našel jsem tam zlatou kliku,

je to klika od dveří,

dveří, jimž už nevěří,

              - nikdo -

co v pokoji schovávali,

co jsme všichni, jako malí

tak úzkostně tajili

a přitom se halili,

do svých snů

tak barevných

fantazií záletných.

Světy jsme si vystavěli

a častokrát marně chtěli,

být svým vládcem,

hraček pánem,

dospělé, ty hravě zvládnem.

To vše kryly jedny dveře,

brána hradu, hnědé keře,

ztvárnily už mnoho věcí,

zlatý pták v té blatné kleci,

              - sedí -

Klika barvy slunce,

nabyla po letech punce,

vzpomínkami opředená,

konkurence nikde nemá.

A tak z šera kamrlíku,

vynesl jsem tuto kliku,

ukážu ji zrakům světa,

vím, jsem blázen…

konec, věta!