Východ slunce

Je to již devět let, kdy jsem poprvé v životě zažil východ slunce nad mořskou hladinou. Bylo to v Itálii, v letovisku San Benedetto del Tronto, které leží přibližně v polovině délky východního pobřeží.

            Tenkrát mi bylo patnáct roků. V Itálii jsem sice byl již i předtím, ale zatím jsem tento úkaz neviděl. Jelikož jsme byli jen v severní Itálii, a to v Bibione, kde je možné vidět východ slunce pouze nad pevninou.

            Před těmi devíti lety, kdy jsme se chystali na dovolenou na začátku letních prázdnin, jsme jeli stejnou trasou jako předchozí rok. Z našeho města směrem na Znojmo, v Rakousku přes Vídeň, Graz, Klagenfurt a v Itálii přes Tarvisio, Udine, Pordenone, Bolognu,  San Marino, Anconu do již jmenovaného San Benedetta del Tronto. Byla to krásná cesta přes Alpy. Masivy skal se objevovaly na horizontu, když jsme k nim přijížděli, a potom když jsme se Alpám zase vzdalovali, jak mizely za zády.

            Když jsme jeli podél pobřeží a blížili k městečku Benedetto, viděli jsme chvílemi na širé azurové moře. Do cíle naší cesty jsme se dostali kolem poledne.Ubytovali jsme se a celé odpoledne odpočívali po náročné cestě, která byla dlouhá přes tisíc dvě stě kilometrů.

            Na druhý den ráno jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat na východ slunce. Na mobilním telefonu jsme měli nastavené zvonění, abychom se probudili včas. V brzkém ránu jsme vyšli do ranních uliček směrem k pláži. Všude vládlo ticho a klid. Foukal jen ranní vánek, který nás příjemně osvěžil. V některých obchodech se již ale chystali na nadcházející den. Zejména v pekárně, odkud se linula příjemná vůně čerstvého pečiva.

Když jsme přicházeli k pláži, slyšeli jsme šumění mořských vlnek, jak v pravidelných intervalech dorážely na písečnou pláž. Na pláži nám nad hlavami létali racci, kteří zde hledali něco na zobnutí. Tu a tam některý racek zakřičel, a odletěl na jiné místo pláže. Jiní zase běhali po ještě chladném písku a také se snažili někde něco najít do svého žaludku.Přestože bylo tak časně ráno, tak na pláži byli i jiní lidé. Většinou to byli místní obyvatelé, kteří šli načerpat ranní energii.

Oblohu pokrývalo několik jemných mráčků a vypadalo to, že bude teplý slunný den. Jen slunce zatím bylo schované za mořským horizontem. V místech, kde jsme předpokládali východ, po chvilce mráčky pokryl šarlatový závoj. O pár okamžiků později mráčky zesvětlaly a pod nimi, jako mávnutím kouzelného proutku, se začalo vynořovat slunce. Bylo to nádherné, jak postupně vycházelo. Skutečně mi to připadalo tak, jako by vycházelo přímo z mořské hladiny. K našemu překvapení slunce vycházelo rychle. Ještě před krátkou dobou to byl jen malý světelný vrcholek. A za chvíli již byla vidět celá polovina slunečního kotouče. Jak stoupalo výš a výš, tak působením atmosféry a moře měnilo opticky svůj tvar. V jednu chvíli vypadalo jako zlatočervená brána do světa fantazie. Ano, mělo skutečně známý tvar brány. Když se začalo „odlupovat“ od mořského horizontu, změnilo svůj tvar na zlatavý strom s krátkým kmenem, který se zakrátko rozdělil. A slunce opustilo „kontakt“ s mořem a vydalo se na svou denní výpravu po blankytné obloze. Za pár minut bylo neuvěřitelně daleko od místa východu.  Tak jsme taky poznali, jak rychle se planeta Země točí kolem své vlastní osy.

I když jsme na východ slunce šli ještě vícekrát, pokaždé to bylo krásné, ale přesto první dojem byl ojedinělý. Na tento zážitek nikdy nezapomenu.