Z poetické urny (2)

1. Po špičkách přišla myšlenka - jindy se řítí jak splašení koně po aviváži halenka tu voní na balkóně a jakoby se přimlouvá ať znova obléknu ji v ní líbím se ti - já to vím a kolem bílé mraky plují 2. Zakrýváš rozpaky - já přesto vím co cítíš mám žízeň - ty taky tak proč se nepřiblížíš? jsou rána soumraky kdy v dešti štěstí padá /či slunci libo-li/ leč chutná po soli - a slzy nemám ráda 3. Za všechno děkuji i mnohdy za to málo schoulené do dlaně že směla jsem to krást za matku - řeknu jí už sotva co se stalo - ztracená do ticha je živá - chce mě zmást za otce děkuji za facky za poklesky snad jich moc nebylo - žel život má svůj řád za bráchu za lidi co s nimi je mi hezky za teplo náručí co nedovedly hřát za víru děkuji že ještě konce nemá můj život - za tebou že cestu najdu včas za tebe děkuji tvá ústa dosud němá tisíckrát nezradí ne - netřeba mi hlas lehce se s nadějí prochází pod hvězdami když bělmo pod víčky jezerem stane se Měsíci pohaslé panenky bloudí samy za všechno děkuji co vítr odnese ... 4. Kolikrát zamrzí že nebylo dost světla že zhasla pochodeň už cestou do světa kolikrát rozezlí že mnohá nerozpletla klubka jsem co druhý tak snadno rozplétá kolikrát udiví proč často lámou hole při prvním selhání nosiči důvěry kolikrát zabolí černý stín v duši holé kolikrát zabije transfúze nevěry kolikrát smím ti říct prosím tě vrať se zpátky když stěny zateplí okamžik radosti kolikrát - kolikrát svých myslí kolovrátky spřádáme absenci ztracených žádostí kolikrát kolikrát ... 5. Po noci den kdy hvězdy spí - už zhasly je se svým sluncem navlas stejně krásný - tím jedním - vzácným nad jiné Hádanka snadná? Jak by ne! 6. V zásadě s nadějí se vracím v známá místa ještě mi dopřejí žár slunce taky stíny slunce mám raději a když se na déšť chystá obnažím ramena nechť smývá staré viny Jsou noci nespavé ač nebylo v mé moci za všechno splatit daň čím kletba rodu kvílí myšlenky toulavé a srdce svírá pocit že není cesty zpět když jsme se narodili Černá či bílá tvář co na tom záleželo? když housle zazněly či kovadliny hlasy den co den pod polštář nos skrýval bradu čelo a stejně zradily ho ebenové vlasy Neznámý prapraděd praprapraděda synem po otci černá noc po matce své den bílý jsem bílá napohled a žiju v světě jiném krev značně ředěná leč srdce plné síly 7. Už jenom pavučina v rámu tam kde ještě včera byla okenice namísto záclony - snad aby neubylo světla k půlnočním hrám se chystá do třetice můra co do světnice vlétla je teplo nad plamenem už ztichl vítr ani průvan není přilétá druhá přímo k ní a jedna druhé v okouzlení rituál lásky předvede až pavučina zachvěje se v rámu vzpomínkou na plyš pavoučího těla když osiřelá čeká rozednění 8. Z čeho mi rázem tolik tklivo? mám kapky soli na halence zazpíval známou melodii nesla se vzduchem něžně tence stiskla jsem puntík s písmenkama a do očí mi svitlo světlo světýlko malé - nejsem sama už dlouho dlouho nepřilétlo aby mi cosi připomnělo co zdálo se že vyhořelo co zůstalo a chtělo žít Z čeho mi rázem tolik tklivo? že by se láska porouchala? proč byla tam kde neměla jsem a proč jsem tolik milovala? zadřel se písek mezi koly co osudem mým zatočila? víc od tebe jsem nedostala než příslib - dodnes moc to bolí a znova se mi připomnělo že nebylo co tolik chtělo že nesmělo co mělo být 9. Pěšáci ve mně vzbudili se k ránu a generálu chtěli srazit vaz je samolibý nepřipouští "kdyby" komandant směšný: raz dva raz dva raz ... páchne tu síra střelbou z malorážek přes oblak prachu hvězdy nevidím sevřená prsa mokré oči nářek raz dva raz dva raz ... - se mi protiví! 10. Důlek v tvém polštáři k otázce svádí: Kdo koho miloval? Kdo koho zradil? Na mysl útočí "důvěra" dneška: Tu jamku hloubila čí hlava těžká? Beze stop po vlasech a po líčení o kráse nedá se mluvit - už není ... Výměnou za lásku čas pro zpestření 11. ("Kráčíme životem veskrze po cestách kamenitých. Občas některý z těch kamínků pod svýma nohama zvedneme, na chvíli zahřejeme v dlani, a přitom z nich ve svých srdcích skládáme pomyslnou mozaiku nesplněných snů a přání ...") Někdy to zabolí když mysl donaha tě svléká a vášeň zběsilá cévami valí se jak řeka vím neznáš odpověď však nechceš slyšet jinou ne nikdy ale teď schoulit se pod peřinou a skoro ještě rukou dětskou se dotýkat mé kůže zkusit to jednou s dívkou hezkou? ne! miluji jen muže /jí, s díky za noční vyznání/ 12. Za trochu snění směním se dej mi je potom změním se a z čisté vody vsáklé v zem spolu se lásko opijem za trochu snění zaplatím snem realitu nevrátím byť pohár byl vždy po okraj prohrábni struny mě a hraj za všechno co se smělo stát zůstaňme vděčni jednou snad bude nám dáno pochopit lépe než žít že bylo snít

---