Boží požehnání

Tento příběh je sepsaný podle skutečnosti. Opravdu? No dobrá, řekněme, že alespoň do jisté míry tomu tak skutečně je a nestalo-li se vše přesně tak, jak tu stojí, nepochybně se to tak stát mohlo. A mohlo-li se to stát, je to dost dobrý důvod k tomu si myslet, že se to opravdu stalo. Mnoho hrdinů této knížky existuje. Ty bych chtěl poprosit o shovívavost, neboť oni dobře vědí, že smyšleného je zde daleko víc než pravdivého. Přijde-li někomu z nich, že je popsán snad až příliš zesměšňujícím způsobem, omlouvám se mu. Na skutečném životě není mnoho směšného. Nezbylo tedy jinak, než jej - alespoň zde – směšným učinit. Nicméně pro všechny ostatní jsou následující řádky čistočistá pravda. Skoro pravda. Opravdu?

 

 

I.

 

„Píp, píp, píp“…bože můj, co se děje? Převaluji se na posteli a v temnotách hledám budík na nočním stolku. Konečně jsem nahmátl správný knoflík. Příšerné pípání přestalo a já otevřel oči do temného rána…Kruci! Zase další blbej den, prolétlo mi hlavou. Definitivně mě pak odrovnal pohled do zrcadla. Copak v tomto stavu mohu přežít do večera? To se nepochybně příčí lidským možnostem… Další pracovní den začíná tak jako ten předchozí a stejně tak bude začínat i ten následující. Jsem myška běhající ve své kleci. Myslím si, že někam doběhnu, ale ve skutečnosti se nehnu z místa. Co s tím? Lze s tím vůbec něco dělat? Nevím, možná zatlouct skobu do trámu a z provazu si uvázat smyčku kolem krku. Ale já nemám po ruce skobu ani provaz. O trámu nemluvě. Takže nezbývá, než vykročit do nového dne. Pravou nohou? Ne, radši nevěřím pověrám, protože hned za rohem jistě číhá černá kočka jen proto, aby mi mohla skočit do cesty.

 

Kupodivu, večera jsem se dožil. Zatím se mi to povedlo vždycky. Horší bude, až se mi to jednou nepovede. Ovšem, dojde-li k tomu, nebude mi to už zřejmě vadit. Tomu se říká pozitivní myšlení a já se mu právě učím.  Na Kampě jsem potkal Mrázka. Seděl na lavičce pod stromem. Byl zahalen šerem jarního večera a ve svém zdánlivém soukromí balil jointa. „Nazdar.“ Místo odpovědi ke mně natáhl ruku se zapálenou cigaretou. „Hm…dík, nechci.“, řekl jsem a usedl na jeho lavičku. Zašklebil se, zřejmě v duchu hesla hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere, a zhluboka natáhl, aby posléze vyfoukl modravé kouřové kolečko. Kolem nás se rozlil opojný závan marihuany. „Nechceš si v tento Bohem požehnaný večer osvítit mysl?“, zeptal se mě.

 

Mrázek je vůbec zvláštní člověk. Mám ho rád. Osm let trávil v psychiatrických léčebnách, trpěl paranoidní schizofrenií a domníval se, že je sledován ruskou mafií nebo alespoň českou policií. Doma má rozsáhlou feťáckou lékárnu složenou z psychofarmak, která nezná lecjaký doktor. O všech dokáže zasvěceně hovořit a u neinformovaných budí spíš dojem psychoterapeuta než pacienta. V posledních dnech jej ale zachvátilo jakési náboženské blouznění.

 

Mrázek se na mě pozorně podíval: „Rozhlédni se kolem sebe, bratře, v každém stromě, každém stéblu trávy cítím Boží přítomnost, kterou tu teď oslavuji tímto špekem.“ Usmál jsem se: „Nemáš náhodou dneska den D?“ Nasadil výraz nejvyššího uspokojení a ukázal na svoji peněženku v otevřené ledvince: „Ano, i to je vůle Boha, který mně požehnal invalidním důchodem…“ Pak se rozhlédl po parku: „Cítíš jeho sílu?“ Nechtěl jsem mu kazit radost, ale skutečností bylo, že jsem cítil akorát marihuanu, kterou kouřil, a pak naprosto šílený smrad z přetékajícího odpadkového koše, jen několik kroků od lavičky. „Nedáme pivo?“, zeptal jsem se zcela věcně. Mrázek v tom snad viděl Boží vnuknutí či co, alespoň jeho výraz tomu odpovídal: „Jistě, bratře, oslavme tento večer, pojďme na osvícené místo!“

 

Pivnice U raubíře je ve skutečnosti zaplivaný nonstop. Na zvláštní oslavy Boží prozřetelnosti to tu zjevně není stavěno, ale Mrázek tvrdí, že zde vládne nakloněná atmosféra. Takže tu teď sedíme a Mrázek, který mezitím dokouřil a cestou se krapítek provětral, přešel na poměrně realistický tón: „ Přemýšlel jsi o mojí myšlence?“ Jeho myšlenkou bylo založit církev. S blížícím se koncem století to byl z marketingového hlediska asi docela dobrý nápad nebýt toho, že to již napadlo hromadu jiných věrozvěstů. Ale co se říká? Není důvod to nezkusit, zvlášť pokud během realizace projektu budeme konzumovat tupláky či alespoň půllitry piva. Odkýval jsem mu celou věc celkem ochotně. No proč také ne.

 

„Výjimečně ještě dva kousky!“, mávám na číšnici, kterou Mrázek pozoroval se skutečným zalíbením. Když nám v krátké sukýnce s lesklými silonkami a velkým výstřihem přinesla další dva půllitry, jen mlsně zamlaskal a svlékl ji pohledem celou. Taky dobrý marketingový trik. Jakkoliv je Mrázek zdatný pivař, ani nepostřehl, že dostal půl sklenice pěny a s chutí se napil.

 

Zatímco na kousku papíru vznikala s každým dalším pivem naše církevní doktrína a byla přiváděna k dokonalosti, otevřely se dveře hospody. Po třech schůdcích sešel další zainteresovaný, kterého Mrázek operativně obvolal telefonem. Tedy sešel. Dole pod schody jej zachytla číšnice. Oplácaná matróna neurčitého věku, která mezitím vystřídala objekt Mrázkovi touhy: „Ne, to je v pořádku, jsem zcela střízlivý…“ řekl příchozí a s výrazem rozzářeného sluníčka se dokolébal k našemu stolu: „Bratři, já jsem již poněkud popil…ale jsem vám plně k dispozici…“ Dopadl ztěžka na polstrovanou židli a v mžiku usnul. „Pavel je unavený.“, poznamenal nespokojeně Mrázek. „Hm…Mečíka sem neviděl v lepším stavu celý poslední měsíc, to nebude únava.“, řekl jsem já a zatřásl Pavlovým ramenem. Rychle se vzpamatoval a natáhl ruku k půllitru na vedlejším stole. Nějaký habán si odskočil na záchod a netušil, že mezitím přijde o pivo…. Co se dá dělat, hlavně, že se nikdo nedíval.

 

„Asociujme, bratři, Bůh, víra, asociujme…“, opakoval Mečík stále dokola a díval se jakoby skrz mě i Mrázka. „Bůh, vůle…síla…“ Moto nové církve se rodilo skutečně obtížně. Mečík asocioval, až se mu z hlavy kouřilo, ale výsledky byly bídné. Zdálo se, že jej to alespoň probralo, zapaloval jednu cigaretu za druhou a když mu zůstala jen prázdná krabička, nasadil omluvný výraz, vytáhl z kapsy cigaretové papírky a ze zbytků tabáku z nedopalků v popelníku si ubalil další. Mrázek se najednou zatvářil spokojeně: „ Jsme jen vůlí Boží.“ Mečík i já jsme uznale pokývali a já objednal další tři kousky. Resumé celého večera pak bylo takové, že se zítra opět sejdeme a každý budeme na „naší věci“ pracovat samostatně. Večer pak dáme hlavy dohromady a vybereme to nejlepší, co každý z nás vyprodukuje.

 

II.

 

Mrázek vstával pozdě. Mohl si to dovolit, neboť jako invalidní důchodce byl pánem svého času a náležitě si toho dokázal užívat. V hlavě mu tlouklo tisíce malých kovářů do kovadlinek. Od té doby, co byl zachvácen náboženským blouzněním, odmítal, vyjma svých psychofarmak, veškerou chemii a léky. Na bolení hlavy si tak vařil bylinkový čaj, jehož směs kupoval v katolické charitě. Snad byl i opravdu léčivý, ale Mrázek v něm viděl především cestu, jak se přiblížit k Bohu. Myslíte, že Bůh pije také čaj?

 

Usrkával horký nápoj a přecházel po malé kuchyňce. Co bude snídat? Byl vegetariánem, absolutně ortodoxním, již skoro čtrnáct dnů, takže veškeré běžné potraviny vyhodil a nakoupil v ekologickém obchodě vegetariánskou stravu. To ovšem nedávalo velké naděje na vydatnou snídani, nicméně Mrázek si s tím mistrně poradil a po několika okamžicích již odjídal z talíře zelený hrášek. K němu zakusoval mrkvičku a vypadal spokojeně.

 

Musím studovat, honilo se mu v hlavě. Celý dnešek obětuji studiu. Nebudu pít, nebudu kouřit, neubalím si jediného špeka. Budu studovat. S tímto předsevzetím vstal od stolu a došel ke své knihovničce. Prohlédl si tituly od shora dolu, pak vytáhl a odložil stranou několik pornografických časopisů, a uviděl titul, který hledal: Bibli a několik brožurek Jehovistické církve. Takto vybaven otevřel okno, natáhl do plic čerstvý vzduch a s novým hrnkem bylinkového čaje ulehl na postel.

 

Nejprve se začetl do Bible: Abrahám měl syna Izáka, Izák Jákoba, Jákob Judu a jeho bratry. Juda Farese a Zaru z Támary, Fares měl syna Chesróma, Chesróm Arama…a tak dále a tak dále. Již po půl hodině studia rodu Ježíše Krista zjistil, že rozsah materiálu je nad jeho síly. Začínat se má od jednoduššího a jít ke složitějšímu, zauvažoval. Nejprve klasická náboženská dogmata, třeba neposkvrněné početí. Mrázek se spojeně zašklebil. Na to nám dneska neskočí nikdo… Boží existenci je třeba chápat jinak, je to otázka vůle a směřování… Prostě neposkvrněné početí je pitomost, skončil Mrázek studium a zavřel knihu.

 

Systém od jednoduššího ke složitějšímu logicky znamenal, že si nejprve přečte knížečky Jehovistů. Mají jen pár stránek a v podstatě řeší problémy, se kterými se budeme potýkat také, zamyslel se Mrázek…A navíc mají mnoho obrázků, takže textu není až tolik, na rozdíl od maličkými písmeny tisknuté Bible. Zaujalo ho především: Kdy bude konec světa? To je přeci věc! Konec světa přeci musí budit nějaké náboženské asociace i u lidí, kteří žádnou víru nemají. Tak na kdy ho naplánujeme? Nemůže to být moc brzo, abychom nebyli odhaleni předčasně, ale nesmí to být ani moc daleko… Přeci jen věřící budou spaseni.

 

Mrázek vstal z postele a začal neklidně přecházet po místnosti. Představoval si v živých barvách církevní shromáždění. Představoval si sám sebe, jak stoupá na podium, obklopen věřícími. Má na sobě oblečený černý hábit, v ruce drží obřadní meč. Ano meč, je přeci rytířem pravé víry…musí mít meč. Meč a kříž, to budou insignie, které přísluší věroukovi sboru rytířů pravé víry. A to byl on, Mrázek, invalidní důchodce z Malé Strany v Praze.

 

Bylo již odpoledne, Mrázek vypadal lehce manicky. Nejedl od snídaně, ale popsal již dvacet papírů svými postřehy a úvahami. Už to nebylo jen o konci světa, bylo to o důkazech Boží existence, vztazích naší církve k ostatním církvím…vždyť ostatní jsou přeci kacíři a nebudou spaseni… Čím více tvořil a přemýšlel, tím více věřil v to, co sám vytvořil. Jeho nadšení bylo přímo ukázkové. Kolem šesté shrnul papíry do tašky…nic nezapomenout, opakoval si stále dokola. Pokřižoval se a prohlédl si jakýsi svatý obrázek, který kdysi našel mezi věcmi své matky. Bůh je s námi…zamumlal pro sebe, zamkl byt a vyběhl na ulici. Jistě mě sledují zplozenci  ďábla, honilo se mu hlavou. Já jsem ale silnější, mám víru.

 

Klikatými uličkami doběhl na zastávku tramvaje a nastoupil do vozu. Zplozenec ďábla, na kterého narazil, byl revizor dopravního podniku. Mrázek jej nevnímal, pomenší chlápek v ošoupaném kabátě mu vehementně ukazoval odznak a cosi mlel. „Odstup!“, zaduněl Mrázek najednou. Revizor udělal krok zpátky, Mrázek se zvednul, doběhl ke dveřím, škubl jimi a vyskočil v okamžiku, kdy tramvaj stála v křižovatce.

 

Po Újezdě běžícího Mrázka jsem viděl již zdaleka. Mával stohem papírů a jehovistickými příručkami: „Nazdar bratři!“, oslovil mě a Mečíka před rockovým klubem. „Tady to má atmosféru nakloněnou naší věci!“, řekl Mrázek zálibně a otevřel dveře. Já a Mečík jsme jej následovali, ačkoliv Pavel protestoval, protože pivo v tomto podniku bylo jednou tak drahé než v našem běžném nonstopu. A on vždy upřednostňoval kvantitu před kvalitou, nemluvě o tom, že tady točili to samé pivo jako v nonstopu, takže nešlo mluvit ani o kvalitativní změně nápoje.  Nicméně přesto vstoupil, ale nikde nebyl jediný volný stůl a proto jsme přisedli k dvěma dívkám, kterým Mrázek požehnal. Utrousil při tom několik náboženských pouček, pochycených během dopoledního studia. Zatvářily se nechápavě, ale Mrázek již svoji příležitost nepustil: „Tady já se svými bratry došel poznání síly Boží existence.“, řekl jim a objednal pro celý stůl vodku, neboť: „…i v existenci alkoholu lze spatřovat Boží prozřetelnost.“ Škoda, že to neobjasnil blíže. Hodil do sebe panáka a hned objednal repete.

 

Jmenovaly se Yveta a Petra. Mrázek si Petru prohlížel zkoumavým pohledem a líčil jí, kdy bude konec světa. Smála se způsobem, který připomínal roztloukání skleniček o zeď. Nebo něco podobného, příměr se k tomu těžko hledá, ale trhalo to uši a znělo vyloženě nepříjemně. Mečík dal mezitím kolem stolu kolovat jointa, kterého potajmu ubalil a studoval přitom Mrázkovy poznámky. Vypadal v podstatně lepším stavu než včerejšího dne. Mluvil souvisle, zjevně se od  rána dostal k alkoholu jen okrajově: „Byl jsem v práci…“, objasnil lakonicky důvod svého stavu a opět sklonil hlavu do papírů. Jakkoliv se to zdálo nepravděpodobné, chodil Mečík skutečně již druhým rokem do práce. Stál v Tescu u pokladny. Málokdo tomu věřil, ale byla to skutečnost. V těch okamžicích, kdy ale u pokladny nestál, usiloval obvykle o to uhnat si otravu alkoholem. Teď tu ale seděl úplně jiný Mečík, který propisovačkou poznamenával něco do Mrázkových lejster.

 

Yveta sklopila oči a přiťukla si se mnou další vodkou, kterou Mrázek objednal: „Stejně nejste normální…“, řekla a sladce se usmála. „Asi ne, ale mně to tak vyhovuje…“, plácnul jsem a jazyk se mi už po těch vodkách pletl. Teprve nyní ke mně Mečík dostrčil první papír. Po čtvrtém panáku se mu přece jen zakalil pohled a písmena se zřejmě pletla: „Prostuduj to doma, bratře, je to na tobě…“  Sbalil jsem svazek papírů a důstojně jej založil do tašky, na Yvetě bylo vidět, že se tím divadlem skvěle baví. Mrázek nasadil výraz Boha a ukázal na mě: „Tady bratr je také novinář“, řekl k Yvetě, kterou to zjevně zaujalo: „Fakt? A kde?“

 

III.

 

Yveta se probudila poměrně brzo s ohledem na to, v jakém stavu jsem ji ukládal do postele. Co jsem s ní měl dělat? Když jsme odcházeli z klubu, sotva pletla nohama, na zastávce tramvaje usnula a spadla pod lavičku. Buď jak buď, nechat jsem ji tam nemohl. Tak teď tu na mě koukala z pod peřiny překvapenýma očima: „Dobré ráno, včera to bylo asi velký…“, usmála se spokojeně. Podal jsem jí hrnek kafe. Yveta jej vděčně uchopila do rukou a pomalu z něj usrkávala: „Co se včera vlastně dělo?“, zeptala se. Pokrčil jsem rameny: „Nic, spala jsi jak špalek už od tramvaje… nejdřív si tě s sebou chtěli vzít policajti na záchytku, ale já je přemluvil. A tak sem tě vyfasoval já.“ Vyčarovala nový usměv: „Ty ses ale sluníčko.“

 

Přisednul jsem na postel k Yvetě: „ Asi bych se měla pomalu sebrat a jít, ne? Nestává se mi to často, teda ještě se mi nestalo, abych skončila doma u někoho, koho vidim prvně v životě…“ Mávnul jsem rukou: „ V tvym stavu to je celkem jedno, stejně nic nebylo.“ Hodila po mě polštář: „Ty seš ale…“

 

Když se Yveta dala pomaloučku dohromady, oblékla se, namalovala si nový obličej a zaklaply za ní dveře, osaměl sem ve svém volném dni. Tak co nyní? Mrázkovy teologické poznámky byly příliš složitým čtením. Chtělo to něco jiného. Vypravil jsem se proto na ulici, chodil sem a tam po Kampě, dýchal podle Mrázka požehnaný vzduch s výfukovými plyny. Pak jsem se přeci jen rozhodl ještě dnes pro naši církev pracovat a vykonat jednu návštěvu.

 

Na strojní fakultě ČVUT v Praze vyjedete výtahem do čtvrtého patra, pak ještě pěšky o dvě patra výš, přes čtvero zamřížovaných dveří až k těm, na kterých je cedulka: Asistenti. Učinil jsem tak a zazvonil na zvonek: „Prosím.“, ozvalo se z domácího telefonu: „ Jdu za panem Borůvkou, je tu?“, řekl jsem do mluvítka, ačkoliv mi bylo jasné, že Petr tu někde bude. Obvykle nevycházel. Místo odpovědi se ozval bzučák, já otevřel dveře a vstoupil do chodby ke kancelářím: „Dnes nedávám konzultace!“, ozvalo se z otevřených dveří jedné z nich. Postava uvnitř se zvedla z křesla a vešla do potemnělé chodby: „Máte index? Z jakého jste studijního kroužku?“ Docela jsem se tím bavil: „Neblbni vole a nasaď si brejle!“ Petr je vytáhle z malé kapsičky u vesty, chvíli čistil skla se sedmi dioptriemi a pak si je nasadil na nos. Zamžoural do šera a jeho výraz se z obranného změnil v přátelský: „Je, to seš ty, rád tě vidim, pořád sem chodí někdo otravovat…“ Poplácal jsem jej po rameni: „Tys nám vyrostl, Petře.“ Usadil mě ve své kanceláři a řekl: „Dáme si čaj, ne? Já si ho teda obvykle zalévám horkou vodou z vodovodu, šetřím tak čas, ale ty chceš asi normální ne?“ Usmál jsem se a Petr zapnul konvici.

 

„Tak co potřebuješ.“, zeptal se Borůvka věcně. Vysvětlil jsem mu v kostce Mrázkovu myšlenku, tušil jsem, že se mu bude líbit. Usmíval se, přikyvoval a čas od času si přeleštil brýle. Pak řekl: „To je dobrý…i když nevím, jak bych ti mohl pomoci…já tu vedu přeci jen klidnější život, takový přímočařejší, podívej.“, ukázal na stoh zápočtových písemek na svém stole a vzal jednu z nich. Z papírů vyklepl tisícikorunu, opět je pečlivě srovnal a do záhlaví napsal: Započteno, výborně. „Tak asi takhle nějak to dělám já.“, dokončil svoje představení a složil bankovku do peněženky. Uznale sem pokýval: „To je fakt dobrý.“

 

Petr mezitím zalil čaj a přistrčil mi jej: „Ale mohli bychom si dát kolínko.“, poklepal na svoji peněženku a dodal: „Studenti nás zvou.“ Nemohl jsem neříct: „Ty seš ale cynik…“ Petr se zatvářil nesmírně spokojeně, zřejmě ve vidině vydatné večeře, ale v tom okamžiku zazvonil telefon a on jej musel zvednout: „Ano pane děkane, zajistím pane děkane, budu tam, přeji krásný den…je to pro mě vyznamenání, děkuji pane děkane…“, zatímco hovořil, pomalu jsem se zvedl, mávnul na něj na rozloučenou a dal se na cestu přes čtvero zamřížovaných dveří zpět domů.

 

Petrovo odpoledne bylo fádní. S děkanem fakulty musel na golf, což sice navenek vítal s nadšením, ale ve skutečnosti by nejraději kopnul dědka do zadku. Jeho úloha byla jednoduchá. Přes jedno rameno měl vak s holemi, přes druhé tašku s jídlem a děkanovou placatkou. Při každém odpalu pak musel nadšeně tleskat. Přeci jen to ale chtělo jistý cit pro situaci, neboť Petr dodnes neznal pravidla hry a radost musel projevovat jen nad dobrými odpaly. Ne vždy se mu to podařilo. Nyní podával děkanovi placatku: „Prosím pane děkane, dnes jste ve výborné formě.“ Dědek se potěšeně usmál a nalil Petrovi tři kapky lihoviny do víčka: „Dejte si taky, to doma nemáte!“ Petr se uklonil, uchopil víčko a z jeho dna si vyklepl na jazyk zmíněné tři kapky. Tvářil se polichoceně, ale hlavou mu táhla jediná myšlenka: Kdyby tak do tebe hrom bacil! Děkan se zhluboka napil z placatky a hlasitě říhnul: „Ta píše, co?“, řekl vesele a bacil Petra po zádech: „Děkuji pane děkane.“

 

Zatímco tedy Petr zabíjel odpoledne, měl jsem odpovědnější úkol, totiž sehnat kvalitní kolínka a vše připravit k soukromé hostině. Když Petrovo auto zaparkovalo u našeho domu, vonělo již opékané maso bytem. Borůvka znalecky nasál, jakmile vstoupil do předsíně a zatvářil se pochvalně. Potom vyložil na stůl několik lahví různého alkoholu a několik čabajek, které jsme vždy zakusovali, dokud se koleno peklo, abychom neměli roupy a neslintali hlady nad nedopečeným masem. „Přeci jen jsem trochu přemýšlel.“, řekl Petr. Posadil se na židli a opět důsledně cídil své brýle. Pak mi načrtnul představu internetové kampaně pro naší církev. Měl ve tváři profesorský výraz, ale mluvil rozumně. Dost možná si chtěl na našem církevním projektu ověřit své schopnosti.

 

Petr byl jedlík k pohledání, při druhém kolínku již sotva mluvil. Z čela mu tekly krůpěje potu, ale přesto statečně odřezával další a další kousky pečeně. Zakusoval chleba, zapíjel a měnil barvy. Nakonec zbyla jen hromádka kostí. Borůvka hovořil nesrozumitelně, přerývaně, říhal a nebyl schopen pohybu…Dalo se ale vyrozumět, že si hostinu pochvaluje. Asi po půl hodině si setřel pot a zamyslel se: „Ještě by to chtělo nějaký zákusek…mno.“ Zeptal jsem se: „Tak zakousneme zbytek čabajky?“ Petr zavrtěl hlavou: „Snad kousek bůčku, co jsi pekl s těmi kolínky. Ale jen opravdu malý kousek, jen tak na chuť.“ Přinesl jsem tedy pekáč s tím, co v něm zbylo. Petr mezitím pročistil trubky absintem a zdálo se, že vytrávil. Bůček se na něj usmíval. Skoro kilový kousek rozřízl na půl, jednu část si vzal sám a druhou naservíroval na můj talíř: „Jak k dílu, tak k jídlu.“, řekl spokojeně. Pokýval jsem hlavou: „Tak to nesedí, kdybychom se podle toho měli chovat, tak nesmíme jíst vůbec.“ Petr přiložil prst k ústům: „Psttt.“

 

IV.

 

Mrázkovo ráno bylo krušné. Nechápal, co se děje, slyšel šramot z předsíně a když otevřel oči, viděl vedle sebe spát svoji novou známou z rockklubu, Petru. Zatvářil se spokojeně, ale to jej přešlo v momentu, kdy otočil hlavu a ve dveřích ložnice stála Adélka. Práskla batohem na zem: „Co to tu máš za couru?“ Petra sebou cukla, nečekala takové probuzení. „Jakube!!! Byla jsem pryč tři neděle! A ty si sem vodíš ňáký kurvy?“ Mrázek se pomalu vzpamatoval: „No jo, tři neděle, ale měla si být ještě týden…Nečekal jsem tě, není uklizeno…“ Peťulka pod peřinou vyprskla smíchy: „Tak nám církevní otče vysvětli, jak je to s tím, že nesesmilníš.“ Mrázek se tvářil nešťastně: „Bůh mě trestá…ale za co? Snad jsem zhřešil? Budu se muset jít vyzpovídat a začít pokání.“ Adélka koukala vytřeštěně: „Co je to zas za pitomost? A ta fuchtle ať táhne.“ Petra se pomalu oblékala: „Nechám vás tu samotný… ozvi se Kubo.“, vklouzla do lodiček a zaklapla za sebou dveře.

 

Mrázek se pokřižoval a odříkal několik latinských vět, zřejmě modlitbu, což Adélu definitivně odrovnalo. Seděla v křesle a bezmocně zírala, nevěřila vlastním očím. Za těch několik dní se to tu změnilo. V obýváku začal Mrázek budovat modlitebnu, na stěnách byly svaté obrázky: „Co se tu děje?“, zeptala se zastřeným hlasem. „Našel jsem správnou cestu, zjevil se mi Bůh, řekl mi, že jej musím následovat, abych zachránil lidstvo…“ Adéla složila hlavu do dlaní: „Je to možný?“, ptala se, těžko říct, zda sebe nebo Mrázka. Ten byl ale zjevně ve svém živlu: „Budeš mi pomáhat, jsi také osvícená, pomůžeš mi na mé cestě k Bohu.“- „Jak proboha?“, zeptala se a obrátila k němu nešťastné modré oči. „To je snadný, budeš naslouchat tomu, co ti bude mým prostřednictvím říkat Bůh…“ Adéla se ztěžka zvedla: „Třeba se ještě probudím“, řekla, udělala několik kroků a lehla si na kanape. Usnula v pěti minutách, po celonoční cestě se tomu nešlo divit. Mrázek se na ni chvíli díval a potom zmizel do obýváku.

 

Sedl si zde na koberec a ubalil jointa. Rozhlížel se kolem sebe. Zatím to tu moc modlitebnu nepřipomínalo, ale mělo se to brzo změnit. Zazvonil telefon. Volal Mečík, který někde ve sklepě našel dva svícny, vycídil je leštěnkou a prohlásil za obřadní: „Přinesu je hned.“, řekl a zavěsil. Na místě byl skutečně během několika minut: „Buď zdráv, bratře věrouku.“, pozdravil. „I ty buď zdráv, bratře ceremoniáři.“, odpověděl Mrázek a uvedl jej do nové modlitebny: „Toto teď bude osvícené místo.“ Mečík pokýval hlavou, z batohu vytáhl dva svícny, položil je na stůl a pak k nim postavil několik lahváčů: „Jsem koupil bratře lahváče, abychom byli více osvíceni.“ Mrázek přikývl: „Zjevně tvé kroky řídil Bůh, bratře.“ Potom načali první dvě piva: „Musíme tu vymalovat.“, řekl Mrázek. Potom zapřemýšlel: „Na jedné stěně musí být výjev z apokalypsy…konec světa, pobíjení národů, v koutě zpovědnice, pak kazatelna…Naproti apokalypse budou výjevy z ráje.“ Mečík se zhluboka napil: „Ano, bratře, tak to si zhruba umím představit, jen nám schází inspirace a nejsme v tvůrčím rozmaru…Proto nesu toto…“, řekl, sáhl znovu do batohu a k pivům postavil láhev absintu. Pak zašmátral ještě jednou a vytáhl zatavený pytlíček a cigaretové papírky. Mrázek se tvářil uznale: „Vidím, že jsi myslel na všechno…Bůh na nás hledí.“

 

Netrvalo dlouho a Mečík s Mrázkem došli k závěru, že jsou v optimálním stavu pro práci na modlitebně. První tahy štětcem po zdi učinil Mečík. Během pěti piv se mu podařilo vytvořit nádherný obraz apokalypsy. Měla v sobě značnou dávku dadaismu, ale i naturalismu, zvlášť pokud se jednalo o pobíjení národů. Mrázek jásal: „Výborně bratře, výborně, budu zde každý večer zbožně rozjímat.“ Mečík byl spokojený. Sotva pletl nohama, absint byl přeci jen silnější než pití, co konzumoval běžně. Ztěžka usedl, před očima se mu dělaly barevné kruhy a měl jen nejasnou představu, co se kolem něj děje.

 

V okamžiku, kdy Mrázek studoval lupou jeden detail Mečíkova nástěnného obrazu, který znázorňoval morem hubené nešťastníky, objevila se ve dveřích už vyspalá Adélka: „Co to je?“, vyšlo ji bezmocně ze rtů. „Sláva, sestro, pojď se posadit a modli se s námi!“, zvolal Mečík a podal ji jointa. Adélka usedla, vypila rychle dva panáky absintu a pak se zeptala: „Co se tu vlastně děje?“ Mrázek odložil lupu: „Toto bude místo, kde se budeme modlit s našimi spoluvěrci. Ty bys také měla najít cestu k Bohu…“ Adélka se zavrtěla: „To je skoro na Bohnice…“, pak vypila dalšího panáka. Mrázek se mezitím vytratil do kuchyně a v momentu byl zpět s lahví jakéhosi červeného vína: „My tě tu teď pokřtíme!“, řekl Adélce, která již do sebe nalámala tolik absintu, že se nezmohla na odpor.

 

Napřed Mrázek zamáčkl špunt do lahve a nalil víno do několika skleniček. Mečík pak zapálil svíčky v obou svícnech. Bohužel měl s tím jistý problém, postupně zlomil asi patero zápalek, než šestá konečně vzplála: „Dělají ty zápalky z moc tenkýho dřeva.“, řekl a kýval se nad plamenem. Adélka zatím netušila, co bude následovat, ostatně i Mrázek s Mečíkem měli jen nejasnou představu. Tedy jasno měli jen v tom, že se v nové církvi bude křtít červeným vínem. Přesný průběh obřadu však ještě nebyl vypracován a Adélka se tak stala pokusným objektem, aniž o to asi sama stála. První se začal křižovat Mečík, otevřel nějakou stařičkou modlitební knížku, kterých tu měl Mrázek obsáhlou zásobu, a předčítal modlitbu, ale zřejmě úplně jinou, než by křtu příslušela: „Kruci, musíme si také napsat vlastní modlitby, zpěvníky a liturgii. Takhle to dál nejde.“, řekl a sklapl knížku. Pak vzal nějakou, která byla z části psána latinsky, takže nebylo na první pohled zjevné, že se text k obřadu nevztahuje: „Ano, bratře, to je magické.“, pochválil ho Mrázek a stoupl si s vínem naplněnou sklenicí nad Adélku: „Adélo, služebnice Boží, poklekni ve svaté chvíli.“ Obrátila k němu alkoholem zakalené oči: „Co?“ Mrázek byl neoblomný: „Poklekni a přijmi křest, nebo propadneš peklu.“ Aby dodal váhu jeho slovům, začal Mečík přednášet další latinský odstaveček pomalejším a ještě temnějším hlasem.

 

Adéla se pokusila Mrázka odstrčit, ale vedlo to jen k tomu, že zavrávoral a vylil ji do vlasů víno ze sklenice, kterou dosud držel nad její hlavou: „Křtím tě na Adélu.“, řekl rychle a chytil se stolu, aby neupadl. Pak se vzchopil: „Křest končí, chvalme Boha!“ Na zemi zůstalo rozlité víno. Adélka zmizela pryč z modlitebny a Mrázek se složil na její místo: „Myslím, že ty obřady musíme ještě trochu vypilovat…“

 

V.

 

Další dny ubíhaly ve svém běžném tempu. Čas od času mi zavolal Mrázek, chtěl abych si prohlédl novou modlitebnu v jeho bytě, ozval se i Mečík, který zpracoval něco jako řád církevních obřadů, tedy zatím jen toho nepovedeného křtu, ale když se opil po návratu z práce, tak jej zase ztratil. Říkal, že se ráno probudil na konečné tramvaje, neměl ani peněženku ani svoje poznámky a nevěděl co se s nim dělo. Nejvíc překvapivé ale bylo, že volala Yveta: „Čau, udělala jsem zkoušku, pojď to oslavit.“

 

Přišla na Kampu, tašku s knížkami ze školy ještě na rameni: „Mám děsnou radost, vůbec jsem tomu nevěřila.“ Nezbylo mi, než se usmát: „Že by to zasloužilo nějakou odměnu?“-„Jasnačka, já si sama určim jakou.“, řekla nadšeně, chytla mě za ruku a vlekla do uzoučkých malostranských uliček.

 

„Je to děsnej kripl, deset lidí, co šlo přede mnou, vyhodil…“, usmívala se a líčila svůj dopolední zážitek. „Co to vlastně studuješ?“, zeptal jsem se. „No…budu paní doktorka, studuju psychiatrii.“, ani nevím, čím mi to přišlo vtipné, ale Yveta měla pohotovou odpověď: „Hele, moc se nesměj, nebo tě pak pošlu i s Mrázkem do blázince.“ Na to se ovšem nedalo nic říct. Zjevně si ze školy hodně pamatovala a diagnostikovala již několik duševních chorob. Kdo ví, jestli tu teď se mnou nesedí jen proto, aby si ověřila teoretické poznatky z učebnice: „To by sis na začátek vybrala moc těžký případy.“, řekl jsem nakonec a Yveta se kouzelně usmála.

 

„Koukni.“, dotkla se mé ruky a kývla hlavou k oknu kavárny. No samozřejmě, v okamžiku slibně se rozvíjející konverzace se objevil Mečík a za sklem divoce gestikuloval. A jak jsem posléze zjistil, nechtěl se nechat odbýt: „Ne, ne, bratře, dovnitř rozhodně nepůjdu, tady to nemá atmosféru, pivo jen lahvový a dvakrát tak drahý než v nonstopu…Pojď i se sestrou  do modlitebny, bratr Jakub připravil kázání.“ Hm, hezky blbý, pomyslel jsem si a vrátil jsem se ke stolu. Yveta nevypadala nadšeně: „Tak snad ze studijních důvodů, abych si uměla představit příznaky opravdového šílenství.“ Zvedla se ze židle a vyrazila ke dveřím.

 

Mečík již byl netrpělivý. Podupával a dělal nekoordinované pohyby: „Našel jsem doma hábity…“, vyrazil vždy o deset kroků napřed a pak se vracel: „Pospěšme, pospěšme.“ Yveta se teď začínala zjevně bavit a pokračovalo to v Mrázkově bytě. Přivítal nás v podobě starozákonního proroka. Černý hábit mu splýval až na zem, hlavu si vyholil a na bradu nalepil plnovous. Nyní si zatahal za jeho špičku: „To jsem si bratři půjčil pro lepší iluzi, dodává to důstojnost.“ Yveta se rozesmála, jakmile ho spatřila: „Hele, Rasputin.“ Mrázka se to ani zvlášť nedotklo, naopak vypadal polichoceně a uvedl nás do obýváku, neboli modlitebny. Tam se zatvářil spokojeně: „Bratře, i tvoje přítelkyně přišla najít cestu k Bohu?“

 

„Já to s tou cestou k Bohu nevidím tak přímočaře.“, usmála se Yveta a usedla na židličku pro věřící. Mrázek si prohlédl přítomné: „Tak bratři, spustíme generálku?“ S Mečíkem jsme přikývli a Mrázek spustil nějakou sakrální hudbu. Znělo to jako v hororu, v místnosti, která měla na stěně zobrazeno pobíjení lidstva duněly kostelní varhany a Mrázek se pomalu šplhal na kazatelnu, kterou si vyrobil ze starého stolu, potaženého černým plátnem: „Bratři a sestry…Dnes chci na našem společném sezení mluvit o hříchu. Proč o hříchu?“, udělal dramatickou pauzu: „Hřích činí hlavní překážku na cestě k Bohu…“ Hovořil dobře hodinu, všechno měl pečlivě připravené a Yveta byla zjevně překvapená. Konec kázání oznámila opět šíleně dunivá hudba a Mečík, který pod kazatelnou udělal několik prostocviků s obřadními svícny.

 

Vše ale nemělo proběhnout hladce, jak se zprvu zdálo. V okamžiku, kdy již zkouška končila, vtrhla do pokoje Adéla. Mrázek se ji sice snažil utišit, aby nerušila moment přiblížení se k Bohu, ale zjevně ji to příliš nezajímalo: „Možná jsem úplně pitomá, ale nejsem tak moc, abych si tohle nechala dělat doma.“ Doběhla k Mrázkovi: „Ty už seš úplnej a regulérní magor.“, pak nás sjela pohledem všechny. Mečík se sice pokusil odlehčit napjatou atmosféru, když v koutě místnosti odpálil špunt šampusu, ale mělo to spíše opačný účinek: „A co tenhle? Co ten tu zase dělá? Vždyť je zas na perníku!“ Mečík se i s lahví klidil ke dveřím: „Křivdíš mi, sestro, už dva roky ne.“ Adéla se ale zastavit nedala: „Tohle všechno skončí a až to tu bude vypadat normálně, tak přijď za mnou, Jakube…Ale teď jdu pryč.“ Práskla dveřmi, několik okamžiků bylo slyšet pobíhání po bytě a pak šlehla i dveřmi na chodbu. Mrázek zatím zkroušeně slezl ze stolu: „Bůh dal, Bůh vzal.“

 

Yveta vstala ze židle: „Tak se to nějak pokazilo…Nepůjdem už?“, vzala mě za ruku a táhla ke dveřím: „Bratři, sežeňte ještě někde kasičku na příspěvky a dejte ji ke vstupu…“, zavolal jsem z předsíně.

 

Mrázek s Mečíkem osaměli. „Tak alespoň vypijem ty bublinky a pak dáme nějaký lahváče…“, řekl Mrázek a odběhl do kuchyně pro skleničky. Vrátil se, ale vypadal nešťastně: „Kruci, jsou tam jen prázdný lahve, Adéla ještě dneska nenakoupila…stejně to byla kráva.“ Mečík nalil víno a souhlasně pokýval: „Ano, myslím si bratře, že tě stejně nebyla hodna. Z daleka nedosahovala tvých obzorů a jen tě táhla k zemi.“ Pak si ťukli: „Boží prozřetelnost ti dá najít rovnocennou přítelkyni, která ti bude oporou v tvém velkém úkole pro lidstvo.“ Mrázek souhlasně pokýval: „S Adélkou to byl stejně jen hřích, nerovný vztah je hřích.“

 

Postupně upíjeli, až byla láhev prázdná. Mrázek si pak sundal falešný plnovous a v kuchyni sebral vypité lahve: „Dojdu pro něco k pití, dnešní večer teprve začíná.“

 

VI.

 

Petr Borůvka seděl jako každý den odpoledne ve své kanceláři. Na jeho stole byla hromada zápočtových písemek…Vždy si vzal první z vrchu, otevřel ji a tak nějak formálně přečetl obsah. Je to stejně k ničemu, pomyslel si. V písemce nebyla žádná bankovka a Petr na nim zůstal koukat poněkud déle než obvykle. Co mohl dělat? Vzal červenou tužku a na zdař bůh zaškrtal části výpočtu. Potom se podrbal na hlavě. No jo, ale to je přeci jen okatý…Tak dobře, přemohl se a do záhlaví listu napsal velkými písmeny: Započteno, dostatečně. Zhnuseně odhodil dvojlist a vzal si nový. Ten již obsahoval příslušný obnos, takže se mu nemusel zvlášť věnovat a autor písemky složil zápočet na výbornou.

 

Někdy Petra až zarážela skutečnost, že nebojí-li se mu studenti dávat peníze přímo v písemkách, stalo se jeho jméno už příliš profláklé. Je pravda, že půlku vybraných peněz musel odevzdávat vedoucímu katedry, ale přesto začínal mít někdy dojem, že stojí na tenkém ledě. Jeho šéf ho vždy uklidňoval: „Víme, jak jste schopný, jinak bychom vám tuto úlohu nikdy nesvěřili.“ Ve skutečnosti měla tato věta znít spíše: „Víme, jak jste postradatelný a když to praskne, hodíme všechno na vás.“ To byla skutečnost, která Petra  zneklidňovala a kterou si při své inteligenci uvědomoval příliš dobře. Nikdy ho nenapadlo, že bude dělat výběrčího úplatků pro svou katedru. Nestěžoval si na příjmy, ale spíše na formu. Možná by si přeci jen představoval, že jeho práce, byť nebude legální, bude přeci jen trochu na vyšší úrovni. Vždyť tahat peníze z písemek a dávat je vedoucímu katedry, který je zas podle svého tajného klíče rozděluje mezi asistenty a docenty, to zvládne i cvičená opice. Snažil se proto pojistit na více místech, ale stále si nebyl jistý, zda dělat poskoka děkanovi při golfu je ta pravá metoda, jak se zajistit proti tomu, kdyby ho na katedře chtěli shodit.

 

Do hrnku hodil pytlíček čaje a zalil jej horkou vodou z vodovodu. Pak z cukřenky přihodil tři kostky cukru a zamyšleně míchal. Vždyť není takový problém dělat si, co chci. Nemusel bych tu jen čekat, až mě nakopnou. Odstrčil písemky stranou a zasedl k počítači.

 

Hm, zamyslel se…Ono to zase není tak špatné, ukázalo by se alespoň, co dovedu. Jenže reklamní kampaň, řízená od počítače, to není žádná legrace. Usmíval se a prsty mu běhaly po klávesnici. Když skončil, byla již venku tma. Vystrašil ho šramot na chodbě. Tak pozdě a přeci tu někdo je? Vykoukl opatrně ze dveří. Aha…Nic se neděje, uklidnil se a vrátil se zpět ke svému stolu. Jen docent Vrtulka, co učí automatizované řízení, si vede do kanceláře studentku, zřejmě na soukromou konzultaci a v igelitce mu cinkají lahve s vínem. Než se ráno rozední, odejde s jedničkou, pomyslel si Petr. Anebo také ne, bude záležet na tom, jak bude Vrtulka spokojený. Je to starý prase. Ještě chvíli koukal do svítícího monitoru, pak zvedl telefon a v seznamu našel moje číslo.

 

„Čau Honzo!“, stihl říct do telefonu, než mi ho Yveta sebrala a červeným tlačítkem zavěsila: „Hele, nemyslíš, že nás už dneska otravuje dost lidí?“. Nezbylo mi, než mlčky přikývnout, což Yvetě dodalo spokojený výraz. Méně spokojený výraz měl Petr. Chvíli uvažoval, co mě vedlo k zavěšení telefonu, pak si pomyslel něco o pitomci, zvednul se a vypnul počítač. Brzo sklidíme výsledky…teda jestli mi ten trouba začne brát telefony, brumlal si pro sebe, když zamykal kancelář. Pak se vydal přes řadu zamřížovaných dveří na cestu domů. Ticho potemnělé chodby rušilo jen hekání z kanceláře docenta Vrtulky. To ale Petra nezajímalo, protože podobné věci se sice vyskytují, ale nikdo o nich neví a kdyby přeci, tak musí alespoň dělat, že o nich neví. A to byl teď jeho případ.

 

Druhý den si Petr pečlivě promyslel, koho zavolá. Nechtěl již riskovat, že mu položím telefon, neboť byl extrémně šetřivý a každá zbytečně provolaná koruna ho vyloženě deptala. Netušil, že za včerejší extempore mohla Yveta, a připisoval ho tomu, že jsem mu ze spaní telefon zavěsil a tím ho vlastně odkázal do patřičných mezí, neboť v noci spím a nikdo mě nemá co rušit. Pohrával si proto s telefonním seznamem, listoval dopředu a dozadu a pak vytočil Mrázkovo číslo: „Jakube, přijď dneska za mnou, něco mám, co by tě mohlo zajímat.“

 

Čekal-li Mrázek nějaký telefonát, pak od kohokoliv jiného než od Borůvky. Znal ho jen od vidění, chápal v něm jakéhosi nadčlověka, kterému je lépe se klidit z cesty a je-li třeba, pak se na něj lze obracet jen ve věci počítačového pirátství. Bohužel od doby, co nový Mrázkův počítač skončil v zastavárně a stalo se nemožným ho vyplatit, byla náhodná známost s Borůvkou v podstatě bezcennou. Ačkoliv překvapen, odpověděl přeci jen pohotově: „Tak to je pro mě veliká čest, pozvání na akademickou půdu, buď ujištěn bratře, že přijdu přesně.“

 

Petr se smál ještě několik okamžiků potom, co položil telefon. Pak se protáhl a přes skleněnou výplň dveří pozoroval dění na chodbě. No vida, od Vrtulky už jde ta slečna ze včerejška… Kruci, ta tu byla dlouho. Dívka si ještě na chodbě rovnala šaty a do kabelky ukládala index. Pak se plaše rozhlédla po chodbě, snad aby ji nikdo neviděl, a rychle proběhla směrem k východu. Nicméně byla to jediná zajímavá událost, které byl Petr svědkem. Pak se již nedělo nic až do Mrázkova příchodu, takže se začal neskonale otravovat a tužkou čmáral do zápočtových písemek. Do jedné přikreslil hlavičku čertíka a usmíval se na něj právě v okamžiku, kdy do dveří vstoupil Mrázek s objemným svazkem spisů naprosto odpudivého vzhledu, který před sebe položil na stůl jako svátost: „To jsou svaté texty.“, objasnil obsah zašpiněných papírů: „Pocházejí od prvních křesťanů v Římě.“ Petr se zatvářil nedůvěřivě: „A kde jsi k nim přišel?“, zeptal se a přitáhl k sobě listiny. Jo, křesťané, pomyslel si. Byla to směs papírů porůznu vystříhaných z knížek všemožného původu, zřejmě Mrázkův studijní materiál: „Hele a od kdy četli staří křesťané v Římě Strážnou věž?“, vytáhl ze svazku celkem jednoznačně vypadající jehovistickou brožurku. Mrázek se zatvářil spokojeně: „Ovšem na okamžik jsem tě mystifikoval, co bratře?“

 

Petr nad tím mávl rukou a pustil počítač: „Včera jsem dělal na reklamní kampani tvojí církve, Honza mě k tomu přemluvil…“ Mrázek byl plný zájmu: „Bůh vedl tvoji mysl, bratře a osvítil bratra kronikáře, když tě oslovil.“-„No, nejsem si úplně jistý, jestli Bůh…každopádně teď je na tom třeba zapracovat obsahově a to by byl úkol pro tebe.“ Mrázek zářil, především v momentu, kdy uviděl na monitoru internetovou stránku své církve: „Boží světlo, boží světlo…“, opakoval stále dokola, pak vytáhl z kapsy papírky a začal balit jointa. Petr se zatvářil nešťastně: „Neblbni, chceš aby mě odtud vyhodili?“ Ale Mrázek byl ve své živlu: „Marihuana je Boží dílo, stejně jako třeba tabák nebo obilí. Já ji jen využívám k větší Boží slávě…A blahořečím mu…Máme-li něco dělat, musíme si osvítit mozek Božím vnuknutím, vyzkoušej to taky.“, dořekl a začal strkat Petrovi ještě nezapáleného jointa. Borůvka pochopil, že to nebude tak snadné, jak si snad zprvu myslel. Opatrně proto zamknul dveře na chodbu a otevřel okno: „Tak aspoň ať to tu není moc cítit…“

 

Možná si Mrázek mozek skutečně osvítil, neboť práce šla pozoruhodně rychle. Omamný dým z marihuany se převaloval nad Borůvkovým stolem a ten kupodivu ani nevnímal tento akademické půdě nepříslušející prvek. Každopádně je to na jeho pracovišti něco nového, takže vlastně osvětového. Ovšem, až to bude někomu vysvětlovat, bude otázka, zda to také pochopí. Pak se ale lekl, neboť se ozvalo opatrné zaklepání, snad skoro zaškrábání na dveře, které Petra vytrhlo ze zamyšlení, zatímco Mrázek ho vůbec nezaregistroval. Borůvka zatěkal očima po místnosti, pak něco zamumlal a i s jezdící židlí odstrčil Mrázka za paraván. Potom vykročil ke dveřím, odemkl je a byl nesmírně překvapen: „Pane inženýre, my si jdeme pro zápočet, já jsem Kudrna, ze studijního kroužku 23…“, řekl jeden ze dvou nešťastníků za dveřmi: „Holeček, taky 23.“, doplnil ho druhý a oba začali natahovat ruce s indexy. Jakmile však ucítili závan vzduchu z místnosti, změnili ustrašené výrazy na medové tváře plné pochopení. Ten, co říkal, že se jmenuje Holeček se projevil jako první: „A koukám, že pan inženýr je taky znalec.“ Na víc už Borůvka nečekal, oba je vystrčil na chodbu a zabouchl za sebou dveře: „Tak hoši…“, řekl, rychle nalistoval v indexech příslušné stránky a oběma zapsal zápočet za jedna. Ukláněli se ještě na konci chodby, ale ze schodů se pak ozýval smích. Ach jo, pomyslel si Petr a vlezl nazpátek do kanceláře.

 

Mrázek tu už rázoval od stěny ke stěně: „Jsem hotov.“ Když si pak Petr sedl k počítači, čekalo ho ještě převedení Mrázkových myšlenek do elektronické podoby. Zabralo to několik hodin, ale stálo to za to. Večer se Petr zvedal od svého díla spokojený. Mrázek tu už v té chvíli nebyl. Nevydržel by tak dlouho nečině sledovat, co Borůvka dělá a tak odešel na Petřín, kde se, jak říkal, bude modlit za zdar věci.

 

VII.

 

S Yvetou bylo čím dál těžší pořízení. Církevní otázky ji vůbec nezajímaly, dokonce si v nějaké psychiatrické učebnici našla diagnózu, která se podle ní jako ulitá hodila na mě i Mrázka. Název choroby jsem pochopitelně hned zapomněl, ale Yvetě se nesmírně líbil. Dal jsem si proto závazek, že ji nebudu s církevními věcmi zatěžovat, nakonec to byla spíš záležitost Mrázka a já jsem měl jen okrajovou úlohu. Když mi ale po několika dnech volal Borůvka, přeci jen zbystřila: „Kdo je ten Borůvka? To je magor jako Mrázek?“ Nevěděl jsem s určitostí, co na to odpovědět, tak jsem jen zavrtěl hlavou. Zdálo se, že Yveta začala projevovat zájem o věc v okamžiku, kdy mi přes rameno koukala do obrazovky monitoru, kde jsem si prohlížel církevní internetovou stránku, kterou nám Borůvka udělal: „Tak vy to přeci jen myslíte vážně?“, zeptala se a pak udělala několik krůčků ke křeslu, na které se posadila: „Jako víš co, z hlediska byznysu, dobrá věc…jen jsem prostě nevěřila, že to dovedete do nějaký reálný podoby. Myslela jsem, že to berete jako dobrý důvod k chození do putyky.“  Pak se kouzelně usmála. Ještě kouzelnější úsměv vykouzlila v okamžiku, kdy mi znovu zazvonil telefon a v něm se ozval Petr: „Honzo, průser jak mraky, jak jsem zprovoznil tu internetovou reklamu, tak se mi přihlásilo dvanáct lidí… Chtějí přijít na středeční diskusní kroužek o Bohu…Co s tím?“ Samozřejmě jsem nechápal ani slovo a o nějakém diskusním kroužku jsem nikdy neslyšel: „Jakej diskusní kroužek o Bohu ve středu? Vždyť žádné diskusní kroužky nemáme, přeci…“, řekl jsem, ale Petr mě vyvedl z omylu: „My jsme si s Mrázkem vymysleli, že se sbor s novými členy schází každou středu v šest a diskutuje o Bohu…a tak jsme to taky reklamovali, včetně obsahu posledních diskusí…“

 

Jasné tedy bylo to, že je pondělí a my máme jen zítřek na to, abychom připravili nějakou diskusi. Seběhlo se to příliš rychle, než abych stihl rozumně reagovat. Volal jsem Mrázka, ale z toho vypadlo jen jediné: „Chvalme Boha…“ Yveta se mi v křesle hyhňala. Vypadalo to na konec církve ještě předtím, než vůbec začne fungovat. Na večerním setkání sboru rytířů pravé víry, tedy Mrázka, Mečíka a mě nebyla o moc lepší situace. Mrázek byl v náboženském vytržení. V tom, že se někdo chytil na Borůvkovu reklamu, viděl Boží vůli a pokládal tím vše za vyřešené. Mečík do sebe nalámal dvanáct piv a nebyl schopen srozumitelného slova. Nakonec se ukázalo, že nejpraktičtější člověk bude Yveta: „Poslouchej, jestli chceš byznys, tak to musíš vzít pořádně do ruky.“, řekla mi, když jsem se vrátil domů, kde na mě celý večer trpělivě čekala: „Zítra uvidíš…“, dodala povzbudivě a odešla.

 

Přes noc přešlo Mrázka náboženské blouznění, takže večerní porada v nonstopu byla podstatně konstruktivnější než předešlého dne. Také proto, že Yveta sem přivedla Petru, kterou Mrázek neviděl od extempore s Adélkou, a teď byl její přítomností docela překvapen. S malým zpožděním dorazil i Borůvka. Mečík sice chvíli protestoval, že na zasedání sboru rytířů pravé víry mají mít přístup jen rytíři pravé víry, což se vyřešilo tím, že Mrázek pasoval mezi třetím a čtvrtým pivem Borůvku na rytíře, ale Mečíka to neuspokojilo a protestoval tedy alespoň proti přítomnosti žen. Mrknul jsem na něj: „Hlídej si svícny, bratře ceremoniáři.“, takže zmlknul a hleděl si svého piva. Situace byla totiž vážná a striktní dodržování ceremonie jsme si prostě nemohli dovolit, především v momentu, kdy jsem z nějakého zvláštního důvodu vkládal do Yvety naděje znásobené nyní tím, že nedorazila sama, ale přivedla si i posilu.

 

„Tak jsem všechny pozval na zítřek, osm lidí potvrdilo účast, zřejmě jsou to nějací fanatici…Poslal jsem jim adresu modlitebny a všechno kolem…“, řekl nový rytíř pravé víry Borůvka a díval se upjatě do své sklenice. Mrázek se zamyslel: „Připravil jsem takovou diskusi na téma: Kdy bude konec světa. O tom bychom zítra mohli s věřícími mluvit.“ Borůvka ale zavrtěl hlavou: „Blbost, to jsme psali, že bylo minule. K tomu konci světa se moc upínáš.“ Mrázek přikývl: „Aha vlastně, to sem zapomněl, tak to bude na téma: V čem spatřujeme Boží existenci. To už mam taky celkem sestudovaný…“, řekl a zhluboka se napil piva. V tom okamžiku promluvil Mečík: „Bratři, přeci jenom musím trvat na tom, abychom objasnili, čeho je bratr Borůvka rytířem…“ Podívali jsme se na něj všichni poněkud vystrašeně, ale bylo zjevné, že již vypil příliš alkoholu: „No ne, to jen pro pořádek, mezi rytíři pravé víry má každý svou úlohu…já jsem ceremoniář…a co je bratr Borůvka?“ Objednal jsem Mečíkovi další pivo a otočil se k němu: „Hele, nejde o to, čím je, nejde ani o to, jestli je rytíř, jde o to, co budeme zítra těm lidem říkat…Může bejt třeba bratr webmaster, když na tom budeš trvat!“ Mečík na mě zíral nedůvěřivě a zdálo se, že vidí skrz mě. Jakkoliv byl Borůvka zprvu vážný a měl pochopení pro situaci, začal se teď smát: „Rozhodně ne, webmaster být nechci…já jsem bratr bez portfeje.“ Mečík se chytil svého piva: „Tak to jo, proti tomu nic nemam, to je v souladu…“, jazyk se mu zamotal, zmlkl a hlavu si podepřel rukou.

 

„Hele, kluci, řešíte blbiny“, ujala se energicky slova Yveta: „Ono nejde ani tak o to, o čem se tam bude mluvit, spíš jde o iluzi, kterou to vzbudí a kompars…My s Petrou přijdeme a budeme dělat návštěvníky sboru a ty, doufám, přijdeš taky a někoho ještě přivedeš.“, kývla na Borůvku a pokračovala: „Jde prostě o to, aby to vypadalo, že se tam fakt scházíme každou středu, aby ta diskuse byla nějak vedená a každej věděl, co má udělat…Petra dělala režii.“ Petra, která se dosud držela pod stolem s Mrázkem za ruku, sebou trhla: „No to jo…Mám tu něco jako scenář.“, rozhodila kolem stolu listy papíru, kde měl každý popsanou svoji úlohu. Koukali jsme na obě holky celkem vykuleně, jeden jako druhý. Ani ve snu nenapadlo nikoho z nás, že se toho chopí tak od základu. Petra se rozhlédla po přítomných: „Ty bílý místa musíme doplnit, já nevěděla o čem se bude mluvit a konci světa pochopitelně nerozumím, tak snad tady církevní bratr zapracuje…“, strčila do Mrázka, jehož obličej vyzařoval výraz nejvyššího uspokojení.

 

Když se povedlo k Mrázkově větší či menší spokojenosti doplnit bílá místa dialogů ve scénáři tak, aby byl v souladu s naším církevním názorem, zvedla Petra důležitě obočí a řekla: „Nejste, doufám, ještě moc nalitý? Teď bude čtená zkouška. Kdo si nezapamatuje svůj text do zítřka, vezme si Bibli a do tý si ho dá…A nečtěte to jako děti v první třídě!“

 

Začátek zkoušky proběhl úspěšně, ale moment, kdy Mečík pro lepší iluzi předváděl zvuk církevních varhan, přilákal číšníka: „Lidi u výčepu si stěžují, že je to ruší, prosím vás, trochu tišeji.“ Nezbylo nám, než mu to odkývat, takže zbytek zkoušky proběhl ve formě nikoliv čtené, ale šeptané a bez jakéhokoliv zvukového doprovodu. Petra se na jejím konci tvářila rozporuplně: „Tak nevím…Jste si jistý, že umíte číst a vnímáte?“ Yveta vyprskla smíchem, Mečík se svezl pod stůl a Borůvka přikývl, že vnímá. Petra zavrtěla hlavou: „Nějak to dopadne, ale nechtěla bych s váma režírovat nějaký divadlo…“

 

Následujícího dne jsme se sešli v Mrázkově modlitebně kolem čtvrté, abychom byli v předstihu, než přijdou věřící. Petra rozdávala narychlo režijní pokyny, Mrázek si drmolil nějaké základní fráze, co chtěl používat a Borůvka, který si pro posílení komparsu přivedl svoji sestru s malým dítětem, rozvážně popíjel minerálku a očima těkal po šílené kresbě apokalypsy na stěně. Mrkl jsem na něj: „Hele, vzít neteř, výbornej nápad, to se bude lidem líbit.“-„Vím co dělám.“, odpověděl spokojeně Petr. Pak jeho pozornost upoutal nějaký detail na nástěnné malbě: „Co je to?“, optal se a ukázal na kolečko v rohu. Mrkl jsem tam a hned jsem věděl: „Ten blb tam v rauši nakreslil runy SS…Co to má společného s apokalypsou? Hele, Pavle, proč to tam je?“, chytil jsem za rukáv Mečíka a ukázal mu obrázek. Zavrtěl odmítavě hlavou: „Já si nepamatuju, asi momentální Boží vnuknutí, nikdo nezná cesty Páně.“ Yveta si všimla toho, že se srocujeme u kresby a náš problém vyřešila celkem jednoduše: „Tak tam postavíme židli, ať to není vidět…“

 

Kolem šesté začala vzrůstat nervozita. Mečík si zkoušel kasičku na příspěvky, kterou přidělal na násadu od smetáku a chtěl s ní obcházet přítomné. Pak to ve všech hrklo, ozval se zvonek. Pohledem jsem loupl po Yvetě. Vystrojila se celá do černého, na krk si přivěsila stříbrný kříž a na hlavu nasadila černou paruku. Pro církevní srocení ideální. Teď přikývla a odběhla ke dveřím: „Buďte vítáni, bratři, právě se chystáme začít.“, uvítala příchozí. Pak je uvedla do modlitebny. Byli to tři lidé, prostředního věku, dvě ženy a starší muž. Na první pohled vypadali normálně, což je vždycky nebezpečné, neboť člověk neví, co si má myslet. Mrázka to drobet zmátlo: „Usaď se bratře a vy sestry si sedněte sem.“, vykázal jim židle v půlkruhu, v jehož středu seděl: „Řekněte nám, co vás přivádí mezi nás? My jsme jen prostí služebníci Boží, naším životem je služba a odříkání.“ Než se stačil kdokoliv z příchozích projevit, ozval se zvonek znovu a Yveta opět vykročila ke dveřím. Postupně přišlo sedm lidí, kteří se rozsadili po židličkách. Každý z nich dostal Petrou připravený čaj: „Toto je čaj z bylinek…Je přírodní, pijte jej pomalu, otevírá cestu klidnému rozjímání a tím nás přibližuje k Bohu.“, řekl Mrázek. Skutečností ale bylo, že jej odpoledne koupil v Tesco-potravinách a šlo o nějaký čajíček, kde byly bylinky nahrazeny chemickou příchutí s přírodním identickým aroma. Na první pohled se to ale dalo jen obtížně odhalit.

 

Když dostal každý svůj čajíček, přehlédl Mrázek přítomné: „Myslím, že dnes již nikdo nedorazí…Bratři a sestry, začneme.“ Na tento pokyn spustil Mečík duchovní hudbu a Mrázek začal jako svatý muž rozjímat. V momentu, kdy hudba dohrála, zopakoval svoji otázku k příchozím: „Dnes jsme chtěli hovořit o důkazech Boží existence, ale předem bych chtěl, aby nám nově příchozí řekli, co je přivádí.“

 

Starší žena hovořila o tom, jak nikdy v Boha nevěřila, až ji oslovili Svědkové Jehovovi. Přijali ji do svého středu, ale časem zjistila, že tato cesta nevede k Bohu. Hledá souvěrce, kteří jí pomohou. Muž hovořil o svém životě, o tom, že žije jako bezdomovec a zajímal se, zda bude podávána teplá polévka. Ostatní již nehovořili zvlášť zajímavě. Mrázek každému naslouchal, přikyvoval, choval se jako skutečný vševědoucí otec, jen dotaz na polévku ho poněkud vyvedl z míry: „Bratře, doufám, že znáš smrtelné hříchy…Já požívám 350 gramů potravin denně, tak se nedopouštím obžerství.“ Muž se zatvářil provinile a zmlkl. Pak již mohl Mrázek spustit rozpravu k dnešnímu tématu, důkazům Boží existence. Všichni jsme rozehráli Petrou zrežírované divadlo, ke kterému neplánovaně přispěla Borůvkova sestra, když vyzvedla svoji dcerku do výše a zvolala: „Toto je důkaz Boží existence.“ Mrázek na tuto nahrávku odpověděl pohotově: „Chvalme Boha!“ a Mečík pustil tři takty varhan z cédéčka, které otřásly pokojem. Pak se slova chopil opět Mrázek: „Dnes jsem trávil celé dopoledne v kostele, rozjímal jsem. Ptal jsem se Boha, jak vysvětlit jeho existenci dnešnímu člověku. Dnes je každý člověk hříšník, nevěří v důkazy Boží existence, naše víra důkazů nepotřebuje, přestože již naše samotná existence je důkazem nejpádnějším.“

 

Žena, která hovořila o Svědcích Jehovových, spokojeně přikyvovala. Muž, co projevoval zájem o polévku, byl otrávený. V čaji mu zřejmě scházel rum a jeho víra v Boha tak byla vystavena těžké zkoušce. Podobně to bylo i s ostatními, takže úspěch tak na polovic. S dalším neplánovaným vstupem přišla Yveta: „Chtěla jsem ještě připomenout, že po nedělní mši se sejde náš pěvecký sbor a budeme nacvičovat…Takže kdyby měl někdo z nových příchozích zájem, rádi jej mezi sebou uvítáme.“ Zděšení v Mrázkových očích bylo zjevné, ale dalo se vykládat i jako náboženský zápal. Nejen že jsme neplánovali žádnou nedělní mši, ale na pěvecký sbor nepomyslel nikdo ani ve snu. Oči přítomných se upřely na Yvetu: „Tak na to prosím pamatujte.“, skončila svá slova a povzbudivě do mě šťouchla.

 

Pak rozdávala Petra další přírodní čaj a Mečík začal před shromážděním chodit se svojí kasičkou, kterou strkal přítomným pod nos. Aby bylo vidět, že toto je běžná praxe, vytáhl jsem stokorunu a hodil ji dovnitř jako základ, několik mincí přidal i Borůvka. Nemohl jsem sledovat ostatní, ale Mrázek, co seděl proti nám a měl větší přehled se spokojeně usmíval a nezapomněl zdůraznit, že příspěvek je na rozvoj naší komunity. Další bombu odpálila opět Yveta: „Ano a když už bratr hovoří o příštím setkání, tak to bude ve středu - jako vždy - ale v Českých Budějovicích, kde se setkáme s jihočeskými souvěrci naší církve. Ti co nemohou jet, se sejdou k meditaci jako vždy.“ Tento Yvetin výstup mě už ani nepřekvapil. Zjevně se od ní dalo čekat cokoliv a zjevně se výborně bavila. Nicméně my ostatní jsme již netrpělivě očekávali ukončení seance. Přeci jen to bylo chození po tenkém ledě a scházela nám praxe.

 

Konec setkání oznámil opět Mečík velebným zvukem varhan. Začalo loučení, někteří z přítomných se dlouze vybavovali s Mrázkem, jen bezdomovec zmizel se slovy, že sem již příště nejde, protože v katolické charitě dávají polévku a rohlík.

 

„Kdo ho sem vlastně přivedl? Netušil jsem, že bezdomovci sledují internetovou propagaci naší církve.“, řekl jsem. Mečík nasadil provinilý výraz: „Já. On přespává v parku u nás u domu a když jsem se včera vracel, tak jsem ho potkal na lavičce. Koupil jsem mu lahváče a pozval sem.“, přiznal se. Těžko mu na to něco odpovědět, tak jsem jen řekl: „Myslel sem, že včera ani nedojdeš domu…v jakém jsi byl stavu.“ Mečík se zatvářil ještě provinileji: „No, on ten lahváč byl vlastně původně pro mě, když jsem se vracel, koupil jsem si ho ve večerce, ale pak sem usnul na tý lavičce a on mi ho vypil.“

 

Když jsme konečně zůstali v místnosti sami, přišla řada na kasičku. Shlukli jsme se kolem stolu, který sloužil jako kazatelna a Mečík ji obrátil dnem vzhůru. Každý z nás si rychle vzal peníze, které tak hodil. A přeci něco zbylo. Mečík to bleskově spočítal: „Tak bratři, když vrátíme i prázdný lahve z kuchyně, tak máme na lahváč pro každýho.“ Pak se ještě otočil k Borůvkovi: „Tvou neteř samozřejmě nepočítám a ty taky pivo nepiješ, že jo?“

 

Yveta se rozesmála: „Jako výsledek je to dobrý.“, pak mě chytla za ruku a řekla: „Pojď ven, jeden lahváč tě nevytrhne.“ A tak zatímco jsme odcházeli, rozpočítal Mečík znovu peníze a pak odešel do večerky pro pivo, na které jsme toho večera vydělali.

 

VIII.

 

Petra se Mrázkovi líbila. Možná nebyla ani zvlášť hezká a rozhodně neměla žádné náboženské zaujetí, ale přišla mu zajímavá. A pokud mu přišla zajímavá, jemu, Bohem osvícenému, tak na tom muselo něco být. Z toho Mrázek vycházel a proto se teď spokojeně díval na spící Peťulku. Poslední probuzení bylo trochu nešťastné, ale dnes by se již nemělo opakovat. Po Adéle se slehla zem. Asi nebyla dost osvícená.

 

Mrázek si šel do kuchyně vařit svůj čaj z bylinek. Petra se mezitím probudila a rozhlížela se po místnosti: „Hele, církevní bratře, máme něco k snídani?“, zeptala se zcela materialisticky. Potom vstala z postele a došla za Mrázkem do kuchyně. Bohužel tu nebylo nic jedlého, Mrázkovo vegetariánství se stávalo extrémním. Nějaké zrní v pytlíčku, co jí nabízel, nebyla zjevně snídaně, jakou by si představovala. S ohrnutým nosem se vrátila zpět do ložnice a počkala na čaj.

 

Přemýšlela o té včerejší divadelní hře: „Docela sranda, ne? Pochválíš mě?“ Mrázek se pokřižoval: „S Božím požehnáním jsem tě chválil celý večer, s větší chválou bys zpyšněla a měla bys hřích.“ Petra se protáhla: „Jo ahááááá.“ Pak se rozhlédla kolem sebe, vzala hrníček s čajem a řekla: „No vzhledem k tomu, že stejně nemáme co jíst a já bych měla jít ještě do práce, tak jdu…a ty si řekni, až zas budeš chtít něco režírovat.“ Mrázek ji pouštěl nerad, její přízeň bral jako transformaci přízně Boží, ale nedala jinak: „Nejdál v neděli budeme přeci režírovat mši, ne?“, rozesmála se na celé kolo a zaklapla za sebou dveře.

 

Mrázek  osaměl. Stav, kdy v jeho okolí nebyl nikdo jiný, jej obvykle přiváděl k meditacím. Přemýšlel o Bohu a o tom, jak včera na diskusním kroužku církve zachránil tři nebo čtyři duše před věčným zatracením. Trochu se mu nelíbila myšlenka, že snad se v jeho církvi vyskytují jedinci, kteří ji chápou jako zdroj vlastního obohacení, ale bral to tak, že se časem povede překonat i tyto hříchy. Nakonec Petra nebyla jiná, ale protože byla obdařena jistým kouzlem, Mrázek ji leccos odpustil. Celé dopoledne nahlížel do knih a přemýšlel. Jedl u toho zrní a popíjel čaj, kterým si, jak říkal, pročišťoval organismus, aby spíše vnímal Boží myšlenky a nebyl zatížen jedy z potravin. V tomto nadpozemském stavu vydržel zhruba do oběda. Pak se ozval zvonek a za dveřmi stál Mečík.

 

„Nazdar bratře, koupil jsem lahváče a ubalíme špeka.“, halekal v předsíni a v igelitce mu o sebe cinkaly lahve. Mrázek přijal jeho návštěvu jako Boží vůli, takže jen došel pro otvírák, načal každému jedno pivo a zbytek uložil do ledničky: „Poslouchej bratře, jak vnímáš Boha?“, zeptal se Mečíka, který zjevně nebyl připraven nábožensky diskutovat. Zamračil se, podíval se do lahve s pivem a pak odpověděl: „Bůh se mi zjevil dnes v noci kolem třetí. Řekl mi, že si mám dnešního dne dopřát pivo a trávu v míře, abych si osvítil mysl.“ Mrázek uznale pokýval: „Někdy se mi také Bůh zjevuje, aby mi dával instrukce…Ale mnohdy mluví v jinotajích, nejsem si pak jistý… A nevím, zda plním přesně jeho vůli.“. Vypadal z toho skutečně zdrceně, ale Mečík to zjevně nebral jako tragédii: „ Boží vůle je, abychom pili a to dneska splníme.“

 

Čím více pil, upadal Mrázek do deprese, a stále opakoval: „Nevím, co mi chce říct.“ Mečík mezitím do sebe lámal jedno pivo za druhým, zatímco on držel stále první, vytřeštěně zíral do hnědé lahve a snažil se přemýšlet. Nešlo mu to, pak vzteky odhodil prázdnou láhev a zhroutil se na kanape. Začal vzlykat, nepřál si, aby ho někdo viděl, ale Mečík se právě připotácel ze záchodu: „Bratře, ty sis nevzal svoje léky, co?“, zeptal se, když ho uviděl jako plačící trosku. Mrázek se na něj podíval: „Nepochopil jsem to, myslel jsem, že Bůh mi dává signál, abych se neotupoval léky, já už přece žádné léky nepotřebuju. Já nemám deprese, to je jen zkouška ďábla, jestli obstojím, nebo padnu…“ Mečík si dopnul kalhoty, pak něco zamumlal a otočil se k odchodu. Dnešního dne se tu totiž už zjevně nic zajímavého dít nebude a navíc pivo bylo vypito.

 

Cestou ze schodů se musel Mečík opatrně přidržovat zábradlí. Ráno jedl jen dva rohlíky, co zapil pivem, a teď to náležitě dorazil. Byl rád, že udržuje zhruba přímý směr, ale nevadilo mu to, aby se nezastavil v automatu na další pivo, neboť měl pocit extrémní žízně. Ve stoje postupně spořádal další čtyři a pak sebou seknul. Výčepní z toho byl trochu nesvůj, postavil ho na nohy a vytlačil ven ze dveří: „Nechlastej, když máš už dost, dneska už tě tu nechci vidět.“, řekl mu na rozloučenou.

 

Mečík se tak musel vydat na další cestu domů. Chodil pražskými uličkami sem a tam, místy ztrácel orientaci, ale k večeru dorazil konečně na Malou Stranu. Chvíli sledoval vodu ve Vltavě a pak ho napadlo, že má vlastně stále žízeň. Cestou možná i trochu vystřízlivěl a tak se teď vydal do obvyklého nonstopu, kam jsme vždy chodili.

 

Zde jsem ho potkal já s Borůvkou. Seděli jsme u stolku a popíjeli víno ze džbánku. Petr se sice zprvu chtěl setkat na fakultě, ale já jsem nebyl schopen se tam dopravit. Takže jsme jeho kancelář vyměnili za salonek v nonstopu. Mladičká servírka se k nám naklonila: „Co si dáte? Pivo?“ Petr odmítavě mávl rukou: „Ne, budeme pít víno, něco suchého, máte veltlínské?“ Děvče na nás vykulilo oči: „Máme bílý a červený.“, zakoktala, neboť s takto neobvyklým přáním se v tomto zaplivaném pajzlu dosud nesetkala. Borůvka se podrbal ve vousech na bradě: „To je slovo do pranice…A to veltlínské?“ Teprve nyní mi došlo, že jsme asi nešli do podniku, který by byl pro Petra vhodný. Když se servírka odešla podívat, co vlastně za víno má, mrknul jsem na něj: „Hele a víš, že to nalejvají z jedné krabice a aby znalcům odlišili odrůdy, tak to různě ředí vodou?“ Pokýval, protože mu to asi bylo jasné, a řekl: „Od té doby, co jsem se v osmnácti letech opil pivem, tak piju jen víno, člověče, mně bylo tenkrát tak špatně, že mám k pivu prostě odpor…“ Mezitím se děvče vrátilo: „Tak pánové, máme veltlínský, dáte si?“ Vypadala nesmírně spokojeně, když Petr přikývl.

 

Nejhorší předtucha se samozřejmě vyplnila, neboť ve džbánku, který nám přinesla byl sladký patok pochybného původu. Petr to komentoval odevzdaně: „Co se dá dělat?“ Pak se ale zamyslel a řekl: „Chtěl jsem ti říct, že sestra se včera dala docela unést, ale malou Terezku nám už příště půjčovat nebude, prý by ji to mohlo traumatizovat.“ To jsem samozřejmě chápal, takže jsem jen kývnul: „Ale jinak měla včera hezkej výstup…“

 

Petr si proti světlu prohlížel nápoj ve své sklenici. Sledoval něco, co vypadalo jako řasy, ale zřejmě to řasy nebyly, neboť ty se obvykle ve víně nevyskytují. Pak se napil a řekl: „Nakonec, trochu se to pít dá…A víš, kde děláme chybu? Máme slabou reklamu.“ Odložil sklenici, sepjal ruce na stole a pokračoval: „To víš, kolik lidí asi můžeme přilákat na internetovou reklamu? To je pár kousků… Chtělo by to ukrást databázi, rozeslat dopisy a na to zase nemáme peníze. A podobné věci.“ Nevěděl jsem přesně, k čemu směřuje, ale nechal jsem ho mluvit: „Takže zkrátka otázka tkví v tom, kde získat peníze a jak.“ Přikývl jsem. Nakonec v tom byl také smysl celé církevní akce a samozřejmě vydělat na setkání s věřícími jen na jedno lahvové pivo nebylo optimální. 

 

Borůvka se tvářil tajuplně. Pak během řeči sáhl do batohu a položil na stůl cédéčko. Přistrčil ho ke mně a řekl: „To jsem vypálil.“ Pochopitelně na cédéčku toho moc nevykoukám, obrátil jsem ho v ruce a vrátil mu jej: „Podstatný je asi obsah, co?“ Petr přikývl, vzal si disk zpět a začal s ním točit na stole: „Řeknu to asi takhle: Tohle obsahuje něco, co jsem naprogramoval a co může bejt klíčem k penězům.“ Nejsem důvtipný, zvláště pokud se jedná o technické věci, takže jsem stále neměl ani páru o co jde. Teď již Borůvka vypadal jako skutečný agent: „Jenže víš co…není to úplně legální, takže se to nesmí rozkecat. Zdůrazňuju vůbec nikde. Ale princip je asi v tom, že program, který jsem si tu vypálil dokáže sledovat komunikaci klientů s bankou po internetu. Detaily tě nebudu zatěžovat. Čistě náhodně u nějaké transakce odhalí autorizační kód a já pak mám třicet minut na to, abych ho použil. Můžu si z toho účtu převést kamkoliv cokoliv.“

 

Sledoval jsem ho naprosto konsternovaně. Jednak jsem netušil, jakou to má souvislost s naší církví, rovněž jsem nevěděl proč mi to říká, pokud již chce omezovat počet lidí, co o tom jeho programu vědí a jednak jsem nelegální postupy nepokládal za optimální. Tak jsem zavrtěl hlavou a řekl mu: „Poslouchej, Petře, ty jsi to někde zkoušel? Vždyť přece není problém zjistit, kam ty peníze odešly a pak podle účtu dojít k tomu, kdo ten program používá…“ Borůvka nešťastně pokrčil rameny: „Právě, že jsem nezkoušel nic. O tom jsem chtěl mluvit s tebou.“ To jsem již nemohl chápat vůbec: „A proč se mnou? Počítačům nerozumím, ani neumim účet ovládat po internetu.“ Mrknul na mě: „O to snad ani nejde, říkám, že to je třeba vyzkoušet, ale hlavně je třeba rozhodnout, zda do toho půjdeme a jak.“

 

K tomu rozhodovat o něčem podobném jsem se vůbec necítil povolaný. Petr mi řekl, že rozhodně musíme z celé věci vynechat Mrázka i Mečíka, což jsem celkem chápal. Tím chtěl omezovat počty lidí, co o celé věci vědí. Pak bylo třeba naší církev skutečně zaregistrovat, aby směla mít svůj vlastní bankovní účet. Mechanismus měl být snadný: Petr spustí svůj program v učebně fakulty, kde se denně vystřídají desítky studentů a nikdo nedohledá, kdo u počítače seděl právě v konkrétní dobu, kdy dojde k finančním přesunům. Peníze se přepošlou na účet v cizině, který založím já. Pak se v hotovosti vyberou a u nás vloží na účet církve. V účetnictví se pak vykážou jako dar církvi, čímž budou definitivně zlegalizovány, zdaní se a budeme  z nich podporovat  církev a především nás.

 

Finální Petrova otázka byla: „Tak co ty na to?“ Samozřejmě jsem věděl, že si Borůvka s podobnými věcmi zahrává, ale nikdy jsem netušil, že něco již dovedl do konečné fáze. Spíše jsem si vždy myslel, že o tom jen přemýšlí. Teď jsme ale chodili po tenkém ledě a já nevěděl, co mu odpovědět. Zeptal jsem se: „A kdo vybere peníze v zahraničí?“ Petr zavrtěl hlavou: „To nevím, musíme se dohodnout. Zatím mluvíme jen ryze hypoteticky.“

 

A právě v tom okamžiku se vpotácel do nonstopu Mečík, čímž u našeho stolu učinil přítrž další diskusi. Oslovil nás: „Zdravím vás, bratři, jistě se mnou popijete.“ Objednali jsme Mečíkovi pivo a ten začal líčit svůj otřesný zážitek, kdy ho výčepní vyhodil z automatu: „Já ho znám, Mrázek říkal, že doma vaří pervitin…Je to pěknej hajzl.“ Pak vytáhl cigaretové papírky a začal balit: „Doufám bratři, že neodmítnete pozvání.“

 

IX.

 

Diskuse s Borůvkou mi nedala spát. Pravda, během večera se to všechno nějak zamluvilo a nakonec jsme museli odvést Mečíka domů. Když jsme jej zvedali z chodníku, stále opakoval: „Ne, ne, bratři, já půjdu sám, jsem zcela střízlivý.“ Čím méně střízlivý býval, tím častěji a usilovněji to říkal. To jsem již znal. Nicméně, večer po příchodu domu jsem o Petrovi přemýšlel.

 

Udržet to všechno v tajnosti bylo také složité. Vždyť se přeci říká, že více hlav víc ví a poradí-li jeden to a druhý ono, pak se dílo povede. Ale na druhou stranu, samozřejmě čím víc lidí o něčem podobném ví, tím větší je riziko, že někdo někde něco vykecá. Třebaže předtím podnětně poradil a dílo se povedlo. Yveta samozřejmě poznala na první pohled, že vím něco, co ona neví. Jen si nebyla jistá, čeho se to týká. Smála se na celé kolo a vymyslela si, že by se naše církev mohla starat o mentálně retardované bezdomovce, neboť by nám na to přispěla městská část, kde bychom si zřídili charitní dům.

 

Drbal jsem se za uchem: „To zrovna nemyslím.“ Mrkla na mě: „Povídej, co teda víš a nechceš říct? Je to na tobě vidět.“ Těžko něco tajit, když už jsem tak průhledný. A tak mi nezbylo, než Yvetě říct, o čem mluvil Petr. Zjevně to na ní zapůsobilo. Ale celkem rychle si dala dohromady myšlenky: „No fajn, jdeme na to.“ To jsem samozřejmě nečekal: „Počkej, počkej, to chce přeci chvíli čas a promyslet si to.“ Yveta ale zavrtěla hlavou: „A proč? Je to celkem jasný, moje teta žije ve Švýcarsku. Už třicet let. Dřív nám posílala čokolády. Jako děti jsme je ve škole měnili za céčka. Takový čokolády byly leda v tuzexu. Ale my jsme jich měli od tety dost. Pořádně ani nevím, jak se tam dostala. Každopádně by nebyl problém za ní jet, už je stará a sentimentální, nemá děti a o svou neteř jeví zájem.“ Tvářila se jako andílek. Neznal jsem ji takto cílevědomě plánující: „A pak můžu vybrat peníze. Nikdo se o ničem nedoví, teta mě ráda uvidí a navíc ve škole se to dá zapsat jako studentská vědecká činnost v tamní léčebně duševně chorých.“ Asi jsem jí to ani neměl říkat, protože jsem čím dál tím více získával pocit, že se mi věc vymyká z rukou: „Tetička bydlí v ústavu pro duševně choré?“, zeptal jsem se. Ale zjevně to nebylo na místě. Yveta na mě nešťastně mrkla a řekla: „Alespoň s Mrázkem zaregistrujte tu církev.“

 

Tak a je to v troubě. Začalo to v podstatě jako sranda a už podnikáme nezákonně, táhlo mi hlavou celý příští den. Mrázka jsem našel v dobrém rozmaru, kouřil trávu a rozjímal o Bohu. Když jsem mu podstrčil registrační papíry pro ministerstvo vnitra, bral to jako formalitu: „A, výborně, bratře kronikáři, výborně.“, opakoval stále dokola, když podepisoval jednotlivé listy. Pak jsem si všechno sbalil a ačkoliv Mrázek šel do kuchyně pro lahváče a naléhal na mě, ať s ním setrvám ve zbožném rozjímání, odešel jsem s papíry na poštu.

 

Další cesta vedla za Borůvkou. Našel jsem ho jako obvykle v jeho kanceláři. Seděl nad písemkami a tvářil se nešťastně. Ale v momentu mého příchodu se jeho výraz změnil: „Ahoj Honzo, je fajn, že sis to probral v hlavě tak rychle.“ Mávl jsem rukou a sedl si ke stolu naproti jemu: „To víš, znělo to lákavě…Ale máme problém.“ Mluvil jsem o Yvetě a o tom, co mi říkala. Petr kýval chápavě hlavou: „To není zlý…A co je ona vůbec zač?“, zeptal se. To je otázka! Já vlastně ani pořádně nevim, co je Yveta zač. Mrázek nás v nějakém svém duševním  pohnutí spároval a u toho zůstalo. Vlastně o ní mnoho nevím, jen to, kde studuje, jak se jmenuje a kolik jí je. Borůvka kývnul: „To je dobrý.“ Asi to bral jako riziko podnikání. Pak postavil na čaj a strčil ke mně krabičku s nějakými oplatkami. Měl je tu, co pamatuji a nabízel je návštěvám. Vždy jen z vrchní oplatky sfoukl prach. Vzhledem k tomu, jak vypadaly, tak se zdálo, že mu tu pro hosty už vydrží navěky. Asi si všiml, že se na jeho pokrm dívám nedůvěřivě, tak vzal jednu z oplatek a kousl do ní: „Neboj, jsou docela dobrý, zkažený nejsou určitě.“

 

Večer jsem se pak domů vrátil již v roli kriminálníka. Žádné zvláštní změny jsem ale na sobě nepozoroval. Samozřejmě, dalo se předpokládat, že k nim ještě dojde později. Takže jsem si uvařil kafe a seděl u televize. Ale nesledoval jsem dění na obrazovce, kdepak. Před očima jsem měl Borůvku, jak tluče do kláves počítače a finanční magnáty, co počítají své tučné účty. S tím jsem také usnul. Trochu nešťastně v křesle, takže když zarachotil klíč v zámku a do předsíně vtrhla Yveta, zvědavá na to, co jsem dojednal s Petrem, nešťastně jsem rozlil zbytek kafe: „Čert mi tě byl dlužen, vidíš, co děláš.“, uvítal jsem jí, ale zjevně jí to moc nevadilo: „Čauky, brouku…Tak co je novýho?“, zeptala se. Nemohl jsem jí mnoho říct, protože se vlastně nic moc nestalo, ale kolem a kolem bylo zjevné, že i to málo jí stačí ke spokojenosti. Yveta si lehla na kanape: „Tak náhodou, já jsem taky zapracovala. Mluvila jsem s tetou.“ To byla svým způsobem pozitivní zpráva, protože bylo alespoň vidět, že teta není jen v Yvetině bujné fantazii.

 

X.

 

Následující dny se odehrávali ve dvou rovinách. Mrázek s Mečíkem horečně připravovali nedělní mši, zatímco Yveta uháněla svoji tetu v Curychu. Já jsem to všechno sledoval jaksi nezúčastněně a nevěřícně, ale do reality mě obvykle uvedl Borůvka, který mi denně volal, aby zjistil, jak daleko jsme se založením účtu, na který on převede peníze.

 

V nedělní dopoledne jsme se všichni setkali u Mrázka v bytě a byli v napjatém očekávaní, zda na mši vůbec někdo dorazí. Mrázek si byl jistý, že hříšníci již našli správnou cestu a tak si připravoval poslední části svého kázání. Měl tu i svou Peťulku, která se stejně jako Yveta, vystrojila do černých šatů s křížem na krku. Vypadaly jako sestry. Ovšem z Adamsovy rodiny. Mečík zkoušel novou kasičku, kterou si vyrobil z pet lahve. Byl úplně střízlivý, ale nebylo jasné, jak dlouho mu to vydrží. Nicméně bylo zjevné, že svůj úřad ceremoniáře bere vážně a jde-li o církevní obřady, tak před nimi několik hodin nepije alkohol ani nekouří trávu.

 

Borůvka se trochu kroutil. Ukázalo se, že jeho sestra nám nejenom nebude půjčovat malou Terezku, ale již do našeho církevního sboru asi nepřijde jako kompars ani ona. Petr se to snažil zlehčovat, ale bylo jasné, že vzhledem k hektickému běhu událostí jsme přípravu na mši zanedbali. Pak se přiznal, jakým trikem dostal svou sestru s Terezkou na středeční sezení: „Já jsem jí řekl, že se tu bude vybírat kompars pro náboženský film a jestli půjde, tak jí konečně nainstaluju počítač, co už má půl roku doma a jen na něm utírá prach, protože jsem jí ho ještě nezprovoznil.“ To byla zdařilá pleticha, pomyslel jsem si a zeptal se ho: „Hele, Petře, a udělal jsi jí ten počítač?“ Borůvka se zatvářil ostýchavě: „Když jí ho nainstaluju, tak na co jí utáhnu příště, až budu něco potřebovat?“ Petr může děkovat Bohu, že má natolik důvěřivou sestru. Nepochybně se k těmto díkům chystal na dnešní mši.

 

Začátek mše ohlásil Mečík dunivým zvukem varhan, který zazněl z reproduktorů v modlitebně. Zpozorněli jsme a teprve teď si všimli, že kromě nás, tedy v podstatě komparsu, ještě nikdo nepřišel. Mrázek se již v hábitu sápal na kazatelnu, ale já jsem si ťukl na hodinky a houkl na něj: „Dej tomu ještě chvíli, bratře.“ Mrázek byl ale v rozletu, takže jen pokynul do prázdné modlitebny a řekl: „Nelze, Bůh nečeká, odsloužím mši.“ Naštěstí v tom okamžiku se začali trousit první věřící. Tedy byli to první a poslední věřící a byli to ti, které jsme znali ze středečního setkání. Chyběl jen bezdomovec, který zřejmě trávil dopoledne v katolické charitě, a jedna starší žena. Takže nakonec svá místa v modlitebně zaujalo šest příchozích a Mrázek mohl pokračovat konečně k někomu, kdo ho poslouchal.

 

Mečík do jeho slov mistrně mixoval varhanní hudbu, takže celkový dojem byl docela profesionální. Mši ukončil Mrázek svatým příjímáním, ke kterému použil prošlé sušenky z výprodeje v Tescu a zbytek červeného vína, co už nějakou dobu ležel v jeho ledničce, a Mečík obchůzkou věřících s kasičkou. Zopakovali jsme podobný teátr jako ve středu. Takže já do kasičky opět hodil stokorunu, Borůvka také a čekali jsme, jak se pochlapí ostatní věřící. Nejhorší na celé akci bylo to, že když už bylo po všem, zůstalo několik starších žen diskutovat se svým duchovním vůdcem Mrázkem o Bohu, což vedlo k extrémnímu zdržení. Yveta jim uvařila Mrázkův bylinný čaj a k němu přihodila na talířek zbytek sušenek, co zbyly ze svatého příjímání. Diskuse se tak nečekaně protáhla na čtyři hodiny, po kterých se všechny zúčastněné zdlouhavě loučili, chválili Boha i jeho zástupce na zemi Mrázka a slibovaly, že příště přivedou další hříšníky, kteří naleznou pravou cestou k Bohu prostřednictvím Mrázkovy nauky. To vypadalo slibně, ale méně slibně se tvářil Mečík, když přinesl svoji kasičku.

 

„Tak bratři…To je v troubě.“, řekl Mečík, když kasičku vysypal. Bylo mi jasné, že výsledek bude tentokrát hubenější, ale překvapilo mě, jak hubený byl. Když si kompars rozebral základní vklady a Mečík mohl spočítat výtěžek mše, bylo zjištění více než tragické: „Máme celkem na jednoho lahváče.“, oznámil nám. Podívali jsme se na sebe navzájem otráveně. Mečík nervózně posunoval mince po stole, ale Mrázek byl i tak s výsledkem spokojen: „Bratři, nebuďte tak přízemní, ještě vás budu muset zachraňovat od hříchu, když myslíte jen na peníze. Pomněte kolik duší jsme dnes přivedli na pravou cestu k Bohu. To je přeci náš skutečný cíl. V listu Timoteovi stojí psáno: Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby.“ Mečík pokýval: „Ano, ale ty zas bratře pamatuj na to, že peníze vybíráme především proto, abychom my, rytíři pravé víry, pověření Bohem, mohli studovat a nemuseli se zabývat přízemnostmi života…Tedy otázkami, za co koupit lahváče a kolik si můžeme ještě dát piv.“ V Mrázkových očích se objevil náboženský fanatismus: „Ďábel na nás sesílá zkoušky, chce nás odvrátit od cesty k Bohu a proto zapříčinil, že jsme vybrali málo peněz. Nechce, abychom studovali bohosloví, nechce abychom přiváděli hříšníky na pravou cestu. To je jasné, to je všechno ďáblova zkouška. Bratři, musíme být silní, naše víra zvítězí…“ Přerušila ho Petra: „Hele, dobrý církevní bratře, tak já vezmu prázdný lahve z kuchyně a dojdu do sámošky pro nějaký pití.“ Mečík na ní mrknul: „Jo, to je dobrej nápad, tak ďábla odrovnáme, protože ho přepijeme a třeba za svý… A tim si osvítíme mysl.“ Petra v tom okamžiku už mizela v kuchyni s igelitkou v ruce. Než vyrazila ze dveří, sundala ještě z krku stříbrný kříž a pověsila ho na věšák v předsíni. Yveta, která ji vyprovázela, do ní jemně šťouchla: „A co sex, to je pro Jakuba taky ďáblova zkouška?“-„Ale ne, někdy je normální.“, odpověděla Petra a zmizela na schodech.  

 

Celou dobu, co byla nakupovat, rázoval Mečík po místnosti. Zjevně měl abstinenční příznaky a Mrázek neměl doma žádný alkohol. Navíc vidina jednoho piva, na které jsme si vydělali pomalu za celý den, nebyla nic moc. Mrázek ještě chvíli hovořil o hříchu: „Hlavně teď jde o to bratři, abychom nepodlehli ďáblovým svodům. V tom se je třeba stále posilovat, hledat Boha v sobě. Bůh je totiž v každém z nás. Budeme až do večera společně rozjímat, abychom tu dnešní zkoušku překonali…“ Potom si vzal prášky a pomalu se uklidnil. A v tom okamžiku se vrátila Petra. Z tašky vytáhla nějaké lahváče a dvě lahve fernetu. Mečík vypil pivo snad jediným lokem. Pak se přestal klepat a dokázal ubalit jointa.

 

„Tak bratři, důležité je si teď říct, co budeme dělat dál.“, začal jsem náboženské rozjímání zcela světsky. Yveta do mě rejpla: „Hele, taky sestry, ne?“ To mě samozřejmě nevyvedlo z míry, navíc slova se hned chopil Mrázek: „Nedá se nic dělat, musíme jít k hříšníkům, jako v Bibli. Musíme to zkusit jako to dělají Jehovisti.“ To naprosto otrávilo Borůvku, ale já jsem byl pro: „Ovšem bratře, jsem pro, ale pouze tehdy, pokud za nás budou agitovat ti nově příchozí věřící.“ Mečík začal hned horečně kývat: „Ano, ano, rytíř pravé víry přece nemůže chodit mezi lidi, musí studovat a hledat cesty k Bohu.“ Petra to shrnula lapidárně: „Zkrátka jste církevní bratři líný dělat nábor.“ To bylo zřejmě nejtrefnější. Mečík se sice chvíli bránil, ale diskusi ukončil Mrázek: „Myslím si, že nově příchozí právě tím, že budou mezi lidmi zachraňovat hříšníky, odčiní svoje vlastní hříchy…Začínám mít o ně strach, zvlášť pokud jde o hřích lakoty, když skoro nic nedali na komunitu, takže dostanou možnost to odčinit. My jsme již od hříchu očištěni.“ Takže nakonec padlo rozhodnutí, že do středečního setkání s věřícími vyrobím církevní příručku, kterou rozdáme našim věřícím, a ti ji budou rozdávat na ulicích. Tedy, až si ji nastudují. Co člověk neudělá pro život ve věčném ráji, že?

 

XI.

 

Nazítří po mši mi volala Yveta. Nebylo obtížné poznat, že je nadšená: „Všechno mám v kupě. Sejdem se v šest odpoledne v kavárně, ok?“ Neřekla přesně co má v kupě, ale bylo mi celkem jasné, že jde o něco kolem těch účtů a převodů. Věnovala se tomu s nevšedním nadšením a záviděníhodnou aktivitou. Odpoledne na mě již čekala s rozzářeným obličejem a otevřenou lahví vína: „Posaď se.“, řekla. Nalil jsem si víno do sklenice a pak se zeptal, co že má vlastně v kupě a naplňuje jí to takovým nadšením. Otevřela beze slov kabelku a vytáhla z ní lístek. Pro mě, nevzdělaného člověka, na něm bylo jen jakési složité číslo. Samozřejmě jsem tušil o co jde, ale raději si to nechám vysvětlit: „Toto je číslo našeho účtu v Curychu. Teta nám ho založila, protože jsem jí řekla, že si tam potřebuju nechat ze školy poslat peníze z grantu na vědecký projekt. Děsně se na mě těší.“ Pomaloučku jsem papírek zmuchlal a strčil do peněženky: „Takže to mám dát Borůvkovi? Víš, že za vraždu jsou tři roky, ale když někomu sáhneš na pár tisícovek, tak tě zavřou na patnáct let?“ Ale Yveta už byla zjevně rozhodnutá: „Kdo se bojí…víš kam nesmí? Navíc patnáct let bylo leda tak za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a to už zrušili. Tohle je neprůstřelný. Účet je mojí tety, ta nemá ani český občanství, dispoziční právo k němu mám já.“ Borůvkova metoda na zbohatnutí se jí zjevně líbila. Co mi tedy zbývalo: „Tak dobře, zařídím co půjde.“, řekl jsem a napil se vína.

 

Ještě večer téhož dne jsem volal Borůvku. Pochopitelně seděl v kanceláři a programoval. Co s takovým člověkem? Ten snad není normální, napadlo mě. Když jsem mu řekl, že Yveta zařídila účet, nechtěl dát jinak, než abych za nim přijel: „Ne, ne, neblázni Petře, nezblázní se to o jeden den, vždyť jdu zítra do háku.“, rozmlouval jsem mu to. Borůvka nakonec slevil: „Za hodinu jsem u tebe, ještě U myslivce stihneme vepřový koleno, než zavřou a tak to zajíme a zapijem.“ Viděl jsem, že není šance to odmítnou a také Yveta po mě nervózně šlehala pohledem, když viděla, jak chci celou věc odložit. Borůvkovu neústupnost tak přivítala s nadšením: „Půjdu s váma.“, vyhrkla na mě nečekaně a já pochopil, že jsem se stal obětí okolností, vlečenou svým okolím do problémů.

 

Jak jsem si klidně mohl popíjet pivo na církevních slavnostech! Jak jsem mohl klidně vegetovat od výplaty k výplatě! Teď jdu po cestě, mířící do kriminálu. To mi táhlo hlavou celou tu hodinu, než nás Borůvka u mě doma vyzvedl a i s Yvetou odvezl k Myslivci. Petr to tu znal a tak hned po vstupu do dveří mávl na číšníka: „Dvě vepřový kolena na prkýnku, s křenem a hořčicí, Adame…a láhev vavřinečka.“ Teprve pak se podíval na Yvetu: „Jíš vepřový koleno?“ Zavrtěla hlavou a Petr si oddechl: „Tak ještě že jsem objednal jen dvě, kdybychom s Honzou jedli tři, tak se zbytečně na noc přejíme.“ Yveta se uchychtla a usedla ke stolu.

 

Jakmile nám přinesli víno, přistrčil jsem k Petrovi lístek a řekl: „Tak Yveta nám zařídila účet, tady je jeho číslo.“ Diskrétně sbalil papírek do kapsy u saka: „Zítra nebo ještě dnes?“ Nepochopil jsem ho. Petr zakoulel očima a vypucoval si brýle ubrouskem: „No přeci, jestli program spustíme dnes, nebo až zítra. By ses divil, jak lidi ovládají svoje účty v noci. Učebny ve škole sou otevřené do desíti…“ Nemusím říkat, že Yveta byla pro, abychom jeli hned do školy a operaci kradení provedli okamžitě. Borůvka by se dal zřejmě snadno umluvit, kdyby nám ale nepřinesli dvě kolena na prkýnku a jemu neukápla slina z úst: „To si dáme…“, zvolal nadšeně a nacvičenými pohyby začal porcovat.

 

Když rozdělil maso z prvního kolene a dal se s chutí do jídla, bylo na Yvetě zjevné, že se musí maximálně ovládat, aby se nepozvracela. Koukala na Petra, jak si cpe kusy masa do pusy, tuk mu teče po bradě, mastné prsty utírá do chleba. Když se již zdálo, že nemůže, vypil sklenici vína a pokračoval dál. Yveta jen nevěřícně řekla: „Mrázek by vám řekl, že obžerství je smrtelný hřích.“ Ale Petr jen zamlaskal: „Zemřeme všichni, ale my se alespoň najíme.“, řekl a zakousl se do ohromného kusu propečené kůže.

 

Po prvním koleni následovala pauza. Byla vypita první láhev, Petr objednával další a absint na trávení. Yveta se až do této chvíle spokojila s vínem a jakýmsi zeleninovým salátem a teď pošilhávala po druhém pečeném koleni, které čekalo na prkýnku. Nebyla ochotna přijmout myšlenku, že sníme tolik jídla najednou, jaksi se to příčilo její představě o tom, co je v lidských silách a co ne. V momentu, kdy Petr začal porcovat i druhé koleno, jen vydechla a řekla: „No dobrý, tak to si musíme ukrást hodně, hodně peněz, když si takhle žerete, kluci.“ Borůvka byl ale zjevně zaujat svou činností, takže na to nereagoval a poctivě rozdělil maso: „Tak druhý kolo.“, řekl a uřízl si z talíře první kus.

 

Po skončení hostiny byl Borůvka ve svém standardním stavu. Opotilo se mu čelo a popíjel absint, aby mu slehlo. Chvíli uvažoval o tom, zda si nedáme ještě jedno, ale číšník ho upozornil, že kuchyně je již zavřená, takže tím skončily jeho dnešní lukulské hody. Alespoň tedy objednal ještě jednu láhev vína do rezervy: „To víte, musíme si zvykat…Začínají nám zlaté časy.“ Bohužel na tyto a podobné poznámky jsem byl již alergický. Neuměl jsem si totiž představit zlaté časy v kriminále. Ale Petr měl již všechno nalinkované a Yveta vlastně taky: „Kluci, je to jednoduchý, jakmile budu u tety v Curychu, vyzvednu peníze a pošlu je na nějaký český účet, co tu ještě založíme. Pak je ty…“, mrkla na mě: „….vybereš a budeme je po menších částkách anonymně vkládat na účet církve jako dary. Z toho si pak vyplatíme odměny a všechno bude legální.“ Petr souhlasně pokýval, ačkoliv se zdálo, že z přejedení již nevnímá: „Stále to ale beru tak, že je to všechno jen pokus a jsou to peníze do začátku naší církve…To pokládám za legální a teda správnější způsob vydělávání.“, zdůraznil. Yveta i já jsme souhlasně přikývli.

 

Pak přišla na přetřes znovu otázka, zda pojedeme teď na fakultu a budeme peníze převádět ještě v noci. Naštěstí pro mě, kterému se už nechtělo nikam chodit, se ukázalo, že ani Petr není schopen nějaké činnosti. Zapůsobil absint i jídlo. Jen zahuhlal: „Mohl bych udělat chybu…Zítra odpoledne přijeď Honzo na fakultu a spustíme to. Bude den D.“ Yveta se mezitím vytratila na záchod a Petr kupodivu zpozorněl: „A je tutový, že nás nevypeče a ty peníze si nenechá.“, optal se mě. Co mu na to můžu říct? Nezbylo mi, než přiznat, že za to ručit nemůžu. Ale na druhou stranu, nemůžeme dopředu předpokládat, že nás podrazí. Petr přikývl: „Ptám se jen formálně, abys pak neříkal, že nejsem ostražitej.“ Nakonec byla to záležitost typu pokus-omyl. Jakmile se Yveta vrátila, převedl Borůvka řeč obratně na problémy programovaní v c++ a na to, jak ho rozčilují studenti.

 

Nemusím říkat, že celé úterý jsem byl v práci v podstatě zbytečný. Jednak mi nebylo dobře z množství jídla a pití ze včerejšího večera a jednak jsem měl žaludek jako na vodě, když jsem si vzpomenul, že se mám odpoledne stavit na fakultě. Celé dopoledne jsem jen otráveně překládal papíry z jednoho stohu na druhý a tu a tam do nich něco načmáral, případně orazil razítkem NEPLATNÉ. To bylo moje oblíbené razítko, dalo se razit v podstatě kamkoliv a dala se tak dobře simulovat práce v momentu, kdy na ní člověk neměl ani pomyšlení. Operace otisku razítku se skládala ze čtyř úkonů: Zvednout razítko, smočit na polštářku, otisknout na formulář a odložit. První a poslední úkon byly pochopitelně zbytečné, pokud se razilo v řadě několik papírů, ale dodržoval jsem toto schéma důsledně, neboť práce se tak protahovala a hodina konce směny se blížila.

 

Půl hodiny před koncem pracovní doby jsem zahájil přípravu na odchod z pracoviště. To obvykle spočívalo v tom, že jsem ukončoval všechny puštěné počítačové programy rychlostí jeden zavřený program za pět minut a použitá razítka zhruba stejně rychle vracel do krabičky. Nikdo mi nebude věřit, kdo něco podobného nezažil, jak nesmyslně dlouho se táhne tato poslední půlhodina. Konečně tři minuty před druhou lze opustit kancelář. Je to přesně vypočítané a praxí odzkoušené, neboť k píchačkám dorazím jen několik vteřin po druhé a mohu hned odpíchnout. Vyhnu se tak dlouhé frontě vznikající na vrátnici krátce před druhou, která čeká na okamžik, kdy odbije celá, aby se ve zlomku vteřiny vyhrnula ze vchodu. To je samozřejmě provázeno mačkanicí u píchaček, ve které mohou slabší jedinci přijít k úrazu. Já už mám ale cestu volnou a mohu se s pocitem lechtání u žaludku vydat za Borůvkou.

 

Petr byl v kanceláři a bylo na něm vidět rozčílení. Stále si pucoval brýle a usrkával čaj připravený zjednodušenou metodou z vodovodu. Položil jsem si tašku na jeho stůl a řekl: „Vypadáš docela nervózně, alespoň oproti včerejšku.“ Nasadil si brýle a konečně se na mě pořádně podíval: „Nediv se, dělám to prvně…Půjdem?“, optal se a vstal ze židle. Vyšli jsme na chodbu katedry a pak sjeli  do počítačových učeben. Fronta studentů se kroutila až o patro níž. Všichni čekali, až se v učebně uvolní místo. Zdálo se tedy, že v tomto zmatku bude optimální začít naší práci. Petr samozřejmě nečekal ve frontě, prostrkal se až okýnku správce učeben, který pouštěl studenty dovnitř a vypouštěl je ven a houkl na něj: „Jsem inženýr Borůvka, jdu na výuku.“ Správce se jen uctivě uklonil a zmáčkl bzučák. Nevraživé pohledy těch, kteří čekali ve frontě byly cítit v zádech, když jsme procházeli dveřmi. Ale Petr byl zjevně zvyklý a nedělalo mu to problémy.

 

Šli jsme do učebny, kde byly nejlepší počítače. Která to je, to si pamatuju ještě z doby vlastního studia, ačkoliv už nějaký rok přece jen uplynul. Vlastně se tu mnoho nezměnilo, stále tu bylo to extrémní dusno, snad čtyřicet stupňů horka a nepřehledně hlav skloněných nad klávesnicemi počítačů. Protože jsme do učeben vnikli jaksi navíc, byly všechny počítače obsazené. Petr to ale řešil direktivně. Postavil se k jednomu studentovi a houkl a na něj: „Přesedni si…“ Vybraný nešťastník se na něj podíval: „Jsem inženýr Borůvka a jdu opravovat písemky, mazej jinam.“ Ukázal mu svoji akademickou legitimaci a student se musel spakovat a jít do fronty, kterou již předtím zjevně jednou vystál. Petr pak někde sehnal ještě jednu židli pro mě a resetoval počítač.

 

Naklonil se ke mně a šeptal: „Původně jsem se chtěl přihlásit jako nějaký konkrétní student. Ale pak jsem si říkal, že by z toho byl zbytečný rozruch.“ Co mluvil, otevřel céderomku a strčil do ní svůj disk. Počítač mezitím naběhl a Petr se přihlásil anonymně. Fascinovalo mě, jak to všechno jde hladce. Před mýma očima běžela řada čísel, mě nesrozumitelných příkazů a Petr se z mého pohledu choval nepochopitelně. Tloukl do klávesnice, až pojednou zvedl zrak a zeptal se: „Kolik?“ Nedošlo mi hned na co se ptá. Secvaklo mi to teprve za zlomek vteřiny: „Nevím, nevím kolik.“, odpověděl jsem a Petrovo prsty se opět rozběhly po klávesách.

 

Celá operace trvala krátce. Petr do mě strčil a řekl: „Šest set tisíc.“ Pochopitelně takový obnos odpovídal tomu, co vydělám v práci za deset let, když nebudu jíst a nedovedl jsem si představit, jak vypadá. Tak jsem jen kývnul a všiml si, že Petrovi se nervózně chvějí ruce. Začal dělat maskovací operace. Restartoval počítač, vyndal disk s programem a těkavě se rozhlédl kolem sebe po učebně. Snad, jestli nás někdo nesleduje, ale nikdo tu neměl zájem zjišťovat co děláme. Všichni byli zaujati svojí prací. Mohli jsme se tak bez nebezpečí zvednout a odejít od počítače. Petr něco drmolil, ale nebylo mu rozumět. Spíš si něco říkal pro sebe. Každopádně mě teď vlekl rychle ke dveřím učebny. Od jednoho ze stolů se však ozvalo: „Pane inženýre, počkejte.“ Petra to úplně vykolejilo. Rozhlédl se zmateně, až uviděl od jednoho stolku rychle vstávajícího studenta, který se k němu blížil a listoval v indexu. Nebyl důvod se znepokojovat. Petr směrem k postavě mávl rukou: „Konzultace každou první středu v měsíci v mé kanceláři, přijď tam a teď neobtěžuj.“, řekl a znovu se rozběhl k východu.

 

Když jsme stáli před učebnami, bylo vidět, jak se celý klepe. Pomalu se dobelhal k automatu na kafe a hodil do něj několik mincí. To nikdy nedělal. Vždycky šetřil a tři koruny za kafe mu přišlo jako nekřesťanská suma. Teď se ale asi potřeboval něčeho napít. Po prvním doušku mě znovu chytil za paži a řekl: „Jdeme ke mně, mám tam flašku.“ Přikývl jsem a šel s ním do jeho kanceláře v nejvyšším patře. Katedra již byla zavřená. Petr musel odemykat zamřížované dveře a bylo na něm vidět, že ještě nyní mu dělá problémy trefit se do klíčové dírky. Nakonec jsme se ale dostali až do jeho kanceláře. Teprve tady volně vydechl a zašmátral ve stole, odkud vytáhl láhev rumu. Prvního panáka vypil jedním hltem. Pak si nalil dalšího. Ruce se mu již neklepaly a na tváři se objevil spokojený výraz. Seděl na své židli a čím dál více se usmíval, prsty sepjaté na stole. Nedalo mi to, abych mu neřekl: „Však se přestaneš usmívat, až si pro tebe přijdou policajti.“ Unaveně vydechl a nalil mi taky panáka: „Chybama se člověk učí.“, odpověděl. Bylo na něm vidět, že se už uklidnil a teď se pokládá za mistra. 

 

XII.

 

Další den v práci to nebylo o moc lepší než včera. Jednak jsem musel na odpoledne, na Mrázkovo setkání s věřícími, vyrobit nějaké propagační materiály, jednak mi táhlo hlavou, že jsme včera vstoupili na šikmou plochu. A teď jde o to, zda jsme dost šikovní, abychom se na ní udrželi. Yveta byla samozřejmě nadšená. U ní se to dalo čekat, někdy jsem měl pocit, že si ani neuvědomuje, do jaké šlamastiky jsme se dostali. A ona mi zase naopak říkala, že se na věc dívám moc skepticky. To jsem se asi také díval, přeci jen mi scházely zkušenosti. Ale kde je lze získat? Ve škole se takové věci neučí a žádná skripta na téma, jak okrádat lidi a nenechat se chytit, neznám, protože je profesor Klaus, ani nikdo jiný, dosud nenapsal.

 

Večer jsme se všichni sešli v Mrázkově bytě, abychom připravili diskusní kroužek. Dal jsem Mrázkovi okopírované letáky, které se zabývaly koncem světa, důkazy Boží existence, životem ve věčném ráji a podobnými věcmi. Mrázek uznale pokýval: „Výborně, bratře, výborně, znamenitě provedeno.“, pochválil moji práci. Dnešní téma k diskusi byl smrtelný hřích smilstvo. Mrázkův oblíbený. Měl pro něj vlastní výklad, kterým se v podstatě říkalo, že tento hřích není až takovým hříchem, nejedná-li se o násilné smilstvo. Uměl to velmi hezky vyložit a na biblických textech dokázat, že vlastně volná láska je obsažena již ve starých náboženských textech a že ji v podstatě Bůh lidem předepsal. S příchodem věřících mohla diskuse začít.

