Posel či sedlák?

Hlavou mi projíždí pochybnosti, zda jsem se měl naverbovat. Snad jsem udělal dobře. Nebo jsem měl zůstat na statku a založit si rodinu?

Ujíždím na svém hnědákovi na západ a vychutnávám si přírody. V tom mi cestu zastoupí dívka nádherná jak červánky. Oslnila mě jako slunce, jež se odráží od kapek rosy. Má tmavé dlouhé vlasy táhnoucí se po zádech, které hned na první pohled upoutají.  Štíhlá jako proutek, oblečená jako víla, přímo radost pohledět. Ňadra se jí rýsují pod průsvitnou košilkou a já od ní nemohu odtrhnout oči. Zamává mi a ztrácí se mi mezi stromy. Vydávám se za ní. Nestíhám ani seskočit a začínám se dusit. S vykašláváním krve se probouzím ze snu.

Sklání se nade mnou doktor. Příjemným hlasem mě utěšuje, že to přežiju. Stále oslněný snem si plně nevybavuji, co se stalo. Postupně se mi však myšlenky vrací a začínám si uvědomovat, co se odehrálo. Projížděl jsem lesem s depeší, když mě zasáhl do ramene šíp. Jen se štěstím mi nezasáhl nic důležitého a podařilo se mi uniknout pronásledovatelům. Na Hrad jsem dorazil už skoro v bezvědomí ze ztráty krve. Hlavou se mi pořád honí myšlenky o té dívce ze snu. Mysl se mi již plně rozjasnila a já se rozhodl onu neznámou ze snu hledat. A když ne ji tak ji podobnou a konečně se usadím. Život vojenského posla není nic pro mě.