Nezhoubný nádor

Můj nezhoubný nádor, aneb nepodařené

klonování

V pátek  jsem šla na plánované vyšetření sono, kam mě poslala má kamarádka internistka Tereza.

Osobně jsem to brala jako formalitu, přikládala jsem své občasné bolesti problémům s páteří. Ale Terča je důkladná a lékařům se nemá odporovat.

Z výsledků byla dost bledá a nejen ona. Když mi doktor při sono-vyšetření řekl, že mám cistu.“Tady, tady a taky tady“. Přičemž mi tím „udělátkem“ jezdil po celém břiše, ještě jsem vtipkovala, že jsem si myslela, že je to povánoční špek. Až venku na chodbě dozněly následky šoku a já se vybrečela, takže před Terčou už jsem byla zas za hrdinku. Cista byla větší než obvykle (asi 20cm) nebylo ani vidět, kde začíná. Tak mě Terča dala doporučení na gynekologii se slovy, že si mě tam snad rovnou nechají.

Nečetla jsem, co jim tam napsala, ale asi to bylo hodně přesvědčivé, protože mě už po chvilce zvali do ordinace. Pak následovalo vyšetření. Maxi nádor na vaječníku jsem na monitoru poznala i já. A už jsem se loučila se svými milými, kteří mě sem přivezli a šla si prohlédnout přidělenou postel. Jen jsem ještě zavolala do práce, že dnes a v několika dalších týdnech nepřijdu. (Nakonec z toho byly 3 měsíce).

Také mi nabrali krev jestli nemám akutní zánět, to bych šla pod kudlu hned. Nabírala mě sestřička ve středních letech . „Máte hezkou čaroděj- nici“, pokusila jsem se odvézt pozornost od jehly k nápadnému přívěsku na jejím krku..“Máte je ráda?“ zeptala jsem se ještě, bezelstně. „Je to maje životní filosofie“.Odpověděla a blísklo jí v očích. Ani jsem se nezmohla říci jí něco o své filosofii. Konečně jsem si vzpoměla, koho že mi to připomíná. Lenku Kořínkovou. Byla jí fakt hodně podobná. Od té doby jsem se snažila jí vyhnout.. Ale já neurčovala rozpis služeb a tak jsem měla možnost zjistit, že má hodně šikovné ruce i jisté pochopení pro pacienty, udržovala si zvláštní odstup. Příležitost k hovoru o vážných věcech už jsem neměla.

Výsledky krve byly vpořádku, takže mě čekal poklidný víkend. Byla jsem sama na pokoji.

Mohla jsem nerušeně telefonicky koordinovat situaci doma.

 Manžel Pavel postupně zjistil, kde se v kuchyni nachází pánev a jiné užitečné nádobí. I to, že přírodní řízek je jednodužší než obalovaný. A z bohaté nabídky programů automatické pračky jsou podstatné jen dva (na barevné a na bílé).

Malý Míša se konečně naučil samostatně oblékat. A Jana se zapojila

s ženskou vervou (sedmy let) do domácích prací.

Lékař, který chodil o víkendu na vizitu už mě měl asi dost. Vždy se ptal jestli mě něco bolí. A já už celá netrpělivá mu jednou odpověděla, že ne, že mám jen břicho velké, jak ve čtvrtém měsíci těhotenství a to nebolí pokud to nemačká žaludek atd. „Tak jste měla přijít dřív“ odpálkoval mě. Jenže tohle už jsem od lékařů slyšela a tak jsem poněkud podrážděně pronesla: „Tak mi třeba vynadejte, ale to teď asi nepomůže.“ Argument o tom, že kdyby četl mou pestrou rodinou anamnézu, nedivil by se mé snaze zlehčovat jakou-koli chorobu, či příznaky, jsem naštěstí nestihla vyslovit.

Lékař mi oznamil, že mě zařadili do programu v úterý a s nemalým potěšením v hlase dodal, že on v úterý neoperuje. To se, ale mýlil, naštěstí poprvé a naposledy!