 

Počet našich návštěvníků se ustálil na šesti. Ti samí, co přišli v neděli tu byli i dnes. Vrtalo mi hlavou, jestli jim není podezřelé, že se tu setkávají stále ti samí lidé. Yveta sice malý počet přítomných vymluvila na to, že většina věřících je v Českých Budějovicích, ale s tím samozřejmě nevystačíme na pořád. Navíc další problém byl s dobrovolným příspěvkem. Mečíkovi již bylo trapné obcházet zase všechny s kasičkou, neboť se tento rituál v podstatě opakoval každé tři dny. Proto tentokrát sundal kasičku z tyčky a postavil ji decentně ke vchodu do modlitebny na televizní stolek. Na jednu stranu to znamenalo, že již rezignoval na vybírání tučného příspěvku, ale na stranu druhou alespoň přestalo být do očí bijící, že mu jde jen o vybrání peněz na své lahváče.

 

To ale nebylo všechno. Problémy se sčítaly. Jedna z babek, která dosud Mrázka nábožně poslouchala, začala nahlas dumat o tom, zda je jeho výklad smilstva skutečně správný. Mečík sice pouštěl varhany, aby odpoutal pozornost od toho co říká, ale nemělo to valný efekt. Mrázek nakonec jen vrtěl hlavou a říkal: „Sestro, tvou mysl obluzuje ďábel. Je přeci logické, že všichni lidé mají žít ve společné rodině a tedy všichni se mají milovat a množit…Tak jak přikázal Bůh. Vyžadovat dodržování manželské věrnosti je hřích, protože to omezuje rozvoj lidského potenciálu, skrze který vstupuje Bůh na zemi. “ Asi to moc nepochopila. Tvářila se konsternovaně a odešla před koncem sezení. Mečík nasadil nešťastný výraz. Dnes to nevypadalo na jediného lahváče a navíc jsme začali ztrácet věřící.

 

Nakonec Mrázek přeci jen vyrukoval s trumfem, který opět zaujal pozornost zbývajících souvěrců: „Sestry, musíme všichni vyrazit do ulic, abychom se přiblížili hříšníkům.“, řekl jim a vytáhl stoh letáků: „Musíme s lidmi hovořit a přivádět je na pravou cestu. V tom je veliký úkol, který čeká i na vás.“ Všechny sestry souhlasně přikývly. Já jsem taky začal horečně kývat a ačkoliv jsme se dohodli, že my, co by vedoucí církve, nebudeme nikde žádný nábor dělat, vzal jsem si z propagačních důvodů několik listů a abych zachránil Yvetu, řekl jsem, že s ní budu chodit ve dvojici. Všichni se na nás podívali uznale a Mrázek mě pochválil: „Výborně bratře, tvé kroky bude řídit Bůh.“ Také Mečík pochopil, že by se měl formálně chopit roznášení, takže vzal svoji část letáků a promluvil: „Sestry a bratři, doufám, že to nebude nikomu vadit, ale měl bych přání, abych mohl chodit mezi hříšníky s bratrem věroukem, který mě ochrání svou silnou vírou před hříchem, který nás bude obklopovat a zároveň mi otevře nové cesty k Bohu prostřednictvím společné meditace.“ Borůvka začal okamžitě tleskat, jak Mečík domluvil. Přidala se k němu i Petra a pak i já s Yvetou. Trochu neochotně se roztleskali i noví souvěrci, kteří si pak již bez řečí rozebrali zbytek propagačních materiálů a rozdělili se do dvou skupinek.

 

Mrázek pak mohl s klidem dnešní seanci ukončit. Pomalu jsme všechny vytlačili ze dveří a Mečík otevřel kasičku, ve které skutečně nic nebylo. Zamyslel se: „Asi si ji nevšimli…“ Ale Mrázek měl jiné vysvětlení: „To nás zkouší ďábel, to jen pokračuje ta zkouška od minula.“ Nicméně já i Borůvka jsme tušili, že své nové ovečky již začínáme nudit. Doufal jsem, že alespoň nová práce jim poskytne nějaké naplnění, ale netroufal jsem si hádat do jaké míry. Petra pak všem uvařila čaj a seděli jsme kolem stolu. Alkohol vyschl a peníze z vlastních zdrojů došly většině z nás. Teprve po půl hodině se nechal přesvědčit Borůvka a z peněženky vytáhl tisícovku, kterou měl z dopoledního opravování písemek. Ale k alkoholu si poručil i čabajky, abychom jen tak neomaleně nechlastali. Mečík sice chvíli protestoval. Několikrát opakoval: „Bratře, hlad je přeci převlečená žízeň.“, ale když viděl, že Borůvka jinak peníze nevydá, přikývl a šel s Petrou nakoupit.

 

Co se dalo dělat? Jakmile jsme dostali svoji dávku alkoholu a Petr své čabajky, začali jsme se bavit o dnešním sezení. Vzpomenul jsem si i na pěvecký sbor, o kterém mlžila minulý týden Yveta a naštěstí si na něj nikdo neupamatoval. Pokývala souhlasně: „No jo, to byl takovej nápad. S tím už teď nehneme, stejně neumím zpívat. Tak jim to hlavně nesmíme připomenout.“ Atmosféra byla do jisté míry tíživá. Mrázek si sice zachovával důvěru a hovořil o cestách k Bohu, ale Mečík si s beznadějí v očích prohlížel prázdnou kasičku. Lámal do sebe jedno pivo za druhým a měl čím dál smutnější výraz. Když nakonec vstal, vypadal jako hromádka neštěstí. Jako první se omlouval, že má ještě povinnosti a již musí jít. Mrázek ho sice přemlouval ke společné meditaci s jointem, ale když viděl, jak se Mečík motá, nechal ho být. I my ostatní jsme se postupně vytratili. Yveta si mě odvedla za ruku a celou dobu se kouzelně usmívala. Prázdná kasička na ní zřejmě nezanechala zvláštní stopy, neboť věděla o svém plném účtu. A tak si mě vedla Prahou do jednoho z těch podniků, kam slušný pivař nikdy nevstoupí, protože pivo tu stojí stovku a škrobená obsluha ho točí půl hodiny. Smála se na mě a říkala: „Jen si zvykej, zlatko.“

 

Takový večer se mi nelíbil, ale Mečíkův byl ještě o poznání horší. Cestou domů se motal od domu k domu, čas od času si sedal na lavičky, zachvácen naprostou beznadějí. Před očima měl stále prázdnou kasičku. Chvílema se mu chtělo zvracet, pak zas brečet. Přímo ukázková deprese, se kterou by ho Mrázek poslal k psychiatrovi, si na něm vybírala daň. Nakonec dorazil až na Malou Stranu, kde bydlel. Usedl na lavičku u vodotrysku a teprve po chvíli si všiml, že jen pár metrů od něj leží v trávníku bezdomovec. Aha, to je ten…pacholek, co mi posledně vypil pivo a pak chtěl polívku, pomyslel si, vstal a šel k ležící postavě. Shýbl se a zatřásl muži ramenem: „Vstávej, dlužíš mi pivo.“ Bezdomovec se jen otočil na záda a začal nesrozumitelně mumlat. Vedle něj ležela flaška od nějakého mycího přípravku a z pusy mu tekla pěna. Mečík se zatvářil znechuceně: „Ty prase.“, řekl. Ale neměl agresivní náladu. Vrátil se zpět na lavičku a chvíli přemýšlel. Pak dostal najednou nápad. Být tu Mrázek, nazval by to Božím vnuknutím. Vstal a šel k vodotrysku. Přelez jeho okraj a vstoupil do vody. Vzepjal ruce k nebesům a do tmy zvolal: „Bože, jestli opravdu existuješ, přeci to takhle nenecháš! Moje víra je pevná…Ale mohla by být pevnější, kdyby v kasičce něco bylo. Tak ukaž svou moc, udělej zázrak!“ V mžiku byl celý mokrý od stříkající vody a smrděl jako by prolezl stokou, neboť filtr vodotrysku asi nefungoval, byl-li tam vůbec nějaký.

 

Zázrak na sebe nedal dlouho čekat. U chodníku zastavila zeleno bílá felicie ze které se vyhrnulo pět policajtů. Kdo ví, jak se tam vlastně vešli a proč sem jeli v takovém počtu. Teď obklopili vodotrysk a začali vyjednávat: „Pojďte ven!“, zvolal jeden z nich. Mečík stál vyjukaně uprostřed tryskající vody. Boží zázrak si představoval jinak, úplně jinak. Pak se přeci jen ozval: „Bůh mi dal pokyn, abych sem vstoupil a já nevím, zda mohu ven, když nemám jasný signál.“ Jeden z policajtů vytáhl pendrek a plácnul se s ním přes kalhoty: „Stačí ti tenhle signál, debile?“, zeptal se způsobem, kterým by zřejmě příliš nepotěšil vyšetřovatele inspekce ministra vnitra. Mečík už možná vystřízlivěl: „Vy mě budete bít?“, zeptal se. Pak se rozhlédl a řekl: „Když mi slíbíte, že mě nebudete bít, tak jdu ven.“ Ale policajti mu ten slib nedali a vtrhli do vody. Mečík klopýtnul o trubku a svalil se do náruče jednomu z uniformovaných mužů. Doslova ho vynesli ven a hodili do trávníku. „Ty se tu nemotej.“, zařval jeden z policajtů na ležícího bezdomovce a kopl do něj. Ten se ztěžka natáhl pro svoji flašku okeny a odplížil se do křoví. Mezitím již dva další klečeli na Mečíkovi a tloukli ho. Všechno to mohlo trvat tak pět minut. Potlučený zůstal ležet v trávě, zatímco ho policajti prošacovali, sebrali mu mobil, sedli do auta a odjeli. Když osaměl, začal se sbírat ze země. Z nosu mu tekla krev, triko i bunda byly rozervané a mohl je tak leda hodit do koše. Z křoví se k němu připlazil zpět bezdomovec: „Ty seš slušnej kluk, napij se.“, chytil Mečíka kolem ramen a podal mu okenu.

 

Dál už si Mečík nepamatoval nic z toho, co se stalo. Probudil se doma, bolelo ho celé tělo. Boží zázrak se opět nekonal. Kasička byla stále prázdná a doma neměl ani jediného lahváče k snídani. Oknem sledoval tramvaje a stále více se k němu vracela myšlenka na bezvýchodnost života. Existovala jedna cesta, kterou již kdysi zkoušel. Ta ho učinila šťastným, ale nemělo to dlouhé trvání. Mečík byl totiž několik let na pervitinu. Ten mu pomohl překonat jeho životní krize, alespoň si to myslel. A teď byl blíž než kdykoliv předtím k tomu, aby ho začal brát znovu.

 

XIII.

 

Yveta už neměla jiné myšlenky než na Curych. Ve škole si sehnala nějaké podklady pro studentskou vědeckou činnost, a ačkoliv ji proděkan její narychlo sepsaný projekt neschválil, což se nakonec dalo čekat, pokud by sám pan proděkan neměl být vhodným kandidátem pro léčebnu duševně chorých, rozhodla se to zatajit a maskovala tím před rodičema i tetou svou cestu. Že jsou její důvody úplně jiné, to jsem vlastně věděl jen já a Borůvka. Petr ještě několik dní radil k opatrnosti. Peníze mohou na účtu ležet, možná lépe počkat, co se bude dít, ale Yveta byla nedočkavá. Několik dní trvalo, než byl zřízen náš církevní účet i účet určený čistě pro převod peněz. Pak již pro Yvetu padla i poslední překážka, která znamenala odklad cesty. A tak vyrazila.

 

Samozřejmě s jejím odjezdem jsme začali být nervózní i já a Borůvka. Ten chodil nepřítomně po učebnách a vždy sebou cukl, když mu zazvonil telefon. Nebyl to ale telefon, prostřednictvím kterého poznal, že se již něco děje. Na chodbě katedry potkal docenta Vrtulku a vedoucího katedry docenta Krtka. Ten se na Petra podíval a řekl mu: „Pojďte se mnou, Borůvko, máme tu takovou věc.“ V jeho kanceláři byli dva Petrovi neznámí muži. V kožených kabátech a se zápisníky v rukou. Krtek jim Petra představil: „Pánové, to je inženýr Borůvka, který vyučuje programování v c++ na naší katedře a zodpovídá za počítačové učebny a toto je docent Vrtulka, který je garantem výuky.“ Oba muži pokývali a ukázali své legitimace. Starší, s odulým obličejem alkoholika, promluvil: „Pane inženýre, vyšetřujeme krádež, která byla provedena z počítačové učebny vaší fakulty. Nevíme kdo, ale někdo převedl k tomu vyrobeným softwarem peníze na zahraniční účet. Samozřejmě ta banka v cizině nám nesdělí kdo a jak s penězi nakládá…“ Petr hrál naprosto nedůvtipného: „To nevím, pánové, nevím, v čem bych vám mohl pomoci.“ Odulý policista však pokračoval: „Zkrátka myslíme si, že to udělal některý ze studentů. V podstatě jsme určili i hodinu, kdy k tomu došlo a přesně počítač od kterého se to stalo. Vy jste jeden z těch, co vyučují c++, proto od vás chceme vědět, nemáte-li přehled o schopnostech svých žáků.“ Borůvka si sundal sedmidioptriové brýle a začal je leštit: „Víte pánové, nemohu konkrétně nikoho označit. Samozřejmě máme řadu výborných studentů, kteří by možná něco podobného zvládli. Osobně vyučuji v třech studijních kroužcích. Ale netroufám si na někoho ukázat. Říkali jste, že ale znáte hodinu…a datum, tedy každý kdo u toho počítače seděl se musel registrovat svým jménem. Snad to by vám mohlo pomoci.“, snažil se je svést na nesprávnou stopu, ale odulý byl zjevně o krok vpředu: „Předpokládám, že nám poskytnete tyto údaje. Ale pochybuji, v těchto případech se celkem logicky nikdo nepřihlašuje pod svým jménem.“ Pak se otočil na docenta Krtka: „Nicméně pane docente, budete jistě tak laskav a poskytnete nám jména studentů, kteří u toho počítače pracovali v kritický čas, tedy předtím a potom, než k události došlo.“ Krtek přikývl a v Petrovi hrklo. Kruci, to přeci vůbec nedomyslel, ten kluk, co ho vyhodil od počítače si ho bude určitě pamatovat a ten další s indexem také. Docent Krtek se obrátil k Petrovi: „Pane inženýre, buďte prosím pánům k dispozici, zajistěte jim údaje, které potřebují.“ Petr přikývl, nezbývalo mu nic jiného, ale krve by se v něm nedořezal. Pomalu začal přecházet na moje katastrofické scénáře.

 

Odulý policista jej vzal za rameno a vyvedl na chodbu: „V každém případě, vše zachovejte v maximální tajnosti.“, řekl Petrovi. A pak mu na kus papírku napsal údaje, které potřeboval i se svým telefonem: „Zítra se u vás zastavím, dobře?“ Jakmile se policista vrátil do Krtkovi kanceláře, zatočil se s Petrem svět. Jediné, co ho v tomto okamžiku mohlo zachránit, byla skutečnost, že on je odpovědný za provoz učeben. Zpracovává evidenci a samozřejmě mu všechno projde rukama. To znamená, že může v podstatě cokoliv upravit a má veškerý přístup k datům. Rychle se vzpamatoval. V kritické chvíli to chce jednat rychle a uvážlivě, řekl si, a seběhl do počítačových učeben. Rozrazil dveře správce a vešel do místnosti: „Mirku, potřebuju si něco zařídit.“, řekl a sedl k počítači. Pak si rychle vyjel originální sjetinu těch, kteří skutečně u počítaču v ten den byli. Když nastavil filtr na policistou požadovaný čas, uviděl i své anonymní přihlášení. Tento list vyňal ze svazku a pečlivě složil do kapsy. Pak restartoval počítač a vyběhl zpět do své kanceláře. Listiny uložil ve stole a chvíli něco vypalovat na cédéčko. Úplně zapomněl na to, že má ještě odučit jednu hodinu, a vyběhl pryč ze školy.

 

Nejdůležitější teď byl obsah jeho cd disku. S ním doběhl do internetové kavárny na nedalekém náměstí. Aby vypadal nenápadně, objednal si vodu a zaplatil hodinu sezení u počítače. Pro počítačového odborníka jako byl on nebyl problém připojit se na školní počítačovou síť. Pak Petr vložil disk do jednotky počítače a cosi překopíroval. Spokojeně se usmíval. Mrknul na hodinky a bylo mu jasné, že jeho problém bude v příštích okamžicích vyřešen a to způsobem takovým, že nikdo nezjistí odkud kdosi nainstaloval na síť vir. Potom vypil vodu a vydal se klidně domů.

 

Ráno, když dorazil na fakultu, byl všude nepopsatelný zmatek. Správce počítačových učeben běhal jako by byl postižen tropickým šílenstvím. Když uviděl Petra, vrhl se k němu: „Petře, průser, něco se děje, museli jsme odstavit síť.“ Borůvka se zatvářil starostlivě: „Nepovídej, všechno bylo včera v pořádku, ne?“ Správce se nenechal odbít: „Pojď se mrknout, stalo se to přes noc, v podstatě je všechno pryč, dokonce i výplaty!“ S tím Petr samozřejmě počítal, protože nemohl virem napadnout jen databázi, kterou požadoval policista. To by bylo příliš podezřelé. I takhle to bude vypadat divně, ale pokud neseženou toho studenta, co by ho mohl usvědčit, tak nemají žádný důkaz. A toho seženou ztuha, protože jediný, kdo ví jak se jmenuje, jsem já, usmál se Borůvka svojí důmyslnosti. Pak si ve správcově kanceláři sedl k počítači a chvíli do něj ťukal. Pochopitelně znal vir, který sem instaloval. Věděl přesně, co by se mělo udělat, aby byl zlikvidován, ačkoliv data již zachránit nedovedl. Ale choval se na oko překvapeně: „To mi nic neříká, to je něco novýho…Určitě se to sem natáhlo z kolejí…To je děsný. Dávno sem říkal, že by se kolejní síť měla omezovat.“ Správce souhlasně kýval. Mezitím se ve dveřích objevil docent Vrtulka: „Co se děje, co se děje?“, ptal se a tvářil se důležitě: „Krtek mě posílá, abych zjistil, proč mu nejde internet…“ Správce začal lomit rukama a vysvětloval Vrtulkovi situaci, ale ten nebyl žádný zvláštní odborník, ačkoliv byl odborným garantem výuky. Chvíli kýval a pak zmizel se slovy: „Dejte to dohromady a pak mi nahlaste, co se vlastně stalo.“

 

Borůvka se tetelil radostí. Zrušil všechny hodiny, které měl, s tím, že řeší havarijní situaci a až do oběda odvirovával síť. Aby všechno ještě důsledněji kamufloval, pozval si na pomoc konzultanty, kteří mu měli radit. Čím více lidí se kolem počítačů motalo, tím šla práce pomaleji, což Petrovi vyhovovalo. Před polednem přišel za Borůvkou odulý policista právě v momentu, kdy v kanceláři svačil. Měl žluté prsty od cigaret a mastné vlasy mu padaly do očí: „Tak jak jste pochodil, pane inženýre?“ Petr se na něj zkoumavě podíval: „Máme tu problém, obávám se, že vám bohužel nepomohu. Včera jsem vytiskl část evidence, ale přes noc napadl počítačovou síť hacker. Dosud vám nejsem schopen říci, zda údaje, které jste potřeboval, ještě existují.“ Po policistově tváři přelétl úsměv. Petr si toho všimnul a zamrazilo ho, ale stále se držel toho, že není důvod, aby ho někdo podezříval. Policista sklapl zápisník a vložil ho do kapsy koženého kabátu: „Tak ,když něco zjistíte…zavolejte mi.“ Pak se otočil a vyšel z kanceláře.

 

Takže první kolo jsme vyhráli. Přesto se Petr necítil příliš dobře, s nepřítomným výrazem seděl ve své kanceláři a jen pomalu se vracela jeho obvyklá sebedůvěra. Teprve, když ho volali telefonem zpět do počítačových učeben, byl schopen se trochu rozpohybovat. Do odpoledne byla počítačová síť zase v kondici, vir byl zlikvidován, ale data samozřejmě také. A mezi nimi i ta, o která šlo Petrovi. Spokojeně si prohlížel svoji práci, ale neměl v škole stání. Rychle se sebral a jel ke mně domu. Netušil, že se mi teď chystá připravit těžkou noc.

 

Borůvka usilovně zvonil takovým způsobem, že mě naprosto nešetrně probudil z odpoledního spánku: „Honzo, Honzo, to si nech vyprávět…Už to bylo nahnutý…“ Koukal jsem na něj vykuleně a nějak jsem si neuvědomoval o čem je řeč a vůbec, čeho se to týká: „Co potřebuješ?“, bylo jediné, co jsem zvládl ze sebe vypravit, než jsem si šel uvařit kafe k probuzení: „Dáš si taky, ne? Ale nebude z vodovodu…“ Petr přikývl a rozvalil se na židli v kuchyni: „To nevadí, ale spíš je to na panáka, než na kafe.“ Pak mi v kostce nastínil svoji anabázi z odulým policistou, který se ve skutečnosti jmenoval poručík Machoň, jak jsme vyčetli z jeho vizitky. Petr si ji pak opět pečlivě založil do peněženy, pokusil se ďábelsky usmát, ale  výsledný škleb vypadal spíš lehce dementně, a řekl: „Musím pana poručíka informovat, až budu mít nové poznatky.“ Neměl jsem z toho dobrý pocit, už jsem se viděl v kriminále a ačkoliv mě špatné předtuchy pronásledovaly od začátku, šlo to přeci jen příliš rychle. Ale Borůvka byl už zase naprosto v pohodě: „Klídek, nikdo teď už na nic nepřijde. Teď už ne.“ Smál se na celé kolo a upíjel kafe. Pak se začal plácat do stehen: „Kdybys toho policajta viděl…Takovej skřet…Ale měl jsem z toho strach, nebudu říkat, že ne.“

 

Seděl jsem a nepřítomně na Petra koukal. Nevěděl jsem, co mu vlastně říct. Tak jsem řekl jenom: „Yveta je teď v Curychu.“ Borůvka radostně mrknul: „Zkrátka všechno je na nejlepší cestě, zasloužili bychom koleno, ne?“ To jsem odmítl: „Ne, promiň, přeci jen nemám moc chuti se přejídat. Zrovna teď, když mi tohle vykládáš, tak by mi bylo asi pěkně mdlo.“

 

XIV.

 

Mečík chodil po bytě a samozřejmě neměl potuchy o tom, jakou jsme zažili s Borůvkou krizi. Ruce se mu klepaly, peněženku měl prázdnou a otec před ním zamkl svůj pokoj. Tím pádem nebylo ani co vzít a zkusit jít prodat do bazaru. Otec se s ním vůbec v poslední době málo bavil. Zdálo se, že když začal abstinovat, byl k němu otec smířlivější, ale Mečík v podstatě pervitin nahradil alkoholem a když otec zjistil, že celý příjem syna padne na alkohol, nebyl tím příliš nadšený.

 

Navíc se Mečíkovi stále honily hlavou černé myšlenky. Pořád pozoroval prázdnou kasičku na stole a skoro nesnesitelně ho bolela ruka, kterou mu policajti přišlápli. Znal jednoho chlapíka, který chodil Pod schůdky, kdyby teď měl Mečík peníze, mohl by tam zajít a třeba si koupit něco, co by ho z tohoto stavu dostalo. Toho člověka znal už dlouho, jenže gram perníku stojí tisícovku. A ta se mu teď nedostávala. Chodil po bytě a pátravě se rozhlížel. V kuchyni bylo nádobí, ale to je v podstatě neprodejný sortiment. A pak přeci, otec si zapomněl doma mobilní telefon. Ležel na ledničce. Mečík se chvíli přemáhal. Nevěděl, zda to má nebo nemá zkoušet. Jestli se má vracet do starých kolejí nebo ne. Pak ale vztáhl po telefonu roku. Rychle se oblékl a zmizel z bytu.

 

S bazarníkem byla složitá domluva. Byl to zkušený šejdíř, takže hned odhalil, že Mečík peníze potřebuje. A tak to zkoušel: „Hele, vezmu ti to do komise…za litr.“ To nebyla dobrá nabídka, Pavel potřeboval peníze hned. Také mu to řekl. Bazarník jen kroutil hlavou: „Hele, víš co…nabíječku k tomu nemáš, bude to čórka, ne? Bral bych na sebe riziko…Nemůžu ti dát víc jak pět stovek.“ Nebylo to mnoho, ale mohla to být cena vstupenky do jiného světa. Alespoň na půl dne. Mečík kývnul a sbalil peníze. Potom nerozhodným krokem vyšel na ulici. Rozhlížel se, jako by si myslel, že jej někdo sleduje. Ale samozřejmě, nikdo ho nesledoval.

 

Jeho další cesta vedla Pod schůdky. Nevěděl sice, jestli tu jeho známý je nebo ne, ale prostě to zkusil. Když byl v pohybu, alespoň si stále nepřebíral svoje černočerné myšlenky. A měl štěstí. Když vstoupil do lokálu uviděl člověka, kterého hledal, jak hraje šipky. Byl to dvoumetrový habán, ruce jako lopaty. Oblečený do umaštěného trika a riflí nebudil důvěru. Většina lidí by se mu zřejmě klidila z cesty. A to by ani nemuseli vidět plot z čárek, který měl od rána na účtence: „Čau námořníku…“, oslovil ho Mečík. Habán sebou trhnul: „A hele, mladej…kde ses flákal? Co chceš?“ Mečík sáhl pro peněženku, ale muž po něm šlehnul pohledem: „Tady ne, pojď ven.“ Oba pak prošli chodbou k záchodům, až na dvorek hospody, kde nebylo živé duše.

 

„Tak se chceš spravit, jo?“, rozchechtal se habán. Mečík mu bez řečí podal peníze a obdržel balíček. Chlapík si jeho bankovky složil do kapsy, obrovskou rukou ho plácnul po zádech a řekl: „Takhle se mi líbíš, přijď zas, až budeš mít další peníze.“ Mečík ho ale už neposlouchal. Když klopýtal kolem záchodů zpátky do lokálu, byl už v jiném světě. Rychle zamířil domů. A když za ním zaklaply dveře bytu a uzavřel se do své samoty, byl na nejlepší cestě, jak se znovu vyřadit ze života a připravit naší církev o další osobu.       

 

Nábožně rozbalil balíček a rozdělil jeho obsah. A pak si prvně po dvou letech šňupnul. Účinek byl skoro okamžitý. Myšlenky, které ho pronásledovaly, zmizely. Zůstal tu on sám, Mečík, který všechno zvládne. Rázoval po bytě sem a tam, měl energii něco dělat, ale nebylo co. Kdyby měl další peníze, vyrazil by hospody. Ale takhle to nešlo. Když účinky odezněly, šňupl si znovu. Ve finále byl celého půl dne odrovnaný, když se otevřely dveře a vstoupil jeho otec, zhrozil se. Takový obraz znal z dřívějška a měl už zkušenost, že nic moc nepořídí. Jakákoliv výchovná snaha se mine účinkem a proto i nyní rezignoval. Mečík mezitím ležel ve svém pokoji a v podstatě nevnímal okolí.

 

Navečer se u Mečíka zastavil Mrázek. Když mu starý otec otvíral dveře, nebyl nadšený. Mrázka znal z dřívějška a jeho příchod bral jako další špatné znamení v tomto dni. První Mrázkova slova po spatření Mečíka byla: „Další zkouška ďáblem, bratře.“ Mečík se na něj jen nepřítomně usmíval. Cítil se dobře. Před nějakým časem by se Mrázek ještě sháněl, zda něco ke šňupnutí nezbylo i pro něj, ale teď se tvářil otřeseně: „Bratře, ďábel ti otravuje tělo…“ S Mrázkovým náboženským blouzněním totiž souvisel vedle fanatického vegetariánství i odpor k návykovým látkám, ze kterých bral na milost jen alkohol a trávu. To jsou totiž v podstatě přírodní produkty a tedy dílo Boží. Což bylo o pervitinu těžké tvrdit. Pak se na Mečíka zkoumavě podíval: „Měl by ses léčit, bratře.“ Ten jen svraštil čelo: „Mám to pod kontrolou…Vždycky jsem to měl pod kontrolou.“ Mrázek se sebral: „Půjdu se za tebe modlit. Přijď na setkání s věřícími.“ Mečík přikývl a Mrázek odešel z jeho pokoje. Skutečně část noci trávil modlitbami, které si k tomuto účelu vytvořil, ale jaký to mělo účinek, těžko soudit, protože po ránu se Mečík začal shánět po dalších penězích.

 

XV.

 

O tom, že se naše církev rozkládá ze všech stran jsem se dověděl od Mrázka, který mi přišel o své návštěvě u Mečíka referovat. Jak pro něj bylo obvyklé, mluvil o dalších ďábelských zkouškách a o tom, jak jim musíme čelit: „V listu Korintským stojí psáno: Bůh je věrný; nedopustí abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“, řekl mi jeden ze svých biblických citátů. „Tak teď jsme ve fázi hledání východiska?“, zeptal jsem, aniž bych čekal odpověď.

 

Mrázek samozřejmě nic nevěděl o problémech, které jsem řešil s Borůvkou. Dost možná by mi vyčetl, že páchám hřích, neboť psáno je: Nepokradeš. A my jsme kradli. Sice v porovnání s jinými v malých cifrách, ale přesto. I když, jak znám Mrázka, možná by ve finále nějakým způsobem vysvětlil, že pokud se kradlo proto, aby se naplnil církevní účet, přestává být tento hřích hříšným. Ano, určitě by to šlo takto ospravedlnit, protože je přeci nemyslitelné, aby většina rytířů pravé víry, tedy nositelů čistoty duchovní i tělesné, páchala hříchy jako každý druhý pozemšťan. Raději jsem mu ale nic nevykládal, měl jsem svých problémů plnou hlavou a od Yvety nepřišla žádná zpráva.

 

Tak co se dalo dělat? V podstatě asi jen jediné. Nechtěl jsem čekat na Yvetu a tak jsem se vydal k bankomatu, abych si vyjel zůstatek účtu. Skoro mě museli omývat. Vzal jsem papírek a strčil ho do kapsy. Když jsem ho pak ukázal Borůvkovi, vycenil na mě nadšeně zuby: „Tak dobrý, funguje to!“ A hned mi cpal zaprášenou sušenku pro návštěvníky své kanceláře. Já jsem byl ale opatrnější: „Kdy tu byl naposled ten policajt?“ Petr nad tím mávl rukou a přisypal na talířek nové oplatky: „Od tý doby, co spadla síť, tu nebyl.“, zasmál se spokojeně. Ach jo, Petr je prostě přesvědčený o své nepolapitelnosti, ačkoliv ještě předtím, než jsme na něco sáhli, udělal školáckou chybu. Teď na to ale pomalu zapomínal. Řekl jsem mu, že je to cesta do kriminálu, ale nevěnoval tomu pozornost. O čem se chtěl bavit byl pouze plán, co teď s penězi provedeme a kolik si vyplatíme jako odměnu.

 

„Tak to uděláme, jak jsme domluvili, půjdeme ty peníze vybrat a vložíme je na církevní účet.“, řekl Petr a vlekl mě ke dveřím kanceláře: „Jdeme hned, ne?“ Asi jsem nebyl natolik ochotný, jak by si představoval, takže mě musel ještě chvíli motivovat: „Pak si budeme dávat koleno každej večer.“ Zjevné bylo, že nemá cenu mu dnes odporovat a tak jsem musel vyrazit do banky a vybrat peníze. Petr čekal přede dveřmi a když jsem vyšel ven, nakukoval opatrně do tašky s penězi. Oči za sedmi dioptriemi mu šmejdily na všechny strany. Byl nervózní, ale přesto vypadal jak ve svatém vytržení: „Rychle, rychle, jdeme.“, pobízel mě na cestě ke mně domů, kde jsme obsah tašky měli rozdělit.

 

Samozřejmě to byl docela zajímavý pohled. Peníze jsme vysypali na stůl a Petr, aby je lépe viděl, začal čistit svoje brýle: „To jsme vydělali za půl hodiny.“, řekl, a bylo znát, že očekává pochvalu. Ale nedočkal se jí: „Tak dobře, Petře, rozdělíme to na dva díly, každý si vezmeme jeden a půjdeme ho vložit na církevní účet. A já pak hned zase vyberu peníze, co si zítra na Mrázkově setkání rozdělíme.“ Borůvka přikývl a začal počítat. Počty mu šly vždycky lépe, tak jsem ho nechal a šel uvařit kafe: „Napij se.“, řekl jsem mu a podal hrnek. Přijal ho s povděkem a přistrčil ke mně třísettisícovou hromádku. Pak už si jen maloval, jak teď rozjedeme výdělečnou církev a peníze se mu jen posypou. Na jednu stranu, nebyl to tak špatný začátek, až na to, že nebyl legální. Petr nad tím ale vrtěl hlavou: „Prosim tě, takových je…Bez těch peněz bychom tu církev nikdy nerozjeli ani s Mrázkovým náboženským zaujetím.“ Asi měl pravdu, tak jsem se tím pro dnešek přestal zabývat a mohli jsme vyrazit do banky, kde jsme měli zřízený církevní účet.

 

Na další den bylo naplánováno Mrázkovo tradiční setkání s věřícími. Mrázek neměl žádné zvláštní téma, co by chtěl probírat. Jeho tradiční téma o hříchu a konci světa se již vyčerpalo a tak dnes chtěl spíš kontrolovat plnění úkolů, totiž kolik která z našich oveček rozdala propagačních letáčků naší církve. Potíž byla také s Mečíkem. Přišel sice včas, ale v očích měl nepřítomný výraz. Mrázek nad ním lomil rukama: „Bratře, pácháš těžký hřích, uvědomuješ si to? Měl bys činit pokání.“ Mečík se ale bránil: „Není hříchem to, co je činěno k větší Boží slávě.“ To nepochopil ani Mrázek, protože šňupat pervitin nelze ani podle jeho, značně volného církevního výkladu, brát jako oslavu Boha. Proto se pokřižoval, sepjal ruce a začal nad Mečíkem odříkávat latinskou modlitbu, které sám nerozuměl, ale přišla mu jako dobrá pro momentální situaci. Pak skončil a řekl: „Bratře, jsi vystaven ďáblu, který chce zkoušet pevnost tvé víry.“ Mečíkovi to ale zřejmě nevadilo a s povzneseným výrazem ve tváři se dopravil ke své aparatuře, aby vyzkoušel, jak dnes budou  znít varhany.

 

Kolem šesté večer se za zvuků varhan začala trousit první trojice z celkem šesti věřících, které jsme čekali. Usedali na své židličky a Petra vařila bylinkový čaj. V jednom momentu pak vstoupil do pokoje Mrázek v černém hábitu a mávnutím ruky dal pokyn, aby hudba zmlkla: „Chvalme Boha, Boží království nastane a všichni věrní služebníci budou žít ve věčném ráji.“, zvolal a předstoupil před půlkruh věřících. Nedalo mi to, abych se jeho nadšení tajně neusmál a viděl jsem, že i Borůvka má podobné cukání. Navíc Mrázek ještě netušil, co máme naplánováno na konec sezení, kdyby to totiž věděl, asi by jej náležitě zkrátil. Ale ačkoliv si nic zvláštního nepřipravoval a teď jen improvizoval, pokračoval celkem dobře ve svém představení: „Bratři a sestry, měl jsem v noci sen. Bůh mě touto cestou navštívil a ptal se mě: Co děláš proti hříchu? Tak jsem se rozmýšlel, nevěděl jsem, co Pánu odpovědět, neboť je vševědoucí. Nuže pak jsem řekl: Chodím mezi hříšníky a sděluji Boží myšlenku. Dej mi znamení Pane, zda tak činím v souladu s tvojí vůlí. A víte bratři a sestry, co mi náš Pán odpověděl? Řekl mi, že činím dobře, ať ještě více rozšiřuji jeho myšlenku prostřednictvím naší církve, která je ve skutečnosti jedinou jeho pravou církví.“ Všichni uznale pokývali a mě už bylo jasné, kam Mrázek míří. Hlavním bodem dnešního setkání měla být už zmiňovaná kontrola plnění úkolů a on se k ní takto dostal velmi elegantně. Proto pokračoval: „Povězte mi proto každý a mým prostřednictvím to řekněte našemu Pánu, jak jste sdělovali jeho myšlenky hříšníkům?“

 

Na tato slova se chytla Petra, která už s Mrázkem tvořila celkem sehraný tým, a začala líčit, jak šířila slovo Boží mezi bezdomovci na Hlavním nádraží a posléze mezi padlými ženami v Perlové ulici: „…jenže tam byl problém v tom, že to byly  Bulharky či co a vůbec mi nerozuměly. Ale já si myslím, že není důležité jakou řečí se víra sděluje, neboť všichni jsme dítka Boží, a moje slova tak dojdou naplnění ať již je budu sdělovat jakkoliv.“ Tato myšlenka se Mrázkovi líbila a Petru pochválil: „Výborně sestro, tvoje chování je pro nás všechny příkladem.“ Petra se roztomile zaculila, zřejmě spokojeností nad tím, jak hezkou historku zvládla vymyslet, a pak se znovu otočila k shromáždění a vypustila poslední pecku: „Potom jsem také byla v pasťáku, protože si myslím, že musíme především mladé vést k Bohu….“ Další její slova už zanikla v potlesku a Mečíkově varhanní hudbě, takže se mohla spokojeně posadit na židličku a mrknout na Mrázka, který se snažil utišit přítomné, aby se mohli projevit i ostatní.

 

Pak se přihlásily dvě z přítomných žen, aby vylíčily, jak roznášely naše letáčky. Na rozdíl od Petry je zřejmě roznášely skutečně a tak šlo jen obdivovat jejich svaté odhodlání. Stály prý o výstupu z metra a zastavovaly procházející tak dlouho, dokud je nevyvedl městský policista. Mrázek se tvářil uznale: „Sestry, hlavně nepolevit. To všechno jsou projevy ďábla. Bylo to ztělesnění antikrista. Tím, že jste nepodlehly, překonaly jste nástrahu ďáblovu.“ Každou pak odměnil vlastnoručně posvěcenou sušenkou a dalším stohem letáčků. Ovšem otázku, jak byly obě ve skutečnosti úspěšné a kolik lidí ulovily, raději nepokládal. Jako úspěch totiž viděl již to, že vůbec někdo s letáčky chodil.

 

Dnešní setkání s věřícími skončil Mrázek jakousi podivnou úvahou o Boží prozřetelnosti, která mu vynesla potlesk věřících. Nějakou chvíli ještě diskutoval s přítomnými, přál jim Boží světlo a rozdal poslední zbytky propagačních materiálů. Pak jsme postupně všechny vystrkali z modlitebny a se svým vystoupením nastoupil Petr: „Tak bratři, neseme toto.“, řekl a vysypal z igelitky na stůl stoh bankovek. Všichni přítomní, kromě mě, vykulili oči, protože podobné překvapení nečekali. Mečík už dokonce rezignoval i na vybírání kasičky, teď ale zpozorněl a přitočil se ke stolu. Petr pokračoval: „Když to shrnu, tak na náš církevní účet přišly dary anonymních dárců. S Honzou jsme vybrali tyto peníze a teď si je rozdělíme. Z dalšího budeme financovat reklamní kampaň anebo něco podobnýho.“ Mrázek vzepjal ruce k nebesům: „Bože, vidím tvé znamení, jsme tedy na dobré cestě, děkuji ti!“

 

Jediný problém měl Mečík: „A jak je to vůbec s registrací naší církve?“ Nechápal jsem, k čemu míří, protože těžko soudit, jak to souviselo s anonymními dary. Mečík to tedy upřesnil: „Mě to přijde bratři nedůstojný, abychom byli registrováni na ministerstvu vnitra jako nějaké sdružení, vedle zahrádkářů a pěstitelů okurek. Vždyť jsme církev, máme nárok na státní příspěvky.“ Všichni jsme se na Mečíka útrpně podívali a Mrázek řekl: „Bratře, není důležité jakou formou sděluješ Boží slovo, můžeš i jako zahrádkář.“ To Mečíka zjevně neuspokojilo a tak ještě něco brumlal a okurkách. Borůvka skončil diskusi rázně: „Dokud nemáme dostatek věřících, nemůžeme být registrováni jako státem uznaná církev, vůbec to neřeš, jiný sekty jsou registrovány stejně. Radši se podívej na anonymní dar.“ Mečík ale pořad nesouhlasně vrtěl hlavou: „Jaká sekta? My nejsme přeci sekta…“ Tím ale diskuse skončila, protože začalo rozdělování peněz. Já jsem k sobě vzal dva podíly, jeden pro Yvetu, což Mrázek komentoval slovy: „Bratře, nezapomínej na smrtelné hříchy!“

 

Pak přišla na přetřes další otázka, totiž ta, jak investovat zbývající peníze, ale vzhledem k tomu, že Petra došla nakoupit pití, nepadl žádný rozumný návrh. Nakonec jsme se shodli na jediném: „Sejdeme se tu po mši a každý řekne, co vymyslel.“ S tím jsme se také rozešli. Já jsem odcházel s Petrem, který se stále držel myšlenky na ukradení databáze a rozeslání reklamních dopisů. To mi přišlo docela rozumné, ale hlavně proto, že mě nic jiného nenapadlo. Obvykle jsem podobné dopisy vyhazoval, aniž bych je otevřel a logicky předpokládám, že totéž dělá každý. Ale pořád lepší něco, než nic a momentálně jsme nic lepšího neměli. S tím jsme se s Petrem také toho večera rozešli.

 

XVI.

 

Během příštích dnů jsem si skutečně lámal hlavu s tím, jak naložíme s církevními penězi. Ale nebyl jsem příliš úspěšný. Zachránil mě teprve okamžik, kdy se vrátila Yveta. Přijela rozevlátá a nadšená. Jakmile překročila práh dveří, odpálila špunt z lahve sektu: „Slavíme, zlato.“, volala, čímž mě vzbudila ze spaní: „Promiň, přemýšlel jsem.“ Zvedl jsem se pomalu z kanape a šel do kuchyně pro skleničky: „Tak nalej.“, řekl jsem. Yveta položila láhev na stůl v pokoji, usedla na židli a podívala se na mě: „A o čempak jsi přemýšlel?“, zasmála se.

 

Nepřemýšlel jsem samozřejmě o ničem. Ale to mi nepřišlo na místě přiznávat, tak jsem řekl že myslím na investování církevních peněz. Nakonec svým způsobem to byla pravda, protože toto uvažování mi skutečně zabíralo hromadu času. Yveta ale měla ve všem jasno: „No, teď si můžeme zřídit komunitní centrum. Na to budeme brát dotace.“, napila se bublinek a znovu se rozesmála: „Takže si tak zajistíme dlouhodobý bezpracný příjem.“ Tak vida! Žádné dopisy, ale komunitní centrum, to je myšlenka. Spokojeně jsem jí to schválil: „Hm…tak proč ne.“

 

„Půjdeme se podívat, jak to v církevním komunitním centru vypadá.“, řekla Yveta. To se mi zdálo rozumné, jen jsem o žádném takovém centru nevěděl, ale Yveta zjevně ano: „To není problém, zařídím to a vyrazíme, teď mi ale dej chvíli na odpočinek.“, dořekla a schoulila se na kanape. Usnula skoro okamžitě, zatímco já po tak násilném probuzení už usnout nemohl. Tak mi nezbývalo, než nepřítomně zírat na televizi. Pak mi ale zazvonil telefon. Volal Borůvka a měl daleko skleslejší hlas než bylo obvyklé: „Mám problém, sejdeme se v kavárně?“ Vzhledem k tomu, že jsem již skutečně neviděl šanci na spánek, tak jsem mu přikývl: „Dobře, za půl hodiny.“

 

Petr byl až neobvykle přesný. Nehtem palce ryl do dřevěné desky stolu a tvářil se nesmírně nervózně. Přišel jsem až k němu, aniž si mě vůbec všiml: „Tak co je?“, optal jsem se. Borůvka sebou škubl, jako bych ho snad vylekal: „Člověče, průser…“ To už mi začalo dělat vrásky na čele, takže jsem si přisedl a poručil láhev našeho oblíbeného vína: „Povídej a neprotahuj to, když vypiju víc jak jednu láhev, než to z tebe vyleze, nebudu už vnímat.“ Petr jenom smutně přikývl: „Zkrátka, zase u mě byli policajti.“ To byla dost nepříjemná zpráva, na kterou jsem zrovna neměl náladu, ale snesl jsem ji kupodivu celkem klidně: „No, ty máš přeci na háčku, ne?“, řekl jsem mu. Petr si zase hrál s brýlemi, jako vždycky, když byl nervózní, a mžoural na mě: „Tak to jsem si taky myslel.“ Tato diskuse byla přeci jen příliš komplikovaná, takže jsem se zeptal: „A co ti teda chtěli?“

 

Z Petra to všechno lezlo nesmírně pomalu. Ale v kostce šlo asi o to, že se u něj dopoledne opět zastavil odulý poručík Machoň v koženém kabátě a tentokrát mu předložil videokazetu: „Pusťte ji, pane inženýre.“ Petr měl samozřejmě luxusně vybavenou kancelář, takže nic zlého netuše vzal videokazetu a založil ji do přehrávače. Jakmile se rozběhl záznam, přistoupil policista k obrazovce: „Víte, když se tak náhle ztratila všechna data ze sítě, nedalo mi to, abych se nezajímal o to, jak fungují ty kamery na chodbách k učebnám.“ V Petrovi byla v tom momentu malá dušička. A odulý pokračoval: „Zkrátka tady v pravém rohu je datum a hodina, ze kdy ten záznam je. Řekli mi, že se vždy po nějaké době kazeta přemazává novou nahrávkou. Náhodou nahrávka z toho kritického dne se ale zachovala…A teď dávejte pozor, pane inženýre.“, policista ukázal na obrazovku a stopl záznam: „Je to sice zezadu… Ale to jste vy.“ Petr netušil, co říct, ale pak přeci jen zkusil: „To je docela možné, odpovídám za učebny, je to moje povinnost tam chodit.“ Odulý ale zavrtěl hlavou: „Víte, já s tím záznamem přicházím teprve teď, protože jsem si všechno ověřoval… V těch učebnách, co nejsou určeny pro výuku, vás nikdo neviděl ani nepamatuje, říkají to vrátní.“ Petr pokrčil rameny: „Asi tam byl nějaký problém…Taky děláte svou práci, tak nechte mě, ať dělám svojí.“ Policista něco zabručel a pustil záznam o několik vteřin dál: „A teď, vidíte to? Jdete přesně do těch dveří, kde je počítač, ze kterého se to stalo. A navíc nejdete sám. Kdo je to?“

 

Borůvka teď blahořečil hamižnosti akademického senátu, který v rámci úspor zakázal koupit kamery i do učeben s tím, že budou stačit ty, co jsou na chodbách: „Víte, možné to je, že jsem tam byl, ale jednak si to nepamatuju a jednak si ani nepamatuju na to, že bych tam viděl něco, čím bych vám mohl pomoci.“ Odulý se opíral o televizi, otevřel si krabičku cigaret a zapálil si: „Předpokládám, že kdybyste něco viděl, řekl byste nám to…Kdo je ten člověk s vámi?“. Borůvka se snažil rychle odvést pozornost: „Prosím vás, pane poručíku, tady nelze kouřit, to je zakázáno v celé budově.“ Policista tedy odhodil hořící cigaretu na koberec a rozšlapal ji zablácenou botou: „Pardon, ale zeptám se ještě jednou: Znáte ho?“ Petr zavrtěl hlavou.

 

„A jak to dopadlo?“, zeptal jsem se Borůvky. Prsty jsem mezitím rozlamoval špunt z láhve a rozdroboval korek po stolku, který se tak měnil ve smetiště. Petr se díval nesmírně smutně: „No jakby…řekl, že když si na něco vzpomenu, tak mu mám zavolat. Ty kamery… Tak to mě taky vůbec nenapadlo.“ Pochopitelně mi začalo vrtat hlavou, co všechno Petra ještě nenapadlo. Hromádka korku z rozlámaného špuntu na stole svědčila o tom, že mi to skutečně dělá starosti, neboť obvykle se do podobných devastátorských zábav nepouštím Na Borůvkovi bylo vidět, že ztratil dřívější sebevědomí, tak jsem ho začal uklidňovat, protože mi podle mého názoru nezbývalo nic jiného, a k tomu účelu jsem objednal další láhev vína. Po třetí láhvi se konečně trochu zklidnil a začal se na celou věc dívat z jiného úhlu: „No a co? V podstatě nic nemají a já si jako na nic nevzpomenu, co bych jim mohl říct. A bude to dobrý, ne? Ať si trhnou.“ Ovšem v té chvíli již nebyl ve stavu, kdy by byl schopen rozumných myšlenek. Hladina alkoholu v krvi stoupla a svět se zdál být krásnější.

 

Nakonec mě Petr plácal po zádech a přesvědčoval, že jsme daleko vepředu a nic se nám nemůže stát. Alkohol na nás měl diametrálně odlišné účinky. Zatímco já jsem se začínal bát a propadal jsem beznaději, Petr byl čím dál spokojenější: „Navíc peníze, co jsem si bral pro sebe jsem si ani nedal na účet, mám je doma, takže ani nemůžou zkoumat, kde jsem je vzal.“, zářil radostně nad svou moudrostí. A já jsem jen nešťastně krabatil čelo: „Prosim tě, těch pár tisícovek, co jsme si z toho vzali…podle toho by tě stejně nenašli, ale jestli přijdou ještě na něco, co jsme nedomysleli…“ Petr se rozesmál, až se na nás od okolních stolů začali pohoršeně dívat: „Vůbec to neřeš, napij se.“ A tak jsem se napil, nicméně noc jsem těžkou. Ve snu jsem viděl číhající policisty, udavače, kteří nás prásknou a vůbec výjevy, nebudící zvláštní nadšení. Snad ještě brutálnější bylo ranní probuzení. Sucho v krku, bolící hlava a strašlivé vzpomínky na Petrovo vypravování. Před očima jsem měl mžitky, ale nezbylo mi nic jiného, než se vypravit do práce, kde jsem protrpěl dopoledne a nakonec dosáhl vysněné mety a odpíchl odchod domů.

 

Doma na mě ale odpočinek nečekal. Ani jsem se v klidu neusadil, když se v předsíni objevila Yveta: „Oblíkej se, vyrazíme.“, halekala zpoza rohu a když vešla do pokoje, hodila mi na kanape nějaké odporné hadry. Vůbec mi nedošlo, o co jde: „Co je to?“, zeptal jsem se jí a zhnuseně odstrčil ošoupaný kabát. Yveta se zatvářila nespokojeně: „No přeci jdeme do komunitního centra, do charity, ne? Sehnala jsem šaty…Budeme se maskovat.“, rozesmála se a mrkla na mě: „Skoro špionáž, ne?“ No jo, vlastně, pod dojmem Petrových sdělení jsem zapomněl na to, že Yveta chce jít do charity, aby všechno okoukla. Nezbylo mi, než kývnout: „Tak dobře, půjdeme…“ Yveta radostně vyskočila a hned se začala strojit do svého maskování. Když svoji práci dokončila, vypadala skvostně. Mohla jít spát na hlavní nádraží a nikomu by to nepřipadlo podezřelé.

 

Nakonec jsem se tedy také převlékl a vyrazili jsme. Byli jsme povedená dvojice, lidé v metru si od nás odsedávali a revizor ani nechtěl jízdenku, protože si zřejmě myslel, že stejně nemáme peníze na pokutu, takže jsme pro něj nebyli žádná žádoucí kořist a raději nás ignoroval. Nikdy mě nenapadlo, že šaty dělají člověka až do této míry a že maskovaný jako bezdomovec mohu mít takové výhody.

 

Do komunitního centra jsme dorazili kolem čtvrté odpoledne. Nade dveřmi byl nápis Ochraňuj nás Pane, z čehož jsme pochopili, že jsme na správném místě. Na nástěnce vedle vchodu pak byla vypsána data bohoslužeb a návštěvní dny pro bezdomovce. Yveta zapíchla prst do jednoho místa vývěsky: „Hele, tohle je zajímavý.“ Kouknul jsem na co ukazuje. No jasně, stálo tam: Pán žehná svým věrným služebníkům, kteří přispěli na jeho dům. A následoval obsáhlý seznam jmen s částkou, kterou každý z nich přispěl. Takže už samotná nástěnka byla pro nás maximálně inspirativní a nezbylo než zazvonit. Nejdříve se nic nedělo, jen za dveřmi se ozýval šramot. Yveta obrátil oči v sloup a prstem se opřela o tlačítko zvonku. Když ho držela asi minutu a ten bez přestání zvonil, otevřely se dveře a v nich stál chlapík jako hora. Měřil dobré dva metry a kousek, vážil určitě přes metrák a do pusy si cpal zbytek salámu z umaštěného papíru, který muchlal v ruce. Jeho tenký a jakoby unavený  a nešťastný hlas k němu prostě neseděl: „Co si přejete?“, zeptal se. Yveta, která byla přeci jen víc komunikativní než já, se ujala slova a vysvětlila mu, že se chceme zapojit do života komunity. Chlapík jí poslouchal a nešťastně protahoval tvář. Pak domuchlal papír a podrbal se na hlavě: „No jo, ale my už dneska končíme, my už jdeme domu…Nechcete přijít jindy?“, zeptal se ještě o stupeň nešťastnějším hlasem, než promluvil prvně. Yveta se ale nechtěla dát odbít, takže svižně odpověděla: „Ne, ne, Bůh nám ukázal cestu a řekl, že máme přijít dnes.“ V tom okamžiku se ale chlapík zatvářil spokojeně, protože ho napadl trumf, jak na nezvané hosty: „A jste vůbec luteráni? Jiní k nám nemají přístup.“ Yvetina blesková odpověď ho srazila až na dno propasti beznaděje: „Jasně, že jsme, vy jste přeci taky luterán, ne?“ Tomu již nemohl čelit a tak něco zahuhlal, vyhodil zmuchlaný papír od salámu do koše a pustil nás do chodby.

 

Jakmile jsme vstoupili, změřil si nás chlapík pohledem: „Dneska ale polívku nedostanete… A zapíšeme vás až zítra, dneska už končíme… Kolegyně si vás převezme a dneska tu stejně ještě spát nemůžete. A máte doporučení ze sociálky?“ Yveta jeho proslov utišila: „Nám jde o to, abychom se i my, v životní beznaději, mohli přiblížit Bohu. Proto tu jsme, ne kvůli polívce.“ V tom okamžiku se na druhém konci chodby rozlétly dveře a vstoupila nějaká žena: „Co se děje, Alois?“, zeptala se chlapíka, který se nás tak vehementně snažil vyhodit. Ten se jejím směrem uklonil skoro až k zemi a řekl: „Paní vikářko, to jsou nově příchozí, já to zařídím osobně, budu dnes přesčas, je-li to vůle Páně, který k nám tyto lidi posílá.“ Žena mezitím došla až k nám a prstem ukázala na chlapíka: „Jděte domů, já si s těmi Božími poutníky promluvím sama… A zítra v osm, budete čistit pokoje klientů.“ Alois se zatvářil nešťastně nad vizí příštího dne, ačkoliv se to snažil skrýt: „Jistě paní vikářko, velmi rád, děkuji.“, pak se uklonil a někam zmizel.

 

Vikářka si nás uvedla do své kanceláře, sama usedla za dubový stůl, nás nechala stát uprostřed místnosti a prohlížela si nás. Zdálo se mi, že na nás kouká několik minut, ale tak dlouho to asi nebylo. Jen mi to přišlo nezvyklé, když si mě někdo takto prohlížel. Pak promluvila: „Víte, u nás se přibližujeme Bohu prací.“ Yveta začala horlivě přikyvovat, takže já jsem přikyvoval také a vikářka pokračovala: „Nesnáším alkohol, o drogách nemluvím. Každý klient chodí do práce, tu mu zajistí moje agentura. Bydlí tady, pokud ale nepřijde do šesti večer, přespává venku, v šest se totiž zamyká dům. Peníze, které vyděláte, dostává moje agentura, platí se z nich vaše bydlení a strava… Tak co mi řeknete?“

 

Yveta na ní vykulila oči. Bylo mi naprosto jasné, co jí prolétlo hlavou. Systém, který tu funguje byl zjevně takový, že tu zaměstnávají několik zoufalců a ti tu živí paní vikářku a i toho chlapíka u dveří, který je tu patrně zaměstnán. A ještě si nechává posílat dary. Tak to nás ještě nenapadlo.

 

Vikářka si nás přeměřovala pohledem odshora dolu a bylo jasné, že čeká na to, co řekneme. Slova se chopila Yveta, což bylo rozumnější, protože já jsem vůbec netušil, co říkat. Pomrkávala na ženu za stolem a líčila náš trudný život a to, jak nám Bůh ukázal cestu do této komunity. A pokud jde o doporučení ze sociálky, tak to si přineseme dodatečně. Na vikářku to zjevně zapůsobilo, ukázala nám kamrlík dvakrát dva metry, kde byly dvě postele a almara: „Tak tady budete bydlet… Jste oddáni? Musíte mi ukázat oddací list, jinak nemůžete bydlet společně.“ Yveta se museli značně přemáhat, aby se nesmála a jen přikyvoval: „Všechny papíry přineseme zítra.“, opakovala pořád dokola. Pak se vikařka zastavila a znovu si nás prohlédla: „Ale líbíte se mi. Budete pracovat v tiskárně ve skladu a ve volné dny uklízet pro městskou část ulice.“, zatvářila spokojeně.

