Nesnesitelná lehkost bytí

Být svázán se zemí je prý velmi zatěžující skutečnost. Říkali nám, že to může být až nesnesitelná tíha. Inu, kdo ví. A přeci mě to vždy zajímalo. Snad proto, že jsem něco takového nikdy nepoznalo. Nebo možná ano, ale ne tak docela. To už je skutečně dlouho. A bylo nás více. Mnohem více. Byly to krásné časy. Nic nám nechybělo, i když jsme si to možná nemysleli. Drželi jsme při sobě. Všichni. Tedy většinou. Sem tam se však stalo, že se nám někdo ztratil. A ty ztracené už jsme nikdy neviděli...

Taky říkali, že díky nám se mohou zvednout do vzduchu. Říkali, že díky nám mohou létat. Být svobodní, být volní... Dávali jsme jim křídla a oni o nás dobře pečovali. Ráno nás koupali v ranní rose a pak vyhřívali v paprscích přívětivého slunce. Večer jsme vzhlíželi ke hvězdám na indigově modré obloze. Asi to tak mělo být. Aspoň po většinu času...

A pak jsem z ničeho nic bylo samo. Úplně samo. Vítr mě zvedl do vzduchu a unášel pryč. Daleko do neznámých končin. Přes prašné cesty, trnitá křoví i vyprahlé pustiny. Nebylo návratu. Každý odpor byl marný a každý souboj se zákeřným živlem předem prohraný. Bylo jsem příliš lehoučké na to, abych se mohlo chytit země a zůstat alespoň chvíli dole. Příliš jemné, abych se něčeho zachytilo. Vítr mě vláčel kam se mu jen zachtělo...

A já si říkalo, jaké to může být, mít nějakou váhu. Být dost těžké na to, abych si mohlo dělat co bych já chtělo...

---