Souboj

Pod rouškou tmy přeběhla kočka, jejíž srst odrážela záři měsíce. Město spalo a lidé snili o svých přáních a touhách.

      Ulicemi procházela postava zahalena do černého pláště a tváří ve stínu kápě. U boku se jí pohupoval obouruční meč, který naznačoval, že je to bojovník. Neříkal nic, jen šel a jeho kroky nebyli slyšet.

      Došel až na konec města a tam ho pozoroval vlk tak bílý, že to vypadalo, že září. Ležel na okraji skály a zelenýma očima ho pozoroval. Nebyl však sám… Zpoza stromu vystoupila postava oděna do dlouhého bílého pláště, na rameni se jí pohupoval toulec s šípy a v rukou držel slonovinový luk. Bílý bojovník přistoupil k vlku a pohladil jej po hlavě.

      Černý bojovník se zastavil a cítil, že jej někdo pozoruje. Pomalu se otočil a zpříma pohlédl na dvojici v bílém. S malým náznakem zaváhání vyndal z pláště sošku vlka a obalil ji temnotou a pak ji vdechl život. Najednou stál přede všemi černý vlk s krvavě rudýma očima. Té noci to byl poslední tvor, který viděl co se stalo.

      Stáli proti sobě dva zcela odlišné páry a přeci je něco spojovalo Úděl, jenž jim byl určen již před stoletími. Na tuto chvíli je tak dlouho cvičili, ale bylo to těžší než si mysleli. Jeden z nich spatří měsíc naposledy.

      Všichni vstoupili na louku, kterou osvětloval měsíc, jejich jediný přítel a stvořitel. To co nastalo se obešlo beze slov. Jediné co proťalo ticho bylo zavití vlků, když se proti sobě vrhli. Nastal lítý boj.

      Bílý bojovník střílel zářící šípy rychleji než oko stačilo postřehnout. Černý je odrážel mečem a snažil se postupovat dopředu. Vlci si skákali po krku a brzy byla jejich srst zbarvena rudou krví a mordy jim naplnila její sladká chuť.

      Konečně se bílý bojovník trefil. Zasáhl černého do levého ramene. Vše se najednou odehrávalo strašně pomalu.

      Černý padl zády na zem a boj mezi vlky ustal. Bílý bojovník poklek před černým a chtěl mu dát poslední ránu z milosti, avšak černý jej s plným odhodláním sekl do krku. Bílý se ve smrtelné křeči a chroptění svíjel v bolestech, černý však neukončil jeho trápení, dokonce ho se samolibým úsměvem pozoroval.

      Bílý vlk přiběhl za svým pánem a s bolestí v očích s ním zůstal dokud nezemřel…