 

Když skončilo celé představení a vikařka nás vypustila zpět na ulici s tím, ať přijdeme zítra a přineseme si všechny doklady, abychom se mohli stát členy komunity, plácla mě Yveta po zádech: „Vůbec by mě nenapadlo, co jde všechno dělat…Můžeme jen závistivě kulit oči, jak pracuje konkurence.“ V chůzi jsem kopal do malého kamínku na chodníku: „Je to brutální, nechtěl bych zneužívat lidi…“, řekl jsem a chytil Yvetu za ruku: „Neboj…“, mrkla na mě spiklenecky.

 

Doma mě samozřejmě čekalo to, co jsem celý den odkládal. Musel jsem Yvetě šetrně sdělit to, co mi říkal Borůvka. Na šetrné sdělování nejsem stavěný, takže jsem to řekl v kostce tak, jak to podal Petr mě tedy tak, že každému běžnému člověku začne běhat mráz po zádech a dostane strach, že spadla klec. Yveta ale vypadal klidně: „Když jde jen o tohle… Tak je to v pohodě.“ Její naprostý klid byl šokující. 

 

XVII.

 

Možná nebyl nejlepší nápad si část peněz hned rozdělit. Což o to, pokud jde o mě nebo o Borůvku, bylo jasné, že je investujeme jen do jídla a pití. Horší to bylo s Mečíkem. Čtrnáct dní ho nikdo neviděl, až pak jsem na něj narazil jednoho večera, kdy jsem se vracel domu. Ležel na chodníku, pár kroků od hospody, kam si k námořníkovi chodil kupovat pervitin a zíral na mě nepřítomným pohledem. Dalo mi hodně práce, než jsem ho dovlekl na lavičku, kde zůstal sedět. Kýval se zepředu dozadu a nevydal jediný tón. Asi za dva dny po tomto zážitku mě navštívil: „Bratře, já jsem si dopřál trochu perga…Když jsem tě viděl, tak jsem měl pocit, že ti z ruky roste strom.“ Jeho stav byl neurčitý, ale bylo mi jasné, že jsme byli značně krátkozrací, když jsme mu dali do ruky nějaké peníze. Udělali jsme z něj totiž jednoho z nejváženějších námořníkových zákazníků. Tedy alespoň do té doby, než vyčerpá svoji peněženku.

 

Rovněž Mrázek naložil s částí svých peněz podivně. Celý den chodil po antikvariátech a různých bazarech. Večer pak přitáhl domu několik tašek náboženské literatury a různých předmětů s touto tematikou. Vše si pečlivě rozložil po pokoji a několik dní studoval, modlil se a meditoval. Konečně se ve svých myšlenkách blížil Bohu, což se ale začalo zajídat Petře. Ta chodila nakupovat, vařila mu stravu, bylinkový čaj a uklízela byt. Když již Mrázek vyšel ze svého pokoje, měl rasputinovský výraz a cosi drmolil. V tomto stavu se nedal k ničemu použít. Takže jí nezbylo než jeho náboženský záchvat tolerovat. Nicméně nakonec Mrázek přeci jen skončil s meditacemi a vypravil se mě navštívit.

 

„Bratře, je tvá víra v našeho Pána pevná?“, optal se mě hned u prvního piva. Rozhodně jsem mu přikývl: „Samozřejmě, vede mé kroky.“ Mrázek se spokojeně napil z půllitru a řekl: „Takže dodržuješ všechna přikázaní? V tom případě ti nebude dělat problém říct mi, jak to bylo s těmi penězi.“ Samozřejmě se dalo čekat, že se dříve či později Mrázek zeptá, protože řeči o anonymních dárcích mohli uspokojit jen někoho, kdo se nechtěl dozvědět víc: „Víš bratře…“, pokračoval Mrázek: „…já jsem meditoval, ptal jsem se Boha na to, zda kráčím správnou cestou…A on mi řekl, že ano, jen si prý mám dávat pozor na to, abych se nedopustil, třeba i z neznalosti, nějakého hříchu. Jak je možné, že nám na účet poslali anonymní dárci takové množství peněz, když naše církev kráčela cestou víry teprve pár dnů a ví o ní jen několik osvícených?“ Na to se těžko odpovídá, anonymní dárce je jednou provždy anonymní. S tím nelze hnout. Ovšem trvat na tom znamenalo útočit na Mrázkovu inteligenci. A ta byla Bohem osvícená, takže v podstatě neomylná. Mrázek mi to celé nakonec ulehčil: „Bratře, mám o tebe strach, abys nepáchal hřích…Jsou na nás sesílány zkoušky a zdá se mi, že potřebujeme více víry. Chceš-li, vyzpovídej se mi, zpovědní tajemství je svaté.“, řekl a nasadil si svoji štolu vyrobenou z nějaké staré šály. Vzhledem k Mrázkově náboženskému blouznění se nedalo pochybovat o tom, že to se zpovědním tajemstvím myslí vážně.

 

„Tak povídej, bratře, vyznej se ze hříchů, naslouchám.“, pravil Mrázek, pokřižoval se a zahleděl do neurčita přes pivní půllitr. Nemohl jsem na to mnoho říct, zjevně hledal spojení s Bohem a chystal se mi dát rozhřešení z toho hříchu, který si domýšlel. Ale ačkoliv si jej domýšlel, neznal ani částečku toho, co se opravdu stalo a kvůli čemu jsem v noci budil. Ukazováčkem pravé ruky jsem jezdil po obroučce půllitru a pomalu se rozpovídal: „Víš, bratře, ono je to složitější…Nemyslím si, že hřích je hříchem i v tomto případě…“ Moje slova ho zjevně zaujala, zpozorněl a přikyvoval: „Ano, stejně tak jako nebývá vždy zbožný úmysl zbožným, není ani hřích vždy hříchem, neboť ďábel tak mate naše souvěrce.“ To znělo nadějně a tak jsem Mrázkovi řekl, že existuje jistý postup, ne snad zcela legální, ale rovněž ne zcela nelegální, který umožní peníze získat pomocí internetu. Mágem tohoto postupu je bratr bez portfeje: „Je osvícený a Bůh mu sesílá myšlenky skrze počítač…“, což v podstatě odpovídalo modernímu pojetí naší církve, takže Mrázek v tom nemohl spatřovat žádný hřích.

 

„A teď mi pověz, bratře, popravdě, je ten způsob více legální nebo více nelegální?“, položil otázku Mrázek a složil hlavu do dlaní. Na přímý dotaz zpovědníka musela samozřejmě následovat přímá odpověď: „Ptáš-li se na to, co soudím já sám, tak je více nelegální. Tedy úplně přesně řečeno na něm není nic legálního. Možná by se dalo i říct, že jsme s bratrem hřešili proti přikázání nepokradeš.“ Mrázek se okamžitě pokřižoval a odříkal krátkou modlitbu. Pak se na mě ale podíval nesmírně zkoumavým pohledem a pravil: „Ovšem pokud k bratru bez portfeje promlouval náš Pán prostřednictvím počítače, tak jste vlastně konali z jeho přikázání. Přeci Pán nás nenabádá, abychom páchali hřích… Tedy, jednali jste v souladu s jeho vůlí a brali-li jste, tak jen k jeho větší slávě…“ Přikývl jsem: „Ano…a peníze, které jsme takto získali teď použijeme k šíření Boží myšlenky rozšířením našeho společenství.“

 

Mrázek se spokojeně napil piva: „Bratře, nespáchal jsi žádný hřích a jednal jsi vždy v souladu s vůlí Páně, nikdy ses neprohřešil přikázáním…Teď vyzpovídej ty mě.“, řekl a podal mi štolu, kterou si mezitím sejmul z krku. Vzal jsem ji do ruky, prsty naznačil ve vzduchu jakýsi křížek a hodil si ji kolem krku: „Tak jaké hříchy tě tíží, bratře?“ Mrázek složil hlavu do dlaní a začal: „Jsem veliký hříšník, bratře, neboť zhřešit lze i myšlenkou…A ďábel co na mě útočí mi sesílá hříšné myšlenky.“ Napil jsem se piva, chápavě pokýval a pobídl ho: „V čem spočívá tvůj největší hřích?“ Mrázek se rovněž chytil svého půllitru a omluvně řekl: „Já jsem smilnil…a rovněž jsem hřešil proti přikázání nepožádáš manželky bližního svého.“ Zatvářil jsem zhnuseně, aby viděl, jak hrozných hříchů se dopouštěl a nechal jsem jej pokračovat: „Bůh mě ovšem nyní spravedlivě trestá, neboť na mě seslal chorobu. Byl jsem u lékaře a teď mi poslali tyto výsledky testů.“ Nejprve mi ukázal několik pupínků na ruce a pak ke mně přistrčil dosud zalepenou obálku. To mi přišlo zvláštní, otočil jsem ji několikrát v ruce a zeptal se: „Ještě jsi to nečetl?“ Mrázek bázlivě zavrtěl hlavou: „Jsem hříšník, obávám se Božího trestu, špatně jsem šířil slovo Boží, smilnil jsem a teď čekám na trest…otevři to sám, bratře a přečti ortel.“ Chvíli jsem si s obálkou hrál a pak jsem kývl hlavou: „Ovšem, bratře, hříchem sama o sobě je již slabost, která ti nedovoluje čelit zkoušce…“ Mrázek přisvědčil: „Ano…a to je můj další hřích, neboť mám strach z nejvyšší spravedlnosti…Tak už to otevři, mám venerickou chorobu?“ Začal jsem škubat lem obálky: „Na co ses nechával vyšetřit?“ Mrázek se bleskově pokřižoval: „Mimo jiný na vir HIV…a antibiotika mi nasadili při podezření na kapavku. Ta mrcha…“ Doroztrhl jsem papír a vyndal z obálky dopis: „Nehřeš slovem, bratře…“, řekl jsem a strčil mu do ruky lékařskou zprávu: „Bůh je ti milostivý.“ Mrázek vzepjal ruce k nebesům: „Negativní výsledek! Chvalme Boží milost.“ Začal se usilovně modlit a děkovat Pánu.

 

Abych nějakým způsobem skončil Mrázkovu zpověď, řekl jsem mu: „Nuže bratře, vidíš, že Pán ti sám dává rozhřešení…Nejsi trestán, tedy nehřešil jsi. Ale pamatuj, že střídmost se nevztahuje jen na potravu a Pán ti chtěl tímto nepochybně seslat znamení, abys byl střídmý ve všech požitcích.“ Mrázek horlivě děkoval a znovu se modlil. Zabralo mu to ještě další tři piva. Pak se teprve uklidnil: „Právě jsme oba prošli očistou duše…Pro zdravý život je to nesmírně důležité.“

 

Když jsem Mrázkovi vrátil jeho obřadní šálu a atmosféra se zklidnila, přišla řeč zase na to, jak proinvestovat ve prospěch církve získané peníze. Mrázek na toto téma rád uvažoval. A když jsem navrhl to, co chtěla Yveta, tedy najmout reprezentativnější církevní sídlo a provozovat ho jako charitní dům třeba pro bezdomovce, byl přímo nadšený. Jen bezdomovci se mu nelíbili: „Ne, ne, bratře, bezdomovci ne, myslím, že naším úkolem by mělo být pečovat o padlé ženy.“ Když to dořekl, oči mu zasvítili. Samozřejmě čím bude náš charitní dům prospěšný, byla otázka další diskuse, takže já jsem navrhoval péči o opuštěné děti, což se Mrázkovi také celkem líbilo: „To je skutečně velká myšlenka.“, zopakoval několikrát. Když jsme se večer rozcházeli, byl Mrázek opět ve svém běžném náboženském rozpoložení. Cítil, jak naše církev roste a pomáhá. A to jej posilovalo. Nicméně, posílilo ho i dvanáct piv, která za večer vypil. Před půlnocí si sroloval svoji štolu do kapsy a rozloučil se se mnou: „Bůh provázej tvé kroky, bratře.“- „I tvé, bratře.“, odpověděl jsem mu.

 

Dalšího dne mi nebylo dobře. Po svaté zpovědi se to dá čekat, neboť člověk má vždy povinnost rozjímat o svých hříšných skutcích a to není nic příjemného, ačkoliv mu nejvyšší církevní autorita, představovaná Mrázkem, vlastně vysvětlila, že k žádným hříšným excesům nedošlo.  Yveta přišla ze školy se stohem papírů a rozložila je po kanapi: „Hledala jsem vhodné sídlo pro náš charitní dům.“ Pak mi ukazovala obrázky. Drbal jsem se na hlavě a koukal asi trochu vyjeveně: „No jo, no jo…musíme sehnat Mrázka, půjdeme si to všichni prohlídnout.“ Na Mrázkovu přítomnost sice Yveta kývla bez zvláštního nadšení, ale protože byl hlavním církevním ideologem, tolerovala ho. Nikdo jiný nedokázal mluvit s našimi věřícími tak důvěryhodně jako on.

 

Nakonec jsme našli malý domek na Chodově. Když tam Mrázek s námi dorazil, byl ve stavu náboženského blouznění: „Tak toto je nový chrám Páně! Sláva Pánu.“ Procházel celý dům od sklepa až po půdu a tvářil se naprosto spokojeně. Neméně spokojená byla i Yveta: „Mě se to líbí, je to blízko do středu města a zdejší městská část čas od času přispívá na takové projekty…zvlášť, když jim klienty půjčíme na úklid.“ Usmívala se: „Tak jdeme do toho?“ Mrkli jsme na sebe všichni tři a rozhodnutí bylo jasné: Ano.

 

XVIII.

 

Ačkoliv se odulý policista ve škole neobjevil už několik týdnů, neměl tu Borůvka stání. Když již seděl ve své kanceláři, tak byl jako na jehlách. Nervózně zapínal a vypínal počítač, listoval písemkami a vůbec se nebyl schopen ničemu věnovat. Když zazvonil telefon a volal děkan, že potřebuje nosiče svačiny a holí na golfu, vymluvil se na žaludeční nervózu, způsobenou hojnou konzumací jídla, a příliš mnoho práce. Děkan to slyšel zjevně nerad: „Ale Borůvko, snad to s vámi nebude tak hrozné… Ještě si to rozmyslete, ve čtyři odpoledne budu na greenu a chtěl bych vás tam vidět.“ To sice znělo výhružně, ale Petr přesto zavěsil s plným odhodláním nikam nechodit. A aby bylo jeho rozhodnutí skutečně nezvratné, začal si balit batoh a připravovat se k odchodu z kanceláře. Hodinu, kterou měl nyní odučit, zruší po cestě. Stane se tak mezi studenty populárnější, pomyslel si, ale zapomněl, že dnes učí v dálkovém studiu a ti, kteří sem váží cestu, mu zřejmě moc nepoděkují. Než se ale stihl vypravit ze dveří kanceláře, rozlétly se dveře a v nich stál jeho šéf docent Vrtulka: „Borůvka, co to slyším? Volal mi děkan! Koukejte si vzít všechny…ty…serepetičky nebo, jak se to jmenuje a mažte za ním.“ V jeho tváři bylo vidět zděšení, neboť kontaktům s děkanem se pečlivě vyhýbal, ze všech schůzek se omlouval a nechával se před ním zapírat. Vrtulka měl totiž před děkanem panický strach. Před mnoha lety byl totiž současný děkan vedoucím Vrtulkovy diplomové práce a ten se ještě nyní hrůzou budil, když se mu o něm zdálo.

 

„Nechci už slyšet žádné stížnosti.“, ukončil Vrtulka svůj vstup a práskl dveřmi. Petr zůstal bezradně stát, pak začal zkoumat hodiny… A následně se rozlétly dveře znovu a v nich místo Vrtulky stál odulý policista: „Dobrý den, pane inženýre, dlouho jsme se neviděli.“ To už bylo na Petra mnoho, odložil batoh a sedl si za stůl: „Tak prosím, pane poručíku, ale mám málo času, co si přejete?“ Policista se rozvalil v křesle a vytáhl cigaretu. Zapálil si a sledoval Borůvku, který mlčel: „Aha, u vás se vlastně nekouří.“, řekl nakonec omluvně a odhodil cigaretu na koberec, kde ji jako obvykle rozmačkal botou. Petr se zatvářil nešťastně: „Pokud máte potřebu, tak kuřte, snad to vydržím, v každém případě mi řekněte proč jste přišel.“

 

Policista seděl na křesle, špičkou boty stále více a více zašlapával do koberce svoji cigaretu a tvářil se tajemně: „Vlastně se jdu jen zeptat, zda jste si nevzpomněl na něco, co by nám mohlo pomoci…“ Petr obrátil oči v sloup: „Pokládám za svoji povinnost vás informovat, věděl-li bych něco podstatného… Jste tu tedy zbytečně.“ Odulý si přestal všímat cigarety v koberci a vstal z křesla: „Kdepak zbytečně, my policisté neděláme zbytečné věci, vyšetřování je souběhem jednotlivých indicií, které tvoří uzavřený kruh. A já hledám tu, která ten kruh uzavře.“ To znělo podivně, především policista mluvil úplně jinak, než normálně, takže Petr se cítil divně: „Víte, to jsou takové řeči, kterým nerozumím, můžeme diskutovat o něčem jiném, třeba o tom proč některé moduly potřebují -DEAPI přidané k příznakům kompilátoru, ale nevím, jakou to má souvislost s vaším problémem.“ Policista se omluvně usmál: „To snad ani ne, neumím počítač ani zapnout, raději bych zůstal u své profese.“ Pak začal rázovat po místnosti a nakukovat do všech koutů. To dalo Petrovi záminku, aby vstal a řekl: „Skutečně vás zklamu, nic nového nevím a navíc spěchám, obávám se, že budeme muset náš rozhovor ukončit.“ V tom okamžiku drcl policista nešikovně do stohu písemek a ty se rozletěly po podlaze. Petr musel rychle přiskočit a začít je rovnat, ale přesto se stalo, že si odulý všiml jedné z vypadlých bankovek: „Co je to za papíry?“, projevil neobyčejný zájem. Borůvka se nervózně třásl a rovnal stoh zpět na stůl: „To jsou interní věci katedry, jste na akademické půdě, už prosím odejděte, nebo naděláte další škodu.“ Hlas mu přeskakoval a na čele se objevily kapky potu. Policista se ale k odchodu zjevně nehotovil: „Radím vám dobře, nezakládejte si peníze do papírů, ztratíte je.“ Pak vzal vrchní list do ruky a prohlédl si ho: „Aha, to jsou písemné zkoušky…Vidíte, zvláštní, nečekal bych v nich založené peníze.“ To už Petr stoh listin odsunoval na druhou stranu stolu: „Tak mi už řekněte, proč jste vlastně tady.“

 

„Jak jsem povídal, hledám jen indicie…“, odpověděl policista spokojeně a zálibně se díval na Petrem ukrývaný stoh písemek: „Dejme tomu, že používáte bankovky jako záložku.“, řekl potom. Petr odmítavě zavrtěl hlavou: „Asi nějaká náhoda, možná ji tam zapomněl nějaký student, bude třeba mu ty peníze vrátit. O to se postarám, to je ale interní věc katedry a vám do toho nic není, již prosím odejděte.“ Policista si prohrábl mastné vlasy: „Ano, nebudu vás už obtěžovat, máte toho jistě dost na práci…Určitě se mi ozvěte.“ Petr přikývl a pohledem ho vyprovázel ke dveřím.

 

„Vidíte, úplně jsem zapomněl…“, řekl odulý u dveří a otočil se na Petra: „…jak jsem říkal, já počítačům nerozumím, ale máme samozřejmě počítače, myslím u nás na policii, máme i lidi, co jim rozumí a ti na tomhle dělají také. Takže my teď už víme odkud byl instalován ten vir, co zničil data na školní síti po mé první návštěvě. Tak nashledanou…“ V Petrovi hrklo a když se za policistou zavřely dveře, rozostřilo se mu vidění. Proboha, jak je tohle možné? Vždyť si to všechno několikrát prověřoval, jak se k tomu mohli dostat? A co teď? Uklidňovalo ho jedině to, že v té internetové kavárně si už stejně nebude nikdo pamatovat, kdo u toho či toho počítače seděl. Ale vyráželo mu dech, že ten policajt vždycky přijde s něčím novým a novým a je stále, krůček po krůčku blíž k tomu, aby celou věc odhalil. A proč vlastně chodí za mnou? Proč mi to všechno říká? Petrovi  prolétla hlavou hrůzná myšlenka: Podezírá mě a zkouší, jestli něco neřeknu… Ale nic konkrétního zjevně nemá, jen prostě zkouší. Zůstal se dívat do tmavého monitoru, asi stejně tmavého jako byly jeho myšlenky.

 

Nakonec nezbylo Petrovi nic jiného, než aby se opravdu odpoledne vypravil za děkanem. Ten ho přivítal halasným pozdravem. Nalil mu ze své placatky, což dělal pravidelně, plácnul ho po zádech a zahalekal: „To je na ty vaše žaludeční problémy. A příště se tak nepřežírejte…asi vás dobře platím, že se tak cpete…nemám vám snížit plat?“ Smál se tak, až se mu knír třásl a vydával při tom naprosto nepopsatelné hýkavé zvuky. Asi po půlminutě se uklidnil a naložil na Petrova záda svůj vak s golfovými holemi a chlebník se svačinou. Takto vybaveni vyrazili k první jamce.

 

XIX.

 

Další dny byly ve znamení stěhování do nového chrámu Páně na Chodově. Účastnili jsme se ho všichni kromě Mečíka, kterého jsme nemohli najít. Mrázek se za něj modlil, ale jakákoliv komunikace ustala. U něj doma nikdo nebyl, nebo alespoň neotvíral a telefon byl vypnutý. Zkrátka někam zmizel a nedával o sobě vědět, což nevěstilo nic dobrého.

 

Nejvíc aktivní byl při stěhování Mrázek. Odvážel všechnu náboženskou literaturu, svaté obrázky a svoje věci, neboť byl rozhodnut bydlet přímo uprostřed svých souvěrců, v sídle církve. Přestěhovala se sem i Petra, která společně s ním zabydlela dvě místnosti v patře. Ve sklepě pak Mrázek zřizoval modlitebnu. Připadalo mu to tam dostatečně osvícené. Stěny nastříkal barvami a nainstaloval různé rekvizity včetně aparatury. Náboženská hudba se tu rozléhala daleko lépe než v původní modlitebně, takže byl se svým výkonem maximálně spokojen.

 

Na této práci se realizovala i Yveta. Zabrala několik kamrlíků, které měly sloužit klientům. Spor byl zatím veden o to, co to bude za klienty. Mrázek navrhoval stále padlé ženy, maximálně byl ochoten mít tu středisko pro drogově závislé. Yveta nebyla tak náročná, takže se spíš stavěla za bezdomovce, neboť na ní naše návštěva v charitním domě zanechala citelné stopy a snad by, zřejmě vedena nějakým zvrhlým mateřským pudem, připouštěla i opuštěné děti. Problém byl ale hlavně v tom, že péče o děti či drogově závislé vyžaduje jisté, tomu odpovídající, vzdělání a znalosti. Ty se v našem případě omezovaly, co týkalo drog, na Mrázkovy vlastní zkušenosti s aplikací pervitinu a s detoxikační léčbou a co se týkalo dětí, tak jen na Yvetiny mlhavé vzpomínky z doby, kdy hlídala svoji malou sestřenici. Jinými slovy, naše odbornost nebyla dostatečná, ačkoliv bychom nepochybně všechno dohnali pílí, což by ale zřejmě státním úředníkům nestačilo k tomu, aby nám některou z těchto činností povolili.   

 

„A také by zde měl být útulek pro naše věřící.“, řekl vznešeným hlasem Mrázek. Všichni jsme mu přikývli, dokonce i Borůvka, který přišel, aby se podíval na místo, kam se církev stěhuje. Nicméně bylo na něm vidět, že není v příliš dobrém rozpoložení. Zamlkle chodil po domě a neutrousil snad jedinou souvislou větu. Nedalo mi to, abych ho neodvedl stranou: „Tak co se ti stalo?“, zeptal jsem se ho, protože jeho normální sebedůvěra mi scházela. Petr byl zjevně nešťastný: „Nechci o tom mluvit…mám z toho špatný dojem.“ To mi nestačilo a pátral jsem dál: „Tak ven s tím, pokud to je něco vážnýho….“ Borůvka protáhl obličej: „Pořád slídí. Nevím, co už ví a co ne, ale už dokonce zjistili odkud jsem instaloval vir, co zničil data na síti.“ Domyslel jsem si celkem snadno, že mluví o policajtovi, kterého jsme měli mít podle posledních našich předpokladů na háčku. To se mi samozřejmě nelíbilo, ale v momentu, kdy jsem sledoval Petrův ztrápený výraz, snažil jsem se ho povzbudit: „Hele, teď už ty peníze nikdo nedohledá, ne?“ Borůvka jen mlčky přikývl.

 

Ačkoliv jsem se snažil Petra povzbuzovat, nebylo mi také moc do řeči. Nechal jsem ho přemýšlet v Mrázkově modlitebně a opatrně řekl Yvetě, co se stalo. Na tu to ale nijak zvlášť nezapůsobilo a stejně jako posledně brala všechno na lehkou váhu  Mrkala na mě a několikrát zopakovala, že se vlastně pořád ještě vůbec nic neděje: „A radši běž zařizovat naší charitu.“, odeslala mě do práce. Nakonec byl nejvyšší čas všechno alespoň provizorně dodělat, protože se blížila středa a to znamenalo, že se bude konat Mrázkovo setkání s věřícími. Už v nové modlitebně.

 

Ještě ve středu ráno nastříkal Mrázek nad dveře: Apoštolská církev křesťanů nového věku, vítej kdož v míru a Boží bázni přicházíš. A pak ještě připsal několik dalších hesel včetně ústředního: Jsme jen vůlí Boží. To vyhotovil i latinsky a řecky, takže výsledný efekt budil do značné míry profesionální dojem. Odpoledne pak byl značně nervózní, neboť se ještě na poslední chvíli snažil dohnat Mečíka, ale bez jakéhokoliv úspěchu. Teď tedy musel narychlo zaučit Petru, aby ho nahradila při pouštění církevní hudby. Moc se jí to nedařilo, ale Mrázek se nakonec pokřižoval a odevzdal její osud zcela do rukou Páně, takže jinými slovy, rozhodl se celé věci nechat volný průběh: „S Boží pomocí to zvládneš.“, ukončil zaškolování. Pak si vzal svoji náboženskou literaturu a několik hodin meditoval. Přerušil jsem ho teprve já s Yvetou, když jsme kolem páté přišli společně s Borůvkou.

 

Před šestou se pak začali trousit další. Překvapující byla skutečnost, že kromě obvyklého počtu našich oveček přišli ještě další lidé. Žena, která je přiváděla a měla již předchozí průpravu s přesvědčováním nových obětí od Jehovistů, se spokojeně usmívala a představovala je Mrázkovi. Ten jen zálibně mlaskal. Byly to totiž tři, sotva dvacetileté, dívky. Nakonec se sice vyjasnilo, že jejich víra v Pána není až tak silná, protože je naše souvěrkyně sebrala u Hlavního nádraží a ve skutečnosti neměly kde spát, ale to Mrázkovi až tak nevadilo a posadil je mezi ostatní věřící. Překvapení ale ještě pokračovala, neboť přišli další dva neznámí a posléze ještě jeden. Borůvka do mě šťouchal a šeptal mi, že možná jsou to ti, kteří se mu zase ozvali po internetu, ale nemůže si tím být jistý, protože měl hlavu v pejru z policajta. Nakonec se zjistilo, že pravdu měl jen částečně. Mladý muž byl totiž z obecního úřadu a přišel se přesvědčit jaké aktivity se zde budou provozovat. Rozhlížel se opatrně po přítomných a zřejmě hledal toho, kdo to u vede.

 

Nakonec se přitočil k Yvetě: „Já jsem doktor Kouba z obecního úřadu.“, řekl jí. Yveta se na něj kouzelně usmála, neboť rychle usoudila, že obecní úřad se nám v budoucnu bude hodit. Vzala ho za paži a vyvedla na chodbu, cestou mrkla na mě, ať jdu s nimi: „Ráda vás tu vidím pane doktore, toto je pan Vopička…“, představila mě a pokračovala: „Budeme vám nápomocni, když nám řeknete, co vás přivádí.“ Doktora Koubu sem zřejmě poslali, protože byl nejmladší z oddělení úřadu, kde pracoval. Nikomu jinému se nechtělo v odpoledních hodinách chodit někam něco prověřovat. A Kouba zjevně vůbec nevěděl co má dělat, ale nakonec z něj vylezlo, že přišel prozkoumat naší činnost: „Dostali jsme nějaký podnět.“, řekl nepříliš přesvědčivým hlasem a zjevně to již nechtěl upřesnit. To mě zarazilo: „To je zvláštní, vždyť se sem naše církev nastěhovala teprve nedávno a my všichni jsme především služebníky Božími.“, prohlásil jsem vznešeně. Kouba pokyvoval a Yveta se ke mně přidala: „Doufám, že vaše obavy snadno rozptýlíme, jde nám výlučně o charitní činnost a službu Bohu. Brzy se o tom přesvědčíte.“ Pak jsme prošli celý dům a Yveta mluvila o charitních projektech. To bylo překvapující, protože chrlila spoustu slov, která sice v souhrnu nedávala valný význam, ale byla působivá. A to všechno zvládla bez přípravy. Bylo to obdivuhodné a Mrázek by nepochybně řekl, že ji osvítil Bůh. Když se s námi Kouba loučil, bylo znát, že je zahlcen informacemi. A o to asi také šlo.

 

Zatímco jsme diskutovali s Koubou, začal Mrázek náboženskou rozpravu. Samozřejmě největší zájem měl o nově příchozí: „Povězte mi sestry, co vás přivádí do naší skromné komunity?“, zeptal se jich. Všechny tři dívky se po sobě zmateně podívaly, ale žena, se kterou přišly, je zachránila: „Hledají svoji cestu k Bohu, bratře věrouku. Věří, že jim pomůžeš na cestě ke spasení duše.“ Mrázek chápavě pokýval hlavou, neboť o způsobu spasení všech třech děvčat měl již celkem přesnou představu, a pak je požádal, aby se představily ostatním souvěrcům. Znovu následovala pomlka, ale nakonec se dívky přeci jen projevily. Hlavně je zajímalo, zda je v naší komunitě ubytujeme, což Mrázek celkem ochotně slíbil: „Dveře naší komunity jsou otevřeny všem, co poctivě hledají cestu k Bohu.“ Pak si ještě naše první tři řeholnice nějakou chvíli zálibně prohlížel.

 

Když skončilo náboženské setkání, začal Mrázek rázovat po domě a vodil své tři nové ovečky sem a tam. Nakonec je uložil v jednom z kamrlíků a vrátil se do modlitebny: „Bratři, bratři, právě zakládáme svůj první klášter!!!“, halekal radostně na schodech. Petra ho plácla po zádech a do ruky mu dala hrnek bylinného čaje. To Mrázka drobet zklidnilo.

 

XX.

 

Celý další týden spisovala Yveta žádosti o podporu a dotace, které rozesílala různým úřadům a líčila v nich bohulibou charitní činnost naší církve. Mrázek se za zdar věci modlil a prosil Boha, aby vedl Yvetinu ruku a osvítil ji mysl. Dny trávil v modlitebně, skoro nejedl a několikrát měl pocit, že se mu zjevil Bůh. O tom, co mu chtěl sdělit však neměl jasno. Nakonec Mrázek zanechal modlení a vyrazil do přírody vnímat všudypřítomnost Boha, jak říkal. Objímal stromy a čerpal jejich sílu. Pak chodil několik hodin po městě a na Kampě potkal Mečíka. Měl nepřítomný výraz, zřejmě ho ani nevnímal. Mrázka to zdrtilo: „Bratře, pervitinem hřešíš, rozumíš?“, zeptal se ho, ale Mečík se díval skrz něj. Mrázek chvíli obcházel lavičku, na které Mečík seděl. Pak vzpínal ruce k nebesům a prosil Boha o znamení, co má udělat. Vzhledem k tomu, že se ale žádné znamení nedostavilo, zvednul ho z lavičky a dovlekl do našeho církevního sídla. 

 

„Našel jsem bratra ceremoniáře.“, řekl Mrázek a přistrčil mi Mečíka, který se snažil něco říct, ale nevydal jediné srozumitelné slovo. Posadil jsem ho na židli: „Co teď s ním budeme dělat?“, zeptal jsem se Mrázka, který jen kroutil hlavou: „Je to hřích, a naším úkolem je hřích odhalovat a bojovat proti němu.“, řekl nakonec. Pak se zamyslel a pokračoval: „Potřeboval by ústavní léčbu, ale dobrovolně tam nepůjde…Musí zůstat tady, ve středu svých bratrů a sester, kteří ho v boji s hříchem podpoří. Je otrokem hříchu, jak pravil Ježíš v Janově evageliu.“ Prohlédl jsem si znovu Mečíka, který mezitím spadl ze židle na zem, a souhlasil jsem: „Tak dobrá…“ A tak jsme se, aniž jsme o to zprvu stáli, stali i centrem pro drogově závislé.

 

S Mrázkem jsme odvlekli Mečíka do jednoho z kamrlíků a zamkli za nim dveře. Samozřejmě jsem nikdy drogově závislého neléčil a Mrázek o tom měl taky jen nejasnou představu. Nakonec to postavil jednoduše: „Budíček ráno v sedm, pak modlitby, snídaně, práce na zahradě, polední modlitba a oběd, studium a modlení, večerka v osm.“, řekl Mrázek a zdálo se, že je se svým léčebným programem spokojený. „Ovšem, není to trestný?“., zeptal jsem se nedůvěřivě. Mrázek vrtěl hlavou, ale Yveta měla jiný názor: „Si piš, že je trestný ho tu držet proti jeho vůli, nikdo ho tu nesmí vidět.“ Mrázkovi nezbylo než lomit rukama a opakovat, že přeci činíme dobro, ale Yvetu a vlastně ani mě nepřesvědčil. Ale na druhou stranu, pustit ho ven, uškodili bychom mu víc než když ho tu zamkneme.

 

Odvykací léčbu zahájil Mrázek druhý den ráno. V sedm vtrhl do Mečíkova pokojíku a zacloumal s ním: „Bratře, vstávej, Bůh nám dopřál další den, který zahájíme modlitbou.“ Mečík vůbec netušil, co se s ním děje, rozhlížel se vyjukaně po místnosti: „Počkej, počkej, co se stalo, já mám všechno pod kontrolou.“, začal šátrat po kapsách a hledat ranní dávku perga. Mrázek se na něj chvíli díval, ale pak jeho zmatené hledání přerušil a strčil mu pod nos kříž: „Chceš snad setrvat na cestě hříchu?“ Mečík se na něj prosebně podíval a v očích se mu objevilo šílenství, když Mrázek odstoupil a balíčky, které mu večer odebral, vysypal do umyvadla: „Ty to snad nechápeš, bratře? To je chemická droga, to je hřích, když ji bereš, není to v souladu s Boží vůlí.“ Mečík jen vytřeštěně zíral a ani se nebránil, když ho Mrázek chytil a táhl do modlitebny. Dvě hodiny ho pak nutil klečet před křížem a opakovat předčítanou modlitbu. Pak dostal Mrázkem odměřených 120 gramů vegetariánské stravy k snídani, po které mu vrazil do ruky motyku a vyhnal ho na dvorek.

 

Mrázek to viděl jednoznačně: „V odvykací léčbě je důležitá pracovní terapie, bratře.“ K překopávání země předčítal Mečíkovi Bibli, což zase pokládal za vhodný způsob přiblížení se k Bohu. Po obědě pak vybavil Mečíka dalšímu svatými texty a zavřel jej v jeho pokojíku k meditacím a studiu. Tímto způsobem měl probíhat každý den protidrogové léčby, což se Mečíkovi samozřejmě nelíbilo. Po nějaké době byl ve skoro šíleném stavu, ale Mrázek nechtěl povolit, pokládal se za Bohem vyvoleného k vymícení hříchu a tak se snažil ze všech sil udržet Mečíka v činnosti.

 

Vedle Mečíkovi protidrogové léčby se Mrázek v těchto dnech věnoval ještě třem novým řeholnicím. Nejprve si je pozval do modlitebny a líčil jim obtížný život v odříkání, který je v řeholi bude čekat. Pak jim nalil polévku a každé dal po housce: „Sestry, abych vás mohl přijmout do našeho církevního řádu, je třeba udělat obřad křtu svatého.“, říkal a velmi pečlivě si je prohlížel. Samozřejmě projevily hned zájem o to, jak takový křest probíhá, ale Mrázek je odbyl s tím, že vše se dozví v pravý okamžik. Ve skutečnosti ještě neměl svátost křtu řádně rozpracovanou a to co prováděl kdysi na Adélce nepokládal za optimální. Hovořil tedy zasvěceně o Bohu, o tom, že v řeholi naší církve není možno přijímat drogy, vyjma těch, které jsou ryze přírodní. „A co lysohlávky?“, optala se Vendula, naše nová řeholnice, která je už zjevně někdy zkoušela. O tom Mrázek dosud neuvažoval. Přírodní produkt to samozřejmě je, ale on měl na mysli spíš konopí nebo alkohol, než něco takto dřevního. Zauvažoval: „Lysohlávek požívali již staří keltští druidové…Budu o tom meditovat, sestro, zeptám se Pána našeho, co si o tom myslí, přijď za mnou do mé cely, budeš meditovat se mnou… Sestry! Náš život je životem odříkání a hledání cesty k Pánu.“

 

Odpoledne se Vendula skutečně do Mrázkova pokoje, neboli jeho cely, dostavila. Našla ho, jak zkoumá Bibli a kouří jointa. Podal jí ho se slovy: „Prosím, sestro, přiblížíš se tak Bohu před naší společnou meditací.“ Nepohrdla a natáhla kouř. Mrázek ji mezitím přistrčil kříž a Bibli a začal zasvěceně hovořit o Bohu: „Víš, sestro, Bůh je všudypřítomný… V každém momentu je s námi a má miliony podob, které nevystihneš. Nemůžeš ho spatřit, ale může k tobě promlouvat.“ To se Vendule líbilo: „Jasně bratře a když ozkoušíš ty lysohlávky, bude promlouvat zřetelněji.“ Mrázek si rozpomněl, že ji sem nalákal právě na příslib dotazování Pána na tento druh  otravných hub. Ale momentálně ho spíš zajímala její fyzická podstata, než psychotropní účinky lysohlávek. Na čele se objevily vrásky, takže vypadal jako by usilovně přemýšlel: „Jde o to sestro, že napřed potřebujeme znamení. A to dostaneme jen meditacemi a modlitbami.“ Pak ji nalil panáka a počkal, až ho do sebe obrátí. Jak se Mrázkova skromná cela zaplňovala dýmem marihuany a atmosféra byla více uvolněná, začalo se ukazovat, že k meditaci o Bohu již nebude příliš času. Vendula si postupně odložila co měla na sobě a Mrázek došel pro další láhev alkoholu. Vysvětlil ji, že vlastně teď nejde o páchání hříchu: „Smilstvo je hříchem jen v okamžiku, kdy smilstvem násilným.“, říkal spokojeně a Vendula na něj povzbudivě mrkala.

 

V tom okamžiku ale začal někdo lomcovat za kliku¨: „Jakube, seš tu?“ Mrázkovi bylo celkem jasné, kolik uhodilo. Přistrčil k Vendule její šatstvo: „Obleč se, dneska už meditovat nebudeme.“ Pak vykročil ke dveřím a odemkl je. Stála v nich Petra: „Co tu děláte?“, zeptala se. Mrázek na to měl pohotovou odpověď: „Zasvěcuji novou sestru do života v řeholi.“ Petra otočila oči v sloup: „Aha…vidím…Zácvik sester na řeholní život si asi vezmu na starost sama.“ Pak vystrkala Vendulu za dveře a zavřela je za ní: „Přišlo nám něco z obecního úřadu.“, řekla a strčila Mrázkovi do ruky obálku.

 

Třikrát ji otočil v ruce a zkoumal proti světlu. Problémy jsme očekávali. Mečíkova detoxikační léčba se totiž neobešla bez pravidelného rušení nočního klidu a dalších vylomenin, s čímž mohli mít někteří sousedé problém. Mečík měl záchvaty panického strachu a když nebyl pod dohledem, dokázal křikem vzbudit celou ulici. Mrázek nakonec roztrhl úřední obálku: „Vždyť konáme Boží dílo, šíříme jeho slovo…Bůh při nás stojí.“ Pomaloučku rozložil úřední papír a pak radostně sepnul ruce a padl na kolena pod kříž. Tak strávil několik hodin děkovnými modlitbami, než se zvedl a zavolal mi.

 

Dorazili jsme s Yvetou zvědaví na obsah dopisu, neboť Mrázek jej přetlumočil jen velmi zmateně a svou řeč stále prokládal slovy díků Boží prozřetelnosti. Ve skutečnosti to nebylo až tak dobré, kdyby dočetl úřední papír do konce, psalo by se tam, že obecní úřad zvažuje poskytnutí dotace naší církvi na péči o sociálně slabé obyvatele městské části, avšak k definitivnímu rozhodnutí dojde až v momentu, kdy si náš dům prohlédne k tomu příslušná komise, která nás navštíví. Yveta složila dopis zpátky do obálky: „Takže budeme hrát divadlo. Jako obvykle.“, vystihla celkem přesně situaci.

 

XXI.

 

Po poslední návštěvě odulého policisty se Borůvkovi jeho sebedůvěra navracela pomaleji než obvykle. Čas od času měl pocit, že mu jsou na stopě a musí zničit veškeré důkazy. Pak si ale uvědomil, že žádné důkazy v podstatě neexistují a tak se zase uklidnil. Opravoval písemky a uzavíral se ve svém světě. Překvapil jsem ho nečekanou návštěvou v okamžiku, kdy kasíroval z písemky několik stokorun a vypisoval zápočet. Podíval se na mě překvapeně: „Ahoj…dáš si čaj?“ Neodmítl jsem a posadil se u jeho stolu: „Poslouchej, Petře, co je s tebou?“, zeptal jsem se. Jen vrtěl hlavou: „Mám takový špatný pocity, nevím co bude a mám strach.“, řekl mi a podal hrneček. Začal jsem jeho obsah promíchávat lžičkou: „Pojď se mnou do nového sídla naší církve.“ Petr zamrkal: „No…proč ne, nakonec tady jsem stejně zbytečnej.“ Vypili jsme čaj a vyrazili.

 

Chtěl jsem mu především ukázat, jak jsme se zařídili a snad ho přivést na jiné myšlenky. Petr vypadal tak, že se mu tu líbí. Mrázek zrovna předčítal Mečíkovi modlitbu, takže se nestaral o řeholnice. Ty teď začaly Petra zajímat: „Takže my už máme svůj klášter?“, zeptal se mě. Přikývl jsem a vedl ho do modlitebny, kde se tři nové sestry modlily. Ve skutečnosti modlitbám moc nedaly. Kouřili jointa a popíjely alkohol. Vendula zase rozjímala o lysohlávkách. Strčil jsem do Petra: „Zatím jim chybí pevné vedení a náboženské zanícení.“ Představil jsem jim Borůvku a dívky mu přátelsky podaly jointa. Tato společnost se mu zjevně líbila: „Hele, Honzo a kdo je správce kláštera?“, zeptal se mě. Na to jsem neznal odpověď, vlastně jsme o tom dosud neuvažovali. Původně si měl vzít řeholnice na starosti Mrázek, alespoň jsem to pokládal za logické, ale v principu žádný správce dosud nebyl.

 

Mrázek mezitím dokončil předčítání svatých textů Mečíkovi a chvatně doběhl do modlitebny: „Tak sestry, nemeškejte, budeme společně meditovat.“ Ve dveřích se ale zase objevila Petra, takže z meditace sešlo a odešli jsme do Mrázkovi cely. Petra připravila bylinkový čaj a Mrázek začal hovořit o Bohu a o tom, jak moc náročná je jeho činnost. Borůvka toho využil: „A co kdybych já byl správcem kláštera?“ Petra souhlasně pokývala: „Jasně, seš taky rytíř pravé víry, můžeš být správce kláštera.“ Já jsem byl také pro: „Alespoň přijdeš na jiné myšlenky.“ Jedině Mrázek neprojevil stoprocentní souhlas: „Ovšem náboženskou výuku bratře bych prováděl sám, přeci jen jsem v tomto oboru pokročilejší.“ S tím Borůvka souhlasil, dalšího dne si do našeho centra nastěhoval svůj laptop a zřídil si zde kancelář správce kláštera.

 

Samozřejmě nejdůležitější náplní příštích dnů byla příprava na návštěvu komise. Yveta zapojila do práce nové řeholnice, Mrázka, Borůvku a samozřejmě mě. Rozvěšovali jsme náboženské obrázky na stěny a den před příchodem komise jsme začali vařit pro sociálně slabé polévku z pytlíku. Tu jsme chtěli zdarma rozdávat, ale ve finále se zjistilo, že při příslušném naředění je tato polévka tvořena jen vodou. Mrázek ji sice vylepšoval bylinkami, ale finální výsledek nebyl o moc lepší. Postupně jsme ji všichni ochutnali a Petra to vystihla nejlépe: „Chutná to jako voda po umytí nádobí…Teda, ne že bych ji někdy pila, ale kdybych ji pila, tak by určitě chutnala podobně.“ Yveta nad tim ale mávla rukou: „No co, je to charita, žádný zázraky nemůžou čekat. A komisi to nalejeme neředěný.“

 

Hned potom vyrazila Petra po nejbližších ulicích a vylepila letáčky o polévce pro chudé a bezdomovce zdarma. Kupodivu v poledne se opravdu dostavili asi tři lidé, kteří si letáček přečetli. Zjevně to byli bezdomovci a vznik naší charity si pochvalovali. Mrázek nad nimi ale ohrnoval nos: „Bratři, bratři, nevím, jestli toto je správná skupina, na kterou se máme orientovat.“ Nad starší ženou v lehce páchnoucím ošoupaném kabátě jen lomil rukama: „To určitě není babička Boženy Němcové.“ Pak raději zmizel a o vydávání polévky se starala Petra s novými řeholnicemi, pro které jsme sehnali dlouhé černé hábity a bílé šátky. Velkou slávu jsme s polévkou nesklidili: „Je to hnus.“, řekl jeden ze strávníků a vylil ešus do kanálu. Petra se mu snažila obratně vysvětlit, že teprve začínáme, ale zjevně neměla úspěch. Tohoto dne jsme si zřejmě odradili všechny bezdomovecké abonenty, neboť se dalo čekat, že se mezi nimi historka a nechutné polévce rozlétne.

 

Následujícího dne jsme se sešli v našem sídle nějakou dobu před příchodem komise. Petra znovu vařila polévku, tentokrát protekční neředěnou a Mrázek kontroloval, zda je vše v pořádku z hlediska náboženského. Prohlížel si svaté obrázky i hábity přítomných. A vypadal spokojeně. Nejvíc nervózní byla zřejmě Yveta. Oblečena celá v černém cupitala sem a tam. Někde si opatřila černou paruku, na krk zavěsila lesklý kovový kříž a vypadala jako skutečná náboženská fanatička. Všechno bylo promyšleno lišácky, protože jsme na tento den naplánovali i setkání věřících v modlitebně, takže v momentu příchodu komise se zde pohybovalo značné množství lidí. Petra stála u hrnce s polévkou, Yveta komisi vítala a Mrázek kázal v modlitebně. Zkrátka všední den. Tedy všední v intencích našeho divadla. Komise obecního úřadu se skládala ze dvou lidí. Jednak doktora Kouby, kterého jsme již znali, jednak obstarožní úřednice se stohem papírů v ruce a tlustými brýlemi na nose: „Tak si to tu nejprve prohlédneme.“, řekla nepříjemným hlasem.

 

Yveta hned upozornila na kotel s polévkou: „Jako pomoc sociálně slabým jsme začali vařit polévku, ale rádi bychom k ní dávali i pečivo, ochutnejte.“ Petra zalovila v hrnci naběračkou pro nejlepší kousky a vytáhla něco, co vypadalo spíš jako hustá kaše než polévka. Úřednice k tomu nedůvěřivě přičichla: „Co myslíte, pane doktore?“ Kouba se celkem odhodlaně chopil naběračky a ochutnal: „To je dobrý, skutečně, docela dobré, ochutnejte paní kolegyně.“, přistrčil ji zbytek k nosu. Úřednice ale zavrtěla hlavou: „Dobře, to řešit nebudu, kolik sem tak přijde lidí denně na tu polévku?“ Samozřejmě, že sem dnešního dne nepřišel ještě nikdo, ale Yveta pohotově zalhala: „Vaříme teprve týden, v průměru dvacet, třicet porcí. V neděli padesát.“ V tom okamžiku, aby snad potvrdil její slova, se do vchodu přikolíbal nějaký odvážnější bezdomovec s ešusem, ke kterému zřejmě ještě nedošla zpráva, že vaříme hnus a nechal si nalít. Yveta se toho hned chytila: „Vidíte, také bychom potřebovali zařídit jídelnu, aby ti lidé mohli jíst kulturně, chceme je přeci vracet do života.“

 

„Samozřejmě náš hlavní úkol je cesta k Bohu.“, chopil se slova Mrázek, který vykoukl ze sklepní modlitebny, když jsme procházeli kolem s komisí. „Pojďte se podívat mezi věřící…Dnes diskutujeme o potopě světa…“, řekl a táhl nás všechny po schodech dolů. Ve sklepení se rozléhala hudba, kterou pouštěla Vendula. Mrázek si ji vůbec oblíbil, takže v okamžiku, kdy byl Mečík indisponovaný, svěřil ji tuto činnost. Usadil komisi na volné židle, dal znamení, aby hudba zmlkla a vrátil se zpět k tématu: „Tedy bratři a sestry, proč náš Pán seslal na svět potopu?“, zeptal se a přehlédl publikum. Slova se obratně chopil Borůvka a záhy se rozpoutala komplikovaná teologická disputace, která byla příliš hardcorová i pro otrlou úřednici. Zatahala proto Yvetu za cíp hábitu: „Pojďme dál, slečno.“

 

„Nám jde o vzdělávání vůbec. Tedy nikoliv jen v náboženských otázkách, ale například v informačních technologiích.“, řekla Yveta, když jsme zase vyšli na chodbu. Kouba uznale kýval hlavou, bylo vidět, že se mu Yveta v černém líbí. To jsem pokládal za dobré znamení, ovšem trumf na úřednici jsme dosud nenašli. Ta si dělala poznámky do svých lejster a vypadala nebezpečně.

 

Nakonec jsme dorazili až k pokojíkům, ze kterých Mrázek zřídil klášter. Yveta ukázala na dveře: „Zde poskytujeme ubytování těm, kteří potřebují naší pomoc.“ O klášteru raději nemluvila. Zaťukala a otevřela. V místnosti seděla jedna z našich nových řeholnic nad knihou. Yveta na ni ukázala: „Naše klientka, slečna Lichá, připravuje se na zkoušky na vysokou školu, nebudeme ji rušit.“ Vystrčila komisi ven z místnosti: „A takto bychom chtěli pečovat o více lidí bez domova, dát jim možnost vrátit se k normálnímu životu…V souladu s Božím zákonem.“, řekla Yveta a pokřižovala se. V tom okamžiku se v chodbě objevil Borůvka, který se vytratil z modlitebny a spěchal do své kanceláře správce kláštera. Bylo to obtížné, neboť černý hábit mu byl příliš dlouhý a s každým krokem hrozilo, že si ho přišlápne. Yveta využila jeho přítomnosti: „Zde bratr řídí ubytování a stará se klienty.“, ukázala na něj. Petr nevypadl z role: „Ano, ale stále bojujeme s nedostatkem prostředků. Především při výuce informačních technologií… Viděli jste už naše cely? Skutečně zařízené v duchu odříkání prvních křesťanů.“

 

Rozloučení s komisí proběhlo už standardně. Petra ještě u dveří nabízela zbytek polévky, Mrázek jim zbožně žehnal. Ať už to ale všechno proběhlo jakkoliv, neměl jsem z toho moc dobrý pocit. Řekl jsem to Yvetě, ale ta si celkem důvěřovala: „Uvidíš, dobře to dopadne.“ Pokud jsem si ale myslel, že teď dostaneme nějaké vyrozumění o tom, jak obecní úřad s přidělením dotace rozhodl, tak jsem se mýlil. Po třech dnech telefonoval doktor Kouba: „Víte, nejlépe by bylo, kdybyste se tu zastavila, není to až tak jednoduché.“, řekl Yvetě. Ta na to samozřejmě kývla a vypravila se na obecní úřad.

 

„Víte, máme toho tady moc.“, začal doktor Kouba rozhovor. „Tu dotaci chce hromada lidí, ale vy se mi líbíte, myslím, že váš projekt má svůj smysl.“ Yveta horlivě přikyvovala a Kouba pokračoval: „Ale…zkrátka nejsem tu na to sám, museli bychom se nějak dohodnout.“ Yveta zavětřila a celkem přesně odhadla o co jde: „Jakpak se to standardně řeší?“ Kouba se zamyslel: „No, řekněme obálkovou metodou.“, což bylo více než vypovídající. Yveta se zahyhňala: „A jakou máte představu? Patnáct  procent z přiznané dotace?“ Úředník byl zjevně spokojený: „To je rozumné, víte, musím dát něco i svému vedoucímu…Ale za těchto okolností si myslím, že navážeme plodnou spolupráci. Řekněme, že vám za těch patnáct procent vypracuji nějakou studii, abyste to mohli dát do účetnictví…to je běžné.“ Pak srovnal lejstra na stole, orazil je razítkem a ze šuplíku vytáhl list papíru: „To je ta studie…univerzální, dávám ji každému.“ Přidal další razítko a podal papír Yvetě. A naše církev tak dostala svoji první dotaci.

 

Když Yveta vyprávěla svůj zážitek z obecního úřadu, lomil Mrázek rukama a mluvil o hříchem prolezlé společnosti, ale nakonec se uklidnil. Kolem a kolem, bylo to stále poměrně výnosné. I v momentu, kdy jsme museli uplatit úředníka. Yveta mě čím dál víc překvapovala svojí obratností v úředních jednáních. Toto celé bylo v podstatě její dílo. Zajistila nám tak několik dalších měsíců bezpracné existence.

 

XXII.

 

„Reprezentant naší církve musí používat služební automobil.“, řekl jsem Yvetě. Té se tato myšlenka líbila: „Jasně budeme mít větší akční rádius.“ Zašli jsme proto za Mrázkem, který byl také pro. Otázka teď zněla, kde ten služební automobil sehnat. S  radou nakonec přišel Borůvka: „Můj táta prodává favorit.“ Yveta trochu zdvihla nos, zjevně se jí koupě obstarožního auta nelíbila. Petr ale pokračoval: „Stejně na nový auto z dotace nemáme. A když tatíka přeplatíme, tak on nám ty peníze, co dostane navíc, vrátí, takže my je budeme mít v účetnictví jako náklady na služební auto, ale ve skutečnosti si je rozdělíme.“ To znělo nadějně. Mrknul jsem proto na Yvetu a zeptal se: „A za kolik to prodává?“ Petr řekl pohotově: „Za dvacet tisíc.“ Nakonec jsme se dohodli, že Borůvkovu otci dáme do kupní smlouvy cenu padesát pět tisíc, pět mu necháme za ochotu a třicet nám vrátí. Yveta radostně tleskala rukama a uznale se tvářil i Mrázek: „To je skutečné Boží dílo.“, řekl několikrát a odešel se modlit za další úspěchy naší církve.

 

Následujícího večera jsem jel s Yvetou k Borůvkům domů auto převzít. Petr už měl všechno připravené, ukázal nám vůz a předvedl jemné finesy, jak s ním zacházet. Byl to skutečně obstarožní favorit v modré barvě. Yveta na něj koukala s jistou dávkou nespokojenosti: „Kdyby byl alespoň černej.“, posteskla si, ale pak se rozpomněla, že jsme touto koupí vlastně legalizovali část dotace pro naše osobní použití a zatvářila se spokojeněji. Petr mi dal do ruky klíče a já s Yvetou jsme vyrazili k církevnímu sídlu.

 

Už se zešeřilo a čekala nás cesta přes celou Prahu. Nebylo to nic příjemného, navíc nás čekal ještě další pozoruhodný zážitek. Když jsme jeli kolem Národního divadla, Yveta do mě drcla a ukázala na jednu z dívek, která postávala na chodníku: „Hele…to je ta, jak se jmenuje?“ Nestihl jsem se podívat, ale Yveta nedala jinak, než že musíme zaparkovat a jít si to všechno prozkoumat osobně. Hledání místa k zaparkování je samozřejmě na dlouhé lokte, hlavně v této části Prahy. Složitě nás naváděly cedule tam a zpátky, ale nakonec jsme auto mohli konečně odstavit a vyrazit zpět k divadlu. Celá operace zastavení auta ale asi trvala moc dlouho. Yveta jen kroutila hlavou, když jsme dorazili na místo a toho, koho hledala, už neviděla: „Víš, která…ta Lichá, co bydlí u nás, to byla tutově ona.“ Zprvu mi to nesecvaklo, tak jsem jen kroutil hlavou: „A proč by teď nemohla chodit kolem Národního divadla?“ Yveta se ťukla prstem na čelo: „Mohla, ale co tu asi dělá?“ To jsem samozřejmě nevěděl, ale pochopil jsem to v okamžiku, kdy další z dívek, které tu s tou naší stála, pomalu dopřešlapovala až k nám: „Tak jak byste to chtěli? Ve třech? To je dražší.“, zeptala se a podivně se usmála.

