Zrod

Zrod

1

Ardun Horn, paladin a jeden z posledních žijících členů řádu stříbrné ruky, se rozhlížel kolem sebe a ten pohled v něm vyvolal úsměv.Nehledě na to, že poslední útok pohromy na Stromwind napáchal takové škody, přístav města si pořád žil svým vlastním životem a byl v něm pořád stejný provoz,nehledě na denní dobu.Ardun si pomyslel,že tohle je asi naposled,co přístav vidí.

Vstal ze židle a z měšce vyvolil zlatou minci,kterou hodil hostinskému.Ještě jedním lokem dopil svůj korbel a vzal si svůj štít i meč.Sešel dolů k molu,u nějž zrovna čekala na povolení k odplutí lod,jež mířila do přístavu v Northrendu. Ardun měl v plánu na ní být.

Když stál u rampy,zvažoval jestli se mu tam vlastně chce.To jediné,co jej vlastně hnalo byla touha po pomstě za všechny,jež Arthas,nyní vlastně král Lichů,zabil.A nebylo jich málo.Celou jeho rodinu,která žila v Stradholmu,jeho dobrého přítele a učitele Uthera Lightbringera a spousty dalších.Snad teprve tohle mu dodalo silu a vystoupal po rampě do lodi.Dal kapitánovi další ze zlatých mincí za dopravu na místo a odebral se do podpalubí,kde měl svou kajutu.Když za ním zaklaply dveře,opět složil štít i meč a posadil se do malého křesla.Sledoval skrze okno přístav a teprve když se plavidlo dalo do pohybu tak mu bylo jasné, že už není cesta zpátky.Buďto se vrátí jako vítěz,nejlépe s Arthasovou hlavou v ranci,nebo se nevrátí vůbec a jeho tělo roztrhají vlci.Na každý pád věděl,že jeho cesta nebude lehká,ale on,člen řádu stříbrné ruky se jen tak nevzdá a jestli zemře,tak bude mít pořád v jedné ruce štít a ve druhé meč.

Přístav už zmizel z dohledu.Cesta byla započata.

2

„Je tu zima,“to byla první Ardunova slova,když po několika týdnech plavby dorazil do přístavu v Northrendu.Vystoupil z lodi,přátelsky pokynul několika členům posádky,se kterými v hrával kostky a vyrazil prozkoumat samotný přístav.Krčmu našel hned.Neměl sice moc velikou žízeň,ale za ta léta se naučil,že nejvíce se dozví právě teď a kdo ví,možná tu najde někoho,kdo se k němu na cestě přidá. Někoho,kdo je na tom stejně jako on.

V krčmě nebylo moc lidí a hostinský se taky zrovna nepředřel.Ardun se posadil do křesla u krbu a sledoval plápolající oheň.Znenadání si k němu někdo přisedl.Nebylo možné poznat kdo to přesněji je,protože tvář byla zahalená kápí a zbytek do dlouhého pláště.Osoba natáhnula ruce k ohni a Ardun poznal,že je to žena.

„Hledáš pomstu?“zeptala se najednou.

Ardun se ušklíbl. „Co je ti do toho?“zeptal se.

„Protože jinak by jsi tu nebyl,“odpověděla žena. „Nikdo,kdo ve válce nic neztratil sem nepřijde.A ti co sem přijdou,pak mohou ztratit i své životy.Co tě sem přivedlo jiného když ne pomsta?Sláva?Peníze? Dobrodružství?“

Ardun pohlédl na ženu a docela si přál,aby si sundala kápi.Tohle by ji radši řekl do očí,ale řekne ji to i tak. „Jsem Ardun Horn,“pravil. „Jeden z poslední členů řádu stříbrné ruky.“

„Takže paladin,“ přikývnula žena. „A jdeš sem,abys pomstil svůj řád,jestli se nepletu.“

„To se teda nepleteš,“ přikývnul Ardun. „A kdo jsi ty?“

Žena si stáhnula kápi a ukázalo se,že má dlouhé,sněhově bílé vlasy a modré oči,spíše podobné dvou kusům ledu.Tvář vypadala,jakoby dlouho neviděla světlo. „Říkají mi Fearlin,“odpověděla. „Jsem warlock a sem jsem přišla z jiného důvodu než ty.“

„A co tě sem přivedlo?“zeptal se Ardun.

„Poznání,“odpověděla Fearlin. „Poznání tohohle místa a předem zdokonalení sebe sama.“

„A kam jsi se zatím dostala?“zeptal se Ardun.

Fearlin pokrčila rameny. „Zatím nikam,“ odpověděla. „Je zde jenom velice málo těch,kteří by se chtěli vydat tam,kam já chci jít.“Stočila oči k Ardunovi. „K ledové koruně.“

„Chceš zabít krále Lichů?“zeptal se Ardun pobaveně.

„Jestli se mi to povede,tak ano,“odpověděla Fearlin. „Ale nejspíš nemám šanci.A abych ti odpověděla na otázku,kterou máš bezesporu na jazyku,tak tam jdu jenom proto,abych to místo poznala.“

Ardun se ji podíval do očí a pak ani nevěděl proč mu pohled sklouzl dolů k její hrudi,kde na levé straně měla velikou,hrozně vypadající jizvu,jakoby po meči.

Fearlin si všimnula jeho pohledu a místo zakryla pláštěm. „Památka na jednu mou cestu,“řekla. „Prosím,neptej se na ni.“

„Mohu se pokusit ti ji vyléčit,“nabídnul se Ardun.

Fearlin se zasmála. „Já vím že vy paladinové máte léčebné schopnosti,ale věř mi,tohle nejde vyléčit,“ řekla lítostivě. „Budu to mít nadosmrti.Ale neodbočujme od tématu.Ty chceš asi krále Lichů zabít,jestli se nepletu.“

„Co tě k tomu vede?“odpověděl Ardun otázkou.

„Jak jsem řekla ledová koruna,tak jsi hned zbystřil,“odpověděla Fearlin. „Můžeme tam jít dva. Budeme mít větší šanci to přežít,než když půjdeme každý sám.“

Ardun se podíval Fearlin do očí.Ještě když byl teprve učedník,tak mu všichni říkaly,aby nikdy nevěřil warclockům.Sešli z pravé cesty a dali se na černou magii.Nedá se od nich čekat nic jiného než faleš,nebo že tě zradí hned při první příležitosti.On ale potřeboval někoho sebou a znal povídky o warlocích a o jejích moci.Doufal že nepřeháněly.

„Dobrá,“ řekl. „Můžeš se ke mně přidat.“

„Nebudeš litovat,“usmála se Fearlin.

„To doufám,“řekl Ardun.

3

„Cesty se nikdy neberou tam,kam bychom chtěli,“usmála se Fearlin a sledovala od vstupu do jeskyně,jak oblohu bičují blesky a některé se zarazily do zasněžené země kousek od nich,zanechávaje po sobě očouzení sníh a menší kráter.

„Pořád si myslím,že to byla hloupost jít tudy,“zaprotestoval Ardun. „Pokud by sme šli cestou vpravo, tomuhle bychom se vyhnuli.“

„Jenom by jsi byl v daleko větším problému,“ zakroutila Fearlin hlavou a sledovala blesky. „NA té cestě jsou totiž hodně často ogři,ale nějaká divná  sorta.Ačkoli je to divné,tak přemýšlí a taktizují.A vždy jich je až moc i pro tebe.“

Ardun zamručel.Už s Fearlin cestoval skoro dva týdny a někdy jej doopravdy dokázala naštvat,ale nebýt její znalosti Northrendu,tak by už nejspíš vůbec nežil.Někdy by ji doopravdy radši sám zabil,ale spíše byl doopravdy rád,že ji má sebou. „Za jak dlouho to přejde?“zeptal se.

Fearlin pohlédla k obloze,přesněji ke slunci. „Asi za minutu,“odpověděla. „Podle těch blesků by se dal měřit čas.Nikdo zatím nepřišel na to,proč začnou vždy v určitou dobu a v určitou dobu i skončí.Jeden gnóm mi kdysi řekl,že za to určitě může něco v atmosféře,ale spíše ze mě chtě vyrazit pivo za tuhle informaci.“

„Jak dlouho už jsi v Northrendu?“zeptal se Ardun.

