Jednou mě vysvobodí...

Možná že neznáté anime Elfen Lied ale mě toto anime uchvátilo a tak jsem na něho napsala tuto krátkou povídku. Smutné myšlenky Nany která touží po svobodě...

Ruce mám spoutané v železných okovech a po těle mi stéká krev.

Každý den na mě dělají tisíce pokusů. Normální člověk by už nejspíš zešílel ale já se stále držím při smyslech. A to jen díky tátovi. Každý den zamnou chodí do té studené cely aby mě pohladil, aby mě pochválil a dal mi sílu žít dál.

Takhle to je už celí můj život.

Nikdy jsem nepoznala co je to svoboda.

Nikdy jsem nepoznala co je to žít s rodinou a přáteli.

Neznám nic jiného než tuto celu která se stala součástí mého života.

Nevím proč mě tady drží.

Nikdy jsem nikoho nezabyla a ani tet‘ bych to neudělala. Nemám na to sílu. Nezvládla bych ublížit neviným.

Proč nemám právo žít normální život s přáteli a tátou ? Nemůžu za to že jsem jiná. To ty rohy. To ony my způsobují takovou bolest. Nejraději bych si je vyrvala a utekla.

Můžu ale jenom čekat. Věřím že se odtud jednoho dne dostanu. Že se konečně nadechnu čerstvého vzduchu a poznám co je to žít.

Sním o tom že tatínek jednoho dne přijde a odvede mě odsud. A pak už budeme navždy jen spolu.

Ozve se my známé zavrzání dveří.

Tatínku ! Vyjeknu a zvednu hlavu. Přišel si pro mě. Přišel mě osvobodit.

Táta přistoupil blíž, pomalu zvedl ruku a zlehka mě pohladil po vlasech. Si šikovná Nano. Vedeš si skvěle.

Jeho ruka se mu po chvíli znova svezla podél těla. Mám tě rád Nano. Zašeptal a jak přišel tak taky odešel. Dívala jsem se ještě dlouho na ty dveře za kterými zmizela osoba která pro mě znamenala vše. Po tváři mi začali stékat slzy. Teplé, jako moje krev.

Nepřišel mě vysvobodit.

Zase mě jen pohladil, pochválil a odešel…

___________________________________________________________________________________________________________

Já vím že to není nic moc ale mě to prostě jen tak napadlo :)

---