Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVzácný strom
14. 05. 2009
0
0
650
Autor
czokies
Bylo jí smutno. Strašně smutno. Vstala, i přesto, že byla téměř hodina po půlnoci, oblékla se a šla. Šla tam, kam chodívala pokaždé, když jí bylo zle. Zle na duši, zle pschicky. Šla na "svůj" strom. Nacházel se nedaleko jejího domu. Prošla maličkým lesíkem, kolem posedu, nezalekla se ani zakrákorání čehosi ve tmě vedle ní, až dušla k vysokému a statnému jasanu. Šla bosa a jen v lehké bundičce přes noční košili svolánky. Znala cestu, věděla kam nemá šlapat, aby se neporanila, kde je jaký kámen, kamínek, kus větve. Byla tu už mnohokrát. Nikdo sem nikdy nechodil. Nikdo nevěděl, že ona sem chodí. Jednou nohou si stoupnula na padlý kmen vedle jasanu, druhou se zapřela o výstupek stromu. Vytáhla se na nejbližší větěv. vždy tam jen tak seděla, pozorovala pole a lesy okolo, pozorovala oblohu a měsíc na ní, poslouchala zvoky kolem. Ve dne i v noci. U toho přemýšlela. Přemýšlela o tom, co ji trápí a při tom lehce prsty hladila kmen. Často si k tomu tiše zpívala, tak tiše, že málem jen otvírala ústa. Vždy došla k optimistickému závěru - ne, že by byla optimistka, ale dodávala si tak odvahu, sílu a naději. Jenom dnes jí zpěv ani přemítání o nasalém probému nějak nezabránili v tichém pláči.
A tak tam tak sedí, slzy jí tečou po tvářích a kapou na tenkou bundičku. Tak jí přece někdo pomozte! Potřebuje poradit, utřít sltičky a obejmout. Potřebuje vědět, že ji má někdo rád! Řekneš jí to?
A tak tam tak sedí, slzy jí tečou po tvářích a kapou na tenkou bundičku. Tak jí přece někdo pomozte! Potřebuje poradit, utřít sltičky a obejmout. Potřebuje vědět, že ji má někdo rád! Řekneš jí to?