„Už ani nevím,“ pokrčila Fearlin rameny. „Hodně dlouho.“Dál mlčela,dokud blesky nepřestaly. „Můžeme pokračovat.“Sebrala ze země svůj batoh s věcmi a stejně tak učinil i Ardun a vyšli z jeskyně. „Někdy si říkám,že bych to měla vzdát a vrátit se domů.Jenom je problém v tom,že můj domov byl zničen a všichni na kterých mi záleželo jsou mrtví.“

„Jak dlouho nám ještě bude trvat cesta?“zeptal se Ardun.

Fearlin pokrčila rameny. „To záleží na okolnostech,“odpověděla. „Ještě dva dny a dostaneme se do jedné trpasličí vesnice.určitě tam budou mít gryphony a s jejich pomocí už to bude jednodušší.“

„A když je mít nebudou?“neubránil se Ardun otázce.

Fearlin jen pokrčila rameny. „Tak nám to bude trvat jenom o něco déle,“odpověděla.

„Už jsem ti říkal,že mě místy přivádíš k šílenství?“zeptal se Ardun.

„Jo,“přikývnula Fearlin. „Ale přiznej si,že beze mě už by jsi byl dávno mrtví a neměl by jsi šanci dotáhnout svou pomstu tam,kam by jsi chtěl.Je ale taky možné,že tu najdeš něco jiného,než jenom pomstu.Možná tu najdeš noví začátek.Vlastně,nový život.Stejně jako já.“

Tón,kterým Fearlin mluvila donutil Arduna,aby pro jistotu uchopil jílec meče. „Nějak ti nerozumím,“ řekl.

„Že tu jde najít víc než jenom pomsta,“odpověděla Fearlin a kráčela sněhem dál. „Dá se tu najít víc než jenom naplnění touhy.Jde tu najít nový začátek života.Když se nad tím tak zamyslíš,tak pohroma toho vlastně dokázala dost a to hlavně svým náboženství.“

„Překroutili víru v posvátné světlo a upravili ji tak,aby vyhovovala jejich záměrům,“řekl Ardun ostře. „Chtěli tak jenom získat fanatiky pro svou věc.“

„Ale fanatiky získaly,“namítnula Fearlin. „A dokázali věci,o kterých se nám ani nezdá.“

„Mě se o nich ani zdát nechce,“zamručel Ardun. „Proč se o tom vůbec bavíš?“

Fearlin pokrčila rameny. „Možná proto,abych ti konečně otevřela oči,“odpověděla. „Kde bylo tvoje světlo,když zemřeli tví blízcí?Kde bylo světlo,když pohroma získávala jedno město za druhým a kde bylo, když padnuli všichni Hrdinové a pouze my zbyly?“

„Ne všichni padli,“namítnul Ardun. „Třeba admirál Proudmoore.“

„Ach ano,“pousmála se Fearlin. „Ne všichni padli.Přesně řečeno.Ale kdo zůstal?Kdo z velkých hrdinů ještě žije?A admirál Proudmoore?Zemřel na ostrove Theramore,když se pokusil opět bojovat proti orkům.Jmenuj nějakého dalšího a já tě mohu ujisti,že už je mrtvý,nebo už je tak dlouho pryč,že už může být mrtvý..Arcimág Anthonidas zemřel v dalaraanu když než sem vtrhla legie.Furion Stormrage je neznámo kde a zjevně už nechce bojovat a od jeho bratra můžeme tak leda čekat to,že nás sem jednou přijde vyhladit sám.Princ Kealtas,jestli se mu povedlo uprchnout z northrendu je patrně někde zalezl a snaží se obnovit zdroj magické síly pro jeho lid a na nic jiného ani nemyslí.

Prober se Ardune.Ideály za které bojuješ jsou jenom chaos,který doposud vypadá jako řád.Můžeš za to vděčit právě tem legendám,které jej drží pohromadě.Ale ty legendy jednou zeslábnou a přestanou tmelit ostatní a chaos se plně projeví.V té chvíli bude veškerá víra ve světlo zapomenuta a lidé budou hledat jiné útočiště u jiné víry.U takové,která co slíbí,to jim dá.“

„Warlock mě bude poučovat o víře?“zavrčel Ardun. „Vy přece ve světlo nevěříte.Nestaráte se o nic,než o svou špinavou černou magii a cokoli jiného,čistého vás nezajímá.“

„Jsme jenom opak jedné mince,“řekla Fearlin klidně. „Ty jsi přesně jako já,jenom obráceně.Obránce víry, která už dávno ztratila smysl.“

„Dávej si bacha na jazyk,nebo o něj přijdeš,“varoval Ardun.