 

Tak a je to jasný, proběhlo mi hlavou a odmítavě jsem mávl rukou. Dívka vydala jen: „Tsss.“ a vrátila se do řady k ostatním. Yveta mě táhla pryč: „Tak ona sem chodí šlapat, asi ji někdo naložil auta, než jsme se sem zpátky dokodrcali.“ Přišlo mi to vtipné: „Tak nevím, jak to bude Mrázek posuzovat z hlediska páchání hříchu.“ Jenže Yveta byla daleko praktičtější: „A je ti jasný, že ona tady slušně vydělává a u nás bydlí zdarma?“ Neměl jsem tušení, do jaké míry se dá slušně vydělat touto činností, ale musel jsem uznat, že Yveta má možná pravdu. Znovu jsme sedli do auta a vyrazili k církevnímu sídlu. Mrázka jsme zastihli, jak rozjímá v modlitebně a vstup do domu byl otevřený: „Tak jak hlídáš klášter, bratře?“., zeptal jsem se a vytrhl ho tak ze zbožných myšlenek. Protáhl se, upravil svůj hábit a řekl: „Můžeme se mrknout.“ Pak nás vedl k celám řeholnic a skutečně, když jsme otevřeli dveře té, kde bydlela Dita Lichá, nebyl tu nikdo. To zřejmě překvapilo i Mrázka, kterému se zády objevila Vendula a začala nesouvisle hovořit: „No…ona si Dita někdy…“ Yveta to ale řekla jednoznačně a otevřeně: „Zkrátka šlape u Národního divadla, teď jsme ji viděli.“ Vendula se zatvářila provinile a Mrázek nasadil mlsný výraz.

 

S Yvetou jsme vzali Mrázka za ruce a odvedli ho do jeho cely. Tam se pokřižoval a řekl: „Nedá se říct, že by to byl až takový hřích.“ Měl stále stejný mlsný výraz, ačkoliv Vendula se mu líbila víc: „Alespoň budeme moct svoji působnost rozšířit i do této sociální skupiny.“, dodal a opět se důsledně pokřižoval. Yveta ale měla daleko progresivnější názor: „Hlavně nám musí platit nájem, je jedno, jestli pracuje v tiskárně nebo šlape, ale výdělek asi má, ne?“ Mrázek zprvu vrtěl hlavou, ale pak se zamyslel: „Ono je asi pravda, že když z toho naše církev nic nemá, tak by se to dalo jako hřích posuzovat.“ Yveta mu přikyvovala: „Jasný, je to hřích jak tele a hřích to bude tak dlouho, dokud nezačne nějakej nájem platit.“ Tím byla věc odhlasována a  řečeno striktně právním jazykem, začala se naše církev zabývat rovněž kuplířstvím, zvlášť, když následujícího dne vyšlo najevo, že podobným způsobem fungují i zbylé dvě řeholnice.

 

Mrázek si všechny tři řeholnice povolal následujícího dne do modlitebny: „Sestry, zjistil jsem závažné skutečnosti, které by v jistém smyslu mohly být hříšné.“ Vendula ho ale předešla: „S holkama jsme už o tom mluvili, jestli ale máme platit nájem, tak to tu chceme mít k dispozici i pro práci.“ Mrázek se pokřižoval, chvíli zbožně rozjímal a drmolil modlitbu. Pak řekl: „Tak jo.“

 

Yveta s tím byla spokojená, výběr nájmu si vzala za své společně s Petrou a dělila ho mezi mě, Mrázka a Borůvku. Chvíli přemýšlela: „Chtělo by to ale víc zaměstnanců.“ To sice asi chtělo, ale vzhledem k tomu, že jsem Mečíka prozatím vypustili z výplatní listiny, neboť byl stále v Mrázkově léčení, stačilo to. Byl to docela dobrý přivýdělek. Přesto to Yvetě nestačilo a stále naznačovala Vendule, ať ještě někoho sežene. O krapítek hůř na tom byl ale Mrázek, který vzpomínal na svou avantýru s Vendulou, při které ho vyrušila Petra. Teď děkoval Bohu a viděl v tom Boží vůli: „Vždyť bych mohl dostat venerickou chorobu, naštěstí Bůh to nedovolil.“

 

XXIII.

 

Vzhledem k tomu, že se Mrázek postupem času přestěhoval plně do nového církevního sídla, aby tak byl stále ve středu věřících a mohl se věnovat meditacím, zůstal jeho původní byt s naší první modlitebnou prázdný. Petře se to moc nelíbilo, přemýšlela, jak s volným bytem naložit, ale Mrázek trval na tom, že všechno musí být pouze ku prospěchu naší církve. Jeho náboženské cítění bylo chvályhodné, leč v tomto případě to mohlo být spíše na škodu.

 

Diskuse o bytě proběhla v Mrázkově cele naprosto utajeně. Na místě jsem byl jen já s Yvetou a Mrázek se svou Petrou. Mečík stále ještě nebyl k vážným církevním otázkám vzhledem k svému stavu připouštěn a Borůvka nebyl schopen přijít včas. Mrázek měl celkem jasno: „Mělo by to tam sloužit k větší Boží slávě.“ Bohužel nebyl schopen to blíže specifikovat. Petra to viděla jasněji: „Bylo by to nejjednodušší pronajmout, nakonec je to taky příjem.“ Mrázek nebyl vcelku proti, jen stále zdůrazňoval, že nový nájemce musí být věřící člověk, hledající cestu k Bohu. To jsem ovšem pokládali za samozřejmost. Teď šlo jen o to, kde někoho takového najít.

 

S Yvetou jsme Mrázkův byt brali spíš jako okrajový problém. Mrázek sice stále řečnil o tom, že žijeme v komunitě a co je jeho, je i naše, ale brali jsme to s rezervou. Proto jsme z tohoto tajného zasedání církevních bratří také odešli poměrně brzo, zatímco Petra ještě o něčem rozjímala, než šla vařit polívku pytlíkajdu pro bezdomovce. Na chodbě jsme narazili na Vendulu. Hned se chytla Yvety a vedla si ji stranou: „Hele, Yvi, co kdybychom se do toho bytu přestěhovaly my…Seženem ještě dvě kamošky, v centru Prahy se nám bude líp dělat.“ To mě šokovalo. Byl to jednoznačný důkaz toho, že se u nás všechno rozkecá a to tím spíš, čím je to tajnější. Neméně šokující také bylo to, že se Vendula pořád obrací na Yvetu. Zakoulel jsem očima: „Vždyť ona s tebou mluví jako s nějakou šéf kuplířkou!!“, řekl jsem Yvetě. Mrkla na mě a pohotově odpověděla: „To je v poho, ne?“ Pak se otočila k Vendule: „To není vůbec zlej nápad…“

 

Pak Yveta zmizela v kuchyni, kde hledala Petru. Ta tu ředila svůj každodenní kotel bezdomovecké polévky, na kterou si nakonec přeci jen pár jednotlivců zvyklo chodit. Navíc jsme očekávali i nenápadnou kontrolu z obecního úřadu, takže jsme ke každé porci přikládali jednu housku. Nejdřív se kupovaly v blízkém krámku, ale pak Petra zjistila, že o pár bloků dál je samoobsluha, kde nám nechají prošlé pečivo za půl ceny. Yveta nad tím sice chvíli bloumala, zda se to při kontrole nepozná, ale pak uznala, že prošlé housky jsou zhruba stejné jako ty, které si kupuje denně k snídani a je přesvědčena, že jsou čerstvé. Teď ale přišla za Petrou s Vendulčiným návrhem: „Jde hlavně o to, abys toho svýho církevního otce přesvědčila, že je to ku blahu církve a větší Boží slávě.“, řekla ji. Petra zalovila naběračkou v rendlíku: „No je mi to jasný. Nechce, to ještě dosolit?“, přistrčila ji k nosu nabranou polívku. Yveta se usmála: „Peťulko, sluníčko, myslíš, že se to dá jíst?“ Pak se obě rozesmály a Petra plácla naběračkou zpátky do hrnce: „Je to pěknej hnus.“

 

Petra nakonec nic nedosolovala, naložila kastrol na vozík a odvlekla ho ke vchodu. Tam vedle něj vysypala několik gumových housek z igelitky a otevřela dveře. Výdej polévky byl poměrně rychlý, protože ti co si sem nakonec zvykli chodit stáli už seřazení a podávali ešusy: „To víte, slečinko, ono to k jídlu moc není, ale aspoň je to teplý do žaludku.“, řekl mužíček v ošoupaném kabátě místo díků, když mu Petra nalila. Nijak zvlášť ji to ale z míry nevyvedlo: „Bůh provázej tvé kroky, bratře.“, odpověděla mu. Když nalila poslední ešus a zmizel poslední bezdomovec, zavřela Petra dveře a odjela s vozíkem zpět do kuchyně. Teď ji čekala složitější mise u Mrázka, kterému musela nějakým způsobem vysvětlit, že když nechá svůj byt přetvořit v doupě neřesti, bude to v souladu s Božím plánem.

 

„Hele, Jakube, když jsme mluvili o tom bytě, co ho pronajmout Vendulce?“, optala se Petra. Mrázek začal usilovně přemýšlet: „Je to svaté místo, vznikla tam naše církev…Aby nedošlo k znesvěcení.“ To nebyl nadějný začátek, tak to musel Petra zkusit jinak: „Ty snad pochybuješ o víře našich nových sester? Jak by mohly znesvětit svaté místo?“ Mrázek se zatahal za bradu: „No, mohly by tam hřešit.“ Petra to ale viděla jinak: „O tom jsme ale už mluvili, hřích v tomto případě není hříchem. Navíc tam jich bude moct být víc a budou nám posílat víc peněz, takže nebezpečí hříchu bude ještě menší.“ To byl asi hlavní argument, po kterém se Mrázek přestal obávat znesvěcení místa: „Nakonec, bude to sloužit naší církvi a to je nejdůležitější.“, řekl, pokřižoval se a odešel meditovat. Petra luskla prsty a vyběhla hledat Vendulku.

 

A tak nakonec zůstal poškozený Borůvka, kterému jsme zrušili klášter ještě předtím, než ho začal řídit. Petrovi ale to ale nijak zvlášť nevadilo, do své kanceláře správce kláštera nosil ze školy v batohu různé počítačové součástky a sestavoval tam monstrum. Tomu se teď věnoval víc než škole, kde se objevoval jen sporadicky, když potřeboval nějakou součástku. Hned potom mizel do našeho církevního sídla, zavíral se ve své cele a tvořil. Nikdo nevěděl přesně co, ale zjevně přehlédl i to, když se Vendula s děvčaty odstěhovala do Mrázkova bytu a zbyly po nich jen prázdné pokojíčky.

 

Zdálo se tedy, že všechno je na dobré cestě a řízení církve držíme pevně ve svých rukou nicméně, obvykle se nic nevyvíjí zcela přímočaře. Zjistil jsem to toho dne, kdy jsem se vracel z práce domů a u dveří jsem uviděl přešlapoval Adélku, tu , která utekla od Mrázka. Teď měla přes rameno hozený batoh a fňukala: „Honzi, kde je Jakub? U něj doma sou cizí ženský, co s nima má společnýho? Říkaly, že teď bydlí na Chodově.“ Na to se těžko hledá odpověď: „To víš, je to hříšník.“, začal jsem vznešeně, ale Adélka se dívala příliš konsternovaně na to, abych mohl pokračovat v tom duchu pokračoval. „Nemám kde být. Fotr mě vyrazil z domu.“, řekla nešťastně. Aha, tak to je asi hlavní důvod, proč se chce vracet k Mrázkovi, proběhlo mi hlavou. Přeci jen mi ale přišlo hloupé jen tak ji vyhnat, když jsme ji celkem snadno mohli ubytovat na Chodově. A tak jsem udělal klíčovou chybu.

 

„No…to bydlení by neměl být problém. Odvezu tě za Jakubem.“, mrknul jsem na ní. Vděčně se na mě podívala, ale přešlo ji to v okamžiku, kdy jsem ji dovedl k našemu služebnímu automobilu, jehož dvířka Mrázek v mezičase vyzdobil nápisem: Apoštolská církev křesťanů nového věku. K tomu domaloval náš kříž a heslo. Adélka se nešťastně drbala ve vlasech a přemýšlela: „Ještě furt blbnete?“ Dělal jsem, že jí nerozumím: „Jak blbneme? Nasloucháme Bohu.“, odpověděl jsem ji a posadil do auta.

 

Když jsme dorazili na Chodov, vypadala Adélka vyděšeně, ale záhy se vzpamatovala. Mrázek ji uvítal nadšeně, což jsem nečekal. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem ji přece nemohl nechat stát před svými dveřmi, když nemá kde spát. Mrázek to hodnotil kladně: „Jistě, bratře, máš dobré srdce.“ Že ji uložíme v pokoji po Vendulce, bylo jasné, ale nebylo jasné co tu bude Adélka dělat v budoucnu. Mrázek zapřemýšlel: „Adélku jsme křtili, ne?“ Pokud jsem si pamatoval, tak ano, takže jsem přikývl. To Mrázkovi stačilo: „Bude pracovat v naší církvi, tak jako my všichni ostatní, bude chodit mezi lidi a otvírat jejich srdce Bohu.“ Potěš Pán Bůh, kdyby Adélka věděla do čeho jde, nikdy by asi do toho auta nesedla… I když, neměla kde bydlet, tak co jí zbývalo?

 

Ačkoliv Mrázek mě chválil, protože stejně nikdy neuznával monogamii, a Adélka se mu pořád líbila, Yvetě se její příchod do církve nelíbil. Dívala se na ni nedůvěřivě, pak si mě vzala stranou a řekla: „To je vážně chyba, že je tu, měli bychom ji co nejdřív dostat pryč.“ Nepochopil jsem, proč ji tu nechce, snad to byla nějaká předtucha: „To víš, co se dalo dělat? Hledala Mrázka v jeho bytě a narazila na Vendulku… A ta jí řekla, že bydlí na Chodově. Tak jsem ji sem vzal.“, řekl jsem ji. Yveta pokrčila rameny: „No, to je právě ta chyba.“

 

Ale dny, které následovaly po Adélčině příchodu nesvědčily tomu, že by Yvetiny obavy byly oprávněné. Adélka se nějakým způsobem přemohla, podlehla Mrázkově kouzlu, a začala být aktivní členkou církve, která chodila rozdávat naše letáčky.

 

XXIV.

 

Borůvka sice přišel o svůj klášter, ale nevadilo mu to. Zavíral se ve své bývalé správcovské kanceláři a trávil tam dlouhé dni. V podstatě nevycházel a skoro už nechodil ani do školy. Obvykle se tam jen mihnul a odcházel s plným batohem počítačových součástek, které potřeboval do svého monstra. To si sestavoval a připadal si jako největší počítačový mág. Samozřejmě tím trpěla kvalita jeho výuky. Většinu hodin rušil a zápočty vypisoval podle toho, jak rozpočítal indexy. S ohledem na to, že na fakultě se ale vše bere v akademickém duchu, nikdo mu nedostatečnou docházku do zaměstnání nevyčítal.

 

Toho dne se ale Petr na fakultě zdržel. Hledal grafickou kartu, která by byla hodna jeho stroje, a neměl rychle potuchy o tom, komu by ji vymontoval z počítače. Zásoby na katedře odsoudil jako nepoužitelné a tak začal přemýšlet nad tím, kdo vyfasoval nový počítač. Bylo to jednoduché uvažování. Ačkoliv měl problémy s ovládáním, bral si nejnovější stroje do kanceláře vždy docent Vrtulka. Tomu bylo snadné pod nějakou záminkou počítač rozebrat a jeho grafickou kartu vyměnit za nějakou jinou. Petr se k tomu také operativně rozhodl, vytáhl ze stolu krabičku šroubováků a vyšel na chodbu.

 

Docent Vrtulka měl ve své kanceláři zrovna slečnu. Mlaskal nespokojeně a Borůvkův příchod mu zjevně nebyl vhod. Studentka totiž sbalila index a jen špitla: „Já přijdu zítra, pane docente.“ Pak zmizela za dveřmi. Petr se omluvně usmál: „Jdu vám nainstalovat ty ovladače…“, vymyslel si rychle záminku, kvůli které sem přišel. Vrtulka se tvářil nevrle a přistrčil mu klávesnici: „Tak teda dělejte…“ Protočil oči ke stropu a zhoupl se na židli: „Jak jste na tom vůbec s tou policií?“, položil choulostivou otázku. Petr v tom momentu simuloval nějakou činnost na klávesnici a pak začal rychle rozebírat počítač. Zarazilo ho, že se ho Vrtulka ptá právě na to. Neměl žádnou pohotovou odpověď, tak jen řekl: „Nevím, neukázali se tu…“ Hotov byl rychle, ukořistěnou grafickou kartu strčil do batohu a Vrtulkovi pustil jeho oblíbenou hru: „Už vám to funguje, pane docenta.“ Tomu zajiskřily oči a přistrčil si k počítači židli: „Výborně, postoupím do šestého levelu.“ Začal bleskurychle manipulovat myší a Petr se potichu vytratil z kanceláře.

 

Když už ale byl po dlouhé době ve škole, napadlo ho, že by přeci jen měl odvést nějakou práci krom toho, že vyloupil fakultní počítač docenta Vrtulky. Usedl tedy na svou židli a otráveně škrtal po písemkách, které měl na stole. Bral to čistě formálně, protože klíč k řešení příkladů kdesi ztratil a teď neměl čas ani chuť zjišťovat, jaké výsledky jsou správné. To co se objevovalo v písemkách nejčastěji bral tedy za správný výsledek a ostatní posuzoval podle eventuálně vložené či nevložené bankovky. Po asi hodinové práci seřadil stoh písemek do pečlivého komínku a vydal se k sekretářce katedry. Netušil ovšem, že nedělá dobře. Jakmile otevřel dveře, aby ji písemky k rozdání studentům položil na stůl, otočila se tato stará matróna na křesílku, nasadila si brýle s řetízkem na nos a řekla: „To je dobře, že se tu ukážete, mám pro vás poštu.“ Pak hodila Borůvkovi stoh papírů a ještě jeden navrch: „To je pozvánka na posezení s panem děkanem. Dnes odpoledne, tak je dobře, že jste se ukázal, rozhodně by vám neprospělo, kdybyste tam nešel.“

 

V Petrovi se po tomto sdělení začaly spolu utkávat myšlenky. Buď jet konstruovat svoje výpočetní monstrum, na což se těšil, nebo jít na pochybnou schůzku akademické obce s děkanem, kde si navíc děkan může vzpomenout, že se již potřikrát vymluvil z nošení svačiny na golfu. Navíc půjde nepochybně o značně otravné setkání s řadou projevů, na které si musí vzít černý oblek se školní kravatou. Drbal se nešťastně na hlavě a obracel pozvánku v ruce. Pomalu se šoural do své kanceláře a nebyl si vůbec jist, jak se rozhodnout. Pomohla mu náhoda. Ze svých dveří totiž vykoukl docent Vrtulka: „Poslouchejte, pojďte si zahrát po síti, když jste mi to opravil, budete hrát Japonce a já na vás svrhnu atomovou bombu.“, volal na něj, naprosto nadšený z nové válečné hry, kterou zabavil nějakému studentovi při výuce. Borůvka na něj chvíli nevěřícně zíral, což bral Vrtulka jako rozmýšlení a přemlouval ho: „Nebo můžeme hrát přepadení Pearl Harboru a za Japonce bych hrál já.“ To Petra dorazilo: „Promiňte pane docente, musím na setkání s panem děkanem…Nezvali vás také?“ Vrtulka se zamračil: „Jo…zvali, ale já se omluvil…Záchrana světa má přednost“, řekl nevrle a zavřel za sebou dveře.

 

A tak se Petr rozhodl, že na setkání s děkanem půjde. Nakonec mnoho času již nezbývalo, sotva tolik, aby se stihl převléci do svého obleku, který měl pro podobné náhlé akce ve své kanceláři: „Kruci, chytly se do toho moly!“, lamentoval, když si prohlédl rukáv saka. S povzdechem pak vybíral zámotky motýlka z látky a přemýšlel, že by mu jistě nepomohlo, kdyby z něj tento živočich vyletoval při setkání s děkanem… I když možná by to brali jako varietní číslo, usmál se pro sebe a pečlivě promnul látku: „To bude dobré…“ Pak se oblékl, zkontroloval bezvadnost oděvu v zrcadle a vyrazil k děkanově osobní zasedací síni, kde se tyto a podobné oslavy obvykle konaly.

 

Zdálo se, že vše je připraveno a čeká se jen na děkana. Petr byl vlastně jedním z posledních, co dorazili. Sešel se tu kabinet kuriozit. Jeden snad stoletý profesor na kolečkovém křesle s vousy až po pás a jeho jen nepatrně mladší asistent, pak vytáhlý člověk v kulatých brýličkách cosi nesrozumitelně drmolící, několik otylých profesorů ujídajících zákusky a vystrkujících na veřejný odiv své pečlivě naleštěné medaile na saku. Pak skupinka ve starých krojích s různými nástroji, jejichž původ byl nepochybně ve středověku a nikdo pořádně netušil, k čemu se mají používat. Každopádně tito vybraní jedinci s nimi při různých slavnostních chvílích manipulovali a dělali různé cviky. Konečně zde byl i zástupce akademického senátu. Vzhledem k tomu, že mezi studenty fakulty byl obvykle o volby do tohoto orgánu projevován naprostý nezájem, zastupoval jej zde holohlavý černošský student v národním kroji své země, který se zvolil sám. Jeho otec byl králem či prezidentem země, ze které pocházel, a proto pokládal za nutné, aby se i on ukázal v nějaké státnické funkci a dělal mu čest. Těžko soudit, zda funkce předsedy akademického senátu je tou pravou. Jeho otec ale musel ze svého sídelního města poslat škole dolarový dar, aby došlo k změně stanov a členem senátu mohl být i zahraniční student. Když dar dorazil, seškrtala volební komise výsledky tak, aby se tento člověk stal předsedou senátu. Ale nebyl to takový problém, protože bylo odevzdáno jen několik hlasů, takže nikdo o legálnosti volby nepochyboval a studenti to brali jako recesi, když svého představitele viděli chodit po chodbách školy v hábitu a s ochrankou.  

 

Petr neměl Abduláha rád. Ani si nepamatoval celé jeho jméno a obvykle ho komolil, leč tento podivný předseda akademického senátu si jej oblíbil. Bylo to zvláštní, především proto, že Abduláh neuměl pořádně česky, stále prokládal česká slova nějakou hatmatilkou, případně něčim co snad připomínalo angličtinu. Petr vlastně nechápal, proč tu tento člověk vůbec studuje. U zahraničních studentů, těch prominentních, jako byl Abduláh, se studium obvykle řešilo tak, že po převedení příslušného obnosu na účet školy si přišel student pro diplom, respektive si jej nechal poslat. Je nepochybně příliš ctižádostivý, napadlo Petra. Ale to se již Abduláh k němu řítil, aby mu potřásl rukou a vycenil na něj bílé zuby. Možná vážil tak sto padesát kilo, jeho háv kolem něj vlál a vypadal jako by se vznášel. Petr se útrpně usmál: „To jsem rád, že vás vidím… Na naší katedře oceňujeme vaší práci.“ Abduláh se rozzářil ještě víc, to už k němu dorazily jeho dvě gorily, které měly jistý problém při proplétání se mezi hosty, když se jejich velitel utrhl a vyrazil za Petrem. Lomcoval Petrovou rukou a cosi říkal. Snad něco v tom smyslu, že je nesmírně šťasten, když Alláh vedl Petrovi kroky sem.

 

Alláh sem, Alláh tam, pomyslel si Borůvka, ten mě přeci vůbec nezajímá a ty taky ne, maškaro. Pak mu ale probleskl hlavou nápad, jak se Abduláha zbavit a vytasil se s vizitkou naší církve: „Podívejte, navštivte nás… Uvidíte, že evropské náboženství je nesmírně tolerantní.“ Abduláh sotva přečetl, co na vizitce bylo, trochu se otřásl, neboť v názvu církve nebylo nic o Alláhovi či Koránu, ale nakonec papírek založil někam do záhybů hábitu a znovu se rozzářil: „Bůh jediný a veliký.“ Pak plácnul Borůvku po zádech, což Petr jen stěží ustál, a řekl mu, že rád poznává kulturu země, ve které žije a jistě přijde. Naštěstí se pak ve dveřích objevil jeden z proděkanů, což byla další Abduláhova kořist, takže se zdálo, že od něj bude mít Petr klid. Rychle využil jeho nepozornosti a zmizel kamsi do útrob sálu hledat volnou židli.

 

Při takovýchto akcích je vše řízeno přísnou hierarchií. Na předních místech sedí profesoři, pak docenti a teprve na konci asistenti, na které někdy ani nezbudou židle. Petr ale jednu uchopil, zasedl ke stolu a začal se ládovat humrovým chlebíčkem, když začala hrát akademická hymna. Zakuckal se a kousky humra dolétly až na sako před ním sedícího docenta. Naštěstí starý pán s naslouchátkem v uchu si ničeho nevšiml. Nezbylo než povstat a začít také zpívat, což s plnou pusou šlo obtížně, ačkoliv Petr byl jinak slušný pěvec. Nakonec se mu povedlo chlebíček nějak spolykat a když hudba dohrála a mohl si opět sednout, smetl pod stůl drobky a další zbytky svého prskání. Dokonalý začátek, pomyslel si a koukal rezignovaně na pódium. Tam se mezitím střídali různí akademičtí hodnostáři ve středověkých hábitech, mávali žezly a dalšími pomůckami a vůbec zachovávali jakýsi rituál, který byl nepochybně někde popsán a cosi znamenal, ale Petrovi to bylo srdečně jedno.

 

Když se na pódiu všechno uklidnilo, přistoupil k mikrofonu proděkan, do jehož hlavy ještě před momentem hustil svá moudra Abduláh. Rozhlédl se po publiku a řekl: „Jeho spektabilis, pan děkan, se omlouvá. Nemůže přijít z vážných pracovních důvodů.“ Sálem to zahučelo, ale zřejmě aby nebylo slyšet protesty, začala hrát hudba nějaké středověké chorály. Několik profesorů na svých židličkách rozčileně gestikulovalo, ale nebylo jasné, zda tak vyjadřují nespokojenost nad tím, že si je děkan všechny sezval a pak nepřišel či, že na ně nezbyl chlebíček.

 

Proděkan na pódiu luskl prsty a obsluha vybraná z nejlepších studentů ročníků začala nosit další podnosy s pohoštěním. Pak utichla hudba a proděkan pokračoval: „Věřím, že naše setkání s jeho spektabilis proběhne v plodném duchu, ačkoliv zde jeho spektabilis pan děkan není. Prosím přihlášené do diskuse….“

 

Jako první se do diskuse hlásil Abduláh. To se dalo čekat, zamrkal Petr, když černoch dorazil na podium a držel asi hodinovou řeč, během které se sál vyprázdnil. V okamžiku, kdy byl všeobecný odchod přítomných již zřejmý, sebral se i Borůvka a vyplížil se na chodbu. Tam ho ale čekalo překvapení: „Pojďte sem.“, zaslechl vedle sebe, otočil se a uviděl docenta Vrtulku. Dnešní den je skutečně plodný, pomyslel si Petr. Vrtulka se na něj spiklenecky podíval: „Děkan nedorazil, že jo?“ Borůvka mu přikývl, Vrtulka vběhl do sálu, ale byl zpět dřív než Petr stačil zmizet. V ruce držel podnos s chlebíčky: „Pojďte si to dát po té síti, už jsem v osmém levelu.“, začal znovu přemlouvat. Na to ale Petr neměl nervy, něco zamumlal a zmizel. Nechal překvapeného Vrtulku s jeho podnosem svému osudu a teprve, když se na jisto přesvědčil, že docent odešel svádět další boje s Japonci, zaběhl do své kanceláře pro batoh se součástkami.

 

Jeho utrpení ale nemělo mít tohoto dne ještě konce. Spokojeně zamkl dveře kanceláře a co nejtiššími kroky našlapoval po chodbě k východu z katedry, když se proti němu postavila postava v ošoupaném kabátě s mastnými vlasy. Věděl samozřejmě hned kolik uhodilo, zvlášť když odulý obličej promluvil: „Dobře, že jsem vás zastihl pane inženýre… Můžeme si promluvit?“ Borůvkovi nezbylo než přikývnout. Návštěvu Machoně skutečně nečekal. Otočil se a vrátil zpět do kanceláře. Machoň opět provedl svůj obřad s cigaretou vešlapanou do koberce, což už Petra nechávalo klidným, spíš v něm vzrůstalo jisté vzrušení z toho, s čím zase tento člověk přichází. Odulý se ale netvářil nepřátelsky. Spíš unaveně. Prohrábl si vlasy, šňupl trochu tabáku a konečně promluvil: „Víte…jdu za vámi jen formálně, tu věc jsme uzavřeli. Tak jsem jen chtěl, abyste to věděl.“ V Petrovi hrklo: „Uzavřeli? Máte štěstí, že jste mě zastihl, mám teď hodně hodin na externím pracovišti školy.“, zalhal. Machoň přikývl: „Jen jsem to zkusil, jel jsem kolem… Ano, ta věc je uzavřená.“ Zvědavost Petrovi nedala: „A byl to tedy někdo z fakulty?“ V tom okamžiku zablesklo policistovi v očích, vyskočil jako na perku: „Já vím, že jste to byl vy!“ Petr zbledl, rozklepal se, na čele se mu objevila vráska: „Blbost.“, zmohl se jen na jediné slovo. Ale úder to byl překvapující. Jak ale Machoň rychle vyskočil, tak se i rychle uklidnil: „Jenže…jsem o tom sice přesvědčený…a policajt jsem pětadvacet let, tak vemte jed na to, že se nepletu…nemáme dostatek poznatků, tak jsme ten případ odložili. Je to jen můj instinkt…to se nepočítá.“, řekl, podíval se někam do nekonečna a usedl. Pak ale znovu vyskočil: „Dejte si pozor… Možná ne teď, ale příště vás chytím.“, sebral se odešel z kanceláře.

 

V Borůvkovi by se krve nedořezal, seděl tu, bledý jako stěna. Asi po hodině zírání se dal drobet dohromady, ale z konstruování, na které se tolik těšil nebylo nic. Odjel domů a díval se ve svém pokoji do stěny. Pak ho ale přeci jen napadlo: „Odložení? To vlastně znamená pachatel neznámý…“ Snad ho to i trochu uklidnilo, ale druhý den, když mi svůj zážitek sděloval, vypadal stále vykolejeně. Jen Yveta nad tím, jako obvykle, mávla rukou: „Tak je to v poho, ne?“, mrkla na nás oba a zmizela v útrobách našeho církevního sídla.

 

XXV.

 

„Bratře, neseš svůj kříž a ten kříž je pro tebe osvobozujícím. Stejně jako Kristus, ačkoliv sám rovný Bohu, vystoupil na kříž a vzal na sebe úděl prostých služebníků, rozhodl se tak pro lásku, která bolí, pro skutečné odříkání. Proto i tvé odříkání může bolet, ale je pro tebe přirozeností, která ti dává další sílu. Tak se vlastně tvůj kříž stává radostí.“, kázal Mrázek Mečíkovi, který seděl na kavalci ve své cele a tupě zíral. Mrázek udělal rukou křížek a pokračoval: „Tvé odříkání teď spočívá v tom, že již neužiješ chemické drogy. To bude tvůj kříž, který tě osvobodí a dá ti sílu.“, skončil ranní kázání. Pak podal Mečíkovi lahváč a sedl si před něj na židli: „Neber to na lehkou váhu, bratře, myslím, že jsi na dobré cestě, ale rozhodnutí je na tobě.“

 

Mrázek se totiž chystal ukončit první fázi Mečíkovy léčby. Když se ukázalo, že Vendulka má úplně jiné zájmy a je naší církvi prospěšná na jiném pracovišti, nebyl nikdo, kdo by obsluhoval hudbu při kázáních a ta přeci jen dodávala náležitou vážnost našim akcím. Mrázek tak byl rozhodnut vrátit Mečíka zpět do jeho úlohy bratra ceremoniáře, kterou úspěšně vykonával do momentu, než jsme mu neprozřetelně dali peníze a on je místo do svatých textů a studia investoval do pervitinu. Po pátém lahvovém pivu byl Mečík sdílný: „Bratře, samozřejmě, moje víra je pevná, pevná jako byla víra prvních křesťanů. Modlím se denně osm hodin, odříkám si jídlo i pití, včera se mi zjevil Bůh.“ Mrázek při těchto slovech zpozorněl: „A co ti zjevil, bratře?“ Mečík ale jen pokrčil rameny: „Těžko říct, jsou jen takové náznaky. Říkal snad: Jdi a modli se. Tak jsem se modlil.“ Mrázek spokojeně pokýval a otevřel další pivo.

 

Pak vyvedl Mečíka na chodbu: „Bratře, budeš dnes na setkání s věřícími ovládat hudbu.“ Mečík radostně přikývl a cestou do modlitebny vypil další pivo. Mrázek si své středeční setkání s věřícími nesmírně oblíbil. Obvykle si nacvičil nějakou řeč a tou pak oslňoval skupinku fanaticky věřících babek, kterou jsme sehnali. Petra sem čas od času nacpala i některého z bezdomovců, co si zde sice jen snědl nejedlou polévku, ale Mrázek to bral tak, že jeho slova dolehnou i k jeho duši, třeba až po několikáté  návštěvě a tak mu to nevadilo. Tři nebo čtyři lidi obvykle ulovila i Adélka, která se snažila a měla snahu se Mrázkovi zase vetřít do přízně. Petře se to sice moc nelíbilo a o konfliktní situace nebyla nouze, ale Mrázek to bral bohorovně.

 

V šest odpoledne bylo v modlitebně na naše poměry relativně dost lidí. Adélka s dvěma mladíky, těch několik fanatiček, tentokrát bohužel bez nějaké nové Vendulky, jeden bezdomovec s polívkou v ešusu a pak několik méně zajímavých jedinců. Potom vešel do modlitebny Mrázek, který byl tentokrát v nějakém zvláštním rozpoložení a tak si přilepil svůj plnovous. Rukou dal pokyn a Mečík zapnul hudbu. Mrázek usedl doprostřed půlkruhu věřících a začal mluvit: „Bratři a sestry, dnes bychom měli diskutovat o svobodě člověka…Je člověk bez víry svobodný?“ Hlásila se starší dáma: „To rozhodně ne, Bůh nám přeci dává svobodu, bez přijetí Boha není skutečné svobody, bůh vede naše kroky, že bratře věrouku?“ Mrázek sepjal ruce a otočil oči ke stropu. Potichu, snad aby dodal svým slovům důraz, odříkal několik latinských vět, pak se zatvářil potutelně a řekl: „ Ale sestro, člověk má přeci svoji vůli, řídí se svým rozhodnutím. To musíš odlišovat. Jozue dává izraelitům vybrat, zda chtějí sloužit Hospodinu, či pohanským bohům. Je to tedy na lidské vůli. Z nitra každého musí vycházet přijetí Hospodina jako projev nejvyšší formy svobody.“

 

Petra vypadala trochu znuděně a tak když Mrázek polevil na síle hlasu, odložila tácek s bylinnými čaji a začala fanaticky tleskat, snad aby do příliš teologické diskuse vložila nějaké vzrušení. Mečík, který mezitím konzumoval další lahváče za pultíkem ovládání aparatury, se tím tleskáním probudil a pustil několik burácivých tónů. V okamžiku začalo tleskat všechno posluchačstvo, jen bezdomovec plácal lžící do prázdného ešusu a dožadoval se další porce polívky. Petra mu řekla něco o odříkání a obžerství, strčila mu do ruky gumovou žemli a do ešusu nalila čaj: „To ti musí bratře stačit, pamatuj na našeho pána Ježíše, který z jediné rybičky nasytil zástupy.“ Petra si přesně nepamatovala detaily této biblické historky, ale bezdomovci to zjevně nevadilo, utrousil něco o tom, že ryby stejně nemá rád a začal upíjet čaj: „Nemáte do něj rumíček, slečinko?“, optal se, ale jak se dalo čekat, Petra jen zavrtěla hlavou.

 

Slibně se rozvíjející náboženské sezení nemělo mít dlouhé trvání. Do modlitebny vtrhl najednou Borůvka, čapl mě za rukáv a vytáhl ven: „Honzo, problém, pojď se mnou.“ Nevěděl jsem o co tu jde, ale šel jsem s ním. Petr mi líčil svoje setkání s Abduláhem během setkání s děkanem bez děkana, ale celkem mi nedocházelo proč to činí až tak podrobně. To jsem pochopil až v momentu, kdy mě vystrkal před dveře. U chodníku stála černá mercedeska, u které stáli dva maníci v sakách a ze zadních dveří se soukal nesmírně otylý černoch v divném oděvu. Jakmile uviděl Petra u vchodu, zazářil jako sluníčko a hnal se k němu: „Alláh, Alláh vede naše kroky.“, třásl Petrovi rukou. Borůvku vůbec nenapadlo, že sem tenhle člověk přijede. Vzhledem k tomu, že to byl zřejmě fanatický islamista, byla návštěva křesťanské svatyně jen obtížně předpokládatelná. Leč stalo se. Abduláh to vysvětlil svým zájmem o kulturu naší země.

 

Když jsme Abduláha vedli k modlitebně, Petr se mi potichu omlouval: „Fakt, to jsem netušil.“ Já to ale nepokládal za zvláštní tragédii, jen divadlo, které Abduláh sehrál svým příjezdem nám asi moc nedodalo. Jeho gorily totiž prohledávaly celou ulici, včetně dětských kočárků, ve kterých si dvě maminky vezly svá batolata, než mu dovolily vystoupit z auta. Cestou po chodbě jsme narazili na Yvetu, nesla Petře další podnos s čajíčky a zatvářila se značně překvapeně. Abduláh se k ní vrhl ale stejně srdečně jako předtím k Petrovi: „Krásná česká cholka, u nás nosit závoj…ale to historie, já to zrušit.“ Začal Yvetu objímat a vypadalo to, že ji rozmačká. Kdyby rychle nepoložila podnos na stolek, který tu náhodou stál, skončily by čajíčky rozlité u jejích nohou. S Abduláhovým islámem to bylo vůbec zvláštní. Když se pak objevila ještě Petra, která si šla pro podnos, byl úplně u vytržení: „U nás nesmět žena v chrámu sloužit…Můj otec říkat mu, u nás třeba reforma.“ Musel jsem se na moment zamyslet, než mi došlo, co chce zhruba říct. Petr do mě nenápadně šťouchl: „To je normální, teď už mluví slušně.“

 

Hluk na chodbě vylákal Mrázka z modlitebny. Mečík mezitím pustil hudbu, do které všichni v místnosti skandovali nějaká náboženská hesla. Asi v duchu: „Pán je náš pastýř, jdeme jeho cestou.“, přesně jsem tomu nerozuměl. Mrázek ve svém hábitu a s nalepeným plnovousem vypadal jako Abduláhův rovnocenný partner. Abduláh také na první pohled pochopil, že právě dorazil místní patriarcha a uctivě ho pozdravil. Mrázek nad ním udělal křížek: „Přišel jsi bratře, abys konvertoval?“ Abduláh zavrtěl hlavou a pokusil se Mrázkovi sdělit, že ho zajímají místní speciality a zvyklosti. To mu Mrázek pochválil: „Dobře, bratře, pojď tedy do našeho středu a hovoř s námi, snad se ti zde bude líbit.“

 

Problém nastal se židlemi. Abduláh potřeboval dvě, aby se mohl pořádně rozložit a jeho gorily je napřed pečlivě zkoumaly. Mečík tedy vyplňoval vynucenou mezerou hudbou. Když konečně utichla, mohl dát Mrázek pokyn k pokračování diskuse o svobodě člověka. Rozhlédl se po posluchačích a navázal na předchozí: „Nakonec i v evangeliu Ježíš nenaléhá na své učedníky, dává jim svobodu rozhodnutí. Ptá se Dvanácti: I vy chcete odejít? A Petr mu odpověděl za všechny apoštoly: Pane, ke komu bychom šli, ty máš slova věčného života. Takže jde o svobodnou volbu, bratři a sestry. A je to i naše svobodné rozhodnutí jít cestou, kterou jako první prošel Kristus.“

Petru to už zjevně nebavilo, protože dnešní diskuse byla neobvykle dlouhá a tak se novým fanatickým potleskem snažila směřovat celé sezení ke konci. Navíc věřící opět vypili čaje a bylo třeba jít vařit další, takže si tu teď připadala jako hadr na holi. Bohužel její potlesk měl spíš opačný efekt. Fanatické babky se k němu připojily a pak zahrnuly Mrázka řadou otázek. Navíc i Abduláh vytáhl odněkud ze záhybů svého oděvu jakýsi bubínek, nepochybně krajovou specialitu ze své země, a místo potlesku do něj plácal. A nejhorší bylo, když se i on sám zapojil do diskuse. Především proto, že se jen velmi obtížně zjišťovalo, co chce vlastně říct. Z jeho češtiny do běžné češtiny tlumočil Borůvka, který už některé jeho neobvyklé obraty znal.

 

Po další hodině se ale přeci jen diskuse přiblížila ke konci. Mrázek udělal nad každým křížek, pronesl několik povzbudivých slov a začali jsme věřící vypouštět. Mečík ještě narychlo přivázal naší kasičku na dary na hůl a strkal ji přítomným pod nos. Normálně jsme už od toho upouštěli a kasička byla jen u vchodu, ale tentokrát, když sem přišel Abduláh, se Mečík domníval, že by mohlo něco kápnout. Napadlo to i mě a tak jsem před Abduláhovýma očima hodil do kasičky stokorunu. Zřejmě si myslel, že je to záležitost zdvořilosti a tak vytáhl také peněženku a protože neměl nic jiného, na čem by byla také cifra sto, vhodil do kasičky stodolarovou bankovku. Mečík rychle kasičku sbalil, aby snad nechtěl nazpátek a začali jsme se loučit i s ním. Leč Abduláh byl neobvykle komunikativní, což bylo momentálně spíš na škodu, protože Mrázek odběhl do samoobsluhy, aby z vybraných peněz nakoupil alkohol. Samozřejmě islamista jako Abduláh ho nepije, nemluvě o tom, že opít ho bychom při jeho váze nezvládli ani s jeho finančním darem, jak mi potajmu řekla Yveta.

 

XXVI.

 

Zatímco byl Mrázek nakupovat alkohol, vzala si Abduláha stranou Yveta. Nezbývalo mi, než kulit očka, když mu diskrétně strčila vizitku, na které bylo napsáno: Privát Vendulka. Abduláh si ji spokojeně prohlédl a založil do svého oblečku pro pozdější použití. Chytil sem Yvetu za ruku a vyvlekl na chodbu: „Z tebe je úplná kuplířka, co to děláš, prosim tě?“, zeptal jsem se. Yveta ale byla naprosto v pohodě: „To neřeš, tohle není kořen pro naší církev, ale u Vendulky udělá pořádnou útratu. “ Kroutil jsem nad tím hlavou a pomalu se vracel zpět do modlitebny. Ještě jsem si to všechno nestihl pořádně přebrat, když se za mnou objevil Mrázek s lahvemi cinkající taškou: „Bratři, vzal jsem nějaké lahváče na začátek a kořalku.“ Všichni jsme mu to odkývali, jen Abduláh se začal zdvořile uklánět: „To my nesmět, my alkohol vůbec nesmět.“

 

Mrázek začal všem přítomným rozdávat rozjezdového lahváče, jen Abduláhovi přinesla Petra z kuchyně bylinný čaj. Nedalo mi to, abych  za ní do kuchyně nevyrazil, když vařila pro Abduláha další dávku: „Uvaříme toho pořádnej kastrol.“, řekl jsem jí a hodil na sporák největší hrnec, co byl po ruce. Petra na mě trochu vyjeveně mrkla, ale protože čekala nějakou vylomeninu, tak neprotestovala. Když se začala voda vařit, naházeli jsme do ní několik pytlíků z čajem. Petra potom nalila Abduláhův hrnek: „Ne tolik.“, zbrzdil jsem ji, dokud ho ještě neměla plný. Z ledničky jsem vytáhl láhev rumu a řádně jsem hrnek doplnil: „On neví, jak rum chutná, řekni mu, že jsou to speciální bylinky jen pro vzácný hosty naší církve.“ Petra vyprskla smíchy a připravila si další dvě lahve z ledničky: „Pro tu srandu je obětuju.“, řekla mi a vyběhla s upraveným bylinným čajem k modlitebně.

 

Když jsem se vrátil z kuchyně, byla zábava již v plném proudu. Trošku mě znervózňovaly Abduláhovi gorily u vchodu, ale nezbylo než to akceptovat. Přisedl jsem si k Yvetě a nalil panáka becherovky: „Má čajíček s rumíkem, myslíš, že ho to složí?“, zeptal jsem se jí potichu a kývnul směrem k Abduláhovi. Yveta vyprskla smíchy: „Ty seš dobráček.“, řekla a dala mi pusu. Ve skutečnosti nebylo třeba šeptat. Mečík pouštěl šílenou hudbu, která otřásala místností a Mrázek držel rozjímavou řeč. Vlastně nebylo pomalu slyšet vlastního slova.

 

Abduláh do sebe lámal jeden čajíček za druhým. Když jsem byl znovu v kuchyni, byly již dvě láhve prázdné. Petra na mě mrkla dlouhýma řasama: „Myslim, že to začíná fungovat, už se mu pěkně plete jazyk.“ Bylo tomu skutečně tak. Abduláh právě snivě rozprávěl Borůvkovi: „To je krásná kultura, krásná země…Ne jak u nás.“ Petr nebyl nadšený z toho, že se s ním musí bavit, ale čím více pil, tím více začínal být jeho řečem imunní. V jednom okamžiku se na Abduláha obrátil Mrázek: „Co soudíš o Bohu?“, zeptal se ho. Abduláhovi se leskly oči, něco brebentil, ale srozumitelné bylo jen: „Alláh je jediným Bohem.“ Mrázek nad tím mávl rukou: „Mluvíš jako posedlý ďáblem, ty hříšníku. Copak si viděl někdy krásnější cestu, než je cesta křesťanství?“, zeptal se, objal Petru, sedící vedle něj a dlouze se s ní ocucával. Abduláh na to jen kulil oči. Když skončili, řekl Mrázek Abduláhovi: „To je naše křesťanská cesta, víš?“

 

„Miluj bližního svého, jako sebe samého, pravil Ježíš v Evangeliích.“, řekl Mrázek a šmátral rukama po Petře. Abduláhovi se už plet jazyk, když Mečík ubalil prvního jointa: „Nabídni si, islámský bratře.“, podal mu zapálenou cigaretu. Abduláh už pořádně nevěděl co dělá. Mávnutím ruky přikázal svým gorilám, aby opustily místnost, a pak si od Mečíka vzal jointa. Chvíli natahoval kouř a pak vyfoukl několik obláčků: „To krásné náboženství, být lehký jako peříčko.“, snad aby dodal svým slovům váhu povyskočil na svých dvou židlích tak nešťastně, až z jedné uletěla noha. Abduláh se svezl na zem, ale protože seděl vedle Borůvky, stihl se o něj ještě zachytit. Trochu to připomínalo padající domino. Mrázek se nad spadlého Abduláha naklonil přes stůl, udělal nad jeho hlavou křížek a pronesl: „To jsou tresty za tvoje hříchy, křesťanům se to stát nemůže.“ Poměrně pracně se Abduláh vysápal tentokrát už jen na jednu zbylou židli, ale přetékal na obě strany a dřevo sesle nebezpečně praskalo: „Hlavně už nebuď jak peříčko.“, šťouchl ho Petr, ale Abduláh již byl daleko opatrnější, sosal svůj rumový čaj a kouřil jointa.

 

S Abduláhem bylo vůbec těžké pořízení. Nakonec se svalil v koutě místnosti a něco nesrozumitelně mumlal. Poslední čajíček si rozlil na svůj obleček a bylo jasné, že sám neodejde. Mrázek s ním zacloumal, aby zjistil, je-li vůbec při smyslech: „Vstávej islámský bratře, je čas!“ Abduláh před sebou zašermoval rukama, nasadil nešťastný výraz a řekl: „Čas k odpočinku, jak kázal Alláh…“ Potom usnul. Mrázek dorazil lahváče a rozhlédl se po okolí: „Co s ním budeme dělat?“

 

Naštěstí Borůvka si věděl rady. Došel pro Abduláhovi gorily a ty ho vyvlekly do auta. Cestou se Abduláh probudil, plácal Petra po zádech a někde ve svém oděvu nalezl vizitku privátu Vendulka: „Jedeme za Vendulkou.“, volal nadšeně a ukazoval adresu jednomu ze svých ochránců. Ti se tvářili nešťastně, ale Petr jim pomáhal Abduláha podpírat, takže nakonec skončilo jeho nakládání do vozu úspěšně. Když auto odfrčelo, mohl si Borůvka konečně v klidu oddechnout: „Sláva Bohu!“, řekl si a vrátil se do modlitebny.

 

XXVII.

 

Yveta byla toho rána zaujata prací. To bylo zvláštní a překvapovalo mě to, protože ráno není dobré něco dělat, zvlášť pokud předchozí večer strávíme opíjením islámského bratra. Nakonec si Yveta sedla do křesla a v ruce držela tři nebo čtyři papíry: „To jsem si vytiskla.“, řekla pyšně. Asi to na mě nezapůsobilo tak, jak si představovala, jen jsem otevřel jedno oko a zeptal se: „Co je to za blbiny?“ Zatvářila se uraženě, ale vydrželo ji to jen nějaké tři vteřiny: „Tak abys věděl, víš, kdo je to ten Abduláh?“ Otevřel jsem i druhé oko: „No, pěknej magor…“ Yveta ale zavrtěla hlavou: „Tak ten magor je nejstarší syn prezidenta republiky Solné pobřeží…Víš, kde to je?“ Přikryl jsem si hlavu polštářem: „Nevim, ani to nechci vědět, ale jestli trváš na tom, že mi musíš přečíst ty papíry co sis vytiskla, tak rychle, ať můžu zase spát.“

 

„Poslouchej…“, začala číst Yveta a já si utěsnil polštář kolem hlavy: „Republika Solné pobřeží, čtyři miliony šest set tisíc obyvatel…hmmm…těžba ropy a diamantů, republikou od roku 1995, neboť demokratizací země byly podmíněny půjčky na stavbu těžebních zařízení… Král Abduláh VI. Sinna vyhlásil republiku, jmenoval parlament a povolil dvě politické strany, Liberální a Konzervativní, jejichž je předsedou…ehhh….To je dobrý ne?“ Odstrčil sem polštář a sedl si na postel: „No jo, demokratizace podle mých představ…a co jako s tím?“ Yveta mrkla: „No Abduláh je nejstarší syn prezidenta republiky Abduláha Sinny, toho bývalýho krále, píšou tu, že studuje v Evropě, jeho mladší bratr Kemal Sinna je předseda parlamentu. Furt si ještě myslíš, že Abduláh je magor a lepší ho bude už nevidět?“

 

„No, magor to je v každym případě…“, řekl jsem a mžoural na Yvetu. „Ale můžem ho vzít na milost, když má tátu prezidentem.“ Yveta radostně přikývla: „Jasnačka, tak jsem to taky myslela.“ Pak zalistovala v papírech a pokračovala: „No a taky tu píšou, že podle zákonů republiky je prezidentský titul dědičný, takže vlastně Abduláh je potencionální prezident. Bohužel statní náboženství je islám…To se Mrázkovi nebude líbit, co?“

 

„Já si myslím, že mu to bude fuk, nechybělo moc a Abduláha včera pokřtil.“, řekl jsem a šel si vařit kafe, protože spát už mi zřejmě nebude dopřáno. Yveta za mnou ještě volala: „Ale taky tu píšou, že pět procent obyvatel sou křesťané…“ To je toho, pomyslel jsem si a dal hřát vodu. Ještě jsem netušil, že nám v budoucnu bude Abduláh užitečný, takže jsem ho pokládal více či méně za zpestření spíše humorné a nyní mě vůbec nezajímal, ačkoliv Yveta se tvářila zamyšleně. „Pojď si radši dát kafe a nech toho negra už bejt.“, houkl jsem z kuchyně, když se vypnula konvice. Yveta poslušně vstala, odložila svůj spisek a šla si pro hrníček.

 

Celé extempore s Abduláhem však mělo mít ještě pokračování a to v momentu, kdy jsem celkem klidně snídal, usrkával kafe a snažil se přivést do stavu snad schopného k nějaké běžné denní činnosti. Yvetě spokojeně žvýkající rohlík totiž začal zvonit telefon. Nemohla ho hned najít a tak s drobky, odpadávajícími od pusy, běhala po místnosti, až jej vyhmátla mezi svými svršky. Volala Vendulka. „Asi si zapomněla vybrat nájem.“, řekl jsem Yvetě a  zakousl se do dalšího rohlíku. Nicméně nešlo o nájem. Celá vykulená Vendulka vypravovala, že k nim předchozího večera dorazil mercedes s černochem, který zabral celý podnik a ačkoliv měl už notně upito, zůstal tam se svými gorilami bezmála dorána, udělal strašný bordel a vůbec ostudu po domě: „Jak se o nás dověděl, proboha?“, zeptala se nakonec. Yvetě pochopitelně secvaklo hned, že ten podnapilý černoch je Abduláh, který ještě po křesťanské diskusi navštívil Vendulku. Chvíli přemýšlela, zda to byl dobrý nápad, dávat mu vizitku privátu Vendulka a zda neměla být opatrnější. Pak se ale věcně zeptala: „A jak platil?“ Odpověď byla stručná: „V dolarech.“ To rozptýlilo Yvetiny pochybnosti: „Takže všechno v pořádku, ne?“ Vendulku trochu překvapilo s jakým klidem Yveta věc přijala, takže jen zdráhavě přisvědčila: „Byl štědrej, ale holky jsou úplně odrovnaný, i když jsme vydělaly tak měsíc dopředu…“ Yveta se usmála: „Tak si dejte pauzu, zatím se měj, zlatíčko.“, řekla a zavěsila telefon.

 

Přeci jen mi to nedalo, a dovolil-li přežvykovaný rohlík, musel jsem se smát: „To je otřesný, jak rychle jsme se uchytili ve světě zločinu…to máš bankovní podvody, úplatky, kuplířství…co vymyslíme dalšího?“ Yveta nasadila všeználkovský výraz a znovu si sedla k snídani: „Jen se moc nesměj, víš co nás dneska čeká?“ Samozřejmě jsem nevěděl nic, paměť není moje silná stránka. Ale protože mě Yveta nepustila ráno do práce, dalo se předpokládat, že má něco v plánu. Usmívala se jako sluníčko a to také nevěstilo nic dobrého. Nakonec vstala a došla si pro tlusté desky s papíry: „Jdeme na ministerstvo s tímhle projektem, na který je vypsaná dotace. Četl jsi to?“ Přiznal jsem dobrovolně, že nečetl, nebo spíš, že jsem do těch desek sice nahlédl, ale celé jsem je pročíst nestihl. Nasadila trochu zklamaný výraz: „Když už se s tím dělám, tak by sis to mohl alespoň přečíst.“, řekla vyčítavě. Nepochybně mi chtěla naznačit, abych místo na alkohol myslel spíš na církevní záležitosti. Ale nebyla to spravedlivá výčitka, protože již několik nocí jsem se budil, neboť jsem měl děsivé sny o tom, jak nás v železech vedou do kriminálu. Takže o církevních záležitostech jsem vlastně svým způsobem přemýšlel taky, ale asi by mi to neuznala. Tak jsem alespoň zažertoval: „Já v duchu rozmlouvám s Bohem.“ Yveta otočila oči v sloup: „Mrázkův rozkladný vliv se začíná projevovat na tvé inteligenci.“

 

Já osobně Mrázkův rozkladný vliv ani moc necítil. Dopil jsem kafe a začal pomalu přemýšlet o tom, co se ode mě vlastně bude dneska chtít. Yveta to shrnula celkem briskně: „Budeš se tvářit oduševněle a nebudeš moc mluvit, já to zařídím sama.“ Pak mi hodila na kanape kravatu a oblek: „A tohle si obleč.“ Snažil jsem se protestovat, neboť jsem něco podobného neměl na sobě od doby promoce, ale nebylo mi to moc platné. Alespoň jsem se zeptal: „Kde jsi to vůbec splašila? Myslíš, že mi to bude?“ Yveta se na okamžik zamyslela: „Kde bych to splašila…v sekáči…a bude ti to tutově.“ Nemýlila se, zřejmě měla nějakou krejčovskou míru v oku. Během oblékání mi ještě stihla vysvětlit, že se mi tento oblek bude pro naši další činnost hodit, takže si nemám  nikde sedat na natřenou lavičku či něco podobného. Rezignovaně jsem jí všechno odkýval.