Pondělí :

Dostala jsem spolubydlící, takovou kultivovanou paní. Je už v důchodu a občas oddává na nedalekém zámečku. Přišla kvůli jednoduchému zákroku, takže tu pobyla jen tři dny.

Paní která ji vystřídala byla asi stejně stará. Ale tady veškerá podobnost končila. Nakráčela do pokoje s jadrnými slovy na rtech, její rozhořčení pramenilo z její pochmurné diagnózy. Měli jí vyoperovat rokovinový nádor a vše postradatelné okolo. Její svět se otřásal a ona neměla žádný zdroj naděje. Já ano, navíc všechna vyšetření shodně ukázala, že můj nádor není zhoubný.

Přípravy na operaci - vyprazdňování trávicího ústrojí atd. tady nebudu popisovat. Jsou to věci, ke kterým se člověk nerad vrací, v bláhové naději, že je snáze zapomene.

Úterý den operace:

Místo snídaně jsem dostala rohipnol a pak mě sestra zavedla na ambulanci, kde sloužil můj operatér ( lékař z víkendu). Obratně mi vysvětlil, že pokud se mu ten nádor nebude líbit, pošle ho ihned pod mikroskop. Pokud by byl zhoubný musí vyndat vše, co je postradatelné. Tak ať mu podepíšu souhlas. Snad ty prášky, snad včerejší rozhovor s kamarádkou pracující na operačním způsobyly, že jsem ani nezaváhala. Abych trochu odlehčila situaci a pochlubila se svými známostmi řekla jsem, že mě Jana z operačního uklidnila , ať se nebojím, že pan doktor je moc šikovný. Nevím, jestli mu to zalichotilo, spíš ne, protože vážným hlasem pronesl: „ Ale já se bojím!“ Ještě že jsem byla pod práškama, protože tenhle vtip jsem fakt nepochopila.

Pak už jen cesta na sál a milosrdná narkóza. Nebála jsem se, takových už jsem zažila.

Probození na pooperačním bylo hodně bolestivé. Různé zacházení, různě vystresovaných sester bylo jak setkání s anděli i fůriemi. Požádala jsem jestli mi sestra může přizvednout nohy, aby se mé čerstvě rozřízlé břicho tak boletivě nena-pínalo. Odpověď: „U téhle postele to nejde.“ Po chvíli jsem se zoufale zepala jiné sestry. „Ale samozdřejmě.“zněla milá odpověď , následovaná nepatrným zmáčknutím jakéhosi tlačítka. Možná mi mezi tím vyměnili postel???

Změna polohy mi přinesla vytouženou úlevu srovnatelnou se zdělením doktora, když přišel večer na vizitu. Vše dopadlo dobře. Nádor se mu sice nelíbyl, ale mikroskop prokázal jeho neškodnost. Takže šel ven jen

s jedním vaječníkem. V euforii jsem chtěla panu doktorovi dát pusu. Naštěstí mi utek. ( Následky narkózy, nebo to bylo tím morfiem?)

Moje nová spolubydlící šla na operaci ve čtvrtek. Téměř mi vyrazila dech, když v pátek přišla za pomoci sestry z pooperačního pokoje

po svých. Je pravda, že to bylo jen přes chodbu. Ale stejně.

Když za mnou přišla den po operaci rehabilitační sestra, vysvětlila mi jak vstát a chtěla mě odvést na WC. Mě se tak točila hlava, že zůstalo jen

u teorie. Vzepřela jsem se i sestře, která mi pak přišla vzít cévku. Výlety na WC mi přišli dost nereálné.Další den už to bylo lepši, pokud bylo

po ruce čeho se chytit mohla jsem i chodit.

Po operaci se hodně spí a to jde jen na zádech. Takže jsem získala osobní zkušenost, jak asi bolí proleženiny.