Fearlin šla klidně dál a hlasitě se zasmála. „Jak jednoduché je vyprovokovat tě,“řekla. „Ale tím,že jsi se naštval se mi potvrzuje jedna věc.Že tvá víra není pevná.Je tu část tebe sama,která nikdy nevěřila,nebo věřit přestala.Pod tíhou okolností se není ani čemu divit.“

„Začínáš mě doopravdy štvát,“zavrčel Ardun.

„Uklidni se a zamysli se sám nad sebou,“řekla Fearlin. „jen se ti snažím otevřít oči.Ty sám si to snad i uvědomuješ,ale paladin v tobě,zaslepený světlem to přijmout nemůže a nechce.“

„A co mám podole tebe dělat?“zamručel Ardun,už trochu uklidněně.

„Zamysli se sám nad sebou a nad svým životem,“odpověděla Fearlin. „Nad tím,který jsi doteď vedl. Můžeš o sobě říct,že jsi byl kdy svobodný?Že jsi se nestal otrokem své výry,která ti tolik brala,ale nikdy nic nedala?“

„Dala mi moc pomáhat,“namítnul Ardun. „Léčit ty,kterým mohu pomoci a stát na straně těch,kteří si mou pomoc zaslouží.“

„Tady je kámen úrazu,“zvedla Fearlin prst a rozhlédla se kolem sebe. „Ty,kterým můžeš pomoci,“ opakovala. „A co pomáhat těm,kterým pomoci chceš?Které chceš zachránit,ale tvé světlo ti to nedovolí. Chceš pomoci těm,které miluješ,které máš rád,ale světlo,to světlo,kterému jsi přísahal věrnost ti je radši vezme,než aby ti dovolilo užít sílu kterou máš a pomoct jim.“

Ardun si najednou uvědomil že Fearlin má pravdu.Tehdy,když dorazil do Stradholmu,hned poté co jej Arthas vyvraždil tak našel svůj dům a našel svou rodinu.Matka,otec,bratr i sestra byly mrtví,ale jeho žena ještě žila a on se snažil použít všechnu svou sílu aby ji zachránil.Vzýval a prosil světlo,aby vrátilo život a sílu osobě, kterou tak miloval,ale nic se nestalo.Jeho učitel,Uther mu řekl,že světlo si ji vzalo k sobě.Že je ji lépe a měl by být za ni Šťastný.Ardun ale nebyl Šťastný.tehdy světlo proklel a dodnes si to nechtěl připustit,

Fearlin mu dala čas aby si urovnal myšlenky,ale nenechala jej vydechnout. „A stát na straně těch, kteří si to zaslouží,“pokračovala. „Postavil se někdy někdo na tvou stranu?Pomohl ti někdy někdo v té nejtěžší chvíli?“

Ardun se zastavil. „Ne,“odpověděl. „Proč mi tohle děláš?“

„Protože potřebuješ otevřít oči,“odpověděla Fearlin. „Potřebuješ pochopit,že jsi sem nepřišel jenom proto,abys naplnil svou chuť po pomstě.“

„Otevřela jsi mi oči,“promluvil Ardun tiše. „Možná víc než by sis mohla myslet,“najednou zaslechl jakýsi hlas a rozhlížel se kolem sebe,snažíce se najít jeho zdroj.Odhodil batoh na zem a chopil se štítu i meče.Ten hlas,bylo to spíše takové temné našeptávání v jazyce,který Ardun nepoznával,ale naslouchal mu čím dál víc.A navíc nepřicházel odněkud.Byl přímo v jeho hlavě.

„Co mi to děláš?“zavrčel Ardun zlostně a otočil se čelem k Fearlin s mečem připraveným k boji.