 

„Hele a víš, že na ministerstvu nebude ten tvůj Kouba…nebo jak se jmenuje….z obecního úřadu? Koho tam budeme uplácet?“, zeptal jsem se Yvety, když přišla oblečená do zbrusu nového kostýmku. Zakabonila se: „Nikdy nikoho neuplácíme, ne?“ To jsem musel odkývat, protože soudit nás bude někdo jiný a alespoň my sami musíme být přesvědčeni, že neděláme nic špatného. Pak na mě Yveta mrkla: „Ale neboj,  všechno mám pod kontrolou…“ Zašátrala v kabelce,  vyndala lísteček a podala mi ho. Byla to nějaká vizitka. Četl jsem jméno, ale samozřejmě mi nic neříkalo. Yveta na mě mrkla: „Tenhle pán tu dotaci pro nás vyřizuje.“ Překvapila mě: „A jak si k tomu pánovi přišla ty?“ Jen zakroutila hlavou: „No dá se říct, že je to výsledek mojí práce jako….jak ty říkáš…kuplířky. Zkrátka chodí k Vendulce… Alespoň teď uznáš, že Vendulčin podnik je přínosný ve všech směrech.“ To jsem uznal: „Vendulka, Vendulka, není žádná bledulka.“, pokusil jsem se o naivní veršík, který nezvratně dokazoval, že častou konzumací alkoholu dochází k odumírání mozkových buněk.

 

XXVIII.

 

Petr Borůvka žil v těchto dnech jaksi mimo hlavní dění. Skončil se sestavováním svého výpočetního monstra a chystal se ho vyzkoušet. Církevní problémy s Abduláhem bral jaksi s rezervou a znovu nabýval sebedůvěru, která byla prve otřesena častým jednáním s policejním orgánem. Nepřipadal si jako zločinec, ale daleko více jako vědec. Nakonec, když Alfred Nobel vynalezl dynamit, také se mu nešťastnou náhodou povedlo vyhodit do povětří svoji laboratoř i se dvěma laboranty. A proti tomu jsou samozřejmě peníze, co se ztratily z účtu nějakého neznámého nešťastníka jen prkotinou. Jen lišácky zapomínal, že Nobel neodstřelil svoji laboratoř prvoplánově, zatímco on se snažil zhotovit program k získání přístupu k cizím účtům vyloženě za účelem obohacení. Možné ale je, že kdyby mu toto někdo řekl, pohotově by odvětil, že zisk nebyl prvořadý, neboť klíčový byl jeho vědecký pokrok v programování a peníze se převedly jen proto, aby se v praxi vyzkoušela funkčnost softwaru. Zkrátka si uměl všechno vysvětlit tak, aby to vyhovovalo jeho chápání světa. Netušil ovšem, že jeho znovu nalezená sebedůvěra bude vystavena další, tentokrát ještě kritičtější zkoušce než byla ta policejní.

 

Petr se snažil minimalizovat svůj pobyt ve škole na míru nutnou k tomu, aby mu ještě vyplatili plat a nepostrádali jej příliš často. V praxi to znamenalo, že se zde nevyskytoval skoro vůbec a svoje pracoviště přenesl do církevního sídla na Chodově, kde měl přeci jen více klidu a nehrozilo, že do dveří vtrhne docent Vrtulka s nějakým úchylným nápadem, jehož realizaci bude po něm vyžadovat, rovněž tak zde nebyl pravděpodobný výskyt děkana s přáním, aby mu šel Petr dělat podržtašku na golf. Nemluvě už vůbec o nešťastné nehodě, která se mu stala při posledním účinkování ve funkci nosiče svačiny a holí, kdy nezkontroloval děkanovu svačinu předtím, než ji od sekretářky fakulty převzal, a následkem toho se zjistilo, že plátkový sýr pro jeho spektabilis je obalen zelenou plísní až v momentu, kdy ji po páté jamce jeho spektabilis pan děkan vybalil z papírového pytlíku. Děkan tehdy povytáhl obočí a ptal se Petra, co to má znamenat. Dříve by si to snad nedovolil, ale v současné době již byl značně zocelený, takže k jednomu sýrovému plátku přičichl a pak s nevinným výrazem prohlásil, že je vše v naprostém pořádku, neboť se jedná o dovozový francouzský sýr z Provence, vynikající bujnou ušlechtilou plísní a houbovou vůní, jehož chuť uspokojí i nejnáročnějšího gurmána. Řekl to tak přesvědčivě, že se stařičký děkan, zvyklý posuzovat makro či mikrostrukturu konstrukčních materiálů, méně již plísní či jiných mykologických úkazů, zastyděl za svoji neznalost, považujíce ušlechtilou plíseň z Francie za běžnou českou plíseň, a s chutí se do zkaženého eidamu zakousl. Po několika dnech se ale celá věc provalila, neboť děkanovi plesnivý eidam zachutnal do té míry, že jej od své sekretářky vyžadoval opět a tehdy se zjistilo, že vzácný sýr z Provence neexistuje. Děkanovi celá věc vrtala nějakou chvíli hlavou a Petr dospěl k názoru, že při nejbližší příležitosti bude muset celou věc nějak přijatelně vysvětlit. Takže vlastně o důvod víc, proč se ve škole moc neukazovat, neboť po nepřítomném nemůže nikdo žádné vysvětlení žádat. A třeba se na celou eidamovou historii časem zapomene.  

 

Jak již ale bylo řečeno, některé dny se nešlo z povinnosti sedět ve škole vymluvit, nebo to nebylo taktické. Mezi takové dny patřil ten, kdy docent Vrtulka roznášel sobě podřízeným asistentům výplatní pásky, což byl moment, který byl využíván k doplnění knihy docházky do zaměstnání. Tu totiž Vrtulka musel čas od času předkládat ke kontrole vedoucímu katedry, takže ten kdo byl přítomen rozdávání výplatnic, měl jedinečnou možnost proškrtat si všechny chlívky v tabulce a svoji prachbídnou docházku do zaměstnání změnit na vzornou. Petr toho samozřejmě využíval a tak v okamžiku, kdy uslyšel lehounké zaklepání na dveře, právě listoval knihou docházky a na příslušná místa dělal křížky a posléze doplňoval hodinu příchodu a odchodu. Pokládal to za zvlášť náročnou práci, což si také potichoučku brumlal a hartusil přitom na malý plat, pro který je nucen takovou zvrhlou práci dělat. Zaťukání jej vytrhlo ze soustředění, mrknul ke dveřím a řekl: „Dál…“

 

„Já se jmenuju Holeček, studijní kroužek 23…pane inženýre…“, řekl příchozí a udělal dva nebo tři kroky směrem do místnosti. Petr nasadil ztrápený obličej: „Holeček, Holeček…počkej, u vás něco učím?“ Začal zmateně lovit ve svém počítači. Nakonec se zdálo, že nalezl co hledal: „No jo…Holeček Alfréd, druhý ročník, základy programovacího jazyku c…koukám, že jsi ještě neodevzdal semestrální cvičení…tak to tu nech, pak se na to podívám…“, řekl a zvedl oči k Holečkovi. Ten se ale jen nepochopitelně usmíval. Snad přihlouple, možná však úsměvem někoho, kdo má všechny trumfy v ruce. Petr samozřejmě hádal na první případ, neboť jej nenapadlo ani ve snu jaké trumfy by tento člověk mohl mít. Zadíval se na něj unaveně: „Tak o co vlastně jde?“

 

Konečně se projevil i Holeček. Zavřel za sebou dveře, přistoupil až k Petrovu stolu a řekl: „Nemám žádnou semestrální práci a myslím, že ji ani nebudu potřebovat…“ Jeho úsměv už nepřipadl Petrovi hloupý, ale daleko spíše drzý. Nicméně, neměl vůbec chuť něco řešit a ještě méně měl chuť se s někým dohadovat. Holeček zabubnoval prsty o desku stolu: „Já si myslím pane inženýre, že si mě vůbec nepamatujete, že?“ Nebyl důvod to zapírat, Petr si skutečně žádného Holečka nepamatoval. Možná proto, že poslední tři vyučovací hodiny ve studijním kroužku 23 zrušil, ale daleko spíš kvůli tomu, že Holeček byl notorický absentér a na hodině byl jen jednou a naposled na začátku semestru. Buď jak buď, Petrovi se začala zdát tato konverzace příliš dlouhá, obtížná a zbytečná: „Tak vyklop, co potřebuješ, nebo jdi pryč.“, řekl Holečkovi a rozvalil se ve svém křesílku.

 

„Já jsem přeci ten Holeček, co vás tu tuhle omylem načapal při kouření trávy.“, usmál se student. Petr si matně rozpomněl na ten den, kdy ve své kanceláři hostil Mrázka, který si při tvorbě internetových stránek potřeboval osvítit mysl vykouřeným jointem. Asi je to jeden z těch, kteří sem tenkrát vtrhli a něco chtěli, uvažoval v duchu. Nicméně co s tím teď? Snad kdyby tenkrát vzali za rukáv děkana a přitáhli ho, aby si rovněž přičichl, mohlo se jednat o nějaký kázeňský přestupek. Ale teď? Petr mávl rukou: „To mě nezajímá, o tom nic nevim, jestli nemáš nic jinýho, tak běž. Nemám moc času.“ Opět se sklonil ke svým křížkům v docházkové knize.

 

„Tak já to nebudu protahovat.“, řekl Holeček a pokračoval: „Samozřejmě, že sem nejdu skrz toho špeka, co jste tu hulil, to je mi fuk. Jdu sem proto, že vím kdo ukradl ty peníze…No však víte, motala se tu policie nějakou dobu a nakonec na nic nepřišli. Možná bych se k nim mohl dát, protože já na to přišel. Byl jste to vy.“ Petrovi vyjela křížkovací tužka z ruky, zvedl hlavu a vytřeštil na Holečka oči. Už to samo vypadalo jako přiznání a kdyby si snad student nebyl jistý, tak Petrův pohled mu všechny pochybnosti vyvrátil. Borůvka zíral na usmívající se tvář. Nebyl to už přihlouplý ani drzý úsměv. Byl to ďábelský úsměv. Petr měl mžitky před očima a jeho sebejistota, že věc s penězi je úspěšně vyřízena mizela. Přesto zkusil říct: „To jsou jen pomluvy. Zmiz odtud…nebo to předám kárné komisi akademického senátu….víš co je to pomluva? Chceš dostudovat?“

 

„Právě, že bych dostudovat chtěl.“, odpověděl Holeček bleskově. „Samozřejmě, nemyslete si, že jdu s něčím takovým za vámi a mám jen vlastní dohady…“ Petr se na něj díval a vrtěl hlavou. Nicméně Holeček mluvil dál. Řekl mu, že není žádný detektiv, vlastně za všechno vděčí náhodě. Když se ve škole začala ometat policie, přišel totiž do kontaktu s jednou blonďatou policistkou. Zřejmě něco prověřovala v počítačových učebnách a on se k tomu nachomítnul. Zajímala se o to, jak to v učebnách chodí, spíš jen tápala a sbírala poznatky. A Holečkovi se líbilo si s ní povídat. A tak nakonec zjistil, co se vlastně stalo a po čem policie pátrá. Po škole se to šuškalo už nějakou chvíli, ale toto byla informace z první ruky a proto hodnotná.

 

„A já jsem si pak doma vzpomněl, že ten den, kdy se to mělo stát sem vás v té učebně viděl, dokonce co víc, viděl jsem vás u toho počítače, o který policii šlo. Chvíli mi trvalo, než jsem si to dal dohromady, ale vy víte dobře, že do školy moc nechodím…Takže pochybuju, že se mýlím.“, skončil svoje vypravování Holeček. Petr měl opocené čelo a nervózně ťukal propisovačkou do stolu. Přemýšlel. Vlastně mu tenhle Holeček neříká nic jiného než ten policista, co ho chodil navštěvovat. Že v učebnách byl, to policie ví a že dělal něco na tom počítači…vždyť to je jen Holečkův blábol, někde se něco doslechl a teď si vymýšlí. Je to jen jeho tvrzení proti mému, žádný důkaz. Náznak spokojenosti se objevil v Petrově obličeji. Ale přesto v něm hlodal červík. Nechal Holečka, aby se dál usmíval a začal šátrat ve svém stole. Hledal sjetinu z počítače s lidmi přihlášenými v učebně k serveru. Přesně tu, kterou svého času chtěla policie a o jejíž zničení se postaral, když si předtím jeden jediný výtisk zachoval pro sebe. Vlastně nevěděl proč tak učinil. Teď se na ní díval. U počítače s číslem 358 seděl člověk s přihlašovacím jménem HolecekA. Petrovi se znovu objevily mžitky před očima. Tak přeci, alespoň částečně to může být pravda, co tu tenhle člověk vykládá. I když tento seznam přeci neexistuje, takže to, že tam byl, to nikdy nedokáže, ujišťoval sám sebe Petr.

 

V Holečkově tváři byla zjevná spokojenost: „A krom toho všeho znám jméno člověka, co u toho počítače seděl před vámi a to by taky asi policii zajímalo…a nakonec…“, Holeček se na chvíli odmlčel a pak z batohu vytáhl krabičku s cdčky: „Toto.“ Petr samozřejmě poznal svoji krabičku, kterou pokládal za někde založenou. Na těch cdčkách měl nějaké úlohy, podklady pro hodiny, celkem nezajímavé věci. Navíc netušil, kde k tomu Holeček přišel, ale ten mu to celkem briskně vysvětlil: „Pořád jsem si ale říkal, že to může být náhoda, takže jsem pátral a jeden nejmenovaný člověk si od vás na hodině půjčil, aniž jste si toho všiml, tuhle krabičku. Jedno z těch cédéček je zajímavé, totiž ten člověk, co vám to vzal a na rozdíl ode mě umí programovat říká, že je na něm torzo zdrojáku programu, kterej umí nabourávat ty bankovní transakce na internetu…A také říkal, že pokud by policie dostala do ruky tenhle zdroják, tak by mohla dokázat, že k té krádeži došlo pomocí tohoto programu.“ Holeček se na chvíli odmlčel a pak přistrčil k Petrovi krabičku s disky: „To si vezměte…To důležitý cédéčko mám já…A tak si myslím, že když teď víme na čem jsme, tak si můžeme tykat, co ty na to?“ Holeček se po těchto slovech rozvalil do křesílka a zapálil si cigaretu.

 

Borůvka na něj koukal, chvíli si prohlížel krabičku na stole. Hlavou mu táhla hromada nesouvislých myšlenek. Především si uvědomoval, že ten člověk, se kterým teď mluví, má jeho osud ve svých rukou. Zlořečil si za to, že vůbec cédéčko s programem strčil do běžné krabičky, kterou nosil do výuky, a ptal se sám sebe, jak mohl mít takovou smůlu a ten, co mu to ukradl takové štěstí, že hned na první pokus našel co potřeboval. V každém případě teď musí jednat a pokud možno nějak rozumně. Snažil se Holečka rozpůlit pohledem, ale ten se jen usmíval a vypouštěl kroužky cigaretového dýmu: „A kdybych se odtud náhodou nevrátil, tak o všech těch věcech, co jsem ti tu řekl ví i ten nejmenovanej…co ti vzal tu krabičku a ten se už postará.“ Teprve teď se Petr vzchopil: „Koukáš moc na filmy…Tak povídej, co chceš, nechodil bys sem, kdybys něco nechtěl.“ Holeček típnul cigaretu o desku stolu a spokojeně pokýval: „To jsem rád, že to bereš rozumně, zkrátka nebudu to už protahovat, nevim kolik sis ulil, ale myslím, že tak sto litrů bys mohl pustit pro mě a dalších sto pro mýho kamaráda…Krom toho si myslim, že předměty, které nás učíš jsou pro mě tímto rozhovorem vyřízeny co se zkoušek týká a protože máš přístup do informačního systému školy, tak předpokládám, že mi čas od času opravíš známky u zkoušek, co se mi nepovedou…To víš, stane se. A až vyjdu ze školy, tak už o mě neuslyšíš. Anebo druhá varianta, skončíš v kriminále…Vyber si.“ Petrovi se klepaly ruce, ale snažil se, aby to nebylo vidět. Nevěděl, co říct. Pak ze sebe přeci jen vysoukal: „Počkej…to nejde tak rychle…teď…“, ale hlas ho zradil a Holeček viděl, že ho dostal tam, kde ho chtěl mít. Vstal z křesílka a řekl: „Jasný, abys neřekl, že je to moc narychlo, tak ti dám do zejtřka čas…Buď přineseš peníze…Anebo víš co, že jo…“ Pak se otočil a odešel.

 

Petr seděl u stolu ještě nějakou dobu. Moc mu nefungovala hlava. Křížky do docházky maloval tak nějak automaticky, takže vypadaly jako od dítěte z první třídy pomocné školy. V okamžiku, kdy do kanceláře vstoupil docent Vrtulka, vypadal Borůvka na zhroucení. Přistrčil mu vyplněnou docházku, kterou si Vrtulka zběžně prohlédl. Jen tak pod vousy poznamenal: „Myslel jsem, že jste abstinent…“ Kvalita provedení křížků totiž Vrtulkovi připomněla vlastní výtvory po požití většího množství lihovin. Petr ale jeho slova nezaznamenal a nezaznamenal ani to, když docent odešel.

 

XXIX.

 

Yveta poskakovala jako tajtrlík, chvílema to vypadalo, že chce tančit, chvílema, že je zralá na ústavní léčbu. V každém případě měla radost. A já byl opět překvapený. Vraceli jsme se domů z ministerstva, kde obhajovala náš projekt. Vzhledem k tomu, že jsme žádný pořádně zpracovaný projekt neměli, bylo to poměrně odvážné. Osobně jsem celé jednání pokládal za debakl, ale Yveta se pořád spiklenecky usmívala. Pak se do mě zavěsila a začala vypravovat: „Ten pán od Vendulky, co nám to dneska přiklepl, je tu ředitelem odboru. On o tom rozhoduje, ale nemysli si, že nám to dal jen kvůli tomu, že je u Venduly kumčaftem…tak jednoduchý to není, protože jeho švagr je vedoucím nějaké nadace…tomu jsme museli poslat sto tisíc daru na nadační účet, aby nám teď pan ředitel přiklepl ty peníze pro nás. Co z toho má on, to nevím, možná dobrý pocit, že pomáhá švagrovi…a počkej, od nás dostane návštěvu u Vendulky s konzumací zdarma…ale tím bychom ho nepřesvědčili, to mu jen naznačujeme, že s ním chceme dál spolupracovat, když umí přidělovat granty. “ Blesklo mi hlavou, že Yveta je v rámci naší církve nedoceněná: „A že o těch finančních přesunech pro tu nadaci nikdo nevěděl…“, řekl jsem ji. Mrkla na mě: „A proč? Mrázka by to zbytečně zatěžovalo a odvádělo od náboženského bádání, Mečík je v rekonvalescenci…ty seš pro reprezentaci a praktickou stránku věci zkrátka nech na mě.“ To mi nakonec svým způsobem vyhovovalo, takže jsem to odkýval, sedli jsme do církevního favoritu a odjeli na Chodov.

 

Cesta skrz Prahu byla jako obvykle nesnesitelná. V autě horko a dopravní situace zřejmě někde za hranicí klasifikační stupnice. Yveta ji ohodnotila stupněm sedm a rozkošně se smála, ačkoliv jsme po hodině popojeli sotva o dvacet, třicet metrů a já začínal mít pocit, že jsem otráven z výfukových plynů: „Možná máme někde ruplej vejfuk a přisává se to dovnitř.“, meditoval jsem.  V tom momentu mi zazvonil telefon. Na druhém konci pomyslného drátu byl Borůvka, ale jeho hlas jsem nepoznával. Mluvil jako z hrobu a kdyby na displeji telefonu nesvítilo jeho jméno, nevěřil bych, že je to on: „Můžeš přijet do školy? Máme další problém…“ Hm…telefon jsem držel mezi uchem a ramenem v jaksi naprosto neanatomické pozici, protože obě ruce byly zaměstnány autem: „Co se stalo?“, zeptal jsem se. Petr mi odpověděl zhola nesouvisle, možná to bylo jeho rozrušením, možná se mi to zdálo, neboť bylo mizerně slyšet. V každém případě jsem z toho nebyl moudrý. Skončil slovy: „Můžeš přijet hned?“ Mrkl jsem na Yvetu, která pokrčila rameny a tak jsem řekl: „Klidně, ale připrav si nějaký skutečně závažný důvod…“ Pak favorit škytl, poskočil a z pod kapoty se ozvala rána. Telefon mi sklouzl do klína a mě bylo jasné, že se stala nějaká chyba. Yveta pátravě koukla na palubku vozu: „Co to je? Co se stalo?“ Zavrtěl jsem hlavou: „Těžko říct…každopádně teď v té koloně aut bych nerad něco řešil….“ Nicméně pátravý pohled do kontrolek a na teploměr mě přesvědčil o tom, že to bude nutné: „Asi rupnul řemen…“, řekl jsem rezignovaně a vyjel na chodník. Tam jsme s Yvetou otevřeli kapotu, z pod které se vyvalila pára. Byl to řemen, achjo.

 

Než jsem ale stihl začít jakoukoliv opravnou činnost, zazvonil telefon znovu, tentokrát Yvetě. Zvedla ho a na druhém konci byla Petra: „Yvi, sluníčko, tady se dějou věci, to bys nevěřila, už dvě hodiny je u Jakuba ten negr ze včerejška, kdo ví o čem si povídají. Přišel s tím, že chce mluvit o víře a hříchu…“ To Yvetu překvapilo: „Prej byl u Vendulky skoro do rána a roztočil tam hromadu peněz, to se divim, že je už teď v kondici na náboženskou diskusi… Co s tím?“-„Jsou děsně odolný, tyhle negři, že jo? A hned jak přišel, dal mi deset tisíc na chod církve, dobrý co?“ Na Yvetu to moc nezapůsobilo: „Tak to nic moc, Vendulka o něm mluvila jako o větším formátu…“ Petra to ale upřesnila: „Deset tisíc dolarů ti přijde málo?“ V Yvetě to krapítek hrklo: „No tak to je ovšem jiná…“, usmála se a zjevně Abduláh v jejích obchodních plánech začal získávat větší úlohu, než dosud.

 

Mezitím, co holky mluvily, dal jsem se s krajním odporem do výměny řemenu. Z kufru auta jsem vytáhl omšelou tašku, kterou tam přihodil ještě Borůvkův otec coby příslušenství vozu. Kupodivu v ní byl náhradní klínový řemen, takže teď to bylo čistě o tom ho fyzicky nasadit. Asi po půl hodině více či méně úspěšných pokusů, provázených několika úrazy se to podařilo a zdálo se, že instalovaný systém bude i fungovat. Sklidil jsem zbytky nářadí zpátky do tašky a hodil ji do kufru. Yveta mi pak ošetřila utržené rány. Martýrium ale nekončilo. Za námi na chodníku zastavila policejní felicie. Vystoupili z ní dva policisté. Jeden mohl mít dva metry a kousek, druhý sotva metr a půl. Byla to skutečně diametrálně odlišná dvojice: „Dobrý den, pane řidiči, doklady od vozu prosím.“, řekl ten maličkatý a zatvářil se nesmírně důležitě. Obr mezitím obcházel auto ze všech stran. Nápis na dveřích ho trochu zarazil, podobně jako růženec zavěšený na zpětném zrcátku. Nakonec se ale zaměřil na jiný problém: „Víte co bylo támhle za značku?“, zeptal se a ukázal k sloupu o pár metrů dál. Zamyslel jsem se: „Tuším, že tam byl zákaz zastavení…“ Obr se spokojeně usmál: „A vy tu stojíte pane řidiči, tím porušujete vyhlášku…Tak co s tím uděláme?“ Samozřejmě jsem nevěděl, co s tím udělat, ale bylo mi jasné, co s tím chce dělat ten policajt. Opatrně jsem se snažil vysvětlit problém ruplého řemenu a ukazoval jsem zkrvavené ruce. Obr se na ně soucitně díval, ale nemělo to na něj zjevně žádný vliv: „No vidíte, tak to teď nebudete mít ani kompletní lékárničku, když jste použil náplast…Takže ani nemáte povinnou výbavu a ty kola na zadku, ty sou taky dost jetý…Tak přece nechcete, abych vás jen tak pustil.“ Zkusil jsem úskok: „Jen tak ne, mohl byste říct, ať to už víckrát nedělám.“ Oba policajti se rozesmáli a obr znovu promluvil: „Dáte nám dvojku a koukejte jet.“ Yvetu to už zjevně nebavilo a zašátrala v kabelce. Vytáhla odtud peněženku a každému z policistů dala po bankovce: „To je dobrý, pánové, ne?“, optala se. Policisté pokývali, strčili si každý svůj podíl do kapsy a popřáli nám šťastnou cestu.

 

Když jsme znovu nasedli do auta, Yveta se zamyslela a pak řekl: „Tohle je taky dobrý způsob přivýdělku…Ale k činnosti církve by se to nehodilo.“ Pak si útrpně prohlédla zbytek peněz v peněžence a já se rozjel. Směr jsme nabrali k Petrovi na fakultu, ale stupeň dopravy sedm dosud nepolevil, takže nám cesta trvala dobré dvě hodiny.

 

Borůvku jsme našli zamčeného v jeho kanceláři. Museli jsme dost dlouho zvonit, než vykoukl na chodbu a pustil nás do útrob katedry. Celý se klepal a vypadal jako v pokročilé fázi alzheimerovy choroby. Pořád se ohlížel, jestli na chodbě nikdo není a přikládal si prst ke rtům, asi abychom byli zticha. Znal jsem sice už Petrovi křivky nálady, které kolísaly od naprostého sebevědomí až do duševního kolapsu, přičemž přechody mezi těmito stavy nebyly časově dlouhé, nicméně tento jeho stav překonal všechno, co jsem dosud viděl. Viditelně otřesená byla jeho stavem i Yveta, kterou normálně nic nevyvedlo z duševní rovnováhy.

 

Petr za námi pečlivě zamknul kancelář a nalil nám nějakou vodu: „Napijte se, budete to potřebovat.“ Chvíli jsem točil se skleničkou po stole: „Tak Petře, žádný tajnosti, chci vědět všechno, co se stalo a co tě dovedlo do tohodle stavu…“, řekl jsem mu, ale asi příliš hlasitě, protože Borůvka přiložil opět prst na rty: „Psttt, prosím, můžou tu být mikrofony.“ Podívali jsme se na sebe s Yvetou. V tom pohledu bylo jednoznačné: Zbláznil se? Petr si pak sedl za svůj stůl a složil hlavu do dlaní. Řekl nám všechno o Holečkovi. Samozřejmě na mě to působilo také jako extrémní nepřízeň osudu. Seděl jsem v křesílku a podpíral si bradu. Yveta usilovně přemýšlela: „Jestli ten šmejd chce zítra dvě stě tisíc…tak my je v pokladně církve nemáme, teď jsme dali peníze do tý nadace a peníze z ministerstva přijdou tak do měsíce. Pak je na cestě dotace z hlavního města, ale to je ještě za dýl…“ Podíval jsem se tázavě na Yvetu. Netušil jsem ani pořádně, kolik peněz proteče přes církevní účet a odkud kam. Byznys, jak tomu říkala, byla plně její parketa. Nicméně teď to vypadalo bídně: „Navíc by se to dost blbě psalo do účetnictví: položka úplatek Holečkovi…“, dodala ještě. Rozhlédl jsem se bezradně kolem sebe: „Takže mu ty peníze chceme dát?“ Petr zdvihl oči od desky stolu: „A vidíš snad jinou možnost? Pokud ovšem vynecháš tu, že bys ho nechal od Ukrajinců hodit v pletivu do přehrady…“ Obrátil jsem oči v sloup: „Bože můj, kam jsme to dospěli?“ Byla to spíš řečnická otázka, ale Petr na to briskně odpověděl: „Kamaráde, asi do prdele.“ Nikdy jsem ho neslyšel mluvit sprostě, byl zjevně v koncích.

 

Přemýšlení pod tlakem mi nikdy nešlo, přesto teď jsem se rozpomněl: „A neříkala Petra, že tam Abduláh nechal deset tisíc dolarů?“ Yveta ožila: „Jasně, deset tisíc, co není v účetnictví…..“-„A nebylo by lepší zaplatit toho Ukrajince a hodit ho do přehrady?“, zkusil jsem se zeptat napůl v žertu, ale zjevně tu nikomu do žertování nebylo. Petr řekl: „On nás má v podstatě všechny v hrsti, sice nezná detaily, ale pokud řekne policajtům to co ví, tak z nás už to přiznání vytlučou.“-„Co je ten Holeček vlastně zač?“, optala se Yveta konstruktivně, ale Petr jen pokrčil rameny: „Nevím, já ho viděl párkrát, nevím o něm nic.“

 

Yveta pomalu dopila vodu a pak vstala: „Musíme dojet na Chodov pro ty peníze…Zítra tu budeme…v poledne?“ Petr přikývl. „Ty se dej zatím dohromady.“, řekl jsem mu já a plácnul ho po zádech. Yveta mě chytla za ruku a vyvlekla z kanceláře. Stihl jsem ještě říct do pootevřených dveří: „Zítra něco vymyslíme…“ Pak za námi zapadly dveře a my odešli.

 

XXX.

 

Nasedli jsme s Yvetou do církevního favoritu a vyrazili na Chodov. Yveta se celou cestu tvářila zadumaně, řekla jen: „Všiml sis jak vypadal? Možná bych mu měla sehnat nějaký léky…“ To mě zarazilo, ale věděl jsem, co Yveta studuje, tak jsem o tom nediskutoval. Naštěstí dopravní stupeň klesl do trochu rozumnějších hodnot, takže jsme k sídlu naší církve prokličkovali celkem rychle. Několik metrů od něj nás míjela odjíždějící Abduláhova limuzína. Překvapilo mě, co tu dělal tak dlouho, ale nepřikládal jsem tomu žádný význam. Zkrátka tento den nestojí za nic, všechno se nám sype.

 

Petru jsme potkali hned u dveří a Mrázek dosud rozjímal v modlitebně, kde ještě před několika okamžiky rozprávěl s Abduláhem. Teď jsme se tam ale nahrnuli já s Yvetou a Petrou. Zabouchl jsem dveře: „Bratře, ďábel nám hází klacky pod nohy.“, řekl jsem způsobem, který Mrázka zaujal: „To v každém případě, proto ho musíme odhalovat a čelit mu…Co se děje?“, optal se věcně. Vylíčili jsme mu s Yvetou rozhovor s Borůvkou a to, co mu provedl Holeček. Mrázek se křižoval: „Jak jsem říkal už kdysi…z církevního hlediska jste s bratrem Borůvkou hřích nespáchali, neboť peněz takto získaných se použilo k šíření Božího slova…Ovšem světská spravedlnost…se neřídí vždy Božími zákony, nejvyšší vás ale očistí a toho vyděrače srazí do nejhlubšího očistce, aby tam podstupoval pekelná muka.“ Přerušil jsem Mrázka: „Jakube, to nám momentálně nepomůže, protože musíme nějakým způsobem řešit ten problém se světskou spravedlností…Nemluvim ani o tom, co se stane, když přijde policie sem a najde tu Mečíka na pergu…V jakym je vůbec stavu?“ Mrázek se pokřižoval: „S Boží pomocí už chemické drogy neužívá…teď.“ Alespoň, že tak, pomyslel sem si.

 

Petra mezitím vybalila na stůl Abduláhovy dolary: „Jestli myslíte, že je nejlepší cestou ho podmáznout…“, přistrčila baličky k Yvetě. Tvářili jsme se všichni naprosto rezignovaně. Jen Mrázek začal zvolna hovořit o hříchu a očistci, kterým hříšníci musí projít. A Holeček, ten se přeci provinil mamonářstvím, hamižností a podlostí. Nebude mít jinou cestu, než je cesta do očistce. Pak si Mrázek zapálil jointa a otevřel lahváče: „Budu se modlit, Bůh nás ochrání…“ To byla jeho poslední slova k tématu. Pak se rozhovořil o tom, jak náročnou diskusi vedl s Abduláhem, který se cítil znečištěn, když celou noc hýřil s Vendulčinýma holkama a teď si o tom přišel promluvit. Mrázek mu velmi záhy vysvětlil, že křesťanství v našem pojetí má na tyto otázky zřejmě daleko volnější pohled, než korán, což se Abduláhovi zjevně líbilo. Já jsem ale moc neposlouchal. Měl jsem nějaký špatný pocit z celého dne…Naštěstí se už blížil večer a tak jsem doufal, že se už nestane nic, co by mohlo dnešní bilanci ještě zhoršit.

 

A samozřejmě jsem se mýlil. Zaslechl jsem šramot za dveřmi. Rychle jsem stiskl kliku. Stála tam trochu zaražená Adélka: „Péťo, už mám uvařenou polívku na zítra…pojď se na to mrknout.“ Petra s ní odešla a my v místnosti se na sebe podívali s notnou dávkou zoufalství. „Slyšela něco, o čem tu byla řeč?“, zeptal jsem se. Všichni se zatvářili v duchu: Kdo ví…To bylo všeříkající.

 

Mrázek vypustil kolečko dýmu a pečlivě sledoval, jak stoupá ke stropu a rozplývá se. Když zmizelo úplně, přehlédl bratr věrouk celé naše shromáždění, které působilo dojmem beznadějnosti či pověstných ztracených iluzí. Nakonec mávl rukou: „Adélky jsou nebezpečné…“, řekl a zamyslel se. Tato věta byla jakoby z jiného světa. Všichni jsme se podívali na Mrázka a zřejmě nám proletěla hlavou stejná myšlenka, že již během dne vypil příliš alkoholu. Možná si to uvědomil, takže k první větě doplnil další, dokazující, že je stále v obraze: „Ať slyšela co chtěla… Moudrá z toho nebude… Je to fuk.“ A ačkoliv to možná mělo vyznít povzbudivě, měl celý Mrázkův projev speciálně na mě naprosto opačný účinek.

 

XXXI.

 

Yveta mnou zacloumala příštího dne v nekřesťanskou hodinu: „Už vstávej!“, zahalekala a já jedním pootevřeným okem pozoroval, jak pobíhá sem a tam. Od doby, co jsem nechodil do práce, zavedl jsem si v souladu s Božím přikázáním, že nebudu nikdy vstávat před desátou. Sice jsem si teď nevzpomínal, kde je tato zásada v Bibli napsaná, ale logicky plyne z toho, že nekřesťanskou hodinou se rozumí hodina brzká. Tyto úvahy mi táhly hlavou v momentu, kdy se mi rozlepilo i druhé oko a náhle rozostřený obraz se pomalu zase dával do souvislé podoby: „Víš, že bez snídaně a kafe nepracuju?“, zeptal jsem se Yvety věcně. Místo odpovědi mi strčila do ruky hrnek s kafem. Rozpálený porcelán se nedal udržet v rukou: „A proč je to kafe tak horký?“, položil jsem další věcnou otázku, na kterou ale měla Yveta neméně věcnou odpověď: „Protože se vařilo.“

 

Sledoval jsem, jak si urovnává sukni a přehrabává se v batůžku. Zatímco já ještě v klidu spal, běžela už ráno do směnárny, aby Abduláhovy dolary směnila na koruny: „Víš co to chce?“, zeptala se mě. Já jsem samozřejmě nechápal souvislosti, ale s tím, jak se stav probuzení pomalu ale jistě stával skutečností a hlava začínala pracovat, říkalo mi něco, že jde o toho zmetka Holečka. Přesto jsem zavrtěl hlavou. Yvetu to potěšilo, neboť každého potěší, když je chytřejší než jeho protějšek, a pokračovala: „Na toho kluka to chce zahrát divadýlko, víš?“ To mi přišlo rozumné, ale netušil jsem jak by to její divadýlko mělo vypadat. Usrkl jsem tedy horkého kafe a zeptal se: „A dneska se tak pečlivě šlechtíš skrz toho Holečka?“ Yveta zamrkala, zkontrolovala lesklé silonky, oblečené na nohou skrytých, spíš jen pro pocit úplnosti oděvu, kratičkou sukní, a usedla proti mně do křesílka: „Je ti doufám jasný, že skutečněj mafián a zločinec musí podle toho vypadat? Jen ať si Holeček myslí, že zasáhl do vysoké hry…“ Nebyl jsem si jistý, zda je úspěšným zločincům v křesle vidět lem kalhotek. Vždy jsem si je spíš představoval, mělo-li jít o ženy, jako otylé dámy středního věku v kostýmku v ceně mého ročního příjmu. A tak jsem jen řekl: „Já žádný mafiány neznám…ti se nám smějou ze Seychel…běžně s nima člověk do styku nepřijde.“ Yveta nešťastně zavrtěla hlavou: „Vůbec nemáš fantazii.“, vstala z křesílka a odběhla do předsíně. Vrátila se s ramínkem, na kterém visel pánský oblek: „Já jsem si tenhle svůj kostýmek a oblek pro tebe půjčila od kámošky garderobiérky z divadla…Nesmíme to zničit. Tak s tim podle toho musíš zacházet.“

 

Prohlédl jsem si látku saka: „To tam hrajou nějakou hru o Al Caponovi? Abych zas nevypadal, že jsem právě přijel z roku devatenáct set dvacet dva…z Los Angeles.“ Ve skutečnosti ale nebylo tak hrozné, ačkoliv z jedné kapsy vypadla, zřejmě coby divadelní rekvizita, lesklá placatka. Bohužel prázdná. „Jůůůů.“, zvolala Yveta a začala si ji prohlížet: „To je tam asi zapomenutý z nějaký hry… Já jsem ti totiž vymyslela jiný doplněk.“ Otevřela batůžek a podala mi z něj velký pilník na nehty: „Měl bys už vědět, že skutečný zloduch si zakládá na svém vzhledu a nehty si piluje nonstop.“, řekla. Nepřesvědčilo mě to, zřejmě to viděla v nějakém filmu, ale nakonec mi nezbylo, než kývnout a na její naléhání si svůj mafiánský obleček vyzkoušet.

 

Bohužel na ramínku vypadal líp než na mně. Sako nešlo dopnout přes břicho a jeho rukávy mohly být taky o pár  centimetrů kratší. Pokusil jsem navrhnout, zda bych nemohl použít oblek, který mi už dřív sehnala Yveta pro návštěvy na ministerstvech v sekáči, ale nesetkalo se to s pochopením, ačkoliv mi seděl podstatně lépe. Dívala se na mně pohledem mísícím útrpnost a zlepšovatelské úsilí: „Koukej, stejně tam budeš celou dobu sedět, takže sako bys měl rozepnutý tak jako tak…A budeš si furt pečlivě pilovat nehty, takže ty rukávy nebudou vidět…“ Odzkoušeli jsme moji divadelní pozici na židli za stolem. A asi jsem udělal Yvetě radost, protože spojeně zatleskala: „Abys byl v obraze, já jsem tvoje asistentka, hlavní zloduch seš před Holečkem ty…A Petr bude náš poskok.“ Nedalo mi to a hlavou proběhla myšlenka, že by mě zajímalo, zda také budu hlavní zločinec i před soudem, až to všechno na nás praskne.

 

Borůvku jsme v jeho kanceláři zastihli ve stavu nikoliv nepodobném tomu včerejšímu. Přesto naše  nová image vzbudila jeho zájem: „Nebere to doufám na lehkou váhu?“, optal se nás, neboť jsme oba dva na první pohled možná skutečně vypadali jako dvojice z nějaké operety. Yveta obrátila oči ke stropu: „Jasně, že neberem, kdybychom brali, tak neděláme tohle divadlo.“, odpověděla mu. Pak na Petrův stůl rozložila dvě stě tisíc pro Holečka: „Kluci, ale tohle je jen na chvíli, jestli mi rozumíte…“ Petr pro jistotu zavrtěl hlavou: „Jak na chvíli?“, zeptal se a přistrčil k ní svůj talířek se zaprášenými sušenkami. Yveta ho zase odsunula před Petra: „No na chvíli, snad si nebudeš naivně namlouvat, že se ten Holeček fakticky spokojí s tím, co od nás teď možná dostane. Už teď mu to tutově šroubuje v hlavě, že si měl říct víc. A vážně, on si přijde pro další peníze. Zkrátka podle toho, jak úspěšný divadýlko dneska předvedem, tak o to pozdějc se vrátí znova. A my budeme mít víc času, abychom vymysleli, co s tím…a jak to udělat, aby už nepřišel. A mimochodem, my mu dneska ty peníze cpát nebudeme. Jestli to dobře dopadne, tak odejde s prázdnou.“

 

Když Yveta domluvila, bylo mi jasné, že tu dneska sice hraju hlavního podvodníka, ale jsem jen druhořadý herec, stejný jako ten člověk, co nosil můj oblek přede mnou. Borůvku zjevně postrašila: „No počkej, on mi slíbil, že tim to končí…Dáme peníze, zapíšu mu zápočty a tím to přece končí…“ Yveta ale jen vrtěla hlavou: „A to chceš, aby ten člověk někde vegetoval a ty ses celejch dalších dvacet nebo kolik let klepal, než se tenhle banální trestnej čin promlčí? Akorát bys přemejšlel o tom, jak se Holeček vyspal a jestli tě náhodou nepůjde prásknout…“ Petr zpozorněl: „Jak mě? Jsme v tom všichni ne?“ Začal nervózně poťukávat prsty na desce stolu: „Jsme v tom ještě pořád všichni?“, ujišťoval se. Yveta z něj už byl zjevně nešťastná: „Kruci, dej se zase trochu dohromady,  nebudeš se přece furt klepat…Jasně…jsme v tom všichni.“ Petra to snad i uklidnilo, ale mrzelo ho, jak po něm Yveta vyjela. A Yveta nás oba zase měla za v praktickém životě nepoužitelné.

 

Chtěl jsem Petra trochu potěšit: „Houby všichni, tys psal program, tys to vymyslel…Já jsem v tom jen do tý míry, že ti do buchty zapeču pilník.“ Zjevně vůbec nepochopil, že si dělám srandu. Podíval se na mě nesmírně smutným pohledem a Yveta po mě šlehla káravýma očima: „Ještě ty začínej se srandičkama… On se nám tu složí…a co pak?“ Petr si začal nervózně čistit skla svých brýlí. Dělal to tak důsledně, že náhodný svědek by jeho činnost pokládal za zjevnou snahu proleštit do nich díru. To se mu ale nepovedlo a tak si brýle opět nasadil na nos: „Dobrý, dobrý…já jsem ok.“, řekl Borůvka nepříliš přesvědčivě.

 

Jakkoliv snad byl ok, rozklepal se znovu v momentu, kdy zazvonil telefon na jeho stole. Zvedl jej a na druhém konci se ozval halekající Holeček: „Máš všechno připravený? Přijdu tak za půl hodky a koukej…žádnej podraz, víš, že na to můžeš dojet.“ Borůvkovi vyklouzlo sluchátko z ruky samo zpět do vidlice přístroje. Potom nás dva s Yvetou přejel pohledem a řekl: „Slyšeli jste to? Je tu za půl hodiny…“ Chvíli polykal naprázdno, pak zakousl jednu ze zaprášených sušenek a zapil ji vodou: „Co mám vlastně dělat?“, zeptal se Yvety.

 

„No…na tebe jsem moc nemyslela, nechtěla jsem ti v tom divadle dávat žádnou roli…Budeš tu jen sedět a koukat…A my to sehrajem…Tvař se tak, že daleko větší strach než z nějakýho Holečka máš z nás dvou. Snad se ti to povede.“, řekla Yveta Borůvkovi. Ten svoji roli souhlasně odkýval: „To snad zvládnu.“

 

Jak plynuly minuty, stoupala nervozita. Dal bych všechno za to, aby tu ten Holeček už byl a celé to skončilo. Z povinnosti jsem si piloval nehty a mlčel. Snad jen Yveta byla proti nervozitě imunní, ačkoliv měla ve svém scénáři sehrát hlavní roli. Pro mě a snad i pro Petra ale bylo svým způsobem ulehčení, když se rozlétly dveře a v nich stál Holeček, o kterém jsme už tolikrát mluvili, ale já ani Yveta jsme ho nikdy neviděli. Teď jsem ho tedy spatřil prvně. Přišel mi příliš sebejistý, když se ani neobtěžoval klepáním na dveře a zřejmě i hamižný a obtížně zakrývající své skutečné duševní pochody, neboť mlsnost s jakou si prohlížel bankovky na Borůvkově stole byla zjevná. Přesvědčený o své neomylnosti. Yveta si určitě všimne víc věcí, proběhlo mi hlavou. Holečkova první slova byla: „Tak jsem tady!“ Teprve potom uviděl mě a Yvetu. Určitě ho překvapilo, že se tu sešlo tolik lidí, to se mu rovněž dalo přečíst z tváře, ale s pohledem na peníze jeho překvapení rychle zmizelo a čitelné bylo jen: Tak levně byste to u jinýho nepořídili.

 

Jakmile stanul Holeček uprostřed Petrovi kanceláře, vyskočila Yveta z křesílka jakoby byla na perku, oběhla ho a zabouchla dveře na chodbu. Za Holečkovými zády si přiložila prst na rty. Přikývl jsem a dál si piloval nehet palce. Bylo to smluvené gesto, které samo o sobě stačilo, aby vyvedlo Holečka z jeho klidu. Když uviděl jak přikyvuji na něco, co se mu děje za zády, rychle se otočil a stihl ještě zaznamenat jak Yveta vzdálila svůj prst od rtů. Stále se dívala na mě: „Šéfe, prohledám ho, jestli něco nemá…“

 

Holeček byl tak vykulený, že se ani nebránil. Bohužel nám scházel do scénáře dvoumetrový bodyguard, který by jej prohledával v duchu akčních filmů. Yveta ale nehledala klasickou zbraň, jen ji napadlo, že si Holeček bude chtít celé naše jednání zaznamenat a tak se mu po kapsách snažila najít diktafon nebo nějakou podobnou pomůcku. Samozřejmě jakýkoliv zvukový záznam v držení nepravé osoby byl pro nás dalším klackem hozeným pod nohy, ale Holečka to zřejmě nenapadlo, takže žádné vybavení sebou neměl. Yveta našla jen mobilní telefon. Prohlédla si ho: „Nemysli si, brouku, nejsem naivní kočička.“, řekla, vypnula ho a dokonce z něj nějakým způsobem vydolovala baterku. Hromádku součástek pak položila na Petrův stůl: „Ber to jako bezpečnostní opatření, kdyby sis snad chtěl nahrát záznam toho o čem tu bude řeč do telefonu.“, řekla mu a sladce se usmála. Pak mrkla na mě: „Teď už můžete mluvit, šéfe.“

 

Divadlo se zatím dařilo přesně podle plánu. Zachrchlal jsem a prohlédl si nesmírně unaveným pohledem Holečka od hlavy až k patě: „Tak to jste vy, pane Holečku? Představoval jsem si vás jinak, nicméně, udivil jste mě bezchybným úsudkem… To je dobré, mám rád schopné lidi.“, odříkal jsem svoji repliku a věnoval se dál pilníku na nehty. Holeček na mě koukal vykuleně: „No prosím, já jsem také rád, i když nevím s kým mám tu čest…“ Přerušil jsem ho: „Víte, na tom, kdo jsem já až tak nezáleží… Nemyslíte?“ Zaskočilo ho to, ale přesto pokračoval: „Jistě…dobře, jak si přejete, asi to nemá cenu protahovat, vezmu peníze a mizím.“ V tom momentu zazvonil Yvetin telefon. To Holečka znovu rozhodilo, takže zmlkl a opět upřel zrak na bankovky na Petrově stole.

 

Yveta si prohlédla displej telefonu: „To je Boris… Boris Lužkin…“, řekla a mrkla na mě. Jako protřelý mafián jsem pokýval hlavou: „Jistě…tak mu Světlano řekněte, že tu věc zvládnul dobře… a peníze dostane večer od toho pajdavýho Ivana…Já se s ním nechci veřejně ukazovat.“ Yveta tedy zvedla telefon a něco do něj rusky zašveholila. Samozřejmě žádný Boris Lužkin neexistuje, ve skutečnosti telefonovala Petra, která tak měla zdramatizovat průběh událostí. Ruština, kterou Yveta do telefonu mluvila, byla sice podivná, ale na Holečka měla pozoruhodný dojem. Začal nervózně polykat a když konečně Yveta – Světlana zavěsila, rychle řekl: „Tak já nebudu zdržovat…“ a začal se sápat po penězích. Já jsem mu ale po prstech, kterými již šmejdil po stole, hodil svůj pilník: „Ještě jsme přeci neskončili náš hovor, ne? Nespěcháte doufám?“ Holeček o krok odstoupil: „No…ani ne, jen nechci zdržovat.“, řekl nepříliš přesvědčivě.

 

„To je dobře…Tak co s vámi uděláme?“, zeptal jsem se spíš řečnicky, ale na Holečka to asi zapůsobilo: „No, jak jsem byl domluvenej, vezmu peníze a jdu…“ Zavrtěl jsem hlavou: „To by mi přišlo líto, když už jsme se seznámili, abyste tak rychle odcházel. Jaké od vás dostanu záruky?“ Holeček bledl: „Jaké záruky, čeho záruky?“ Znovu jsem si vzal pilník a začal si čistit nehty. Po několika vteřinách pečlivé manipulace s tímto nástrojem jsem po Holečkovi šlehl pohledem: „Snad si nemyslíte, že vám teď dám dvě stě tisíc jen tak…A vy přijdete za pár dní znova a budete chtít další peníze. Odpuste mi, ale při vaší inteligenci vám musí být jasné, že to skutečně nemohu udělat.“

 

Yveta se mezitím usadila na Borůvkův stůl: „Já si myslím šéfe, že to na nás hraje…Co mladej?“, řekla a pokračovala: „My fakt nejsme pitomý. Zkrátka chceme vědět, kdo je ten druhej, co má dostat půlku peněz, dotlačíš sem svýho kumpána a bude. Pak uvidíme.“ Holeček začal protestovat: „To přeci nejde, tím, že ho neznáte, tím se jistím.“ Yveta ho přerušila: „Jenže my se chcem taky jistit, víš broučku? Zavolej mu, ať tu do půlhodiny je…Jestli chce peníze.“, řekla a přistrčila k němu telefon, co dosud stál před Petrem na stole. Holeček se ale nechtěl dát tak snadno, takže Yveta volila těžší kalibr. Podívala se na mě a řekla: „Ono je to asi bezpředmětný,  šéfe, mladej nemá vůbec rozum. Možná bude lepší, když se to vyřídí…“, na moment se odmlčela a pak udělala mezinárodní posunek pro podříznutí. Toho se chytil Borůvka: „Z informačního systému fakulty jsem zjistil všechno o tomhle Holečkovi… Kde bydlí, co je zač.“, řekl a podal Yvetě papír z tiskárny. Ta si ho prohlédla a usmála se: „Tak vidíš…broučku. Třeba už ani nebudeš mít možnost někde něco vykládat.“ Pak se podívala zas na mě: „Prostě, ať se Lužkin sebere, zajede se na tu adresu podívat a srovná tam všechny do latě. Pak nám snad tady mladej přihraje toho druhýho a my si je můžem podat oba. Bude to tutovka, posledně zkoušel Boris nějakou kyselinu, zbyly jen kovový knoflíky, zbytek vypustil do odpadu, takže…nikdy je nikdo nenajde.“,  rychle mrkla po vyrovnaných bankovkách vedle sebe.

 

Nasadil jsem zhnusený výraz: „Vy jste Světlano nesmírně brutální… Já si přeci jen myslím, že většinu problémů lze vyřešit dohodou. Tyhle gangsterské metody…já jsem obchodník, ne hrdlořez.“, odložil jsem pilník do kapsičky saka a znovu si prohlédl nyní již skoro zeleného Holečka: „Víte, dohodnout se, to znamená získat nové přátelé, kteří vám třeba příště pomohou… Ale nesmíte hned na každého posílat toho vašeho Borise…Co si o tom myslíte, pane Holečku?“ Tomu zjevně nebylo dobře a kromě neurčitých zvuků z něj nevypadla žádná odpověď: „To jsem rád, že si myslíte totéž…Tak prosím, zvedněte ten telefon.“, řekl jsem mu.

 

Holeček vrávoravě přistoupil k přístroji. Několikrát polkl, zvedl sluchátko. Podíval se po nás všech a pak bezmocně přiblížil prst ke tlačítkům: „Volej přes nulu….“,  řekl mu Borůvka, kterého nepochybně celé toto divadlo alespoň trochu rozptýlilo. Holeček neznatelně přikývl a vyťukal číslo.

 

„Přijde během půl hodiny…“, řekl skoro neslyšitelným hlasem, když skončil hovor a položil sluchátko. My tři jsme na sebe vítězoslavně pohlédli, ale nikdo neřekl ani slovo. Teprve po několika vteřinách jsem vytáhl z kapsy krabičku ruských cigaret, které někde schrastila Yveta jako další z rekvizit dnešního představení, a otevřel ji: „Tak vidíte, pane Holečku…Já říkám vždycky: Jednej na rovinu… Dáte si cigaretu?“ Natáhl jsem k němu ruku a nabídl mu. Holeček si jednu z cigaret vytáhl, ale zjevně se mu udělalo mdlo v momentu, kdy uviděl potisk v azbuce. „Snad vám není špatně?“, zeptal jsem se ho, ale odpovědí mi bylo opět jen zachroptění neurčitého významu.

 

Zdaleka neuplynula půlhodina, když někdo nesměle zaťukal na dveře. Yveta seskočila ze stolu a odemkla. Dovnitř vešel úlisně vypadající človíček a nesměle řekl: „Dobrý den…“ Yveta za ním zas rychle zabouchla dveře a otočila klíčem. Příchozí si s Holečkem vyměnil několik pohledů. Pak se rychle zorientoval a zdálo se, že s jistou dávkou spokojenosti sleduje peníze na stole. Pečlivě jsem si ho prohlédl: „Tak nám povězte, kdo jste… S vámi ještě nemám tu čest.“, řekl jsem. Úlisný človíček zaprotestoval v tom duchu, že jeho jméno není podstatné. Yveta ho přerušila: „Dobře…“, pak loupla očima po Holečkovi: „Vysvětli mu, mladej, o co jde. Ať už se to moc neprotahuje.“ Pak usedla znovu na stůl vedle peněz a pozorovala oba dva. Možná si vyděrače, ze kterých měl Borůvka tolik strachu představovala zprvu jinak, ale teď se jí líbilo, jak úspěšná je se svojí šarádou. Holeček mezitím nově příchozímu šeptal něco do ucha a výraz úlisného človíčka se stával čím dál víc úlisnější.

 

Když jejich víceméně šeptaná rozmluva skončila, vytáhl úlisný svůj mobilní telefon a podal jej Yvetě. Byl to přístroj velikosti  cihly s vyskakovací anténkou: „Já…jen abyste mě nemuseli prohledávat, to je jediný co mám u sebe.“ Yveta přístroj sbalila a položila vedle Holečkova rozebraného: „Tohle není nebezpečný.“, řekla a pokračovala: „To je dobře, že dostáváš taky rozum… Tak nám řekni, co jsi zač.“ Úlisný trochu zaváhal: „Kudrna, Kudrna Alois.“, promluvil po odmlce. Yveta povytáhla obočí a otočila se na Petra u stolu: „Napiš si to jméno… A prověř ho.“ Pak znovu mrkla na úlisného: „Tak, co bys rád?“

 

Kudrna se celkem rychle adaptoval na novou situaci: „No, máme jistý…řekněme produkt…a chtěli jsme za něj zaplatit. Podmínky jsou už domluvené, ne?“ Yveta mu to odkývala: „Jasně, ale pokud my ten váš…produkt…koupíme, jak nám zaručíte, že už o vás dvou neuslyšíme?“ Kudrna se zamyslel: „Tak…vrátím vám to cédéčko s programem…a pak je to asi na důvěře, ne? My vám taky musíme věřit.“

 

Yveta začala zjevně napínat struny víc, než bylo rozumné. Podívala se na mě: „Tak šéfe, teď je tu máme oba… Možná by se to skutečně dalo řešit jednou ranou…jedním řezem.“ Znovu přejela ukazováčkem po krku. Holeček se po těchto slovech zděšeně podíval na Kudrnu, ale ten zůstal alespoň na oko klidný. Anebo mu to všechno připadalo jako ve filmu a tedy neuvěřitelně. A proto si nepřipouštěl, že by snad to co Yveta naznačovala mohla být skutečnost. Všimla si toho, že její vystoupení nemá žádoucí efekt a tak pokračovala: „Anebo jen ukázat, že to myslíme vážně… Jednoho nechat jít…a druhého…Ten první by si pak dal pozor.“ Přerušil jsem ji, protože jsem nechtěl, aby napínané struny nakonec praskly: „Nechte toho, Světlano. Vaše potřeba pořád se cachtat v něčí krvi… je mi odporná. Já myslím, že se s pány už dohodneme v klidu.“ Yveta přikývla: „Promiňte šéfe…“

 

Unaveně jsem se podíval na Kudrnu: „Tak… Myslím, že víme, co nabízíte za produkt…vy jste už zase v obraze s čím jste přišli do styku. V zájmu nás všech je to vyřešit klidně, ne?“ Kudrna přikývl a já mluvil dál: „Osobně si myslím, že váš požadavek je přemrštěný… Zvlášť v tomto momentu. Co o tom soudíte?“ Holeček si netroufal říct ani slovo, jen zelenal, nebo jinak měnil barvy. Kudrna byl zjevně odvážnější a úlisným hlasem řekl: „Snad bych neříkal přemrštěný…přeci jen si tím od nás kupujete svůj klid…“ Pokýval jsem hlavou: „I tak se to dá říct, ano klid… I když ten by se dal zařídit i jinak a byl by jistější, nemyslíte?“ Yveta horlivě přikyvovala a pečlivě sledovala Kudrnu, kterému zjevně něco šroubovalo v hlavě. Nakonec řekl: „Zas na druhou stranu, pokud zvážím všechny aspekty, myslím, že bychom mohli jít s cenou níž.“ V tom momentu se do toho vmísil Holeček: „Jasně, dejte nám alespoň půlku a pusťte nás…“ Kudrna na něj vytřeštil oči, zjevně nechtěl na první hod snižovat cenu hned o tolik, ale bylo pozdě, protože já jsem se zatvářil spokojeně: „Tak vida, zdá se, že jsme našli společnou řeč… Odpočítejte jim peníze, Petře, a vy je, Světlano, vyprovoďte… Pánové, jsem rád, že jsem vás poznal.“

 

Kudrna chtěl ještě něco říkat, ale Holeček ho pevně chytil za paži a tak zmlkl. Borůvka jim narovnal sto tisíc do igelitky, do které Yveta přidala i oba zadržené mobily. Potom seskočila ze stolu, igelitku podala Kudrnovi a vyprovodila ho i s Holečkem na chodbu.

