NETYPICKY V MINULOSTI

Když mne sídlištní vynálezce pan Pokustón pozval na výlet do minulosti, tak jsem mu moc nevěřil. On to však myslel vážně a o jedné sobotě přijel před vchod se speciálně upraveným automobilem, v němž bylo velké množství obleků a oděvů z různých historických období.

„Račte nasedat! Výlet do minulosti začíná! Budete řídit a já budu ovládat počítač,“ sdělil mi.

„Já nejsem zrovna moc dobrý řidič. Abych nepřejel nějakou historickou postavu,“ sdělil jsem mu.

„Nebojte se! To zvládnete. Hlavně to auto musíte rozjet a jet s ním nějakou dobu na plný plyn. Já vám včas řeknu, kdy budete brzdit.“
„Hlavně, když vám to auto brzdí. To moje dost často nebrzdí. To bude asi špatnými brzdami, ale já je ani nemůžu najít.“

„Teď se soustřeďte na jízdu do minulosti. Pořádně to rozjedeme potom dálničním obchvatu, co se staví nedaleko sídliště.“
„Ale po něm se ještě nesmí jezdit. Minule mě tam honil policista pan Houkačka. Možná bych mu ujel, ale ono se mi rozpadlo auto a kola se mi zakutálela do všech světových stran.“
„Tak to se nám nemůže stát. Jedeme rovnou k té dálnici!“ vyhrkl pan Pokustón a já jsem sešlápl plyn od plynu.

 Namířil jsem si to tedy rovnou k již postavenému úseku dálnice, což však pana Pokustóna poněkud vyvedlo z míry.

„Já jsem nemyslel doslova, abyste jel k té dálnici rovnou,“ vysoukal ze sebe, když jsme vjeli vchodem do stadionu a druhým na jeho opačné straně zase vyjeli. Přitom jsme trochu narušili jakési atletické závody, což nesli závodníci i diváci dost nelibě.

„Za chvíli tam budeme. Jen přejedeme támhle tu louku,“ řekl jsem.

„Počkejte! To je golfové hřiště!“ vyjekl pan Pokustón.

„Buďte v pohodě. Já se jamkám vyhnu,“ sdělil jsem mu.

Na hřišti nastalo při našem průjezdu velké pozdvižení a golfisté se změnili v rozkřičené sprintery na sto metrů. A tak jsem zvýšil rychlost. Záhy zůstalo hřiště za našimi zády a dálnice se objevila před námi.

„Tady to rozjeďte na plný plyn! Rychlost nám pomůže překonat časovou bariéru.“
„Za námi jede bagr,“ řekl jsem.

„Toho si nevšímejte. Tomu ujedeme!“

„On ale jede nějak rychle.“
„To se vám zdá.“
„Jejda. On se nějak rozpad a teď je z něho policejní auto!“ vyhrkl jsem. A přitom mi došlo, že v něm sedí policista Houkačka, který po návratu z krizových oblastí světa trpěl maskovacím syndromem. Jeli jsme s větrem o závod a s houkajícím policejním vozidlem v závěsu.

„Ještě deset vteřin a začneme se přesunovat!“ vykřikl pan Pokustón. A vskutku se tak za okamžik začalo dít. Kolem automobilu se počalo vytvářet bílé světlo, přičemž pan Pokustón křičel radostí a já zase strachem.

„Dupněte na brzdy!“ zařval za chvíli a zároveň upřeně hleděl na monitor. Sešlápl jsem tedy pedál od brzd a světlo začalo mizet, načež vůz opět jel po zemi. Automobil se mi podařilo zabrzdit, ale ten ještě předtím předkem narazil do jakési velké hromady čehosi.

„Kde to jsme?“ zněla má otázka.

„V pravěku!“

„A sakra. To jsem ještě opravdu na světě nebyl,“ pronesl jsem vyděšeně.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI