Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRomantika v bažině
14. 05. 2009
0
1
511
Autor
czokies
TY JAKO HOLKA BYS NIKDY DO BAŽINY NEŠLA. - napsal mi jednou Kuba na ICQ. A já jsem odpověděla, že klidně. Už jsem ale nedodala myšlenku, že s ním třeba i na konec světa, jelikož jsme zatím jenom kamarádi.
A tak jsem se ocitla tady - já, Kubí a velká, zeleno-hnědá děsivě bublající hmota, něco mezi blátem a vodou. "Musíme hejbnout, abysme stihli ještě rozložit stan." poppohání mě Kubíček, kterej má v takovejchhle dobrodružnejch vejleterech za bažinama praxi."Vždyť jdu." odpovím nevrle. Není to jednoduchý projít lesem, aniž bych stoupla někam do něčeho vlhkýho nebo si nechala vcucnout botu, zvlášť, když jsem začátečník. Kuba se vrátí, jelikož značně zaostávám, vezme mě za ruku. Krásně hřeje a vyzařuje z ní pocit bezpečí. Nějaká bažina mi může vlízt na hrb. "To dáme...spolu." mrkne na mě Kubí. Kam šlápne on, šlápnu já. Levá, pravá, levá, pravá... Pěkně nám to odsejpá. Když dojdeme na cíl naší pouti, je už šero. Je tady nádherně. Kolem rozlehlý louky - suchý konečně - jsou kolem dokola temný lesy, působí to krásně tajemně, protože uprostřed louky se vypíná malá jablůňka, na kterou dopadá paprsek rozsvěcujícího se měsíce. Takovej vílí palouček. "Vedle toho stromu rozděláme stan, joo?" usměje se Kubí. "Jasně." kývnu. Krásný místo. Pomáhám při stavbě stanu. Když podávám kolíky, naše ruce se párkrát dotknou, oba ale rychle ucukneme. Občas na sebe mrkneme, usmějeme se, ale ani jeden z nás nemluví. Asi oba vychutnáváme teplej večer a zvuky kolem. Když Kubíčkovi podávám poslední kolík, naše prsty se zase dotknou. Tentokrát neuhneme. Kubí kolík upustí. Oba se krátce zasmějeme, ale Kuba moje prsty nepustí. Je už pěkná tma. Kubovy oči se lesknou do temnoty kolem. Usměju se a uhnu pohledem. Nevydržím koukat se někomu tak dlouho do očí. Dělám, že mám zrovna největší práci pozorovat les napravo. Najednou dostanu pusu na tvář. Usměju se a až pak se na Kubu kouknu, culí se a strašně mu to sluší. "Za co?" zeptám se s úsměvem. "Jenom tak." odpoví, ale očima neuhne. "Jenom tak? Nic se neděje jenom tak, ani náhody." zasměju se Kubí se taky zasměje a pustí mou ruku, ale jenom proto, aby mě mohl obejmout kolem pasu a políbit mě. Tak opatrně, ale nenasytně. Kolem nás skřehotají svrčci a voní les a louka. "Mám tě strašně ráda." slyším, jak říká moje pusa mezi polibky. "Ale to já-přece-vím.-Nazna-čuješ mi to- už dlouho.-Miluju tě." odvětí. Srdíčko se ve mě tetelí. Najednou mám odvahu nechat bloudit svoje ruce všude po jeho těle. Kubí nelení a hladí mě po zádech pod tričkem. Sem tam zavadí o zapínání podprsenky. Když na něm prsty nechá, kývnu a on mi zapínání rozepne. Bloudím rukama po jeho hrudníku, druhou ruku zastrčenou v zadní kapse jeho kapsáčů. Kuba mě na sebe tiskne víc a víc a jeho dlaně tápou pod mou podprsenkou. Jaksi automaticky si sedneme do trávy, ačkoliv máme vedle sebe postavený stan. Zbavím Kubu trička, po chvilce i on mě a vedle svršků svítí ve tmě i má bílá podprsenka. Nic víc po mě nechce, prostě se jen mazlíme a líbáme. Ale i tak je to dost emotivní.
