Dívka blázen

Bylo jaro. No ale i přes tento fakt v noci sněžilo a teď z okna zírám na dva centimetry sněhu, mezi kterým se tyčí lístky trávy. Jo jo, hnusná zima si nemůže dát pokoj, vskutku. Zítra jsou Velikonoce, auu! Zůstanu doma pěkně v postýlce. Jenže co mám dělat teď? Připojím se na ICQ a těším se, že tam snad bude Sir_Psycho, kluk, se kterým jsem se seznámila včera na xchatu. Moc nechatuju, ale když už, tak občas narazím na v poho lidi.
Super! Hned mi napíše: "AHOJ :-* TAK JAKÝ BYLO VSTÁVÁNÍ?"
Odpovím, že kdybych se nevzbudila v půl devátý, spala bych ještě teď, jelikož je něco málo po desátý.
"JÁ SEM TAKY VSTÁVAL TAKHLE BRZY."
"HRŮZA, CO? :D" odpovím mu. Na tohle téma konverzujeme ještě chvíli, když pak přejde na téma, které nadhodil už včera a kterého se bojím. Odjakživa mám strach z rande na slepo a proto je ani nepodnikám. Jenže s tímhle klukem, s Adamem, si rozumíme a sejít bych se s ním i chtěla. Akorát mám prostě strach z toho, že se nepoznáme, že z toho vzejde jeden velkej trapas, že budu koktat a plácat kravinym, nebo naopak neřeknu ani slovo. A že..že si o mně bude myslet, že jsem magor kvůli mejm fóbiím a strachům, a taky názorům.
Nejsem jako lidi. Já jsem věčně zasněná, myšlenkama mimo sebe, často "zasekaná", jak mi ostatní předhazují.
Mám místy náboženské názory, ačkoliv nejsem z věřící rodiny, natož věřící. Prostě, když člověk přirozeně přijde na svět, měl by přirozeně umřít. Žádná eutanázie.
Mám panickou hrůzu z bouraček! Začnu být nervózní pokud ten, s kým jedu, jede rychleji, než 90, a to i když je to autobus. Nikdy si nesedám dopředu, vždy jen dozadu a připoutaná. Nedokážu se soustředit, myslím na to, jak každou chvíli do něčeho napálíme. A proč? Sama nevím, zatím jsem nikdy nebyla účastníkem sebemenší havárie, stačí mi prostě, co slyším za případy!
Moji rodiče si myslí, že bych měla k psychologovi, když slýchávám dětský pláč, smích a kroky a jsem přesvědčená, že máme v bytě ducha, přičemž trpím plazmofóbií, což je strach z duchů. Pojmenovala jsem ho Ema, protože schazuje panenky na zem, takže je to - podle mé teorie - holčička, tak tříletá nebo čtyřletá.
Věřím v magii, elfy, víly a skřítky. Ztrácejí se mi věci, které najdu na místě, kam jsem je určitě nepokládala.
A navíc, k tomu všemu, jsem hodně uzavřená. Málo lidí pozná, co se ve mně děje. Hodně málo, prakticky jen kamarádka Krista, která ale bydlí 280 kilometrů ode mě. Až do mě někdo uvidí tak, jako ona, bude to osudovej člověk, myslím si. Ať už kluk nebo holka.
Adamovi jsem řekla pouze to o tom strachu ze "slepých" rande. Možná, že mu tohle dám přečíst a uvidíme, jestli se bude chtít ještě sejít, jestli stojí o poznání s holkou - bláznem...