Fearlin se jenom smála. „Já ti nedělám nic,“odpověděla. „To je jeden z vedlejších efektů toho,když ti někdo otevře oči a pomůže ti.Měl bys poslouchat ten hlas.Poslouchat jej a pochopit.“

„To děláš ty?“zavrčel Ardun a prakticky už viděl rudě.

„Ne tak úplně,“pousmála se Fearlin.

Hlas se stával čím dál hlasitějším a Ardunovi se zdálo,e mu brzy pukne hlava.Viděl jenom jeden způsob jak hlas utnout.Vyrazil kupředu a srazil Fearlin štítem na zem.Pořád se smála a přestala až když ji vrazil meč do srdce.pak ztichla,ale na rtech ji pořád zůstal ten vítězný škleb.Ve stejné chvíli hlas zeslábl.Ale neodezněl.Pořád byl někde vzadu,tiše k němu promlouval a Ardunovi připadalo,že snad zešílí.zahodil meč i štít a rozběhl se sněhem pryč od místa,kde zemřela jeho víra i jeho průvodkyně.

Doufal,že uteče od zdroje toho hlasu,ale čím dál byl,tím víc byl ten hlas hlasitější,až nakonec zněl v jeho hlavě tak bolestivě,že to chtěl radši ukončit sám.Meč ale nechal daleko za sebou.Spatřil velikou propast a rozběhl se k ní,ale teprve když jej od skoku dělil jenom jeden krok,tak hlas přestal.Jen taktak se stihl zastavit.

Padnul na záda a zhluboka dýchal.Všechno,úplně všechno bylo pryč.Jeho víra byla pryč.jeho touha byla pryč.Všechno bylo pryč.Co z něj vlastně zůstalo?Byl ještě vůbec paladinem?Byl ještě vůbec člověkem?Lidské myšlení mu najednou připadalo naprosto cizí.Vůbec myšlení pro něj bylo bolestivé a radši se o něj ani nepokoušel.Jedna myšlenka ale byla pořád,jenom nyní byla jasná jako křišťál.Dostat se do Northrendu a tady byl.Ale dál nevěděl.Kam se chtěl dostat?Proč tu vůbec chtěl být?Koho to tak hledá a co od něj chce?

Zvednul se ze sněhu a po svých stopách se vrátil k místu,kde jeho duch zemřel.Bezmyšlenkovitě sebral meč i štít,ale batoh tam nechal.Ani si nevšimnul toho,že Fearlin tam neleží a ani nikde žádné stopy nezůstaly.Zamířil pryč od toho místa,ani nevěděl kam to vlastně jde.

Pod nohama mu ubíhaly kilometry a slunce se střídalo s měsícem v ozařování jeho pouti,ale on ji ani nevnímal.Šel dál,jako tělo bez duše,nevnímaje zimu,nevnímaje sníh,nevnímaje hlad který jej stravoval, nevnímaje nic.

Kdo ví jak dlouho tak šel,až se nakonec zastavil.Stál před ohromnou věží,jakoby tvořenou ledem. Vydal se k točitým schodům,vedoucích na vrchol a ani si nevšimnul dvou mlčenlivých strážců v černých zbrojích a zářícími runovými meči.Vystoupal nahoru a tam spatřil veliký tůn,jakoby tvořený ledem.A v něm seděl muž v mohutné zbroji a modře planoucíma očima.

„Přišel jsi sem hledat pomstu,“řekl ten muž.Ardun si najednou uvědomil kdo to je.Tohle byl král Lichů. „Našel jsi ji?“

Ardo nevěděl o říct. „Ne,“vyhrkl nakonec. „Nenašel.“

„A hledáš ji?“zeptal se Král Lichů. „Hledáš toho,komu jsi se chtěl pomstít?“

„Ne,“odpověděl Ardun. „Nevím kdo to je.Já…já…Nevím ani kdo jsem já.“

Král Lichů vstal ze svého trůnu a přistoupil k Ardunovi. „Nabízím ti možnost,“řekl. „Staň  se mým služebníkem a bude ti dána nesmrtelnost.Bude ti dána moc o jaké se ti nikdy ani nezdálo.Budeš mým rytířem temnoty.Jeden z veliké armády.“

Ardun zmateně zalapal po dechu.Kdo byl?Co byl? Co tu chtěl?Co vlastně chce?Chce vůbec něco než sloužit králi lichů?Oči obou se střetly a Ardun padl na kolena. „Pokorně prosím o přijetí do tvých služeb, můj králi.“

Král Lichů najednou vytáhnul mrazivý smutek a zarazil jeho čepe Ardunovi do hrudi.Zlomený paladin naposled zalapal po dechu a nechal se unést náručí smrti.

