Černý pomeranče

Je ráno.

Vymačkám si šťávu z černých pomerančů.

Je ráno.

Ždímám,saju,požívám.

Vždycky se mi tohle zdálo vzdálený.Řekl jsem si,že tohle nikdy dělat nebudu,a zas jsem to nedodržel.

Jako všecko.

Je mi z toho zle.

Černá šťáva po bradě.A černé kapky pod ní.

To rači klapky na oči a.Den po dni to samý,zase a zas.

Miláčku,džus máš na stole.J.U.I.Ce.

Jen to do sebe hodí a chvátá dál.Aby jí ten strašák nedohnal.Ale na to už je pozdě,zlato.

Už je to dávno,co jsem si Tě uvázal na krk.A za něj.Vidíš,ani to jsem nedodržel.

  Jak ses tenkrát smála,když jiným tekly slzy...na to nezapomenu.A jak se Tě báli,a Tys myslela,že bezdůvodně.Tak kdo to mohl tehdy vědět!

Jen já...Byla si moje a nikdo mi Tě nezáviděl.A my si připadali šťastní,opilí,zfetovaný,svoji.

    Kam se poděl ten klid,co v nás proudil a tišil naše obavy?Proč Tě taky dostihlo to co ostatní?A proč já zůstal jako dřív?Ale bez svých ideálů.A nezapomínej,nic jsem nedodržel!

A teď tu jen sedim.

A čekám,až se vrátíš z toho čemu říkáš práce.

Jak Ti stačilo málo,abys zapomněla na své plány.

Možná to už ani nejsi Ty,Mimozemšťane!

Čekám.

Je večer.

Jsem tu se svými pomeranči.Bez šťávy.

Je večer.

A čekám,že je znovu naplníš černí.Naše černý pomeranče.