 

Rychle za nimi zavřela, opět zamkla a pak přiložila ucho na dveře. S Petrem jsme ji následovali, ale moc slyšet nebylo. Dva hlasy mizející v útrobách fakulty, které si navzájem nadávaly. Když pak Yveta odlepila ucho od překližky, podívala se na nás a řekl: „Tak snad dobrý… Ale kluci, nevěřim tomu, že tímhle to skončí. Zvlášť ten druhej…“ Sundal jsem mafiánské sako a sedl si zpátky do křesílka: „Možná jsi to přeháněla… Pořád si je chtěla podřezávat… Ten Kudrna, nevím, do jaký míry nám na to skočil, možná to bylo moc přehraný…“ Zcela spokojený byl jen Borůvka, který si po mnoha hodinách konečně oddychl: „Byli jste oba na Oscara, fantastický…nemělo to chybu.“

 

XXXII. 

 

Od rána kritického dne, kdy se rozhodovalo o tom, zda nás Holeček udá či neudá, nebo zda jej podplatíme či nikoliv, dlel Mrázek v modlitebně. Jeho ústřední myšlenkou bylo, že rozjímáním a modlitbami získá přízeň Pána pro naši věc. Pozoroval upřeně kříž s Ježíšem a mumlal si pro sebe: „Dej Pane, aby nám bylo dopřáno šířit tvé slovo, pravou víru. Nejvěrnější z věrných, nejpokornější z pokorných tě prosí, abys nás ochránil před služebníky ďábla. Malachiáš pravil, že přijde den, který plane jako pec, slámou se stanou všichni zpupní, všichni, kdo se dopouštějí bezbožnosti, den který přijde je spálí…Ale věrní věřící budou ochráněni. Ať tedy jsou ochráněni i nyní, když s bezbožností obcující přišli, aby nás ve víře zviklali…“

 

V tomto duchu držel Mrázek asi hodinovou řeč ke kříži. Pak se pokřižoval a usoudil, že pro úspěch našeho vyjednávání s Holečkem učinil maximum, neboť, jakkoliv to na první pohled nebylo zřejmé, smyslem jeho slov bylo orodovat u Pána za mě, Yvetu a Petra a naopak svolat co nejhorší útrapy na Holečka a ostatní bezbožníky. Pomalu se zvedl, udělal ještě několik nacvičených gest a posunků, symbolizujících pevnou víru v Pána, a zmizel z modlitebny na chodbu, směrem k svému pokoji. Dnešního dne jej čekala ještě příprava na odpolední setkání s věřícími, kterým chtěl povykládat o nutnosti chudoby. Potřeboval si celou věc ještě promyslet, neboť chudobu chtěl vydávat za nutnou ke vstupu do království nebeského. Bude-li se někdo potřebovat zbavit přebytečného majetku, může tak učinit jeho předáním do církevní správy, kde bude využit k šíření Božího slova. Nicméně z těchto úvah byl cestou vyrušen Adélkou. Objevila se jako duch, něco houkla, uchopila ho za rukáv a odtáhla do svého pokoje.

 

„Jakube, myslim si, že je na čase si rozumně promluvit.“, řekla, když ho posadila na kanape. To nebylo Mrázkovi proti mysli: „Jistě, ale nezapomínej, že se musím ještě připravit na odpolední setkání… Máš nějaký hřích, pro který žádáš o rozhřešení?“ Adélka mu před očima zašermovala rukama: „Včera jsem byla u rodičů, otec mě nechá u sebe bydlet. Rozmyslel se, jen chce, abych zas začala chodit do školy.“ Toto sdělení nemělo na Mrázka žádný vliv, řekl pouze povšechnou frázi o úctě, kterou jsou povinováni děti rodičům, a to zjevně nebylo to, co Adélka čekala. Chvíli se odmlčela: „Já jsem si myslela, že tobě je jasný, úplně jasný, že tu bydlím jen proto, že bych jinak skončila na ulici, ne?“ Mrázek zavrtěl hlavou: „Myslím, že si jen sama nepřipouštíš, že si vyhledala naši komunitu, neboť cítíš potřebu přiblížit se Bohu… A bála ses věčného zatracení, neboť si vedla bezbožný život…ale my jsme tě kdysi pokřtili, čímž se probudilo tvé dobré nitro. A ačkoliv tě nejdříve svedl ďábel, tak…“ Přerušila ho: „Jasně, tohle všechno znám, jenže taky nejsem blbá, abys věděl. Co jste tu připravovali včera, to se ani nechci ptát, ale vím, že ty dvě fuchtle mají v tvém bytě luxusní nevěstinec…“ Teď ji pro změnu přerušil Mrázek. Rychle se pokřižoval: „Jaké fuchtle? Jaký dům hříchu? Nepáchej prosím hřích křivým nařčením…“ Adélka se zarazila: „No…ta tvoje Petra, cos mi s ní zahejbal a ta druhá…“ Zjevně nemohla Yvetě přijít na jméno, ale provozoval-li tu někdo nevěstinec, či pojímal církev jako byznys, byla to nepochybně ona. Pak se zamyslela: „A nemluvim o Mečíkovi, kde bere pergo?“

 

Mrázek se znovu pokřižoval a odříkal nějakou latinskou formuli. Adélčina reakce ale byla blesková: „A ty už taky nešaškuj, nemyslíš, že co tu sem, tak sem viděla dost? Když někde řeknu, jak ten váš spolek tady funguje, tak to tu tak akorát můžete zavřít…Když nezavřou rovnou vás všechny, Mečíka, Vopičku a tebe taky, Jakube, chápeš to?“ Mrázek drmolil další latinské větičky, což Adélku přivádělo k šílenství: „Já prostě chci, aby všechno bylo jako dřív, když jsme byli spolu, víš? Chci tebe…“

 

Teprve v tomto momentu Mrázkovi došlo, že situace je skutečně kritická. Přestal odříkávat formulky a prohlédl si Adélku od hlavy k patě: „Ty chceš žít ve hříchu?“ Sedla si a složila hlavu do dlaní: „Kecy, chci žít s tebou, chci, aby ses ke mně vrátil, abys přestal bláznit, abys bral ty prášky, co máš od doktorky, abys neskončil v blázinci…Když jsem od tebe odešla…teprve pak mi došlo, že bez tebe nemohu být.“

 

Mrázek mlčel. Bylo to příliš neskutečné, protože Adélka, kterou vždy pokládal za pragmatickou, ne příliš citově založenou bytost, se tu teď chová jako někdo, kdo je zralý na psychiatrickou léčbu. Zkusil ještě trochu filozofie: „Víš, stalo se mnoho věcí, mnoho jsem pochopil, žít bez Boha už nemohu… Nevrátíš čas…a nevstoupíš do stejné řeky, říkal Herakleitos. Vidím, jak mělce jsem žil, než jsem přijal Boha…“ Jeho slova neměla ten dopad, co by si přál. V Adélčiných očích se objevily blesky a skleněná miska ze stolu letěla na zem. Zbyla z ní hromádka střepů u Mrázkových nohou. Díval se na tu spoušť s jistou dávkou zoufalství člověka, který se dostává do neřešitelné situace: „Bratr ceremoniář už žádné chemické drogy neužívá…“, zkusil alespoň změnit téma a odvést Adélku od jejích myšlenek. Nebyl úspěšný. Vyskočila ze židle jako čertík: „Kdybych mu ten perník měla sama nacpat do kapes… To mi věř, tak ho u něj najdou.“ Nohama šlapala ve střepech, které praskaly a vydávaly nepříjemné zvuky. Mrázek ji pozoroval, ale nevěděl co říct. Nakonec se pokřižoval, uchopil růženec, který měl na krku, a začal znovu odříkávat latinské formulky.

 

„Tak to je odpověď?“, vyjela po něm Adélka a blesky v jejích očích připomínaly bouřku. Mrázek na to nereagoval, drmolil si víceméně pro sebe a pokládal to v tomto momentu za nejlepší řešení. Šlehla po něm pohledem, který měl sílu přeříznout jej napůl: „Tak dobře…Teď odejdu, ale pamatuj si, že budeš litovat. Nenávidím tě, zničil jsi mi život, jseš parchant.“ Vyběhla na chodbu a zabouchla dveře tak, až se otřásl celý dům.

 

Když zmizela, pustil Mrázek z ruky růženec. Hlavou mu proletělo něco o ďáblových zkouškách, ale myšlenky nedostaly čas, aby se uspořádaly, neboť do místnosti vstoupila Petra. Vypadala překvapeně: „Co tu děláš? Neviděl si Adélu? Potřebuju pomoct v kuchyni…Poslouchej, proč seš tady?“ Poslední otázka zněla podezíravě. Mrázek ale nasadil natolik bezelstný pohled, že se Petra uklidnila ještě dříve, než promluvil. Řekl jen: „Už tu není a asi nebude…“

 

XXXIII.

 

Yveta balila do igelitky ušetřených sto tisíc a koukala přitom zkoumavě na Borůvku. Ten vypadal jako v sedmém nebi, což nebylo zrovna bezpečné. Snažila se ho zklidnit: „Neblázni…Petře, musíme se nějak dohodnout, vymyslet něco…“ Borůvka byl ale příliš euforický: „Co bysme vymejšleli? Tyhle dva už nepřijdou, dokonale jste to zvládli, fakticky, skvělý.“ Yveta nasadila útrpný výraz a sbalila poslední bankovku: „Jsem zvědavá, jak dlouho ti to nadšení vydrží.“, pak mě vzala za ruku: „My půjdem a ty se dostaň prosím tě do stavu, který bude někde mezitím cos předváděl ráno a tím co děláš teď.“, řekla Borůvkovi. Tomu se to ale moc nelíbilo: „Kam byste chodili? Musíme to oslavit… Kruci, tohle musíme oslavit, vždyť jsme mohli bejt zítra v kriminále.“ Yveta na něj mrkla: „No, však to ještě můžeme být…“ Potom se podívala na hodinky: „Dobře oslavíme, ale budu muset zmizet dřív.“ Petrovi to zjevně nevadilo, jeho euforie vrcholila.

 

Oslava v Borůvkově smyslu chápání byla charakterizována především přejídáním se vepřovými koleny a střílejícími zátkami od šampaňského. Yvetě se jako obvykle dělalo mdlo, když pozorovala Petrovi mastné prsty, které si otíral do zbytků chleba, aby jimi mohl chytit sklenici a pronést další pološílený přípitek. Tak nějak podvědomě jsem cítil, že jeho nadšení je předčasné a Yveta mi v tom dávala za pravdu: „Kluci, možná, že to dneska fakt zabralo, ale co si myslíte? Ti dva si dají jedna a jedna dohromady, nebudou tak pitomý, ono jim dojde, že to byla habaďůra. A pak přijdou znova a budou chtít další peníze a pak ještě. A nakonec se špatně vyspí a prásknou to stejně, když se jim nebude něco líbit.“ Odkýval jsem to: „No jasně…ruská mafie, odkdy se schází na fakultě…pěkná hloupost. Jde jen o to, aby tě chvíli sledovali…“, řekl jsem Petrovi. Na toho to ale nedělalo žádný dojem: „A co teda chcete ještě dělat?“, zeptal se a nacpal si do pusy kus masa velikosti lidské pěsti. Z koutků úst mu vytekl tuk a Yveta zezelenala: „Bože můj, já snad…“, nedořekla, ale bylo zhruba jasné, na co myslí. Když si Petr utřel ústa, vrátila se jí alespoň částečně původní barva obličeje: „Prostě musíme být připravený, my musíme vědět, co je ten Holeček zač…a ten druhej samozřejmě taky…Ne oni nás, ale my je musíme sledovat. A peníze nám na to zbyly…“ Borůvka ji přerušil, zjevně mu dalo práci rychle sežvýkat své sousto, ale asi pokládal za nutné promluvit: „Jako těch sto tisíc, co zbylo? To je marnotratný, ty můžeme projíst, ne?“ Sám jsem si nebyl jistý, zda to myslí vážně, nebo vtipkuje: „Neblbni, Petře, měj rozum a pamatuj na to, v jakym si byl ráno stavu…“, řekl jsem mu a upřel na něj extrémně vážný pohled.

 

Borůvka přeci jen trochu zvážněl: „Tak co teda? Víme, jak se jmenujou a kde bydlí… Ty je chceš nechat sledovat? Od nějakýho…“, hledal správné slovo a Yveta mu pomohla: „Od doktora Bůčka…Dobrý jméno, ne? Myslela jsem, že se ti bude líbit…“, usmála se něj. Petr si prohrábl vlasy: „Aha…to je ta agentura, Bůček a synové, soukromý detektiv, mají v metru u fakulty reklamu… To jsem si všimnul.“ Yveta přikývla: „Jasně, já znám toho Bůčka, syna. Když jsme byli ze školy na praxi v psychiatrický léčebně, tak se tam léčil.“ Petr se na mě i Yvetu podíval zoufale: „A s čím se léčil? To snad nemyslíš vážně…“ Zavrtěla hlavou: „No, mysleli jsme, že se léčí, ale ve skutečnosti tam sledoval šéf lékaře, co řídil naší praxi. Podezřívali ho z nějakejch pokusů na duševně nemocnejch…“ Zatvářil jsem se uznale: „Myslel jsem, že tyhle agentury se specializuj na rozvody a tak…“ Yveta kývla: „Taky jsem si to myslela… “ Pak se zvedla: „Tak já zmizím, kluci, počkejte tu na mě a neutraťte všechny peníze.“

 

V Petrovi to všechno stále nevzbuzovalo důvěru, ale přinesli před něj další vepřové koleno s miskou křenu a půl bochníkem chleba, takže zanechal svých úvah a věnoval se jídlu s novým úsilím. Nakonec si otřel prsty: „Pravda je, že těch sto tisíc dneska projíme těžko…už myslim nezvládnu ani kousek.“ Přikývl jsem a Petr pokračoval: „Stejně si ale myslím…že ten její detektiv…co vlastně může hledat?“ Sám jsem nevěděl, ale byl jsem přesvědčen, že Yveta ví co děla. Ostatně věděla to vždycky.  Navíc jsem si nebyl jistý, zda sledování Holečka s Kudrnou není za hranicí zákona. Petr zřejmě vytušil moje pochybnosti: „A do jaký míry zná toho Bůčka?“ Pokrčil jsem rameny: „Copak já vím…Já dodnes vůbec nevěděl, že ho zná. Já jsem vlastně dodnes nevěděl, že vůbec nějaká Bůčkova agentura existuje.“ Nedá se říct, že by tato odpověď Petra uklidnila, ale přesto bylo v jeho obličeji možno sledovat spokojenější výraz, nepochybně pramenící z toho, že někdo další sdílí alespoň část jeho pochybností. Odsunul talíř, složil na něj ubrousek s nožem a řekl: „No vidíš… Tak to jsem na tom líp, alespoň jsem viděl jejich reklamu v metru.“

 

Yvetino vyjednávání v Bůčkově agentuře bylo na delší lokte, než jsem si zprvu myslel. Na jídlo už jsme s Petrem neměli pomyšlení, vypili jsme několik lahví vína a Yveta stále nikde. Na Borůvkovi již bylo možné pozorovat vliv alkoholu. Hlas se mu plet, očí zavíraly. Únava z předchozích hodin byla neúprosná a zdálo se, že ho brzy přemůže. Konečně se ve dveřích hospody objevila Yveta. Na stůl hodila několik listů papíru a sedla si zpět na svou židli: „Trvalo to dýl…ale stojí to za to.“, řekla s jistou dávkou spokojenosti. Pak si prohlédla Petra klátícího se nad sklenici: „Myslíš, že ho zvládneme odvést domu?“, zeptala se mě. Přikývl jsem a Yveta mávla na číšníka, aby nám přinesl účet.

 

Cestou domů s Borůvkou Yveta vypravovala o svém vyjednávání v Bůčkově agentuře: „Dala jsem jim adresy těch dvou kluků a požádala Luďka, ať zjistí cokoliv, maximum, co půjde.“ – „Luďka? To je kdo?“, zeptal jsem se. Yveta mi to vysvětlila: „No to je přeci ten z Bůčků, co byl na té psychiatrii, když jsem tam měla praxi.“ Připadalo mi to celé trochu přitažené za vlasy a Yvetě to bylo jasné, takže začala vypravovat: „Když jsme měli v třetím ročníku praxi, tak jsem se s ním seznámila. Ležel tam jako pacient se schizofrenií, jenže jeho nemoc byla jen krytí, potřeboval se dostat k přednostovi toho psychiatrického oddělení. Nějaká jeho klientka totiž měla podezření, že tam dělá pokusy na jejím manželovi a používá k tomu dosud neověřená psychofarmaka. Sám pak má provize od těch lékařských firem, co mu je dodají. Asi o to mělo v kostce jít.“ Jen jsem utrousil: „Jako ve filmu…“ Yveta radostně přikývla a pokračovala: „Jasně, taky mi to tak přišlo. Ten doktor žádné pokusy na lidech nedělal, ale chtěl v každém případě léčit Luďkovu schizofrenii a krom hrsti tabletek každý den k tomu chtěl použít i elektrošoky. Tabletky Luďek vyhazoval, ale když tě chytnou dva zřízenci a připojí do elektriky, co naděláš? A tas se rozhodl, že půjde s pravdou ven, jenže jeho tvrzení, že je soukromý vyšetřovatel brali jen jako další projev choroby…“ Začínalo mi to připadat vtipné: „Teď už je to spíš veselohra, než film, ne?“ Usmála se: „No jak pro koho, každopádně mu nikdo nevěřil a čím víc chtěl ven, tím víc elektriky do něj pouštěli. Zkrátka to byl začarovaný kruh. To víš, že v takové léčebně se s pacienty personál moc nebaví, ale já tam byla na praxi a tak jsem měla čas. Takže jsem si povídala i s Luďkem a protože ještě nejsem lékařka s dlouholetou praxí, která bere všechno s náležitou rutinou, tak jsem si ty jeho řeči o vyšetřovací agentuře prověřila. A byla to pravda, nikoliv schizofrenní blouznění. Došla jsem za jeho otcem a ten ho z té léčebny vyreklamoval. Ale Luďek je mi od té doby hrozně vděčný, pořád říká, že kdyby tam zůstal ještě o pár dnů dýl, tak dokázal rozsvítit žárovku.“

 

„Tak to je dost drsný.“, řekl jsem a postrčil Borůvku za dveře jeho bytu. Yveta za ním zaklapla, vzala mě za ruku a odvedla domu: „Myslím, že zasloužíme odpočinek, ne?“, zeptala se, ale zřejmě ani nečekala odpověď.

 

XXXIV.

 

„Bratři a sestry!“, zahlaholil Mrázek k věřícím, kteří kolem něj byli rozsazeni v půlkruhu: „Dnes s vámi chci hovořit o chudobě a bohatství, neboť mnohdy je bohatství překážkou ke vstupu do království Božího. Vzpomeňte sami, jak Ježíš potkal mladíka, který zachovával všechna přikázání, a nyní se tázal syna našeho Pána, co má dále činiti. I odpověděl mu Ježíš: Jedno ti ještě schází. Prodej všechno, co máš, rozděl chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mne! On se velice zarmoutil, když to slyšel, neboť měl mnoho majetku. Když Ježíš viděl, jak se zarmoutil, řekl: Jak  těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království!“ Mrázek se rozhlédl po svých posluchačích: „Tak stojí psáno v Lukášově evangeliu…Já se vás ale ptám, pokládá Ježíš bohatství za hlavní překážku ve víře? Přikazuje nám všem chudobu, abychom mohli dosáhnout království Božího?“, zeptal se. Jedna z naslouchajících žen se napila bylinného čaje, co na začátku setkání uvařila Petra, a řekla: „Myslím, že ano, bohatství je na překážku, člověk, který je bohatý myslí na to, aby své bohatství rozšířil a nepřišel o něj. Nemůže tak všechno úsilí vynaložit na přiblížení se Bohu.“

 

Mrázek ji vyslechl a spokojeně pokýval: „Ano sestro, to je slovo dobrého věřícího. Přesto ale uvaž: Je nám skutečně Biblí bohatství předkládáno jen jako negativní, jen jako překážka ve víře? Ve Starém zákoně je přeci řada bohabojných věřících bohatých. Praotec Abram, či jeho syn Izák. Bohatstvím jim požehnal Bůh. A i v Novém zákoně přeci stojí, že se Ježíš stýkal se zámožnými. Nevidíš v tom rozpor?“ Žena se zamyslela, ale Mrázek ji nenechal vytvořit žádnou náboženskou teorii a hned pokračoval dál: „Ano, vím co chceš říct, že co Pán činí, to dobře činí a nám není dovoleno do všeho nahlédnout. Budeš-li ale studovat pilně písmo, zjistíš, že v této věci není rozporu a zároveň Pán nám dává jasnou odpověď na to, jak to vlastně se světským bohatstvím a královstvím Božím je. Tak třeba Jan Křtitel nám radí: Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak. Tedy jde o to nemamonit, nehromadit majetek a naopak se o něj umět podělit. Sám majetek není překážkou víry, nestane-li se smyslem života. Proto pomáhejme těm, co to potřebují a máme-li dostatek, dejme všichni něco těm, co nemají a především těm, co hlásají Boží království.“ Jedna z přítomných se opět vmísila do diskuse: „Ano, dejme naše bohatství potřebným!“, zvolala pisklavým hlasem. Hned po ní vytušila svoji příležitost Petra, která si mezitím odložila konvici s čajem, a nyní vyskočila ze židle, tleskala a volala: „Dejme své bohatství naší církvi, jako prvotní křesťané, mějme vše společné…“ Toho se pohotově chytil Mrázek: „Výborně sestro! Odevzdala jsi se Bohu, to je skutečné pochopení toho, jak k nám promlouvá. Tak říká Písmo: Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné.“ Následoval potlesk všech přítomných, ve kterém zanikla další slova.

 

Když se všichni utišili, vystoupila znovu Petra: „Bratři a sestry, odevzdám všechen svůj majetek naší církvi. Pro větší slávu Boha. A vyzívám Vás, následujte mě.“ V místnosti to trochu zašumělo a pak se přeci jedna oběť odhodlala: „Je to Boží vůle.“, řekla dlouhovlasá žena středního věku, otevřela peněženku a veškerý obsah vysypala do kasičky na milodary. Pak se otočila k přítomným: „Chci také následovat naší sestru… Nechť to co mám posílí naší víru a pomůže i jiným ke vstupu do království nebeského.“ Následně ji Mrázek do nebes vychválil za zbožnost, neboť měl obavu, že si to ještě rozmyslí. Ale nestalo se tak. Naopak, když Mečík pustil z reproduktorů sakrální hudbu, zachvátila přítomné jistá forma náboženského vytržení. Lidé jásali a skákali a vypadali naprosto nadšeně.

 

Potom, co setkání skončilo a i poslední dychtivý věřící opustil modlitebnu, zkontroloval Mrázek kasičku. Byl překvapený. Dosud nikdy nebyly dary tak obstojné a oproti bídným začátkům to byl zjevný pokrok. Navíc dnes prvně zkusil Mrázek mluvit o tom, že by bylo dobré předat osobní majetky církvi a ačkoliv se toho zprvu bál a dlouho se připravoval, měl celkem úspěch. Popravdě řečeno, ani to nečekal, ale bylo skutečností, že v těchto dnech se již počet „aktivních“ věřících naší církve ustálil na dvou nebo třech desítkách lidí, kteří se střídali na kázáních, při Mrázkových bohoslužbách a rozhovorech v komunitě. A zřejmě také pilně rozdávali naše letáčky, protože tu a tam Mrázek zachytil novou tvář, kterou dosud neviděl. A tehdy se cítil ještě více spokojený, neboť viděl, že jeho Boží poslání dochází naplnění.

 

Petra prohrábla vybrané peníze z kasičky: „To je docela fajn, ne?“ Mrázek kývnul a rovněž Mečík, který dychtivě přihlížel z povzdálí, začal halasně přisvědčovat: „Bratře věrouku, myslím, že bych měl z tohoto Božího daru dostat také jistou část, abych se mohl věnovat čistě studiu Písma a nemusel se starat o existenční problémy.“ Mrázek se na Mečíka podíval podezřívavě: „Bratře, ale tvoje pokání je právě v tom, že v srdci naší církve, v tomto osvíceném místě, pracuješ a odříkáš se běžných radostí a především ďáblových svodů…“, řekl mu, ale ten začal protestovat: „Bratře věrouku, přeci teď jsi hovořil o tom, že bohatství nemusí být vždy na škodu na cestě k Pánu…“ Mrázek Mečíka přerušil: „V tvém případě bratře si tím nejsem jistý.“ A Petra celý rozhovor rázně ukončila: „Zkrátka Pavle…“, řekla Mečíkovi: „…v podstatě jde asi o to, že když ti dáme nějaký peníze, tak si za ně koupíš perník, proto ti žádný nedáme.“

 

Zatímco se Mečík vracel otráveně do svého pokoje, kde ho čekala večerní porce církevní polévky s dvěma houskama, dumala Petra dál nad jeho osobou: „Já si myslím, Jakube, že s ním máme přeci jen problém…Myslíš, že ho dokážeš uhlídat? Jak víš, že nic nebere?“ Mrázek se zamyslel: „No, podstoupil moji léčebnou terapii, nemá za co si ten perník koupit a obrací se k Bohu…Já mu věřím.“ To ale Petře nestačilo: „On je problém spíš v tom, že když ta mrcha Adéla někde práskne, jak tu byl Mečík na perníku, tak jsme jako církev odepsaný.“ Mrázek problém chápal, jen si stále nechtěl připustit, že by jeho léčba byla neúčinná. Petra ale měla jasno: „Otevřeně ti řeknu, že účinná je jen do tý míry, dokud nad ním budeš držet dohled, ale když se k tomu pergu někde dostane, tak seš s celou terapií maštěnej. “ Nakonec se Mrázek přeci jen nechal přesvědčit: „Dobře, prohledáme Pavlův pokoj, uděláme maximum, aby nepřišel s nikým do kontaktu…do té doby, než to s Adélou nějak utichne. Pořád se modlím k Bohu, aby jí byl milostivý, neboť ona sama nechápe co činí.“ Alespoň pro teď to Petru uspokojilo, dala Mrázkovi pusu a zmizela z modlitebny.

 

Zhruba v tom samém okamžiku zastavil před naší budovou luxusní černý mercedes a z něj se vyvalil Abduláh Sinna s ochrankou. Tento člověk začal od jisté doby vstupovat do života naší církve víc než by mi bylo milé, ale Mrázek v něm nalezl jisté zalíbení, takže já jsem si svoje mínění o tom, že je to příliš velký výstředník nechal pro sebe a věřil sem, že ho Mrázek zvládne udolat teologickými argumenty. A zdálo se, že osud je mu nakloněný, neboť Abduláh nebyl zvlášť silným Alláhovým příznivcem a vůbec obdivoval evropský životní styl. Jakmile na chodbě spatřil Mrázka, hrnul se k němu: „Buď pozdraven!“, volal hlasitě a objímal ho. Mrázkovi nepřipadlo muchlání od tlustého černocha zvlášť příjemné, ale nedal to na sobě znát: „Vítej černý bratře!“, odpověděl mu. Petra se o kus dál chichotala, ale pak pochopila, že jejím úkolem bude zřejmě vařit bylinný čaj, a tak se ztratila do kuchyně, zatímco Mrázek si Abduláha odvedl do modlitebny: „Tak co tě přivádí, bratře?“

Abduláh usedl na židli, ta zavrzala, prohnula se a ochranka zastoupila dveře. Na černochově tváři se objevil široký úsměv: „Já přišla…přijdu o Bůh diskutovat.“ Mrázek pokýval: „Ano, to jsi tu dobře, je mým úkolem uvádět duše věřících na správnou cestu, vysvětlovat Boží záměr… Tak hovoř, bratře.“ S Abduláhem to nikdy nebývalo lehké, často mluvil několik minut, aby řekl to, na co stačila jedna věta a navíc se mu obvykle smysl toho co chtěl říct ztratil. Pochopit potom co vlastně měl na mysli bylo skutečně obtížné, ale Mrázek k tomu našel jistou formu nadání a tak se dalo říct, že i přes jazykový problém mu byl schopen porozumět. Abduláh se dlouze zamyslel a pak spustil: „Tvůj Bůh, můj Bůh…to jasné, ale tvůj Bůh dovolit pít, jíst, obcovat kdykoliv a můj ne…“ Mrázek ho přerušil: „Ne, ne. Pozor bratře, není žádný můj nebo tvůj Bůh. Bůh je jediný. Je můj i tvůj a jen ty pro něj hledáš jiné jméno. Tedy říkáš mu jinak a dodržuješ to, co si myslíš, že ti přikázal. Ale teď řekni, kdy jsi naposled hovořil s Bohem?“ Na to Abduláh samozřejmě neměl rozumnou odpověď, neboť s Bohem dosud nehovořil a to co o něm věděl, vyčetl v mládí z knih, které mu předkládali a natloukl to do něj jeho domácí učitel. Zavrtěl hlavou, což Mrázka uspokojilo: „Tak vidíš…já jsem osvícen, s Bohem rozmlouvám ve svých meditacích, on mi dává jasná znamení. Říká, abychom všeho užívali v hojnosti, tak jak bude třeba, neboť celý svět je jeho dílem a užívat jeho díla slouží k jeho slávě. Vždy však mít na paměti především to, že tím prvotně oslavujeme Boha. Tedy nikoliv rozkoš tělesná, ale pravá víra je hlavním činitelem v našem chování.“

 

Abduláh tomu naslouchal. Sice nebylo jasné, zda všemu rozumí, ale každopádně přikyvoval. To bylo pro Mrázka podstatné a tak postupně přidával náboženské zanícení, které se projevovalo gesty a obzvlášť procítěným přednesem náboženských pouček. Najednou ho ale Abduláh přerušil: „Já moc přemýšlet… Proto také přišel dnes sem. Jak tvůj Bůh…“ Mrázek zaprotestoval: „Nikoliv jen můj, bratře, náš Bůh!“ Abduláh rozpačitě přikývl: „Náš Bůh…Tak náš Bůh a stát?“ Tomu Mrázek nerozuměl. Postupně ale z Abduláha vylámal, že mu jde o vztah Boha a státu a toho, jak lze křesťanství používat jako státní náboženství. Kosa padla na kámen. Mrázek dosud nikdy nekázal před vůdci národů či jinými jim podobnými jedinci, takže vztah církve a státu neměl rozpracovaný. Na chvíli se zamyslel a pak řekl: „Víš bratře, my křesťané říkáme: Dej císaři, co je císařovo a Bohu, co je Boží…“ Abduláha to ale moc neuspokojilo: „A když ne císař? Když já budu prezident?“ Teprve teď Mrázkovi v hlavních rysech došlo, kam míří a tak se rychle zorientoval: „No jistě, jde obecně o to, že věrný křesťan je poslušný světské moci, podřizuje se jí a očekává příchod království nebeského.“ Pak zalovil v paměti a rozpomněl se na jednu biblickou poučku: „V listu Římanům stojí psáno: Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moc, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten kdo se vzpírá proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud.“  To se Abduláhovi líbilo: „Tak prezident dostat svoje daně?“ Mrázek mu to odkýval: „Jasně, jde ale o otázky, které nejsou příliš duchovního charakteru… Proč tě to tak zajímá, bratře?“ Nyní musel Abduláh s pravdou ven. Nasadil nešťastný výraz, zavrzala pod ním židle, jak se nadechl, a promluvil: „Já muset se vrátit domů… Otec je nemoc, chtít mi předat úřad prezidenta…Jak já studovat v Evropě, zjistit, že jste daleko pokrokový víc než my, tak já chtít reformu státního náboženství…Uvažovat o ní.“

 

To bylo ovšem něco, co Mrázka skutečně nadchlo. Pochválil Abduláha za to, že chce své krajany vyvést z věčného zatracení a otevřít jim brány království nebeského a nabídl mu další bylinný čaj s panákem rumu, který mezitím namíchala v kuchyni Petra. Abduláh ho vypil na jedno loknutí a spokojeně se usmíval, zjevně mu udělalo radost, jak ho Mrázek vychvaluje: „Představ si bratře, že zachráníš…kolik? Dva, nebo tři miliony lidí…To je fantastické, nepochybně hodné svatořečení.“ Hned potom ho Mrázek vybavil hromadou propagačních materiálů naší církve, které si Abduláh pečlivě uschoval do svého oděvu s tím, že si je všechny řádně prostuduje, ale teď že se již musí rozloučit, neboť ještě předtím než odjede potřebuje vyřídit různé náležitosti, například navštívit Vendulčin privát, kde se mu posledně líbilo. To Mrázek chápal: „Ano to je rozumné, alespoň budeš moci lépe rozjímat bratře.“ Pak se Abduláh sebral a doprovázen ochrankou odjel svým mercedesem.

 

Když za ním zapadly dveře a Mrázek řekl Petře, že Abduláh zřejmě zmizí z našeho života do své solné republiky, o které vlastně ani nevíme, kde leží, zatvářila se spokojeně: „Vidíš, Jakube, už bylo na čase.“- „Proč?“, zeptal se překvapeně. Petra se jen pousmála: „No, jednak už vypil všechen rum a pak si taky dostal tohle…“, řekla a podala mu obálku z obecního úřadu. Mrázek ji několikrát obrátil v ruce: „Přestupková komise? Co to je?“-„Tak si to přečti“, řekla Petra a tak vyňal list papíru a četl: „…číslo jednací…v Praze, obecní úřad…pan Mrázek Jakub…hmmm…“, přeskakoval řádky, aby se dostal k podstatnějším částem dopisu: „Ve svém nájemním bytě…ruší dobré mravy v domě…Co je to za blbost?“, zeptal se Mrázek a strčil psaní Petře do ruky. Mrkla na něj: „No jen asi to, že ten Abduláh řádí u Vendulky tak, že tě nějakej pilnej občan udal na úřadě, že rušíš dobré mravy, protože bylo nablito na schodech a prej vůbec hlučno…oni to v tý příloze toho dopisu píšou detailně.“ Mrázek se zatvářil otráveně: „Já trouba! Měl jsem mu dát přednášku o asketickém odříkání… Co když zase dneska nablije na schody?“ Petra nad tím mávla rukou: „Řeknu Yvi, ať si postaví Vendulku do latě, aby po něm holky uklidily…když ho tam tak napájej, že to neudrží v žaludku.“ Tím byla diskuse o předvolání na přestupkovou komisi skončena.

 

 

 

XXXV.

 

Nebylo nám ale dáno, aby problémy naší církve skončily u znečištěných schodů a Holečka s Kudrnou. Po několika dnech, jsme s Yvetou seděli v našem církevním chodovském sídle a listovali papíry. Tam, kde scházel podpis, operativně jsme ho doplnili a Yveta si všechnu dokumentaci pečlivě řadila. Vypadala unaveně, ale přesto spokojeně. To se změnilo v okamžiku, kdy do místnosti vstoupila Petra a řekla: „Je tu ňáká ženská…“ Nestihla domluvit, protože do ní zezadu strčila matróna, která mi byla nějakým způsobem povědomá, ale nebyl jsem si jist k jakému jménu přiřadit její obličej. Okamžitě, jakmile uviděla rozložené papíry na našem stole a mě s Yvetou, začala na naše hlavy svolávat hromy a blesky a Boží mstu. Yveta na to zjevně neměla náladu: „Co vlastně chcete?“ Matróna se přiblížila skoro na dosah ruky: „Já jsem Frčková, kdybyste to nevěděli, charity, víte, charity!“ Yvetě blýsklo v hlavě a strčila do mě pod stolem nohou. Pak mi pošeptala: „Honzi, to je ta vikářka…jak jsme u ní byli jako bezdomovci…pamatuješ se na to?“ Kývl jsem, samozřejmě jsem si vzpomněl: „Tak nám paní Frčková řekněte, co vás přivází…“, zeptal jsem se co možná nejsolidnějším tónem, ale příchozí stále štrádovala po pokoji od stěny ke stěně, mluvila v biblických citátech a neustále nám vyhrožovala Božím hněvem. Samozřejmě jsme s Yvetou neměli ani tušení, odkud z Bible jsou její citáty a především jsme pořád netušili, proč přišla.

 

Vzhledem k tomu, že se žena stále neutišovala, nasadil jsem těžký kalibr: „Milá paní, pokud nám neřeknete, co vlastně chcete a nezačnete mluvit normálně, zavolám na vás policii.“ Nemělo to valný úspěch a vedlo to jen k dalšímu vzteklému výbuchu. Nakonec se ale přeci jen alespoň částečně uklidnila: „Ten váš zdejší spolek mě připravil o městskou dotaci, kterou dostávala pravidelně naše charita…Nežijete v chudobě! Hřešíte.“ S Yvetou jsme se rozesmáli. Nikdy nás nenapadlo, že přiznání dotace naší církvi může způsobit takový hysterický výstup. Yveta se ke mně opět naklonila: „To bude jedna z těch dotací…jak jsme je získali úplatkem u doktora Kouby…“ Pak nasadila nesmírně solidní výraz a promluvila na Frčkovou: „Víte, tak zkrátka budete tenhle rok žít v chudobě vy. A napřesrok ji třeba přiznají vám… Odpuste nám paní vikářko, ale nemáte-li už nic jiného, potřebovali bychom tu ještě něco dodělat.“ Frčková zrudla, zežloutla, zezelenala, otočila se na podpatku a vystřelila ze dveří.

 

Byl to zajímavý, do značné míry nečekaný zážitek. Zeptal jsem se Yvety: „Myslíš, že poznala, že jsme tam tenkrát byli obhlížet a tahat rozumy?“ Yveta zavrtěla hlavou: „Myslím, že ještě trochu a rupla by jako parní kotel. Ta měla rudý mžitky před očima, nepoznala nic.“ Pokrčil jsem rameny: „Tak snad, doufám, že už o ní neuslyšíme. Yveta se zase usmála a otevřela další složku s lejstry.

 

V následujících dnech se začínalo zdát, že nejhorší problémy jsou již překonány, nebo alespoň odloženy, což je také poměrně efektivní způsob řešení potíží. O Frčkové jsme neslyšeli a na její návštěvu jsme v podstatě zapomněli. Ale byl to klid před bouří. Ráno jednoho klidného dne se totiž přiřítil Mrázek a hodil na můj stůl noviny. Tedy noviny. Těžko říct, zda se to dá nazvat novinami, ale byl to jakýsi místní zpravodaj, který jsem do této chvíle ještě neviděl. Zeptal jsem se Mrázka: „Co to je?“ Mrázek začal v novinách listovat. Hned na druhé stránce byl článek o naší církvi a její charitní činnosti. A podepsána pod ním byla vikářka Frčková. Mrázek zabořil prst do textu: „Čti bratře!“ Otráveně jsem se podíval do textu. „No jo, píšou o nás…“, zabručel jsem a přeletěl očima několika odstavečků článku. Pak jsem se podíval na Mrázka: „Ale není to moc lichotivý, že jo?“ Mrázek se začal křižovat a svolávat Boží tresty na Frčkovou, ale já jsem ho zastavil: „Nech to bejt, bratře…“ Složil jsem noviny a vrátil mu je do ruky: „Ono v tom článku v podstatě nic není…“ Yvetě se to ale nelíbilo: „Nemyslim si, že tenhle zpravodaj někdo čte, ale přijde do ruky lidem z městskýho úřadu, ne?“ Zavrtěla hlavou: „Budu muset zavolat Koubu na obecní úřad, zjistíme, jestli si tam někdo z toho článku něco dělá.“

 

XXXVI.

 

Všechny ty problémy, které se na nás valily, jsem řešili za pochodu. Odpálkovávali je tak jak přicházely, ale zřejmě právě proto jsem měl pocit, že nám všechno začíná přerůstat přes hlavu. V momentu, kdy někteří z našich věřících, které jsme nalovili, začali převádět na naši církev větší částky, začalo se mi zdát, že konec je neodvratný. A přesto tomu nic nenasvědčovalo. Mrázek se modlil, Yveta chodila jako v oblacích a Mečík abstinoval. Tedy alespoň to tvrdil, ale asi se tomu dalo i věřit, protože skoro nevycházel z našeho církevního sídla a Mrázek mu odmítal dávat jakékoliv peníze. Petra vařila polévky, rozdávala je bezdomovcům a na Adélku se zapomnělo. Pokud se u nás objevil Borůvka, zavíral se ve svém pokoji a něco vytvářel na svém novém výpočetním monstru. Takže to vlastně všechno vypadalo nadějně.

 

O Holečkovi s Kudrnou jsme neměli žádné zprávy a Yveta si byla jistá tím, že Bůčkova agentura nás jich zbaví definitivně. A vtom byl právě problém. Jednoho dne vyrazila Yveta na sjednanou schůzku s Luďkem Bůčkem, kde ji měl soukromý detektiv předat materiály, které na oba vyděrače vyšťoural. Sešli se v jednom podniku v Dejvicích, nedaleko sídla Bůčkovi agentury a od prvního momentu bylo jasné, že něco není v pořádku. Dalo se to poznat z toho, jak se Bůček mladší tvářil. Yveta se na něj povzbudivě usmála: „Tak se ukaž, počítám, že něco máš…“ Bůček ale jen nešťastně povytáhl obočí a vzdychl: „Není to zrovna moc výživný, ale dělal jsem na tom fakt tvrdě…“ Pak vytáhl z tašky složku v papírových deskách a podal ji přes stůl Yvetě. Zase se usmála, když uviděla, kolik papírů složka obsahuje, neboť to pokládala za dobré znamení: „Podle množství papírů to výživný bude.“, řekla. Bůček ale zavrtěl hlavou: „Nezlob se, ale kvantita v tomhle případě hodně předstihuje kvalitu.“ Yveta se na něj vážně podívala: „Dobře, pročtu si to doma, teď mi řekni v kostce, co to obsahuje.“ Bůček se podrbal ve vlasech: „Na Holečka nemáme nic, je z běžných poměrů, vlastně úplně obyčejněj student, Kudrna je zajímavější, jeho táta sedí v kriminále, byl majitelem autoservisu a dělal do kradených aut. Nějaký čas pak v tom autoservisu pokračoval Kudrna mladší, ale spíš jen rozprodal majetek a zrušil ho, když tátu zavřeli. Ale vypadá to neprůstřelně, nic podezřelýho v tom není.“ Yveta nešťastně zavrtěla hlavou: „Luďku, tohle jsem od tebe slyšet nechtěla. Z prodeje toho majetku se přeci musely zaplatit škody, co nadělal ten jeho táta, ne?“ Bůček přikývl: „To asi ano.“ Yveta pokračovala: „Tak mi neříkej, že všechno prodal úplně legálně a nic neztopil, nejdou prověřit ty transakce?“ Bůček se zamyšleně koukal Yvetě do očí: „Šlo by to, ale vyžadovalo by to větší náklady a neslibuje to úspěch.“ Yveta už byla ale pevně rozhodnutá: „Tak to zařiď a dej mi rychle vědět. S penězma si nedělej starosti.“ Pak se zvedla, sbalila složku a zmizela.

 

Na Chodov dorazila Yveta rozladěná. Chytla mě za ruku a do druhé mi strčila Bůčkovu složku: „Já jsem si nedělala naděje, že Lůďa je mozkovej gigant, ale tohle je horší než sem čekala.“ Prohledl jsem si ji: „Ale něco zjistil, ne?“ Yveta udělala odmítavý posunek: „Právě, že nezjistil nic, a hlavně to ani nedodělal. Když už narazil na něco zajímavýho, tak to nechal bejt a přišel s tim, že další šetření bude nákladnější.“ Mě to naopak připadlo jako poměrně korektní přístup, ale nechal sem Yvetu jejímu svatému rozhořčení a odkýval jí to.

 

V tom momentu někdo zazvonil u dveří. Yveta se otočila na podpatku, otevřela a zůstala stát jako opařená. Za dveřmi stáli dva muži v policejních uniformách: „Dobrý den, hledáme někoho, kdo odpovídá za chod tohoto zařízení.“, řekl jeden, druhý se pak podíval do zápisníku a doplnil ho: „Třeba pana Mrázka nebo Vopičku.“ Mrkl jsem Yvetě přes rameno: „Vopička jsem já, co přejete pánové.“ Policisté se postupně protlačili přes práh, takže teď už stáli v chodbě: „Nebudeme to protahovat, dostali jsme trestní oznámení v souvislosti činností tohoto domu a jde nám o to, abyste nám podali vysvětlení. Půjdete s námi?“ Nebyl jsem příliš ochotný se někam plahočit, navíc jsem vůbec netušil o co se jedná a krom toho podobná setkání „třetího“ druhu u mě vždy způsobovala nepřehlédnutelnou nervozitu. Těžko ale odpovědět něco jiného, než: „Ano.“, a vyjít s nimi ze dveří. Yveta za mnou vykuleně koukala, jak mě nakládají do policejní felicie a odvážejí neznámo kam.

 

Když se řekne, že jdete podat vysvětlení, znamená to, že vás nechají několik hodin čekat v zamřížované chodbě, což nepůsobí na psychiku nijak zvlášť dobře. Nakonec z jedněch dveří vyšel muž v saku a kravatě, změřil si mě od hlavy k patě a řekl: „Aha, vy jste tu kvůli tý církvi…Tak pojďte dál, já jsem poručík Drda.“ Podal mi ruku a vstrčil mě do své kanceláře. Tam mě posadil na židli, která byla jaksi stranou a připadal sem si jako na hanbě. Sám usedl za psací stůl a nasadil si brýle: „Tak abyste věděl, proč tu vlastně jste. Přišlo nám trestní oznámení, že se ve vaší církevní organizaci provozuje nezákonná činnost.“ Pokýval jsem uznale. Vůbec mi nedocházelo, o co se jedná a kdo to trestní oznámení podal. A hlavně jsem na to nebyl vůbec připravený, takže jsem netušil, co mám či nemám říkat. Policista se ale snažil vypadat přátelsky: „Tak čím se ta vaše organizace zabývá?“, zeptal se na začátek nevinně. Zkusil jsem ho mást v Mrázkově duchu a promluvil o cestě k Bohu, kterou otvíráme těm, co ji ještě neobjevili a o charitní činnosti.“ Policista kýval: „Tak to je v každém případě více než záslužná činnost…Víte, já si myslím, že to trestní oznámení na vás je stejně jen nějaká bublina od někoho závistivého.“ Překvapoval mě svou přívětivostí. Pak mi podal přes stůl noviny s článkem vikářky Frčkové: „Tohle jste četl?“ Odkýval jsem mu to. Policista založil ruce na hrudi: „No jo, ono to je hodně nafouknuté…“ Pak se zase usmál a tvářil se jako můj největší přítel, jehož hlavním zájmem bylo úspěšně sepsat protokol a celý případ odložit.

 

„Když jsem byl letos na dovolené v Itálii…představte si“, hovořil poručík Drda, zatímco jeho prsty zápasily s papírem, který se snažil vložit do psacího stroje: „…tak jsem jel metrem…třicet let u policie, už to znám, jakmile začne mačkanice, je to nebezpečný a oni mě tam obstoupili…když sem vystoupil, peněženka, pas, všechny doklady…pryč. Tak a co sem měl dělat? Vždyť by mi to nikdo ani nevěřil, starýho policajta okradou v metru.“, zamlaskal spokojeně, neboť konečně vsunul list do psacího stroje. Sledoval jsem jeho počínání se smíšenými pocity, neboť jsem stále nevěděl, co si vlastně mám myslet. Drda několikrát ťuknul do kláves, aby vyzkoušel, zda má svůj psací stroj konečně v provozuschopném stavu a pak se na mě podíval: „Tak to dáme nějak dohromady, ne? Byl jste pozván, abyste podal vysvětlení k…“ Přerušil jsem ho: „Já jsem nebyl pozván, drapli mě policajti u sídla naší církve… To jste nám neudělali dobrou reklamu.“ Drda zabubnoval prsty po klávesnici a řekl: „Neberte si to tak… Hlídka vám nic neudělala, nic vám nezlomili, nic se vám nestalo a na špatný dojem se zapomene.“ Neodpustil jsem si hlasité povzdechnutí a zavrcení na židli. Policista to možná bral jako pobídku k rychlejší činnosti a tak mluvil dál: „Víte, nám jde hlavně o to rušení nočního klidu…“ Netušil jsem vůbec o čem je řeč, neboť v našem případě bylo rušení nočního klidu nesmysl a navíc mi něco takového připadalo spíš jako přestupek než zločin, co by měla řešit státní policie. Opatrně jsem se to pokusil policistovi sdělit: „Ale počkejte, mluvil jste o nezákonné činnosti, trestním oznámení a rušení nočního klidu…to je spíš něco jako přestupek, ne?“ Drda zalistoval papíry ve složce na svém stole: „No jo…to jste mě prokoukl, on tu někdo prohodil spisy…“, usmál se jako andílek a jeho prsty se znovu rozlétly po klávesnici.

 

Když mě po asi půldruhé hodině Drda propouštěl a nesmírně přátelsky se se mnou loučil, vůbec jsem nechápal, proč mě vlastně vyslýchal, co ode mě chtěl slyšet a zda to skutečně slyšel. V každém případě jsem byl pevně přesvědčen, že jsem mu nic neřekl a svým způsobem to byla určitě pravda. Ale copak maří peníze daňových poplatníků jen proto, aby popsal list papíru a s někym si popovídal o své dovolené v Itálii?

 

Cesta zpět do sídla naší církve trvala dobře půl hodiny. Šel jsem pomaloučku, krok za krokem a hlavou mi táhly tyto a podobné myšlenky. Když jsem pak otevřel dveře, bylo mi jasné, že napětí se tu dá krájet. Yveta na mě vytřeštila oči: „Co se dělo? Co chtěli?“ Nenapadla mě jiná odpověď než, že: „…já nevím…“, což ji zjevně neuspokojilo. Chytla mě za ruku a odvedla do modlitebny, kde se Mrázek celou dobu modlil za můj šťastný návrat: „Sláva Bohu, našemu Pánu, že tě bratře nenechal v pařátech ďábla!“, řekl, jakmile mě uviděl. Pokřižoval se a posadil mě na židli, kolem které se seskupil společně s Yvetou a Petrou. Čekal jsem výslech a nemýlil jsem se.

 

„Já fakt nevim, co mi chtěli…“, opakoval jsem několikrát. Yveta jen kroutila hlavou a Mrázek se sepjatýma rukama prosil Boha, abych ze sebe vypravil něco inteligentnějšího. Nakonec to Yveta uťala: „Tak dobře, mohl to být omyl, mohlo jít o cokoliv, rušení nočního klidu je nesmysl…ale musíme bejt připravený. Kde je Pavel?“ Rozhlédli jsme se kolem sebe, ale Mečík tu nebyl. Yveta kývla na Mrázka: „Musíš mu omrknout pokoj, jestli tam nemá nějaký pergo. Mám strach, že za tím má prsty Adéla.“ Mrázek horlivě přikývl s svolal na Adélčinu hlavu hněv Boží.

 

XXXVII.

 

Do stísněné atmosféry, vládnoucí v srdci naší církve, dorazil Borůvka. Neměl zvláštní zájem o dění v místě a mířil hned do své místnosti, kde spustil výpočetní stroj své vlastní konstrukce. Cestou ho ale odchytla Yveta. Nervózně teď bubnovala prsty na parapet okna a zpoza záclony pozorovala chodník: „Poslouchej, Petře, něco se děje a my nevíme co…“, řekla Borůvkovi, který se krátkozrace nakláněl nad klávesnicí a hledal vhodná písmenka. Podíval se na ní: „Neslyšíte trávu růst?“, zeptal se a bylo zjevné, že jeho sebevědomí, se kterým to již bylo povážlivé, je nyní opět na vrcholu. Yveta zavrtěla hlavou a uzmula mu myš počítače: „Nevím, myslím si, že ne…Tak se ukaž, co ta piksla vlastně umí.“ Toto téma hovoru se Petrovi samozřejmě líbilo, neboť mu dávalo možnost zasvěceně pohovořit o kvalitách svého stroje. Navíc obvykle jeho nadšení nikdo nevěnoval pozornost, takže teď byl rád, že se Yveta o počítač zajímá.

 

S notnou dávkou elegance si Yveta pohrávala s myší. Pak si přistrčila židli vedle Petra a otevřela internet. Borůvka ji cosi vykládal, ale technické detaily, paměti mikroprocesorů či podobné věci ji jaksi míjely. A tak si otevřela zpravodajský server: „Hele, já si přečtu, co je novýho…“, řekla Petrovi a mrkla na něj. Po několika vteřinkách se rozesmála: „Koukej, koukej…“, šátrala myší a ukazovala na jeden z článků. Petra to vyrušilo z jeho vypravování a zaostřil pohled na nadpis: Prezident Republiky Solné pobřeží abdikoval. Yveta už nahlas přečítala: „…Abduláh Sinna starší….abdikoval a odjel do USA. Z ústavy republiky…tak přešla funkce na jeho nejstaršího syna Abduláha…ten je známý proevropskými názory…hmm. Tak vidíš, Abduláh už je prezidentem.“, usmála se. Petr přikývl: „No však říkal, že se musí vrátit…Alespoň už nebude otravovat ve škole, je mi hluboce líto té země.“, řekl a mrkl na Yvetu.

 

„Nový prezident se rovněž automaticky stal předsedou obou ústavou povolených politických stran, pozorovatelé se shodují na tom, že tyto změny potvrzují proevropskou orientaci země, ačkoliv hrozí, že z momentálních zmatků bude chtít těžit rovněž ultrakonzervativní islamistická opozice, reprezentovaná především strýcem současného prezidenta, princem Omarem Sinnou, který od vyhlášení republiky veřejně nevystupuje, abdikoval z funkce ministra války a žije ve svém pouštním sídle…to sou teda věci.“, četla dál Yveta článek, který doplňovalo několik barevných fotografií Abduláha v sídelním městě: „Škoda, že tam není vyfocenej s Vendulkou.“, rozesmála se Yveta, zřejmě sama překvapená svým ostrovtipem. Pak se podívala na Petra, který už zbytek článku nečetl a vypadl znuděně: „Tak vidím, že problémy přítele Abduláha tě moc neberou.“, řekla mu. Petr jí to odkejval: „No ani ne…a víš jakou RAMku má tenhle počítač?“, zeptal se a mrkl na Yvetu s nadějí, že bude moci dál hovořit o svém stroji. Yveta ale sklepla okno na monitoru a odstrčila myš: „Netuším, hlavně netuším, co je na tomhle krumplu tak tajný a speciální, že si s tím dělal takový tajnosti a drahoty.“

 

Petr si přiložil prst na rty, což samo o sobě Yvetu rozesmálo, protože v místnosti nebyl nikdo, kdo by mohl poslouchat: „Já jsem dělal na tom programu…“ Zatvářila se nechápavě: „Na jakým programu?“ V Petrových očích se objevily jiskřičky: „No přece ten program, co zjišťuje autorizační kódy, dotáhl jsem to do konce a dokáže to pracovat v automatickym režimu. Stačí to jen spustit, když je to připojené k internetu, ale samo, že to musíš připojovat někde, odkud zmizíš. Princip je v tom, že během pár vteřinek to samo udělá všechny ty operace, vyhledá vhodné transakce a aniž klepneš do klávesy tak v podstatě nepozorovaně to převede na tvůj účet miliony…a převádí je to tak dlouho, dokud neukončíš program. A nejlepší je, že celej ten program se vejde na cédéčko…Takže ho můžeš mít kdykoliv u sebe, přijdeš k nějakýmu počítači, co je připojenej k internetu, strčíš do něj disk a za chvíli ho vyndáš…a máš vyděláno.“ Když domluvil, zatvářil se nesmírně spokojeně, zatímco Yvetě se ve tváři objevil spíš útrpný výraz: „Aha…tak jestli to dobře chápu, tak místo, abys zničil všechny důkazy o tom, že jsme ty peníze vzali, tak sis to všechno ještě rozpracoval a navíc to přinesl sem?“ Petr neochotně přikývl: „No svým způsobem, měl sem strach to mít doma nebo ve škole, když za mnou chodila policie, ale zas mi to nedalo, abych na tom nedělal…teda já neříkám, že to musíme někde spustit, spíš jsem to dělal z vědeckých důvodů.“

 

Zavrtěla nechápavě hlavou, vstala ze židle a udělala několik kroků po místností. Nakonec se zastavila u okna a koukala se znovu na ulici: „Ty se mi snad zdáš…Tak my nevíme, kdy sem vtrhnou policajti a ty tu máš takovýhle věci. Myslíš si, že ty policajti sou fakt blbý?“ Petr se začínal tvářit provinile: „Mě jen bylo líto všechno vyhodit…“

 

Na ulici pod oknem chodili lidé. Yveta je zahloubaně pozorovala a přemýšlela: „Co když támhle v tom autě sedí policajti a sledujou nás?“ Petr se také mrkl, ale žádné auto na ulici nestálo. Yvetiny prsty začaly znovu bubnovat na parapetu: „No teď tam žádný auto není, ale co když tam před chvílí stálo?“ Borůvka ji pozoroval se smíšenými pocity a netušil, co si vlastně má myslet: „Poslouchej, nešil…“, řekl ji nakonec. Ale Yveta již měla jasno: „Musíme to odstěhovat, teď to tu nemůže zůstat, ani kousek z toho počítače a nejlepší bude, když se tu neobjevíš ani ty. Já ti říkám, ty policajti nejsou blbý, fakt nejsou.“ S vidinou stěhování a zneuznán ve své vědecké práci Petr očividně posmutněl.