Když se rozednívá, zalezeme si do stanu a s hlavou na jeho ramenu, přikryta jen dekou, v obětí, usínám.
A tak jsem se ocitla tady - já, Kubí a velká, zeleno-hnědá děsivě bublající hmota, něco mezi blátem a vodou. "Musíme hejbnout, abysme stihli ještě rozložit stan." poppohání mě Kubíček, kterej má v takovejchhle dobrodružnejch vejleterech za bažinama praxi."Vždyť jdu." odpovím nevrle. Není to jednoduchý projít lesem, aniž bych stoupla někam do něčeho vlhkýho nebo si nechala vcucnout botu, zvlášť, když jsem začátečník. Kuba se vrátí, jelikož značně zaostávám, vezme mě za ruku. Krásně hřeje a vyzařuje z ní pocit bezpečí. Nějaká bažina mi může vlízt na hrb. "To dáme...spolu." mrkne na mě Kubí. Kam šlápne on, šlápnu já. Levá, pravá, levá, pravá... Pěkně nám to odsejpá. Když dojdeme na cíl naší pouti, je už šero. Je tady nádherně. Kolem rozlehlý louky - suchý konečně - jsou kolem dokola temný lesy, působí to krásně tajemně, protože uprostřed louky se vypíná malá jablůňka, na kterou dopadá paprsek rozsvěcujícího se měsíce. Takovej vílí palouček. "Vedle toho stromu rozděláme stan, joo?" usměje se Kubí. "Jasně." kývnu. Krásný místo. Pomáhám při stavbě stanu. Když podávám kolíky, naše ruce se párkrát dotknou, oba ale rychle ucukneme. Občas na sebe mrkneme, usmějeme se, ale ani jeden z nás nemluví. Asi oba vychutnáváme teplej večer a zvuky kolem. Když Kubíčkovi podávám poslední kolík, naše prsty se zase dotknou. Tentokrát neuhneme. Kubí kolík upustí. Oba se krátce zasmějeme, ale Kuba moje prsty nepustí. Je už pěkná tma. Kubovy oči se lesknou do temnoty kolem. Usměju se a uhnu pohledem. Nevydržím koukat se někomu tak dlouho do očí. Dělám, že mám zrovna největší práci pozorovat les napravo. Najednou dostanu pusu na tvář. Usměju se a až pak se na Kubu kouknu, culí se a strašně mu to sluší. "Za co?" zeptám se s úsměvem. "Jenom tak." odpoví, ale očima neuhne. "Jenom tak? Nic se neděje jenom tak, ani náhody." zasměju se Kubí se taky zasměje a pustí mou ruku, ale jenom proto, aby mě mohl obejmout kolem pasu a políbit mě. Tak opatrně, ale nenasytně. Kolem nás skřehotají svrčci a voní les a louka. "Mám tě strašně ráda." slyším, jak říká moje pusa mezi polibky. "Ale to já-přece-vím.-Nazna-čuješ mi to- už dlouho.-Miluju tě." odvětí. Srdíčko se ve mě tetelí. Najednou mám odvahu nechat bloudit svoje ruce všude po jeho těle. Kubí nelení a hladí mě po zádech pod tričkem. Sem tam zavadí o zapínání podprsenky. Když na něm prsty nechá, kývnu a on mi zapínání rozepne. Bloudím rukama po jeho hrudníku, druhou ruku zastrčenou v zadní kapse jeho kapsáčů. Kuba mě na sebe tiskne víc a víc a jeho dlaně tápou pod mou podprsenkou. Jaksi automaticky si sedneme do trávy, ačkoliv máme vedle sebe postavený stan. Zbavím Kubu trička, po chvilce i on mě a vedle svršků svítí ve tmě i má bílá podprsenka. Nic víc po mě nechce, prostě se jen mazlíme a líbáme. Ale i tak je to dost emotivní.
Když se rozednívá, zalezeme si do stanu a s hlavou na jeho ramenu, přikryta jen dekou, v obětí, usínám.