Ironie osudu

         Klečím před ní, srdce mi buší, ruce se třesou a sucho v krku nepodporuje můj hlas. Vzchopím se a konečně
to řeknu: ,,Báro, vezmeš si mne?“ Nevím, co bylo horší, jestli situace pár vteřin před tou osudnou větou,
nebo tato situace, kdy stále klečím a netrpělivě čekám na odpověď. Koukám na svou lásku a čekám, když…Báře tečou slzy, usměje se, klekne si a konečně odpoví: ,,Ano, vezmu.“
Srdce mi v tu chvíli radostí pukne! Obejmu ji a chci ji takhle držet nadosmrti. Smějeme se jako dva blázni.

         Jdu ulicí, která je plná ruchu. Všichni lidé někam spěchají. Nikdo se nepozastaví nad blbostmi jako je život, láska
a zrada. Vzpomínám na den, kdy jsem Báru požádal o ruku. Bože, jak já se bál, že mě odmítne! Hm, jako by to bylo včera. Byl jsem ten nejšťastnější muž pod Sluncem. Ano, byl. Ve chvíli, kdy mi Bára řekla ano, mi srdce puklo radostí.
Teď mi však puká bolestí.
        Je to už pět let zpátky, co Báře doktoři diagnostikovali rakovinu prsu. Byla zrovna těhotná. Čekala naše první dítě!! Po diagnóze se rozjel kolotoč vyšetření a život po nemocnicích. Ani na okamžik jsem si nepřipustil, že by mě Bára 
(nebo snad naše miminko) opustila-odešla…
Doktoři Báru operovali a tvrdili, že operace byla úspěšná. Jenže měsíc před porodem si sama Bára našla bulku. Tentokrát na druhém prsu. Nebylo možné, aby se znovu operovalo v tak pozdním stádiu těhotenství.
Ohrozil by se život dítěte. Samozřejmě se děti rodí předčasně a většinou doktoři děťátko bezpochyby zachrání, ale Bára byla proti. Nechtěla vystavit naše dítě, byť malému, riziku, nebo třeba předčasnému porodu, když jí vlastně nic nebylo. Nic ji nebolelo, nebylo jí špatně. Cítila se dobře.
Tak doktoři odebrali pouze vzorek z bulky a udělali testy. Výsledky byly zdrcující.
         Přednější byl ale porod. Bál jsem se…v životě jsem se tolik nebál. Můj smysl života umíral, druhý chtěl na svět. Bára byla vysílena a doktoři museli zvolit císařský řez. Já čekal v čekárně. Seděl a čekal. Hlavou se mi honily myšlenky, fantazie i horory. Bál jsem se o život svých dvou princezen.

         Už jsem ulicí nešel. Stál jsem a koukal, jak Bára pokládá kytičky na žulový kámen. Ten obrázek byl
to nejsmutnější, co se v životě může odehrát. Bára ke mně přišla a řekla mi: ,,Tati, mám tě ráda a maminku taky.“
V tu chvíli mi  srdce puklo potřetí...