 

XXXVIII.

 

Vyhnán z ráje. Tak si připadal Borůvka, když si ve své kanceláři na fakultě prohlížel rozložený počítač. V uších mu ještě znělo Yvetino varování, aby nedělal už nic, co by na nás mohlo přivést slídící policii: „A hlavně znič všechno, co má co dělat s tím programem…Maximálně si ho můžeš nosit v hlavě…tam ti nikdo nevidí.“, řekla naprosto bez úcty k jeho programátorskému dílu. A teď tu měl v ruce inkriminované cédéčko. Prohlížel si ho ze všech stran a protože Yveta už byla pryč, začalo mu ho být nesmírně líto. Nepochybně by sice ten samý program napsal z hlavy znovu, ale proč to dělat, když ho tu má kulturně vypálený na nosiči. Obracel ho z jedné strany na druhou a přemýšlel. Nakonec se ale rozhodl rychle a naprosto v rozporu s tím, co mu Yveta říkala: Zavřel cédéčko do krabičky a strčil do kapsy. Chvíli mu to ještě šroubovalo v hlavě, ale pak přeci jen usoudil, že se mu ta věc může ještě hodit.

 

Když rozřešil tento složitý úkol, zkontroloval znaleckým okem stoh písemek na svém stole. Měl už přeci jen nějakou praxi, takže množství odhadl tak do večera. To jej otrávilo už předem a učinilo nepřístupným jakýmkoliv diskusím se studenty, kteří se mu každou chvíli dobývali do kanceláře a žádali zapsání zápočtu. Borůvkovi tedy nezbylo než usednout za stůl a začít se svojí pedagogickou prací. Nebavila jej, ale bral to jako nutné zlo, které mu umožňuje zdržovat se na akademické půdě a tak škrtal tužkou po písemkách do jisté míry nazdařbůh. Ještě nikdy si nikdo nepřišel stěžovat, že by písemka byla opravena chybně a tak si Petr nedělal příliš násilí s tím, co kde odškrtne.

 

Tímto způsobem pracoval asi tři hodiny a byl vyrušován jen studenty, kteří za ním přicházeli pro zápočty a které musel vyhazovat. Zprvu jej to vyvádělo z konceptu a zapomínal kde skončil s proškrtáváním písemek, ale velmi záhy zaběhl do starých kolejí a vyhazoval studenty s jistou grácií, které nešlo odporovat. Proto ho nesmírně vyděsilo, když se místo běžného klepání na dveře kanceláře ozvaly dvě brutální rány a po nich se dveře rozlétly způsobem, který ohrožoval jejich ukotvení ve zdi. Petr šokovaně zdvihl hlavu od papírů. Nejprve jej napadlo, že se opil docent Vrtulka a chce jej za sebe poslat suplovat, ale skutečnost byla podstatně horší. Naprosto nesrovnatelně horší, přímo tragická, neboť ve dveřích se objevili Holeček s Kudrnou. Jakmile vstoupili do kanceláře, zavřeli za sebou dveře a přistoupili k Petrově stolu. Obvykle úlisný Kudrna dnes vypadal jako mistr světa a obořil se na Petra: „Sis myslel, že nás budeš vokrádat? Že sme blbý? Já ti ukážu, jak jsem blbej!“ Sotva to dořekl, hodil před Borůvku papírovou složku. Přistála uprostřed písemek, které objemnému svazku udělaly místo a rozlétly se po místnosti.

 

Borůvka se v podstatě ani nestihl zorientovat v tom, co se děje. Tyhle dva by tu nečekal ani náhodou. Myslel, že po divadle, co jsme s nima sehráli je od nich pokoj na věky, ale své smůle začal zjišťovat, že pravdu měla asi Yveta, když jej před další jejich návštěvou varovala. Jakmile si trochu utřídil myšlenky a pochopil o co v kostce jde, objevily se na čele první krůpěje potu, což Kudrnu zjevně potěšilo a spiklenecky se usmál na Holečka, který se mezitím rozložil v křesle. Jakmile se uvelebil, začal hovořit: „Víš, Péťo, ono to posledně bylo hezký divadlo, to bylo…ale na nás nemáš, to si uvědom. A teď už to nepořídíš tak levně…Nejsi zvědavej? Podívej se do těch desek!“ Borůvka neochotně třesoucí se rukou přitáhl k sobě spis, který mu předhodil Kudrna, a otevřel na první stránku. Ale brýle se mu zarosily.

 

Nebylo ale nutné, aby Borůvka četl, protože Kudrna se s velice spokojeným výrazem, ujal slova: „No možná ti uznám, že jste to tu narafičili na nás hezky…Ale myslíš, že jsme pitomci? Že ruská mafie se schází na naší fakultě a ty seš jejich boss? Blbinka…Na to by naletělo malý dítě. Každopádně my jsme si dali tu práci a zjistili jsme, kam chodíš, s kým se bavíš…A nebyl to problém, takže teď víme, že ti co tu byli s tebou jsou z nějaký sekty, víš? A k zločineckýmu syndikátu mají hodně daleko…“ Kudrna se na okamžik odmlčel a Borůvka nesystematicky listoval v lejstrech. Pak si sundal brýle a snad aby zakryl svoje rozčílení, tak je začal pucovat kouskem hadříku. Kudrna se znovu rozpovídal: „A znáš nějakou Adélu Černou?“, zeptal se a pozorně si prohlížel Petrův obličej.

 

Borůvka zachrchlal: „No…vím…tak dobře, co chcete?“ - „Tak vida, to jsem rád, že máš rozum, že nebudeme tahat na světlo, co nám řekla Adéla.“, rozesmál se Holeček sedící v křesle a radostně zatleskal. Také Kudrna spokojeně pokýval a zdálo se, že celou věc pokládá za vyřízenou. Petr ale náhle, neznámo kde, sebral poslední síly k odporu: „Nekecejte, chlapi…Adélu znám, ale co vám mohla říct?“ Kudrnovi z očí vylétly blesky a prudce se nahnul nad Borůvkův stůl: „To si přečti v těch papírech: My teď víme, že jsi člen církve, která má vlastní bordel, zneužívá na jeho provoz městský a jiný dotace a taky, že tam přechováváte drogy. To si dá i blbej snadno dohromady, že ty peníze jste kradli taky pro tuhle církev a prali jste je přes její účty. Policajti si to snadno zjistí, nemyslíš? Stačí, když jim to přistrčíme pod nos! Tak už sakra pochop, že nejlíp uděláš, když s náma vyjdeš v dobrym.“, řval z několika centimetrů do Petrova obličeje.

 

IXL.

 

Ačkoliv oba dva – Holeček i Kudrna – byli již dávno pryč, zůstal Borůvka sedět na své židli ještě několik hodin a vytřeštěně zíral na dveře, kterými sem oba vítečníci vstoupili. Tužkou si přitom o desku stolu vyťukával nějakou melodii, kterou nešlo blíže určit a nejspíše bylo toto ťukání způsobeno jen nervózním třasem ruky, držící náhodou propisovačku. Přemýšlel, ale myšlenky se mu míhaly a nenabraly žádný směr. Nakonec ale přeci jen sáhl pro telefon a zavolal Yvetu.

 

„Čau, Petře…co potřebuješ?“, zeptala se, aniž čekala něco světoborného. Teprve, když Borůvka vylíčil, co se mu stalo, přestala si na stole přerovnávat papíry a začala ho poslouchat pozorněji: „Petře, hlavně se uklidni…To jsme přece čekali, ne? Věděli jsme, že se ti dva určitě ozvou…“ Borůvka ji nenechal domluvit: „No ale tak krásně to všechno vyšlo…to přeci není možný…co budeme dělat?“ Yveta na druhém konci drátu pokrčila rameny: „Teď těžko říct, přijeď na Chodov a něco dáme dohromady…“ Borůvku sice neuklidnila, ale slíbil, že přijede a zavěsil telefon.

 

Ačkoliv to po telefonu nebylo znát, značně zneklidněla i Yveta. Sice sama předpovídala, že naše divadýlko, které jsme sehráli na Holečka a Kudrnu, časem praskne, ale samozřejmě si přála, aby to bylo co nejpozději, alespoň tehdy, až Bůčkova detektivní agentura najde něco s čím by se dalo dál pracovat. A ono to zatím vypadalo, že Holeček a Kudrna, ačkoliv žádnou agenturu nevyužívají, jsou opět o krok vpředu a zjistili i to co dřív nevěděli. Unaveně si promnula oči a rozhlédla se kolem sebe. Mrázkem schválená výzdoba stěn, tvořená obrazy s náboženskými motivy, ale neposkytovala bod, kde by mohlo oko spočinou a odpočinout si. Nakonec raději složila hlavu do dlaní a přemýšlela o tom, co budeme dělat.

 

Za normálních okolností měl Borůvka jisté problémy s dochvilností. Řekl-li, že přijde v pondělí ve tři odpoledne, mohli být všichni rádi, pokud se časově trefil právě do toho pondělí a nepřišel třeba v pátek. Nicméně teď zřejmě nevládly normální okolnosti, protože Petr byl v našem církevním sídle skutečně během okamžiku, jak Yvetě po telefonu slíbil. U vchodu skoro porazil Petru, která vláčela kastrol s polévkou pro bezdomovce. Vyhnul se jí v posledním okamžiku a prokličkoval chodbou dál do domu. Čekali jsme na něj všichni včetně Mečíka, který se vecpal do místnosti s tím, že je rytířem pravé víry a proto musí být přítomen jednání o církvi. Mrázek nad ním zavrtěl hlavou a pronesl cosi o zpupnosti, čímž chtěl Pavla odradit od setrvávání v naší společnosti a odeslat ho k modlitbám do jeho pokoje. Skutečností ale bylo, že čím méně lidí bude do celé věci zasvěceno, tím bude lépe a Mečík vlastně dosud nic nevěděl. A Mrázek byl toho názoru, že mu není třeba zbytečně cpát brouka do hlavy: „Bratře, víš, že nevědomost hříchu nečiní?“, zeptal se proto Mečíka, který mu to odkýval. Mrázek pokračoval: „A co ty víš, třeba se zde bude dít něco hříšného a ty bys zhřešil už tím, že bys o tom věděl. Pokud odejdeš do své cely budeš se modlit k Pánu, nemůžeš zhřešit.“ Mečíkovi se to samozřejmě nelíbilo, namítal něco v tom duchu, že rytíř pravé víry ve své podstatě nemůže páchat hříchy a i to, co se by se u jiného za hřích pokládalo, u něj ve skutečnosti hříchem není. Nakonec se ho ale Mrázkovi přeci jen podařilo vystrkat ze dveří a zavřít za ním. Oči všech přítomných se pak obrátili na Borůvku.

 

Petr se zatvářil značně nervózně, sundal si brýle a začal si s nimi hrát. Pak konečně promluvil: „No…tak je to v troubě…“ S tímto celkem jednoduchým shrnutím se nechtěla spokojit především Yveta: „Počkej, řekni nám přesně, co se stalo, nějaké východisko existuje.“ Borůvka se nešťastně podrbal za uchem: „Nevím, jak na to ti dva přišli, ale někde se seznámili s Adélou…“ Jakmile to dořekl, vyskočil Mrázek ze své židle a začal na nešťastnou Adélku svolávat hromy a blesky. Zeptal jsem se nesměle, neboť Adélu jsem k nám vlastně přivedl já: „A co jim řekla? Co vlastně chtějí?“- „Zřejmě jim řekla všechno, co věděla a oni si leccos domysleli…“, odpověděl Borůvka. Mrázek se začal opět křižovat: „Ale bratři, vždyť ta antikristka nic nevěděla…Naše věc je spravedlivá a antikrist nemůže zvítězit.“ Podívali jsme se na Mrázka do jisté míry až soucitně.

 

Neplodné lamentování nakonec ukončila Yveta: „Kolik po nás teď chtějí?“ Borůvka se na ní podíval a řekl: „No, povídali, dvě stě tisíc…A prej máme být rádi.“ Yveta se na moment zamyslela: „Co jim řekla Adéla?“-„V podstatě nás napráskala, že zneužíváme dotace od města, máme vlastní nevěstinec…Dokonce si něco nafotili.“, odpověděl ji Petr a vytáhl několik fotografií z desek, které mu Holeček s Kudrnou nechali. Yveta je rychle prolistovala: „No…co se dá dělat…“, řekla a podala mu je zpátky.

 

Mrázek měl jednoznačný návrh: Řešit vzniklou situaci společnou modlitbou, která od nás odvrátí všechno špatné a ochrání nás. Také hned vyndal z kapsy modlitební příručku a začal cosi odříkávat. My ostatní jsme sledovali jeho počínání s jistou nedůvěrou, protože každý z nás vycítil, že bude třeba věc řešit nějak jinak. Yveta nakonec řekla: „Uvidíme zítra…Zavolám Luďka…Jinak mám strach, že i když jim peníze dáme, tak po nějakým čase můžou chtít další…“

 

XL.

 

Luděk Bůček byl tentokrát k Yvetě sdílnější. Nicméně tato sdílnost byla vyvážena tím, že poměrně horlivě vypočítal náklady, které s naší věcí měl a teď opatrně, snad aby  to ani nebylo vidět, přistrkával k Yvetě papírek s tímto výpočtem a konečnou cifrou. Zvedla obočí: „Luďku…možná jsem tě tenkrát neměla z elektrošoků zachraňovat.“, řekla Yveta, když spatřila cenu služeb detektivní agentury. Bůček se zatvářil provinile a začal líčit těžkosti, na jaké během svého pátrání narazil. Yveta ho zastavila gestem ruky: „To je dobrý, Luďku, nemusíš mi vykládat, koho si kde podplácel, abys něco zjistil…Nakonec je to tvoje výrobní tajemství, lepší, když to ani nebudu vědět. Radši mi řekni, jestli to stálo za to… Jsme teď v blbý situaci, fakt potřebujeme něco, s čim se bude dát pracovat.“ Jakmile to Bůček uslyšel, změnil provinilý výraz tváře na spokojený: „Ale jo, Yvi, myslim, že budeš spokojená…Víme celkem jistě, že ten Kudrna ulil peníze z rozprodeje toho autoservisu. Vlastně zaplatil jen zlomek toho, co měl. Pak přes další lidi peníze uklidil…Jména jsou v těch deskách…Ale nebude to nijak protřelej hajzlík, spíš mi to přijde, že se jen snažil zachránit co šlo a navíc ho přitom ti jeho kamarádi taky okradli…Nezachránil těch peněz moc, ale kdyby se to provalilo, tak to je na pár let v kriminále.“

 

Yveta si spokojeně pohrávala s deskami: „Doufala jsem, že mě nezklameš.“, usmála se na něj. „Jak bych tě mohl zklamat, když jsi moje tajná láska…“, odpověděl jí Bůček a napil se ze sklenice minerálky. Yveta se jen pousmála: „To je ovšem dost flustrující zjištění, že mě miluje pacient psychiatrie.“ Snesl tento šťouchanec s úsměvem: „Lecjaký doktor v tom blázinci taky skončí, že paní doktorko?“-„Ovšem já ještě nejsem doktorka.“, řekla Yveta a zamrkala dlouhýma řasama. Pak se zvedla a sbalila desky: „Musím běžet…Peníze ti pošlem na účet, měj se skvěle.“ Zamávala mu na rozloučenou a zmizela z kavárny.

 

Čekali jsem samozřejmě napjatě, s čím se Yveta vrátí. Já jsem si dodával kuráže panákem becherovky, Mrázek modlitbou a Borůvka nešťastným koukáním z okna, takže ji uviděl jako první: „Už jde, už jde…“, otočil se k nám a bylo vidět, že do Yvetiny mise vkládá veškeré své naděje. Když dorazila až do modlitebny, kde jsme seděli, zatvářila vítězoslavně: „Kluci…Odpalte špunty.“, zvolala místo pozdravu hned u dveří. Chvíli jsme na ní zírali, pak se ze Yvetinými zády objevila Petra: „Je ti dobře?“, zeptala se. Yveta přikývla: „Tak jestli nemáme nic z čeho se dají odpalovat špunty, tak alespoň někdo dojděte do sámošky pro flašku…“ Potom konečně položila na stůl spis, který dostala od Bůčka a vylíčila nám jeho obsah. První, kdo radostně zajuchal byl Mrázek: „Modlitba byla vyslyšena! Dobrému nic nehrozí, antikrist bude svržen do hlubin pekelných!“ Já jsem byl opatrnější: „Je to dobrý, fakt…Tak teď jde hlavně o to, co ti dva řeknou na to, že my víme…“ Yveta spurně pohodila hlavou: „Ať si řeknou co chtějí…Víš co, oni chtějí peníze, nechtějí do kriminálu, když my máme tohle, tak si vlastně koupíme, že oni neprásknou nás.“

 

Za Petřinými zády se ve dveřích objevil Mečík: „Co se zde děje? Zasedá zde snad sbor rytířů pravé víry? Už jsem zde!“ Naše oči se k němu obrátili. První zareagoval Mrázek: „Bratře, dobře, že jdeš, právě dnes je den hodný oslavy. Budeme si dopřávat piva a pálenky v hojném množství, večer si zpestříme zpěvem liturgických písní a hraním divadla s biblickými náměty.“ To se Mečíkovi líbilo a radostně přikývl. Petra, která zatím dění sledovala jaksi nezúčastněně, se vmísila do hovoru: „Tak co kluci, mám dojít do sámošky pro pití?“-„Jasně, sestro…Já zatím připravím nějaký materiál pro obřadní kouření.“, odpověděl jí Mrázek.

 

Zatímco Petra šla nakoupit a Mrázek balil jointy, rozjela se zábava s použitím zásob, které jsme ještě měli v ledničce. Mečík si otevřel lahváče a začal zpívat: „Tisíckrát pozdravujeme tebe…ó matičko Kristova…“, pak mu ale došla slova a tak zmlkl a raději pustil nahrávku s kostelní hudbou, která začala otřásat místností. Také Borůvka smočil rty ve sklenici vína. Vypadal sice zamyšleně, ale zjevně se mu ulevilo po předchozích zážitcích: „Je všechno ok?“, zeptal jsem se ho. Petr přikývl: „To víš, všechno to na moje poměry nabralo moc rychlý obrátky, asi jsem měl zůstat u opravování písemek.“ Zavrtěl jsem hlavou a zanechal jej jeho vnitřnímu rozjímání.

 

V momentu, kdy Mečík měnil jednu kazetu s kostelní hudbou za další, se vrátila Petra a vyložila na stůl lahváče. Také Mrázek zapálil obřadně prvního jointa a nechal ho kolovat, neboť: „…jeho prostřednictvím se přibližujeme v myšlenkách k Bohu…“ Byla to odvážná teorie, ale Mrázek se ji zarputile držel v podstatě odjakživa.

 

Yveta si nalila skleničku vína a chytla za rukáv Borůvku: „Petře, poslouchej…dojednej si s těma dvěma schůzku, jako, že jim chceme dát ty peníze.“ Přikývl: „Na kdy?“-„To nech klidně na ně, v každým případě tam půjdeme s Honzou s tebou a vybalíme to co víme, snad se to povede.“ Slovo povede zaslechl náhodou Mečík, který se kolíbal po místnosti. Zvedl láhev s pivem do výšky a zvolal: „Vše se povede, co je v souladu s Božím zákonem!“

 

XLI.

 

Nebyl jsem si zcela jist, zda je naše konání skutečně v souladu s Božím zákonem. Nevěděl to ani Borůvka, když následující den vyťukal na klávesnici telefonu Kudrnovo číslo, aby mu řekl, že přistoupíme na jeho hru. Kudrnu to zjevně potěšilo: „Hele, to sem nečekal, že se ozveš tak brzo…seš rozumnej, ale varuju tě, žádnej podraz! Dáš nám peníze a sbohem.“ Petr přisvědčil: „Jo, dobře…tak přijďte zejtra oba za mnou…ve dvě odpoledne.“, řekl a zavěsil sluchátko. Pak ještě několik okamžiků koukal do prázdna. Byl z toho všeho tak přešlý, že začal odjídat svoje zaprášené sušenky pro návštěvy. Mezi jednotlivými kousky vždy vyplival drobná smítka, která mu z nich zůstala mezi zuby. Pak ale přeci jen zadoufal, že se vše v dobré obrátí a odjel za mnou a za Yvetou.

 

Příští ráno bylo kalné, nevlídné a sychravé. To všechno dohromady působilo extrémně depresivním dojmem. V našem církevním favoritu to jen škytlo, startér se líně otočil a pak zmlkl úplně. Další špatné znamení. „Musíme jet za Petrem metrem…“, řekl jsem Yvetě, které to zjevně neudělalo moc velkou radost. Přeci jen měla pro všechny případy u sebe peníze a představa, že se s takovým obnosem prochází městskou hromadnou dopravou jí nedělala dobře. Ale souhlasila, důvody byly objektivní a tak jen řekla: „Co se dá dělat.“ A vyrazila k zastávce. Šel jsem s ní a přemýšlel o nepřízni osudu.

 

Petr nás uvítal svým rychlým čajem, zhotoveným z horké vody z vodovodu. Usrkával a cosi vypravoval, ale já jsem ho příliš neposlouchal. Myšlenkami jsem byl zabrán v budoucnosti, ale překvapivě jsem si jaksi nepřipouštěl variantu, že nás nakonec odvedou policisté v železech. To bylo zřejmě prvně, co jsem začal uvažovat méně pesimisticky, ačkoliv k tomu nebyl zjevný důvod.

 

Holeček s Kudrnou přišli krátce před druhou hodinou. První rozrazil dveře Kudrna a Holeček je za ním pečlivě zavřel. Kudrna byl také první, kdo promluvil: „Tak koukám, že se tu sešla celá herecká společnost…Tak to nebudeme protahovat, dejte nám peníze a my mizíme.“ Petr na to nijak nereagoval, ale ze stolu na kterém seděla, seskočila Yveta: „Poslouchej, nebuď tak hr. Třeba se můžeme dohodnout jinak.“ Kudrna se zasmál: „Hele, ta kočička to chce na nás zkoušet jako posledně…Dejte peníze, počítám do desíti, nebo jdem na fízlárnu.“ Yveta ho utišila pohybem ruky: „Ještě, než začneš počítat, tak se podívej na tohle…“, strčila před něj desky, co dostala od Luďka Bůčka. Kudrna je nedůvěřivě uchopil, zlomek vteřiny si je prohlížel a pak je otevřel. Proběhl několik listů složky, jeho obličej změnil barvu a z jeho výrazu zmizela sebejistota. Naprázdno zapolykal: „Kde jste to vzali?“, položil celkem zbytečnou otázku. Yveta se pousmála: „To je celkem fuk, ne? Důležitý je, že to máme a pro tebe z toho nekouká nic dobrýho. Ovšem existuje možnost…“ Kudrna sklapl desky: „Je mi to jasný…Podáme si ruce a slíbíme si, že ani jeden nebudeme nikde říkat co víme.“ V tom momentu ovšem vyskočil jako čertík z krabičky Holeček, který zjevně vůbec nechápal o čem je řeč: „Co to je za kraviny, já chci svoje peníze!“ Mrkl jsem na Kudrnu: „Uklidni si toho svýho poskoka.“ To se Holečka zjevně dotklo: „Já nejsem ničí poskok, chci svoje peníze a dostanu je, jinak se těšte!“ Kudrna se k němu otočil: „Vysvětlím ti to, pojď, tenhle kšeft se nepovedl.“ Vzal Holečka za rukáv a za jeho stálého nadávání ho vyvedl na chodbu. Pak za sebou zavřel dveře a ještě než tak stihl učinit, pronesl směrem k nám v místnosti větu: „Nikdy jsme se neviděli.“ Pak teprve cvakla klika.

 

Podíval jsem se na Yvetu: „Šlo to snadno, ne?“ Přisvědčila: „Snad až moc snadno, co myslíš Petře?“ Petr ale nemyslel, neboť právě dojídal poslední ze svých sušenek, čímž se snažil zakrýt svoje rozčilení. Když ji dochroustal, složil hlavu do dlaní: „Takže už je konec?“ Teprve, když jsme s Yvetou kývli, tak si hluboce oddychl a odněkud z útrob svého stolu vyndal láhev vodky: „Já to normálně nepiju, nechal to tu jeden student jako úplatek…Ale teď si dáme.“, řekl a otevřel uzávěr. Obřadním pitím vodky jsme symbolicky skoncovali s Kudrnou a Holečkem a ani v duchu jsme si nepřipouštěli, že by nám snad v budoucnu měli ještě přijít do cesty.

 

XLII.

 

Náš úspěch byl tak velký, že dal Mrázkovi důvod k odsloužení děkovné mše. Mečík k tomu pouštěl velebný zvuk varhan a my ostatní jsme sledovali Mrázka, jak provádí na svém podiu obřad. Zřejmě ale asi nebyla děkovná mše dostatečně velkolepá, či správně provedená, protože hned nazítří zazvonil Borůvkovi v jeho kanceláři telefon a po několika minutách od skončení hovoru se dostavil osobně Kudrna.

 

Byl roztěkaný, nervózní, stále se omlouval a nebylo vůbec zřejmé o co mu jde. Petr se na něj díval svým obvyklým unaveným pohledem a poprosil ho, aby se vyjádřil souvisleji. Kudrna tedy zopakoval znovu svoji řeč, tentokrát se ji snažil dát do srozumitelnější podoby a tak z ní vyplynulo, že rozčílený a zklamaný Holeček chce stůj co stůj peníze a kašle na Kudrnovi problémy: „Řekl mi, že na něj nic nemáte…a ani nemůžete mít a proto on chce dál peníze, nebo půjde na policii. Mě z toho vynechal a poslal do prdele…“ Borůvka změnil svůj unavený výraz na výraz člověka, který už je připravený na všechno: „A šel na tu policii?“, zeptal se. Kudrna zavrtěl hlavou: „To já nevím, je to dost možný, já jsem mu v tom bránil, musíš mi věřit. Nesmíte mě shodit.“ Petr vyskočil ze židle: „Ale počkej, tohle jsi začal ty, tak to teď taky skonči, copak si nevěděl, co je ten Holeček zač?“ Kudrna mlčel. Teprve po několika okamžicích promluvil: „Potřeboval sem ho…Co si myslíš, on sbalil tu vaší Adélu, když jste ji vyrazili…On si usmyslel, že tě budeme sledovat a přijdeme na kloub všem těm věcem. A on tě taky dost dobře sledoval…“ Borůvka na to neřekl nic, otočil se k oknu kanceláře a sledoval hemžení lidí na ulici. Najednou mu to všechno připadalo nesmírně vzdálené a žaluzie na skle v něm budila dojem vězeňské mříže. Nakonec se přece jen podíval zpět na Kudrnu: „Radši už jdi…“

 

Když za Kudrnou zapadly dveře, uvědomil si Petr především to, že je třeba začít rychle vyvíjet nějakou činnost, aby se povedlo zjistit, jak vážná situace nastala. Zvedl proto telefon a zavolal mi. Jeho hlas zněl neobyčejně klidně bez ohledu na to jakou jobovku mi oznamoval. Zřejmě ho předchozí akce zocelily. Když mi vylíčil, co se mu stalo, začalo mi srdce bít v krku. Zacloumal jsem ještě spící Yvetou, která na mě otevřela oči se skoro nepřátelským výrazem: „Co je?“, zeptala se rozespale. Podal jsem ji telefon, aby si sama poslechla. Jak jsem čekal, celkem rychle se probrala, sotva uslyšela co Petr říká. Nicméně byla na tom stejně jako já a nevěděla co odpovědět a co dělat. Vzal jsem ji proto telefon opatrně z ruky: „Petře, musíme se sejít, ale pro každý případ nejezdi ke mně domů ani na Chodov…Sejdeme se v jednu odpoledne pod Petřínem.“ Pak jsem zavěsil.

 

Yveta na mě koukala zkoumavě: „Proč taková konspirace?“, zeptala se. „Copak my víme, co ten Holeček udělal? Policie sice nepracuje moc rychle…ale pokud si pro nás někam půjde, tak logicky domů nebo na Chodov…Pod Petřínem nás hledat nebudou.“, odpověděl jsem ji. Yveta ale také celkem správně namítla: „To nás sice hledat nebudou, ale také tam nezjistíme, co se vlastně děje…“ Vstala a dala vařit vodu na kafe. To jsem ocenil, neboť při kávě se přece jen lépe rozmýšlí. Pomalu jsem vstal z postele a prošel se po místnosti. Yveta mezitím nalila vodu do hrnků a vykoukla z kuchyně: „Poslouchej, neměl bys taky náhodou zavolat Mrázka? Ten je na tom Chodově první na ráně…“ Zadumaně jsem přikývl a bez protestů vyťukal jeho číslo. Zjevně zrovna vstával a Petra mu byla pro rohlíky k snídani. První jeho slova do telefonu byla: „Bratře, dnes jsem měl prorocký sen, sestoupil ke mně náš Pán a řekl mi, že žehná naší věci, ať šíříme jeho slovo v dalekých krajích, že naše věc je svatá.“-„To nepochybně, ovšem doufám, že dalekým krajem není myšlený kriminál…“, odpověděl jsem a posléze převyprávěl to co mi zavolal Borůvka. Mrázek na druhém konci drátu mlčel, pak svolal hromy a blesky na všechny naše nepřátele a nakonec slíbil, že i s Petrou přijdou v jednu pod Petřín: „Alespoň obřadně vykouříme jointa v tom Bohem obdařeném místě.“, řekl mi na rozloučenou.

 

A tak mi nezbylo, než v klidu a míru usrkávat s Yvetou ranní kávu a zakusovat gumovou housku od včerejška. Samozřejmě jsem měl hlavu plnou myšlenek na to, co se nám ještě může během dne přihodit, ale ke svému překvapení jsem nepodléhal vyloženě panickým záchvatům strachu. To bylo pozitivní. To, že došly i včerejší housky a já jsem dostal k snídani jen jednu a začínal den o hladu, bylo naopak negativní. Smetl jsem z ubrusu drobky, dopil kafe a vykoukl z okna do nepříliš vlídného rána: „Třeba je to naše poslední snídaně doma…“, utrousil jsem k Yvetě. Zavrtěla se na židli: „Víš co, dneska je vězenství docela na úrovni, starou housku ti tam ráno nedají.“ Pak se rozesmála.

 

Jakkoliv se ráno ještě smála, v jednu odpoledne pod Petřínem již Yvetu smích přešel. Seděli jsme na lavičce a čekali na ostatní. Přitom jsme měli dost času rozebírat naší situaci: „Víš co, první by to slíznul asi Petr…“, řekl jsem zamyšleně. Pohodila nesouhlasně hlavou: „Aby ses nedivil, v některých momentech je policie obdivuhodně rychlá. Ber to prakticky: Ještě pořád máme peníze na účtu. Co se týká toho převodu peněz z internetu, tak nám dvěma nic policie nedokáže…“ Přerušil jsem jí: „Počkej, tak ty bys to hodila na Petra?“ To mě vyděsilo, Yvetina úvaha byla příliš chladná a vypočítavá. Nasadila provinilý výraz: „To ne, jen tak uvažuju o všech možnostech…Potíž je s tou Adélou…Ta ví o Vendule, asi jim toho nablila hodně. V účetnictví církve problém není, ale…“ Přikývl jsem: „V účetnictví ne…ale pověz mi, jak mohla přijít na ty úplatky?“-„Byla šikovná, ačkoliv se to nezdálo, tak měla oči i uši…a dávala pozor…zatímco my jsme si mysleli, že tam tak akorát vaří polívku.“, odpověděla mi Yveta. Špičkou boty jsem zamyšleně rejpal v písku vedle lavičky. Ještě před měsícem bych nevěřil tomu, že Adéla bude mít nějakou roli v celé naší hře: „Ženský sou potvory…stejně to celý udělala jen proto, aby se pomstila Mrázkovi, mělo mi to bejt jasný hned, měli jsme ji vyhodit…“, řekl jsem. Yveta mě chytla za ruku: „Nech to bejt, seš prostě moc velkej dobrák…Kdyby se to dalo vrátit, tak bys ji určitě zase vzal k nám a nenechal bys ji spát na ulici.“ Smutně jsem se usmál: „A nejsem spíš trouba?“

 

V tom momentu se objevil na chodníčku mezi lavičkami Borůvka. Oči měl na vrch hlavy, brýle držel v ruce a těžce oddychoval. Uklidnil se v momentu, kdy nás uviděl. Brýle si usadil na nos a přisedl na lavičku: „Je to asi ztracený.“, začal povzbudivě. Vrhli jsme na něj s Yvetou tázavé pohledy: „Během dopoledne se mi znova ozval ten šmejd…říkal, že se snažil Holečka uklidnit, ale pohádali se. Holeček se rozloučil s vidinou peněz a šel na policii, prej chce, ať se potopí všichni…i ten šmejd Kudrna.“, řekl Petr. Vydechl jsem: „No…tak to máme v kupě…takže je v podstatě vymalováno, ne?“ Na Yvetě bylo zjevné, že o čemsi usilovně přemýšlí. Pak zabubnovala prsty nervózně o opěradlo lavičky: „Dobře, dobře, ještě to může bejt pořád horší.“, pokusila se uklidnit situaci ne příliš vhodným způsobem: „Počkáme, až přijdou Jakub s Petrou. Pak musíme vymyslet co dál, každopádně teď nemůžeme jít nikdo domů…ani na Chodov…a co Vendula a holky?“, zeptala se zamyšleně. Vendulka mi ale starosti nedělala: „Tu bych teď z toho úplně vynechal, na ní policie nic nemá…maximálně přijde o ten svůj podnik a bude chodit k Národnímu divadlu jako dřív.“, řekl jsem. Yveta na to kývla: „To je pravda…“

 

Mrázek dorazil s jistým zpožděním. V ruce držel Bibli a omlouval se, že cestou studoval a proto se zdržel. Bylo docela zarážející, že měl vůbec myšlenky na nějaké studium. Všem nám žehnal křížem a pak začal zjišťovat, co se vlastně děje. Přišla s ním i Petra, která se postavila proti lavičce s třemi sedícími nešťastníky, a spiklenecky zamrkala: „Fakt, to je to tak hrozný, že tu sedíte jako ztělesněný neštěstí?“ Yveta si ji prohlédla od hlavy k patě, omrkla Petřiny nové minišaty s lesklými silonkami, a přikývla: „Myslíš, že se tohle oblečení hodí pro útěk před policií? Co když budeme zdrhat lesem a divočinou?“ Petra se zahyhňala: „Tak to je fakt hustý…Děláš si srandu?“-„No…třeba ani ne tak moc.“, řekla Yveta.

 

XLIII.

 

Původním Mrázkovým záměrem bylo, aby Mečík zanechaný sám v církevním sídle trávil až do jeho návratu čas zbožným rozjímáním o Bohu a modlitbami. Také mu těsně před odchodem vložil do ruky modlitební knížku řka, že zde bratr ceremoniář nalezne vhodnou inspiraci ke svým zbožným úvahám. Pak odešel i s Petrou na naši schůzku pod Petřín a Mečík osaměl. V prvním momentu skutečně seděl v modlitebně, v ruce držel růženec a rozjímal. Po jisté době ho to ale přestalo bavit a usoudil, že dnes ušel na své cestě k Bohu dostatečnou vzdálenost a šel si do kuchyně otevřít lahváč.

 

Prvním příznakem, který šlo vykládat jako nepřízeň Boží prozřetelnosti, bylo to, že v ledničce byla všeho všady jediná dosud neotevřená pivní láhev. Otevřených a vypitých se pak kolem válelo větší, Mečíkem obtížně odhadnutelné, množství. Na moment se zamyslel, zda nedostatek, kterým byl stižen nemá příčinu v nedostatečně dlouhých modlitbách, ale rychle tuto myšlenku zažehnal. Také se rozpomněl na to, jak Ježíš nakrmil zástupy hladových jen z několika chlebů a rybičky. Připadal si teď jako jeden z těch nešťastníků, ale nebylo zde nikoho, kdo by rozmnožil jednu pivní láhev tak, aby uspokojila jeho potřeby. Nakonec usoudil, že není o čem uvažovat, uchopil otvírák a otevřel poslední láhev.

 

Je všeobecně známým faktem, že jediná pivní láhev žízeň nezažene. To si na své osobě vyzkoušel Mečík v momentu, kdy byl jeho lahváč prázdný a on trpěl žízní ještě větší než na začátku. A tak nezbylo, než začít uvažovat o nutnosti jít koupit další pivo. Naráželo to na několik problémů. Především Mečík měl zakázáno vycházet z církevního sídla někam jinam než na zahradu. To vymyslel Mrázek a Pavla to mělo držet od přísunu pervitinu. A kdyby ani to nepomohlo, tak neměl žádný přístup k penězům, za které by šlo perník koupit. To byl zároveň další problém k řešení, neboť nebylo-li peněz na pervitin, nebylo ani na pivo. A přitom žízeň byla nesnesitelně trýznivá.

 

Mečík si chvíli prohlížel modlitební knížku a přemýšlel, zda by nemohl zkusit nějakou modlitbu, která by řešila jeho komplikovanou situaci. Jeho zkušenosti však říkaly, že tato cesta není vůbec jistá, nebo spíše je naprosto nejistá. Proto to zavrhl a rozběhl se po domě hledat peníze. A nebylo to tak složité hledání, neboť v momentu, kdy otevřel v modlitebně kasičku, vysypalo se na něj několik bankovek. Mrázek zřejmě po poslední bohoslužbě nevybral peníze, či snad pokládal možnost, že by Pavel otevřel kasičku s milodary za příliš svatokrádežnou. Mečíka to také na moment napadlo. Ale byl to jen nepatrně dlouhý moment.

 

Všechny peníze si pečlivě složil do kapsy, pak v kuchyni naložil do tašky prázdné láhve a vyrazil směrem k obchodu. Závan chladného povětří mu připomněl svobodnější dobu předtím, než jej Mrázek začal léčit.

 

Tragickou souhrou okolností Mečík po nákupu zjistil, že mu stále zbývá dost peněz, ačkoliv je jeho taška plná piv. Usedl v klidu na lavičku a začal rozjímat. Otvíral si k tomu jednoho lahváče po druhém a postupně se dostával do vyloženě osvícené nálady. Vlastně ani netušil, jak z lavičky na Chodově skončil v hospodě Pod schůdky, kde jeho známý dodavatel perníku hrál šipky a pil pivo: „Dlouho ses neukázal, mladej.“, řekl mezi jednotlivými hody a pak, když doházel, odvedl Pavla na záchody, kde proběhla známá transakce. Mečík držel v ruce svůj balíček, koupený za církevní milodary, a celá Mrázkova léčba se tak začala stávat zbytečnou.

 

Teprve navečer se dostal zpátky na Chodov. Mezitím už spotřeboval část svého nákupu a zdálo se mu, že z našeho domu vyrůstají stromy, na jejichž větvích zpívají skřivani lahodné písně. Dalo mu nesmírnou práci, než otevřel dveře, ale nakonec se mu to podařilo a právě v tom momentu mu na rameni přistála cizí ruka. Otočil se a uviděl jezdce z apokalypsy, šířící oheň, nemoci a válku. A teď vztahují své ruce i na něj, chtějí ho zahubit, ale jeho víra je silná. Pak se mu před očima zatemnilo.

 

Ve skutečnosti pokládal za jezdce z apokalypsy dva policisty v uniformách. Skončil jim v náručí a jednomu pozvracel rukáv. Přišli sem prověřovat to, co jim Holeček během dopoledne napráskal. Chvíli pozorovali dům a teď, když viděli, že se někdo vrací, tak chtěli dovnitř. Netušili v jakém stavu Mečík je. To zjistili teprve v momentu, kdy v jeho kapse našli zbytek balíčku s bílým práškem. To jim stačilo na to, aby si zavolali pomoc a celý náš dům nechali prohledat od půdy až po sklep. Už se viděli, jak kromě podvodů odhalí i podloudnou dílnu výrobců pervitinu. Tu sice nenašli, ale našli jiné věci a bylo jasné, že s naší církví to od teď půjde z kopce. My jsem ale v té době stále ještě seděli pod Petřínem a o tom co se děje na Chodově neměli nejmenší tušení.

 

XLIV.

 

„Musíme taky vymyslet, kam půjdeme spát.“, řekl jsem unaveným hlasem v momentu, kdy se začalo šeřit. „Můžeme zůstat na Újezdě…v klubu…to je nonstop.“, navrhl Mrázek, ale Petra s Yvetou se na něj podívaly odmítavě: „To ne.“, řekla Petra rezolutně. Pak se zamyslela: „A poslouchejte, co je s Pavlem? Neměli bysme ho zavolat? Ať jde za náma?“, zeptala se všech. Yveta ale odhodlaně zavrtěla hlavou: „Ten je jedinej, kterej o ničem neví a v ničem není namočenej…Když ho chytnou s náma…bude mít problém.“-„Nás nechytnou…Bůh je veliký.“, řekl nahlas Mrázek a posléze dodal již rozumněji: „Jasně, nebudem do toho tahat nikoho dalšího.“-„A kam teda půjdeme spát?“, vrátil jsem hovor na původní téma, které jsme pořád nedořešili.

 

„Můžeme spát u rodičů na chatě.“, navrhl Borůvka. To se u obou děvčat setkalo se lepším ohlasem, než původní návrh na sezení v nonstopu u piva až do rána. Přesto to ale nebyl moc dobrý nápad: „Jak se tam dostanem? Auto ani neškytne, má v tahu baterku… Pěšky asi nedojdeme.“, řekl jsem smutně. Na to Borůvka přikývl: „No, možná bychom došli…tak po třídenním pochodu.“ Pak se podíval na Petřiny jehlové podpatky a dodal: „Nebo taky nedošli.“ Jediný konstruktivní návrh nakonec jako vždy dala Yveta: „Tak koukejte, vlastně nevíme, co se děje, půjdeme spát k Vendulce a ráno ji pošleme na Chodov, aby zjistila, jak to tam vypadá.“ Tato varianta byla přijatelná pro všechny a tak jsme společně vyrazili za Vendulou.

 

Z našeho příchodu neměla Vendula s holkama zvláštní radost. Znamenalo to zrušit zákazníky na večer i na druhý den a to byla díra do rozpočtu. Nicméně chápala, že nás nemůže vyhnat, zvlášť když ji Yveta vylíčila zoufalost situace, ve které se nacházíme. A tak jsme mohli usnout spravedlivým spánkem a zaslouženě si odpočinout před dalšími, na nás čekajícími, katastrofami.

 

Následujícího dne vyrazila Vendula hned časně ráno na výpravu na Chodov. Vlastně jsme ji vyhnali bez snídaně, neboť jsme byli nedočkaví nových zpráv. A tak zatímco Vendulka šla na špionáž, my ostatní jsme seděli a jedli čerstvé housky k snídani, které nám přinesly její holky. Měli jsme přitom dost času rozjímat o našem problému, začínajícím se ve světle plného žaludku jevit poněkud méně hrozivě: „Ono se třeba zatím ještě neděje vůbec nic.“, uvažovala Yveta a od pusy ji odpadávaly drobky.

 

Samozřejmě náš relativní klid neměl mít dlouhého trvání. Ještě nedolouskala Yveta poslední housku a zazvonil ji mobil. Byla to vyjukaná Vendula: „Yvi, tady nikdo není, fakt.“ To Yvetě nestačilo: „Jak není? Kde je Pavel?“-„Tady jsou zamčený dveře, zapečetěný policejní nálepkou. Pavel tu není a není tu vůbec nikdo kolem…“, odpověděla rychle Vendula. Zřejmě se rozhlížela, jestli se přece jen někdo odněkud neobjeví. Pak začala znovu mluvit: „Yvi, asi byste měli zmizet…Pojedu teď domů, co když mě odněkud sledujou a půjdou za mnou?“ Yveta něco nesrozumitelně zamumlala a vypnula telefon. Pak se mrkla na nás, co jsme seděli kolem stolu: „Musíme pryč, na Chodově už byla policie, Mečík se ztratil.“

 

A tak za další dvě hodiny jsme seděli opět na lavičce pod Petřínem zhruba ve stejném stavu jako předešlého dne. Byli jsme moudřejší jen o to, že se pod námi skutečně prohýbá větev. Nebo možná, ještě spíš, že ta větev už praskla a my z ní teď padáme.

 

XLV.

 

Yveta analyzovala naší situaci: „Mohlo by být daleko hůř. Teď máme alespoň ještě peníze na účtě…“ To jsme odkývali, ale zvláštní nadšení z toho v naší skupině nepanovalo. Borůvkovi zazvonil telefon. Jeho otci bylo podezřelé jednak to, že nepřišel domů a jednak, a to možná ještě daleko víc, že ho už po ránu hledala doma policie. Petrovi se dostalo otcovského poučení o tom, jak se má chovat a samozřejmě přišla i otázka, na kterou nemohl dát kloudnou odpověď, neboť otce zajímalo co Petr provedl, že ho hledá policie. Když domluvil, tvářil se Borůvka vyloženě nešťastně a prohlížel si svůj telefon: „Co budeme dělat?“, zeptal se hlasem, ze kterého zaznívalo zoufalství.

 

Obvykle s inteligentním nápadem, jak se dostat z bryndy, přicházela Yveta. Dnes se ale zdálo, že i její myšlení zahalila mlha a když viděla Borůvkův telefon, řekla jenom: „Vypni to…a vyndej z toho kartu…Všichni musíme vypnout mobily…můžou nás podle nich najít.“ Mlčky jsme splnili co chtěla a sledovali jeden druhého. Mrázek držel v ruce růženec a potichu se modlil, Petře to zjevně lezlo na nervy a nervózně obcházela kolem lavičky. Čas od času se zastavila, změnila směr obcházení a s blesky v očích pokračovala ve své činnosti. Nevypadlo z ní jediné slovo.

 

Dole na ulici jezdily tramvaje a svým cinkáním rušily naší pohřební atmosféru. Sledovat lidské hemžení mě vyloženě rozčilovalo. Tu a tam někdo z těch, co tu venčili psy, mrkl na skupinku na lavičce a mě připadalo, že každý z těch lidí na nás půjde přivolat policii. Jemně jsem strčil do Yvety: „Vyberem ty peníze z banky? Ať máme s čím zdrhat…“-„Kam chceš zdrhat?“, zeptala se mě. „Nevím.“, přiznal jsem se. „Třeba se můžeme někde ukrýt, snad máme dost peněz, abychom s nima přežili…“-„A jak dlouho se chceš skrejvat?“, zeptala se Yveta. Chvíli mlčela a pak pokračovala: „Můžeme se ukrýt na půl roku, nebo rok, ale jakmile nám dojdou peníze, tak nás stejně chytnou…A chceš žít pořád na útěku? Spát pokaždý někde jinde?“, podívala se na mě. „A co teda? Půjdeme se sami udat? Čím dřív nás zavřou, tím dřív pustí…“, řekl jsem. Při slově udat, začal Borůvka šílet: „Nemůžu do vězení, mám hodiny, musim odučit tenhle semestr…základy použití počítačů.“ Petra ho propíchla očima: „Ty jsi snad blázen, ty to nechápeš? Jaký hodiny? Jakej semestr?“ Borůvka začal naprázdno polykat, pak se podíval Petře do očí a řekl: „Promiň, já už toho mám asi dost, nezvládám, nezvládnu to.“ Petra na to neřekla ani slovo a dál pokračovala ve svých kolečcích kolem lavičky.

 

Yveta si promnula nervózně ruce: „Nechci se jít udat… Musíme prostě pryč.“ Jak prostě řečeno. Všichni jsme na ní upřeli pohled, ve kterém byla otázka, co si vlastně pod pojmem pryč představuje. „Prostě pryč…za hranice, odtud…“, upřesnila. Vydechli jsme. To byla varianta, která nikoho z nás nenapadla. Mrázek poprvé od okamžiku, kdy jsme usedli na lavičku, přestal odříkávat modlitbu a zvedl oči: „Jako bibličtí poutníci? Šířit víru u pohanů?“ Nikdo mu na to neodpověděl. Jen Yveta se pomalu zvedla: „Počkejte tu na mě. Jdu vybrat peníze, zjistíme kolik máme…A co s tím můžeme dělat.“

 

Čekali jsme mlčky asi dvě hodiny. Yveta se stále nevracela, Mrázek se opět modlil a Petra konečně přestala obcházet a sedla si. Borůvka něco drmolil sám pro sebe a zřejmě ani nevnímal okolí. Nakonec se Yveta vrátila. Byla tak rozčílená, že nemohla skoro mluvit. Mrskla na zem kreditní kartou a zadupla ji botou do písku: „Účet je zablokovanej…nemáme ani korunu.“, řekla otřesnou zprávu, kterou jsme tak nějak začali očekávat v momentu, kdy rozdupávala kreditku.

 

„Tak tím jsme vyřízený…Půjdeme se udat?“, zeptal jsem se aniž bych čekal nějakou odpověď. Pak jsem mluvil dál: „Každej z nás bude mít nějaký peníze na svým účtu….Když je vyberem…Myslim peníze, co jsme si dělili jako odměny.“ Yveta jen zavrtěla hlavou: „Pár kaček… Možná tak na vlak….na jídlo.“ V tom momentu se probral ze svého drmolení Borůvka. Vstal z lavičky, beze slov zašmátral v kapse a vyndal krabičku s cd diskem: „Nemůžu jít do vězení…“, řekl jenom a podal ji Yvetě. Ta si disk prohlédla, ale nechápala o co jde. Několikrát ho otočila v prstech a tázavě se podívala na Borůvku. „To je ten program… Ten co si říkala, že mám zničit…Já si ho nechal vypálenej…Někde to spustíme…Budeme mít peněz kolik chceme.“, řekl.

 

„Ty to máš u sebe?“, zeptala se stále ještě mnoho nechápající Yveta. Borůvka ji vzal disk z ruky: „Bylo mi to líto vyhodit…“-„Kde se to dá použít?“, optal jsem se. „Kdekoliv kde je připojení k internetu.“, odpověděl Petr a strčil si disk zpátky do kapsy. Naše tragická situace se začala jevit v trochu lepším světle.

 

Yveta vzala Borůvku za rukáv: „Dole je internetová kavárna, jdeme tam…Bude to stačit?“ Petr kývl a udělal krok směrem, kterým ho vlekla. Za několik minut už mechanika počítače v kavárně začala chroustat naše cédéčko a Borůvka se jen spokojeně díval na monitor: „Pracuje to úplně samo.“, pochvaloval si. Yveta si sedla vedle něj a pomalu usrkávala kafe ze sklenice, kterou ji přinesla číšnice.

 

XLVI.

 

S penězi na účtu, který je pro policii nedosažitelný, se samozřejmě prchá snadněji, než bez nich. Problém ovšem nastal v momentu, kdy jsme se rozhodovali o tom, kam vlastně zmizet. Obnos, který jsme ve Švýcarsku vybrali, nám dával celkem široký prostor pro rozhodování. Nicméně Yveta nakonec řekla rezolutně: „Odmítám cokoliv riskovat, zítra odlétáme na Solné pobřeží.“ Vytřeštil jsem na ni oči: „Proč tam, proboha?“ Podívala se na mě způsobem naznačujícím, že pochybuje o mé inteligenci: „Odtamtud nás už nikdo zpátky nedostane, nechápeš?“

 

Mrázek byl tou myšlenkou nadšený: „Budeme šířit křesťanství mezi nevěřícími.“, jásal a vydrželo mu to celou cestu letadlem. Petra bylo skleslá. Představovala si trochu jiný druh exilu, než pouštní zemi s pochybnými zvyky. Nadšení neprojevoval ani Borůvka. Tedy až do momentu, než jsme mu s Yvetou připomněli, že může žít buď v poušti nebo ve vězení. A Yveta nakonec celou věc viděla jasně: „Časem se všechno uklidní…A na všechno se zapomene.“

 

První problém po příletu na Solné pobřeží začal hned na letišti. Nikdo z nás neuměl arabsky a policisté nechápali, že zde chceme žádat o politický azyl. Také nám chyběla víza, což byl poměrně podstatný nedostatek a obtloustlý Arab, který policistům velel, to zjevně pokládal za důkaz naší příslušnosti k celosvětové teroristické síti. Nakonec se přeci jen našel jeden z uniformovaných mužů, rozumějící alespoň angličtině. Yveta jí vládla také, sice jen v padesáti slovech, ale to bylo pořád více než kdokoliv z nás. A tak bylo vyjednávání na ní. Asi po třech hodinách vzrušeného hovoru se k nám vrátila a přinesla nějaké formuláře. Měli jsme je vyplnit a pak čekat dál, co se bude dít.

 

V hale jsme tak strávili celou noc až do dalšího dne, kdy by se náš osud zřejmě naplnil a byli bychom posláni zpět, kdyby kolem poledního nezačal na letišti shon a ve tři odpoledne nepřijela limuzína. Netušili jsme, co se děje, ale nechtěli jsme se nechat od policistů odehnat stranou. To bylo také jediné štěstí, neboť na inspekci letiště spolu s ministrem letectví přijel osobně prezident. Nikdo z nás ho jako prezidenta neznal, byl to prostě Abduláh, kterého jsme znali z Prahy. Mrázek ho uviděl jako první a prodral se mezi policisty, když nás míjel. Zasáhl velký černoch z prezidentské ochranky. Uchopil ho za obě ruce a chtěl mu nasadit pouta, ale v tom momentu se Abduláh otočil. Jeho překvapení neznalo mezí a z letiště jsme už jeli prezidentskou limuzínou.

 

Dnes je to všechno za námi. Abduláh nám přidělil jeden z prezidentských paláců uprostřed pouště. Zde je ten pravý klid, kde může Mrázek rozjímat o Bohu a Borůvka stavět počítač, pomocí kterého snad jednou ovládne celý svět. Yveta nakonec dostudovala psychiatrii. Nebylo to sice na Karlově universitě, ale pro účely lékařské praxe na Solném pobřeží to dost dobře postačovalo. Uplatnila se i Petra se svým režijním talentem, neboť zde začala natáčet filmy a Solné pobřeží se jimi proslavilo na několika filmových festivalech.

 

Nakonec jediný, kdo nenašel žádnou náplň pro svůj nový život v této zemi, jsem byl já. Dlouhé hodiny jsem chodil po chodbách paláce, zahradami, kde stříkaly vodotrysky, poslouchal zpěv ptáků v oáze a nevěděl, co dělat. A tak nezbylo nic jiného, než začít psát tuto knihu, abych v ní vysvětlil všechno k čemu došlo. Vím, že jsme byli označeni za podvodníky, ale každý, kdo dočetl až sem musí uznat, že tomu tak není. Všechno vlastně byla jen nešťastná souhra náhod.

 

O Mečikovi jsem se později doslechl, že byl poslán na detoxikační léčbu do Červeného dvora. S financováním naší církve neměl nic společného, takže se vyhnul soudu a vězení, nicméně léčbě drogové závislosti neunikl. V jednom z četných záchvatů, kdy již myslel na smrt, nedostane-li dávku pervitinu, se mu zjevil Bůh. Zanechalo to na něm hluboké stopy. Jakmile byl propuštěn z léčení, odešel do kláštera, kde se stal mnichem a rozjímá o tom, jak odčinit své hříchy. Spí v nevytopené cele, mrská se důtkami a jí jen jednou denně. Místo piva pije vodu a pomyslí-li jen na pervitin či alkohol, přikazuje si přísný půst. S pomocí honorárního konzula Solného pobřeží v Praze jsme se ho pokusili z kláštera vyreklamovat a vyjednat mu odlet. Odmítl to. Věří, že našel svoji vlastní cestu k Bohu.

 

Vendulka a její holky provozovaly svoji živnost ještě nějaký čas, než se policejní smyčka zatáhla a do bývalého Mrázkova bytu přišla šťára. Znamenalo to pro ní konec klidného života ve vlastním podniku a dnes ji lze potkat zase u Národního divadla, stejně jako dříve.

 

Tuto knihu posílám do České republiky, aby pravdivě popsala naše osudy a očistila nás od hromady lží, které přinesl bulvární tisk. Z republiky Solné pobřeží se loučím a přeji vám hezkou dobrou noc.

 

KONEC     

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

   

 

 

 

  

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                               

 

 

 

      

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---