Jak je snění bláhové, ale přesto...

"Bez snů a ideálů nelze býti člověkem." Ernst Fischer

Bez utišení bloumám dálkami své mysli a hledám v nich útěchu, snad i pochopení pro naivní malou holku, která se ztratila v tvých očích. Chci zpět svou bublinu, svůj maličký barevný svět, ve kterém není nikdo a nic, co by mi ublížilo. Chci se v ní houpat za jarního větříku, smát se a svačit čaj se sušenkama. Má představa ráje je jednoznačná. Má bublina, já, plyšový králík s vypadlým okem a houpačka na stromě, na staré vrbě co by poslouchala moje nářky. To chci. Vidím se tam v těch bílých šatech z bavlny, v těch co se mi při každém poryvu větru nadvezdávají nad kolena a dává mi to pocit, že mohu létat. Sedět v trávě a psát do zažloutlých stránek starého notesu své básničky. Smutné, melancholické, snad i trochu hloupé, ale hlavně že moje. Vykouknout pak zpoza toho notesu a vidět, že slunce nezapadá. Ode dneška už nidky. Ležím ve vysoké trávě a mám v mysli to klišé, když se paprsky sluneční lesknou v kapkách rosy, vidím je a vůbec mi to nepřipadá hloupé. Ani trochu. Jen posunu klobouk s šikou střechou trochu víc z čela, abych lépe viděla jak malá, něžná kapka září jako mladá hvězda kdysi dávno, než její světlo přilétne z té dálky k nám. Miluju a jsem milována svou bublinou a světem v ní. Tak mě suďte.

---