4

Ardun pomalu otevřel oči a snažil se trochu si utřídit myšlenky,které se mu honily hlavou.Posadil se a uvědomil si,že je na nějakém oltáři a kolem něj stojí osm osob ve velikých pláštích a kápích.Pohlédl na sebe a spatřil velikou jizvu ve hrudi,stejnou,jakou měla i Fearlin.V místnosti bylo chladno,ale on jej necítil.Vlastně necítil vůbec nic.Připadalo mu jen,že je mnohem silnější než kdy předtím a nic jej nemůže zastavit.

Najednou zaslechl kroky a když se otočil tím směrem,tak spatřil ten pár planoucích modrých očí.Poklekl před svým pánem,který se zastavil na délku ruky od něj.Pokynul rukou a Ardun vstal.Osoby v pláštích se ztratili ve tmě,která místnost obklopovala.

„Hrdina,“promluvil Král Lichů. „Takhle ti kdysi říkali.Vybral sis cestu válečníka v boji proti stínu a krví jsi vykoupil každý další den pro tvůj národ.Ale to zlo,proti kterému jsi bojoval není možné porazit. Vítězství po kterém jsi toužil není možné získat.Proto jsi zvolil novou cestu.Stal jsi se rytířem temnoty. Nositelem smrti a šiřitelem destrukce.

Máš v sobě vztek,nenávist,krutost,pomstu.Tyto atributy v tobě byly a nyní konečně vystoupali na povrch.Daroval jsem ti nesmrtelnost jak jsem ti slíbil a na oplátku chci abys skrze ji přinesl náš řád a započal nový temný věk pohromy.“Poslední díl zbroje zacvaknul a přišla poslední osoba v plášti,nesoucí modře zářící runový meč.Ardun jej převzal,zabodnul jej do země a poklekl.

Nyní běž do světa.Hledej další takové jako jsi ty a přived je ke mně.Zabij ty,kteří by se nám snažili postavit do cesty a zvěstuj jim,že nový řád přichází a nic se mu nemůže postavit do cesty.“Král Lichů vytáhnul mrazivý smutek a položil jeho čepel Ardunovi na levé rameno. „Nyní běž a dokonči naši práci,“ přeložil čepel na druhé rameno a meč stáhnul zpátky. „Běž a konej,můj rytíři smrti.“

Král Lichů se otočil a zanechal Arda v osamění.Zůstala jenom osoba,která přinesla meč.

„Vítej mezi námi,“promluvila a sundala kápy.Pod ní byla Fearlin.

„Díky že jsi mi otevřela oči,“řekl Ardun.

Fearlin se pousmála. „Služ našemu pánu,“řekla. „Brzy dosáhneme svého cíle.“

6

Přístav v Northrendu přijal novou lod a i z ní vystoupili dva lidé.jeden byl nepochybně válečník a druhý nejspíše Mág a i oni zamířili do krčmy,kde se usadili k ohni a pokusili se zahřát jeho teplem.

Do krčmy vstoupil muž zahalený kápí a posadil se vedle obou nově příchozích.

„Já ti stejně nevím,jestli je vůbec šance vyhrát,“ řekl válečník. „Svému meči sice věřím,ale nevím, jestli to bude dost.“

„Světlo povede naše kroky,“řekl mág. „Věř mu a skrze něj se nám povede Arthase porazit.

„Jdete k ledové koruně?“zeptal se muž v kápi.

„Ano,“ řekl Válečník a mág jenom přikývnul.

„Znáte cestu?“zeptal se muž.

„Máme mapu,“řekl Mág. „podle ní se tam dostaneme.“

Muž se zasmál. „Tady v Northrendu jsou mapy více méně k ničemu,“ řekl. „Co je jeden den takhle, může být druhý den jinak.“Sundal si kápy a tvář která pod ní byla,patřila Ardunovi. „Mohu vás tam zavézt.“