Se spolubydlící Jarkou jsme si dost povídali. Bylo příjemné,že jsme si v rámci možností i momentálního zdravotního stavu vzájemně pomáhaly. Měla sebou i rádio, tak jsem jí v neděli ráno požádala o naladění Prahy. Měl být přímý přenos bohoslužby z našeho Lochotínského sboru ECM.

Jarka byla celá vedle, když se dozvěděla, že jsem věřící. Nedokázala to pochopit. A já jí to nedokázala vysvětlit.

Vzpomněla jsem si co mi nedávno na podobnou situaci řekl Pavel: „Když namáš moudrost mluvit, tak je moudřejší mlčet“ I přes velké výhrady

k víře si Jarka bohoslužbu se mnou z rádia poslechla. Určitě tak měla

o čem přemýšlet.

Ke konci pobytu, jsem se začala bát injekcí proti bolesti a začala jsem preferovat prášky. To i třesto, že se nám s koleginí na pokoji podařilo ( za cenu jistých obětí) odhalit, která sestra má téměř vražedný styl a kterou je možno si bez obav pustit k tělu. Po jedné špatně píchnuté injekci jsem měla pocit, že mi noha bolestí vyskočí z okna. Prý to škráblo o kost.

Také kapky proti bolesti mi přinesly nečekané zážitky. Byla jsem po nich poněkud vláčná a neobvykle uvolněná. Kamarádka, která mě přišla navštívit zrovna poté, co jsem dostala svoji porci kapek, byla poněkud zaskočena mou sdílností, až rospustilostí. Naštěstí je sama zdravotnice, takže to pochopila.

Moji večerní zkušenost s kapkami doplněnými práškem na spaní ovšem nic jen tak nepředčí:

Za oknem byla tma, z té se pomalu vynořila podivná zahrada. Místo stromů tam byly bílé kameny a sloupy. Mezi tím postava v bílém hledící upřeně na mě. Bylo to tak reálné, že jsem to zkusila vyfotit telefonem. Potom se ozval zvláštní řinčivý zvuk. Stále sílil. Zeď oddělující náš pokoj od chodby zmizela. Už jsem je mohla i vidět. Po chodbě pochodovala skupina trpaslíků v těžké zbroji. Prošli kolem mě bez povšimnutí. Jako kdyby kráčeli do nějaké bitvy. To už bylo i na mě dost . Věděla jsem, že si musím lehnout. Usnula jsem okamžitě.

Na telefonu jem ráno měla fotku okna na jehož černém pozadí se zrcadlil pokoj s bílou postelí a nábytkem. Uprostřed jsem stála já v bílé nemocniční košili. Je totiž „stopro“ bavlněná a já se po operaci v noci příšerně potila, takže se v ni dobře spalo, i když to byl fakt úžasný model.

Sestra rozvážela po pokojích léky, řinčivý zvuk vozíku na chodbě a já

v tu chvíly slyšela své trpaslíky.

Domů mě měli pustit ve čtvrtek, po vyndání stehů. V úterý ráno si mě zavolal pan doktor na ošetřovnu. Prý mi nechce do ničeho nutit. Mají, ale tlak na místa a tak mi nabídl, že mě pustí už domů. Nebyla jsem vůbec proti. Pavel pro mě do hodiny přijel.

Tak můj pobyt v nemocnici skončil stejně neočekávaně jako začal.

Ve středu jsem zašla ke svému gynekologovi. Nabídl se,že mi vyndá stehy, takže mi ušetřil únavnou cestu do Plzně. Ještě mi vysvětlil, že vaječníky jsou pokryty bunkami různého typu. Ty se mohou začít množit a růst. Vzniká tzv. dvojče. Je to pak rychlejší než růst plodu v těle matky. Pavel to vtipně okomentoval, že jsem se chtěla klonovat.

Musím, ale dodat, že on sám se dokázal přetranformovat ve schopnou hospodyni.