Semínko

Z květu ho vítr sebral.
Z květu vyčerpaného a slabého.
Z květu, který splnil svůj úkol.

Z květu ho vítr sebral a nesl ho na křídlech a jemně s ním pohupoval, sem a tam, jak v kolíbce, jak na vlnkách na moři.
Ani nevědělo jak. Najednou se ocitlo na překrásném místě - vyhřívaly ho sluneční paprsky, měkká půda ho živila svou něho a láskou. Vidělo kolem sebe jen krásu. Zelené stromy, žluté a bílé květy, starší a silnější příbuzné. Rozhlíželo se do dálek a celý svět byl tak krásný, tak dosažitelný.

A ono se tetelilo štěstím kapek vody, chladivého vánku, sladkých hodů.

A pak přišel podzim. Slunce zakryly mraky a vánek se změnil ve vichr. Životodárná vláha v ničící povodeň. Odplavila všechnu láskyplnou půdu a objevil se tvrdý a studený kámen.

Vítr ho bičoval a lámal s každým poryvem. Krásu a sílu, kterou zpočátku křičelo do světa, vystřídal řev a bolest. Přesto se ale drželo.

Pomalu ale, pomalinku, jako když padá večer na zem, mu docházely síly. Nemělo se o co pevně zachytit. Řev z nebes ho trhal. Nemělo z čeho čerpat sílu.

Usychalo.
Umíralo.

V zimě mrzlo a poslední síly z něj unikaly v podobě ledových slz, které nikdo neslyšel, protože milosrdně spadly do měkkého sněhu. Padaly příliš dlouho...

Silnější mu šeptali a naléhali na něj: Běž pryč. Uteč z tohoto žaláře. I jinde najdeš sílu a něhu a měkkou půdu.

Ale ono jen mlčelo.
A umíralo.

Nechtělo.
Nesmělo.
Nemohlo.... pryč.....

A čas plynul. Slunce žhnulo. Nehřálo. A vedle dopadala další a brala mu poslední záchvěvy života.

Bylo odsouzeno k záhubě.

Nedostalo šanci pro lepší život.

Snad.... v tom příštím.