Zima

   Byla noc a na liduprázdném náměstí, ozařovaném nažloutlým světlem pouličních lamp, stojí jediná postava. Právě se začala probíjet hradbou sněhových vloček. Pomalu se blížila k prostředku náměstí kde stála monumentální kašna, ale voda z ní byla už vypuštěná.

     Oné postavě bylo už konečně vidět do tváře. Byla to pohledná, rozesmátá dívka. Na sobě měla bílý zimní kabát, jehož límec ji chránil před ledovým větrem, k tomu bílé kozačky po kolena, obroubené bílím kožíškem a bílou sukni. To vše propojovaly bílé legíny. Vše, oblečení, rozevláté vlasy, styl chůze, připomínalo ledovou královnu, tomu ale odporoval její nádherný úsměv.

Ten úsměv patřil pouze jedinému člověku. Patřil chlapci, který se právě vynořil za rohem kostela. Kráčel rychle protože už se na ni těšil. Byl oblečený v černé zimní bundě, tmavých džínech a kolem krku měl dlouhou černou šálu.

     Byl pohledný a veselý, ale v jeho pohledu bylo něco nečitelného. Oči mu jen zářily jako hvězdy na tmavém nebi a na ústech měl, dech beroucí, úsměv.

Jejich noční setkání mělo speciální důvod. Za prvé byly Vánoce, a za druhé měli výročí jejich setkání. Konečně se k sobě dostali. Na uvítanou se políbili. Poté co se od sebe odtáhli opět se políbili. Jejich setkání nepotřebovalo, či snad nemohlo mít slov?!

     Pomalu se vydali, ruku v ruce, ke kostelu. Bylo zvláštní že v okolí kostela bylo tak málo lidí.

     Naše dvojce, jmenovali se Jasmin a Robin, již dorazila k obrovským dvoukřídlém dveřím kostela. Robin vzal za kované klepadlo, dveře se pomalu a ztuha otevřely. Když Jasmin vcházela do kostela tak se jí na vlasech roztančily odlesky ze spousty svíček kterými byl kostel poset. Lidé zapalovali svíčky, aby svěřili Bohu svá přání a problémy.

Jasmin se pomalu vydala hlavní chrámovou lodí k oltáři. Robin šel za ní a kochal se tou čistou krásou. „Andělskou“ dívkou, která šla před nim a jejíž obrys byl ohraničen barevným světlem z vitrážového okna.

     Společně se posadili do jedné z lavic. Jasmin se na Robina usmála tak, že kdyby neseděl, určitě by se mu podlomila kolena.

     Oba si sundali bundy, které Robin odložil vedle sebe.

     Tiše tam oba seděli, Robin objal Jasmin kolem pasu a Jasmin sepjala ruce aby se pomodlila. Tak to vydrželi alespoň deset minut. Poté se k sobě otočili.

     Jasmin se natáhla k bundě a Robin jí ji obratem podal. Vyndala z ní malou červenou krabičku ovázanou žlutou mašlí. Jasmin ji Robinovi podala.

     Robin krabičku rozbalil a v ní ležela dvojce stříbrných holubic, které byly propojeny křídly. Nevěděl co říct.

     „Díky ty jsou vážně krásné“ řekl a potom jí políbil.

     Vyndal krabičku ze své bundy. Jeho krabička byla modrá se stříbrnou stuhou. Když ji Jasmin podával tak v ní něco zachrastilo. Jasmin se usmála jako malé dítě u vánočního stromečku. Rychle si ji od něj vzala a rozvázala mašli a strhala papír.

     Po jeho strhání a sundání víčka uviděla že v krabičce jsou rolničky. Pochopitelně nebyly jen tak. Byly svázány do náramku a řazeny, od středu do stran, s tím, že největší byla uprostřed. Druhá část byl náhrdelník. Na něm byla pouze jedna rolnička, uprostřed. Všechny byly stříbrné a vyseli na bílé stužce.

     Jasmin měla obrovskou radost. Mašli s papírem si nacpala do kapsy u bundy. Přivázala si náramek na ruku, ale s náhrdelníkem to tak nějak nešlo. Potřebovala od Robina pomoct. Otočila se na něj, když v tom si všimla jak na ní upřeně kouká. Robin toho okamžitě nechal, ale ona ho stejně viděla. Přivázal jí náhrdelník na krk.

     „Tohle jsem ti dal, abych tě vždycky našel“.

     Robin si už za ten rok co spolu byli zvykl, že Jasmin nemluví, což vůbec nevadilo. Zvilk si.

     Jakmile měla Jasmin náhrdelní bezpečně přivázaný na krku, tak popadla bundu a smějící se vyběhla z kostela. Robin uháněl za ní.

     Jakmile byl venku uviděl ji jak se točí mezi sněhovými vločkami a směje se. Robin na ni vyjeveně z povzdálí koukal.

     Kdyby to bylo možné řekl by , že je spojena se všemi vločkami co kolem ní lítaly a přistávaly jí ve vlasech. Jasmin vždy milovala sníh a vlastně celou zimu. Když ji člověk viděl jít po ulici myslel by si že je ztělesněná krása zimy.

