Neviditelný

     Byl unavený…byl unavený a to nejen ze školy, ale i z rodičů…

Jen co přišel domů, už ho nabádali, aby si uklidil, udělal si věci do školy, udělal tohleto a tamhleto, že už přeci není malý kluk, že už by se měl chovat jako inteligentní mladý muž, a ne jako puberťák…!!!
Kecy, kecy, kecy!!! Nálada mu klesla na bod mrazu. Ale on přesně věděl, co mu ji alespoň trošku zvedne.
Nebyl si tím úplně jistý, ale předtím to tak fungovalo…
    Popadl bundu a zmizel těm takzvaným rodičům, kteří stejně usnuli- což je naprosto běžné a normální, ven.
Mohl si v klidu popřemýšlet, neboť nohy moc dobře věděly, kam ho mají donést. Žádné výčitky si už nepřipouštěl.
Co to sakra se všema je??!! To se všichni zbláznili??!! Ale já vám všem ještě ukážu, sakra!!!
Vzedmula se v něm taková vlna vzteku, že bez myšlení shodil popelnice stojící na chodníku. No a co!?!
A najednou stál na místě, na kterém chtěl stát, nebo ne?? Ten, jehož právě teď potřeboval, se na něj podíval
s velkým zájmem.
,,Nazdar, neříkej, že jdeš za mnou?!“ Ušklíbl se.
,,Haha, naval to, nemám náladu a ani čas!“
,,Pán má blbou náladu, tak mu ji zvedneme..“
      To, co se tam odehrálo, hned zase vypustil z hlavy.

 
      Byl unavený…byl unavený a to nejen ze školy, z rodičů, ale i ze života…

Cestou domů mu hlavou vířily myšlenky a věci, které by chtěl změnit. Kdyby jen všichni věděli…
Chtěl dělat to, co ho bavilo a ne to, co vyžaduje společnost. Tak povrchní!! Vyžaduje určité vzdělání, které by zajistilo peníze, peníze a zase jen peníze. Všechno je jen o barevných papírkách, které vládnou světem.
Jednou nás zahubí, pomyslel si. A co láska? Není i ta nakonec povrchní?!
Cítil, že mu něco chybí, schází…
      S povzdechnutím třískl domovními dveřmi a bez zaváhání zamířil do svého pokoje. Bylo mu špatně a klepal se. Doufal, že mu pomůže to, co nade vše miloval. Hudba. Hudba upřímná, která má stejné názory
jako on a rozumí mu. Začal se prohrabovat cédéčkama, ale jak se mu třásly ruce, tak mu popadaly na zem.
Avšak svou milovanou placku našel. Jeho duše po ní tolik toužila…
     Jakmile si ji pustil, hned si vzpomněl na jejich koncert. Byli tady poprvé a on je viděl. Na živo! Lístek nebyl zrovna nejlevnější, ale vidět tuhle kapelu bylo něco. Poprvé v životě se cítil tak nějak divně..
…snad šťastně?? Když si na to vzpomene…
,,Koukej to ztlumit! Copak jsi hluchej, nebo co?! Takovou hrůzu musíš poslouchat! Kdyby si se raději učil!!!“ Do pokoje vtrhla jeho máti, která už byla zase ve svém živlu. Křičela. To dělala často. Zvykl si na to.
Jak dospíval, tak to bylo čím dál horší…
,,Tomu nerozumíš..“ Zahuhlal. Ne proto, že by se jí bál, ale v jeho hlase bylo slyšet utrpení, bolest, nepochopení…
jenže kdo by si všímal jeho hlasu?? A tak se zavřel ve svém útočišti. Volume vrátil na původní místo, přesně tam,
kam chtěl on.
     Udělalo se mu špatně. Sedl si teda jen tak na zem a koukal na zeď. Přímo na ní civěl. Byl mimo…
…poslední myšlenka, která mu proběhla hlavou, byla: ,,Jsem to, co jsem. Tak proč mě nechtěli pochopit???“