Pětadvacet

     Začalo zvláštní období. Dívky začaly chodit po městě pouze mezi druhou ranní a desátou ranní. Bylo to zvláštní. Prostě zvláštní. Kdykoliv Karel vykoukl po druhé ráno z okna, za oranžového světla, lehce blikajícího, vyskakovaly ze dveří činžáků a malých domů ženy. Jak mladé, tak staré. Karlovi to bylo divné. A tak jednou šel spát brzy a šel po druhé večerní vyvenčit psa.

     Pejsek nebyl velký, akorát pod kolena, a stálé táhnul dopředu, div se neuškrtil o obojek. Karel tak jde, a když zrovna prochází kolem parku, zapípají mu hodinky oznamující druhou ranní.

      Najednou uslyší otáčení zámků u všech okolních budov. Naráz se otevřou všechny dveře, a na ulicích se objeví proudy lidí ženského pohlaví. Ale jakmile zmerčily Karla, rozutekly se.

     Karel chvíli stál a čekal, až pejsek vykoná na trávníčku svou potřebu. Zahleděl se do dálky, zdali neuvidí nějakou ženu. Pejsek začal opět táhnout, tak Karel šel. Jak Karel odcházel od parku, uslyšel, jak některé odvážné dívky vylezly, aby obhlídly situaci, a mohly pokračovat do barů a na kosmetiku nebo do kadeřnictví anebo dokonce na noční obchůzky obchodů.

     Za Karlem šly jako stín. Klapot podpatků se Karlovy začal vrývat do paměti. Byl to lahodný zvuk, který už tak dlouho neslyšel.

     Nazítří ráno Karel vstal. Bylo vedro tak spal nahý jenom pod lehkou dekou. Zvedl jenom hlavu a zjistil, že nevidí na celé okno. Vidí nějakou bílou šmouhu. Po zaostření zjistil, že mu výhled na okno zastírá jenom ztopořený penis. Nelenil. Dívky se za dne neukazovaly, tak co jiného měl dělat.

     Poté, co se osprchoval, nasnídal se, šel do práce. Na chvíli se odříznul od práce a rozhlídl se. Jeho spolupracovník nalevo byl spolupracovník. Jeho spolupracovník napravo byl také spolupracovník. Nikde žádná spolupracovnice.

"Hele," povídá Karel Janovi, "všiml sis, že tu nejsou žádný ženský?" Jan se rozhlédne.

"No jo,"povídá. Nepřišlo mu to divné, a začal zase pracovat.

     Karel za celý den neudělal nic, pořád myslel na to, jak to, že tu žádný ženský nejsou, a jak to, že si toho nevšimli chlapi dřív? Bylo mu to divné. Po práci šel hned domů. Osprchoval se a v duchu přemýšlel, jestli zase nepůjde večer ven, ale tentokrát bez psa. Nechtělo se mu jít zase brzo spát, ale chtěl být večer čilý. Nařídil budík a zalehl se zataženými závěsy.

     Ve čtvrt na dvě začal kníkat budík. Karel máchnul rukou k nočnímu stolku. Netrefil se. Máchnul podruhé. Netrefil se. Máchnul potřetí a zarazil tlačítko a budík přestal pípat. Měsíc svítil do pokoje. Karel pomalu vstal. Oblékl se, šel potichu, aby neprobudil psa a jako zloděj se tiše vykradl ze svého domu. Vyšel ven. Nadechl se čerstvého vzduchu. Pohlédl na měsíc a šel k parku. Schoval se do křoví a čekal. Čekal deset minut a už se začaly odemykat zámky.

     Domníval se, že vyjdou zase davy holek, ale vyšla jenom jedna, taková drobná. Šla směrem k parku. Asi ji poslaly ostatní, aby se koukla, jestli tu není nějaký chlap. Sotva se přiblížila ke Karlovu křovíčku, vyskočil, zacpal jí pusu, chytnul jí a běžel s ní k sobě domu.

     Holka, která se s klukem neviděla už nějaký ten pátek, byla tak překvapena, že ani nebyla schopna protiútoku. Hodil ji u sebe v bytě na postel. Pes se vzbudil. A ten blbec mu do toho začal štěkat.

     Nyní nastala napjatá situace. Karel koukal na holku. Holka koukala na Karla. Pes jim do toho koukání štěkal. Karel ho odsunul nohou z ložnice a zavřel dveře. Pes chvíli vrčel, ale pak nastalo ticho. Karel zhasnul. Měsíc ozařoval hubený nohy tý holky. Karel jakoby začal slintat jako pes. Chvíli si myslel, že by on šel za dveře a vyměnil si to se svým čoklem. Tuhle myšlenku hned opustil, protože dívka udělala první krok. Sedla si na postel a nespouštěla oči z Karla.

"Sem Karel,"zmohl se říct Karel.

"Co si to dovoluješ?!" začala řvát holka.

"Buď ticho! Vzbudíš ostatní!"; Karel ani nevěděl, jaký skvělý argument použil. Holka se zarazila a zjistila, že víc kluků by pro ni znamenal očistec.

"Sem Klára," řekla a zase si sedla na postel.

"Tak co?" zeptal se Karel stále stojící u dveří.

"Co, co?" odpověděla otázkou Klára.

"Proč...?"nedořekl Karel.

"No asi protože je máte dlouhý!"Vyprskla na Karla Klára. Karel se zamyslel.

"O čem to mluvíš?" zeptal se jí.

"Ty nevíš? Už pár let maj všichni chlapi pětadvacet čísel dlouhý péro," odpověděla mu a vyndala si cigaretu.

"Tady se nekouří," razantně podotknul Kláře Karel.

"Sorry," opáčila a zandala jí zpátky do krabičky.

"Ale, já ho mám patnáct," pochlubil se Karel Kláře. Klára znejistila.

"Tak ho uka!" Chtěla důkaz. Karel tedy stáhnul kalhoty. Klára koukala s otevřenou pusou jako důkaz obdivu. Karel si to vysvětlil jinak a popošel ke Kláře blíž. Klára se sama podivila, že neuhla. Karel po dlouhé době ucítil ten pocit, o kterém se mu dosud jenom k ránu zdávalo. V duchu slyšel klapot podpatků.