Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se...a tma!
14. 05. 2009
0
0
421
Autor
czokies
"To snad nemyslíte vážně?!" vyjekne najednou vedle nás 'souška' učitelka Lexová. Ani jsme si jí nevšimli. Je to děsná megera!
"Co nemyslíme vážně, paní učitelko?" zacvrlikám roztomile a stále sedím Jéňovi na klíně.
"Takhle se muckat ve škole a ještě o hodině. Z toho budete mít vééééliký problémy!" protáhne a dramaticky pohrozí prstem.
"Milá 'pančielko', my hodinu nemáme. Momentálně využíváme -a příjemně využíváme- naši polední přestávku před odpoledkou, víme?" odpoví klidně Jéňa a líbne mě na tvář. Lexová, rudá vztekem, rázně odkráčí, jenom k nám z dálky dojdou slova jako: drzárny, nemrava, lehká děva, a pak už jen prásknutí dvěří - zřejmě jejího kabinetu.
"Kráva." zhodnotím jednoduše. Lexová je stará panna s migrénama. Podlejzá řediteli naší obchodky, ten ale překvapivě odolává. I když je to taky takovej vlk samotář. Údajně má v Rakousku manželku a dítě, jak se spekuluje po škole. Podle mě je to ale kravina. Kdo by chtěl takovýho plešatýho pupkatýho dědouška? Nikdo. Já problémy s krásou řešit nemusím. Denně dostávám dost komplimentů. A Jéňa mi to dokazuje dostatečně. Někdy i pětkrát za sobotu. No a co teprve Matyáš za neděli. Wow, úplný tornádo.
Dneska přijde Matyáš. Kluci o sobě nevěděj! Kdyby věděli, tak to by byl docela mazec. Pojedeme na chatu. Tam je aspoň klid. Ale teď v únoru poněkud zima. Matyáš zná ale dokonalej způsob, jak se zahřát.
"Čau kočko." pozdraví mě, když si vlezu k němu do modré octavie. Chvíli se věnujeme sami sobě, Matyáš samozřejmě využívá situace a má pořád zaměstnané ruce.
"Měli bysme jet." zadržím ho. V autě to není moc pohodlný. To už jsem vyzkoušela s Jéňou. Matyáš nastartuje a jedeme. Jede rychle. a já mám rychlou jízdu ráda!
"těšíš se?" zeptám se sexisticky. Odpovídat nemusí, stačí mi pohled na jeho těsné džíny. Matyáš šlápne na plyn, snad abysme tam byli ještě rychlejš. Předjíždí auta. Muziku máme naplno. Najednou se proti nám vyrojí cosi ostře červenýho Matyáš dupne na brzdu, ale přes náledí auto nezastaví.
"Áááááá...." zajřičím v poslední chvíli. Pak už jenom strašná rána, řinkot skla a plechu. Cítím bolest v hlavě a na nohou...a tma!
"Co nemyslíme vážně, paní učitelko?" zacvrlikám roztomile a stále sedím Jéňovi na klíně.
"Takhle se muckat ve škole a ještě o hodině. Z toho budete mít vééééliký problémy!" protáhne a dramaticky pohrozí prstem.
"Milá 'pančielko', my hodinu nemáme. Momentálně využíváme -a příjemně využíváme- naši polední přestávku před odpoledkou, víme?" odpoví klidně Jéňa a líbne mě na tvář. Lexová, rudá vztekem, rázně odkráčí, jenom k nám z dálky dojdou slova jako: drzárny, nemrava, lehká děva, a pak už jen prásknutí dvěří - zřejmě jejího kabinetu.
"Kráva." zhodnotím jednoduše. Lexová je stará panna s migrénama. Podlejzá řediteli naší obchodky, ten ale překvapivě odolává. I když je to taky takovej vlk samotář. Údajně má v Rakousku manželku a dítě, jak se spekuluje po škole. Podle mě je to ale kravina. Kdo by chtěl takovýho plešatýho pupkatýho dědouška? Nikdo. Já problémy s krásou řešit nemusím. Denně dostávám dost komplimentů. A Jéňa mi to dokazuje dostatečně. Někdy i pětkrát za sobotu. No a co teprve Matyáš za neděli. Wow, úplný tornádo.
Dneska přijde Matyáš. Kluci o sobě nevěděj! Kdyby věděli, tak to by byl docela mazec. Pojedeme na chatu. Tam je aspoň klid. Ale teď v únoru poněkud zima. Matyáš zná ale dokonalej způsob, jak se zahřát.
"Čau kočko." pozdraví mě, když si vlezu k němu do modré octavie. Chvíli se věnujeme sami sobě, Matyáš samozřejmě využívá situace a má pořád zaměstnané ruce.
"Měli bysme jet." zadržím ho. V autě to není moc pohodlný. To už jsem vyzkoušela s Jéňou. Matyáš nastartuje a jedeme. Jede rychle. a já mám rychlou jízdu ráda!
"těšíš se?" zeptám se sexisticky. Odpovídat nemusí, stačí mi pohled na jeho těsné džíny. Matyáš šlápne na plyn, snad abysme tam byli ještě rychlejš. Předjíždí auta. Muziku máme naplno. Najednou se proti nám vyrojí cosi ostře červenýho Matyáš dupne na brzdu, ale přes náledí auto nezastaví.
"Áááááá...." zajřičím v poslední chvíli. Pak už jenom strašná rána, řinkot skla a plechu. Cítím bolest v hlavě a na nohou...a tma!