Kostelní úvaha...

Na ochozu mne sluníčko hezky hřálo do zad...

V úzkém pruhu světla, ve zvířeném kostelním prachu,
vzpoměl jsem si na tě, Johane Sebastiane Bachu.
Za zvuku tvých znělých fug a tokát, počala má mysl opět svěže tokat;
pozorujíc' po zdech dílo malíře, sesmolil jsem, v hloubi duše, pojednání o víře.
Jsa ohromen lepým zvukem sto let starých varhan,
do myšlenek o životě byl jsem náhle zabrán.
Ač jsem levým ateistou, chtěl bych v dobrém Víře popřát,
aby mnohé z dítek vůkol, chtělo nebi sluchu dopřát.
Cílem snahy Víru vštípit, mělo by být v pokoře,
skrze sebe věřit v druhé, potom až v ty nahoře.
Nezbývá, než směle doufat, že až dítka dostanou se do let,
nebude je jejich víra, v sebe sama, zase tolik bolet.

---