     Náhle se stalo něco zvláštního. Kolem Jasmin se začali točit stříbrné jiskřičky smíšené se sněhem. Robin div udivením neotevřel pusu. Celý vír se postupně zvětšil tak, že Jasmin nebyla vidět. Všude bylo ticho jen roničky chrastily.

     Když zmizely jiskřičky a vločky padly na zem stála před Robinem opět Jasmin, ale nebyla stejná. Její kabát zmizel společně se vším ostatním. Teď měla pouze jednoduché šaty, na ramínka, které padaly až na zem. Pak se jí na zádech rozevřela nádherná křídla pokrytá labutím peřím.

     Takto tam proti sobě stáli, okouzlující andělská dívka a udivený pozemský chlapec.

Robin byl tak ohromen, že nevěděl co říct. Po hodné chvíli, kdy si oba hleděli do očí, k ní najednou vyrazil. Vpadli si do náruče. Oboum padaly z očí slzy. Nevěděli jak dlouho tam stáli v těsném obětí, ale bylo jim to jedno.

     Pomalu se od sebe oddělili. Nechtěli, ale oba věděli, že Jasmin musí odejít. Dali si ještě své poslední políbení a Jasmin roztáhla svá labutí křídla

     Její let byl svižný, ale přesto se zastavila, když byla nad střechami domů. Otočila se směrem k Robinovi a do půlnočního ticha zavolala: „Nezapomenu na tebe“. Poté, už byla vidět pouze bílá tečka na nebi.

     Robin pořád nedokázal uvěřit, že jeho jediná láska odešla. Proto stál na náměstí, až do rána, teprve pak si byl bohužel jist, že se nevrátí.

EPILOG

     Starý pán dopovídal a jeho vnoučata se vzrušeně zavrtěla.

     „ To byla krása“ řekla Sophie.

     „ A co bylo dál“ ptala se hned Juliete.

     „Dál už nic“ řekl dědeček.

     Juliete se, ale nedala: „Setkali se ještě někdy Robin a Jasmin“?

     „Tak to já nevím koťátka moje“ řekl s úsměvem dědeček „ ale vím, že vy dvě musíte jít spát“ prohlásil.

     „Nám se ještě nechce“ sborem protestovaly.

     „Dědeček řekl , že už půjdete spát a já si to myslím taky“ řekla maminka, která se objevila ve dveřích a už zhasínala světla.

      „Ten příběh je pořád stejně krásný, jako když jsi mi ho vyprávěl jako malé“ povídala za dveřmi maminka svému otci.

     „Já vím, že se ti vždycky líbil“.

     „Je škoda, že jsi mi ho vyprávěl jenom na vánoce“ posmutněla.

     „To je, ale jediná doba kdy má své kouzlo“ Oponoval.

      Maminka chtěla něco namítnout, ale dědeček poklepal na hodinky. Maminka se mrkla na ty své.

     „Sakra, vždyť příjdem pozdě do kostela“.

     „Tak utíkejte, já pohlídám holky“ popoháněl jí. Maminka zavolala na manžela, aby taky už šel. Oba vzali bundy a za chvilku byl pod okny slyšet jejich smích.

     Dědeček se posadil do houpacího křesla, které stálo u okna. Do klína si dal dřevěnou krabičku a vyndal z ní nějaký předmět, na kterém se podepsal zub času. Byly to dvě holubice.

Jakmile byl venku uviděl ji jak se točí mezi sněhovými vločkami a směje se. Robin na ni vyjeveně z povzdálí koukal.

     Kdyby to bylo možné řekl by , že je spojena se všemi vločkami co kolem ní lítaly a přistávaly jí ve vlasech. Jasmin vždy milovala sníh a vlastně celou zimu. Když ji člověk viděl jít po ulici myslel by si že je ztělesněná krása zimy.

     Náhle se stalo něco zvláštního. Kolem Jasmin se začali točit stříbrné jiskřičky smíšené se sněhem. Robin div udivením neotevřel pusu. Celý vír se postupně zvětšil tak, že Jasmin nebyla vidět. Všude bylo ticho jen roničky chrastily.

     Když zmizely jiskřičky a vločky padly na zem stála před Robinem opět Jasmin, ale nebyla stejná. Její kabát zmizel společně se vším ostatním. Teď měla pouze jednoduché šaty, na ramínka, které padaly až na zem. Pak se jí na zádech rozevřela nádherná křídla pokrytá labutím peřím.

     Takto tam proti sobě stáli, okouzlující andělská dívka a udivený pozemský chlapec.

Robin byl zaražený, celí rok trávil s… podivným stvořením. V hlavě mu vířily myšlenky které se ne a ne uklidnit. Potom mu v nich vyvstanulo jediné zjištění… nikdo se to nesmí dozvědět.

     Pak, po pár minutách, se na Jasmin podíval se zklamaným výrazem. Obloukem jasmin obešel a vyrazil k domovu. Ani jedenkrát se neotočil. Kdyby ano všiml by si že Jamin leží v slzách na zemi, kdyby se otočil možná by se vrátil a vše by bylo normální. To už nikdo nikdy vědět nebude.

EPILOG