Jak jsme byli bruslit

Jednou nám paní učitelka řekla: ,,Děti, vytáhněte si žákovské knížky, na stránku, kde se píší jiná sdělení, ano, a napište si tam, že desáteho října půjdeme bruslit. Ať vám to doma podepíší." Tak jsme si tu radostnou novinku zapsali a už jsme se moc těšili.

Bylo krásné podzimní ráno. Sešli jsme se před školou. Všichni jsme hodně povídali, kluci před námi machrovali, jak dobře umí bruslit, ale sotva jsme vyšli, začali se bát. Zprvu to nechtěli dát najevo, ale my jsme je slyšeli, jak si šuškají. ,,Tyjo, co si ty holky budou myslet, vždyť já bruslím úplně strašně." postěžoval si Adam Davidovi.  Ten jen znechuceně mlasknul a pravil: ,,No, možná neumíš bruslit, ale už vidíš holky? To bude ještě horší, tomu se ty nevyrovnáš. Horší to budu mít já." Kuba na to řekl, že když budeme mít nějaké protesty, tak nám dají ránu do nosu.  To už to ale nevydržela Anička, která řekla: ,,Co vy pořád o nás pochybujete? Frajírci,kteří neumějí bruslit,tss.."  A tak byli frajírci shozeni ještě dřív, než vůbec obuli brusle.

Právě jsme procházeli hruškovou alejí, když se ze předu ozvalo: ,,Au, to bolí, to bolí!" Podle hlasu jsem poznala, že to volá Denis. Paní učitelka už stála u něj a vyptávala se,co se mu stalo. ,,Když mi spadla na hlavu zralá hruška. Ale tu už jsem snědl, takže vám ji neukážu." ,,Ach můj bože, to je případ. No alespoň vidíte, proč se říká, spadnul jako zralá hruška." A šlo se dál.

Než jsme došli do zimní sportovní haly, stihly holky z béčka nasbírat asi dvě kila hrušek. ,,K čemu vám to bude dobré?" zeptala se jich jejich paní učitelka. ,,To uvidíte potom." odpověděly a běžely co nejdál od ní.

Led byl pěkně klouzavý. Klouzalo to dokonce i těm machříkům,kteří se už chovali jinak. Skoro každý si okusil, jaké to mají ty zralé hrušky, když padají.

Potom se už skončilo a my jsme šli do šatny.  Když jsme se převlékali, ozval se Denis: ,,Jejda, lidi,mi někdo vyměnil moji svačinu za zralé hrušky! A...pomoc! V peněžence nemám peníze, ale jednu velkou zralou hrušku. Paní učitelko, tady přestává legrace, já jsem tam měl pět stovek na fotbal, a někdo mi to vyměnil za zralou hrušku!  Tou asi těško můžu platit!"  Já jsem se usmála při představě ,že by se platilo hruškama. Třeba že by čokoláda stála tři zralé hrušky? Ale při pohledu na Denise mě ty představy opustily.  Chudák stál celý zelený, koukal do té peněženky a trochu brečel. ,,A jak se ti to mohlo stát?"  zeptala se ho paní učitelka.  Potom se otočila na holky z béčka: ,,Holky, nevíte o tom něco?  Vy jste přece sbíraly ty hrušky."  Holky ale byly celé zelené. Iva řekla:  ,,No paní učitelko, z části ano. My jsme mu totiž místo svačiny daly ty hrušky, hele,tady ji máš, udělaly jsme to i několika dalším děckám, ale o těch penězich nic nevíme." Její pohled paní učitelku přesvědčil, že s penězi nic společného nemají. Kdo to teda může být?