Příběh mince

Příběh mince

Všude byla naprostá tma..

Ne obyčejná tma, jakou způsobuje nepřítomnost světla.. Byla to tma, ve které selhávají i další smysly kromě zraku. Tma, ze které se mohlo vyloupnout cokoliv.

A to cokoliv v tuto chvíli představoval zvuk. Zvuk, který uslyšíte buď v kloubech, při zvedání starého člověka ze židle, a nebo při otevírání velice staré dřevěné truhly. Možnost „B“ byla správná.

A potom ostré světlo… Víte, když jen tak ležíte dlouhou dobu v  temnotě, i sebemenší záblesk vás může oslepit. Chvíli jsem nevěděl kde jsem. Pak jsem si vše uvědomil. Dlouho jsem ležel v měšci plném mých kopií, schovaný bezpečně na dně truhly. Ano…jsem zlaťákem.

Jediná výhoda toho být zlaťákem je ta, že si mohu vybrat, v jakém rodě se budu oslovovat. Můžu být Tím zlaťákem, anebo Tou mincí. Na tomto bodě veškeré výhody končí. To jak jsem se do měšce dostal si bohužel nepamatuju. Jediné co se mi vybavuje, je oheň, kov a kovářská forma. Jinak nic. Ale na úvahy o mém vzniku nebyl čas, protože se v mém zorném poli objevil vrásčitý obličej plešatého, tlustého starce. Jemně, téměř s láskou mě uchopil. To co následovalo potom by mě pronásledovalo po celý život v nočních můrách, ovšem za předpokladu, že bych byl živý a měl nějaké noční můry. Blížil jsem se k tomu, co budu z nedostatku ve slovní zásobě nazývat zuby. Špinavé, zažloutlé pahýly v ústech, jejichž dech by porazil medvěda. Jemně mě zkousnul, aby ověřil pravost. Jo, jsem pravý.

Muž byl bohatě oblečen. Soudě podle špičatých bot usazených na křivých nohách v pruhovaných kamaších a podle dlouhé hnědé tuniky to byl nejspíš kupec. V těchto lidech se vyznám. S lehkým úsměvem si mě zasunul do jedné z kapes v plášti. Byla tam tma, smrad a snad kousek nedojedeného masa.

Potom jsem ucítil pohyb. Muž se kolíbavě sunul ven z jeho domu. Ozvalo se najednou spousta zvuků rušného města, podle čehož se dalo soudit, že jsme na tržišti. Nejspíš se mělo stát to, že si muž stoupne před jeden z nesčetných stánků ve kterých můžete koupit cokoliv a vymění mě za jeden z předmětů nabízených jiným obchodníkem. Ale stalo se něco úplně jiného. Dotkla se mě čísi špinavá ruka. Měl jsem možnost spatřit středověké tržiště v celé jeho kráse nebýt toho, že jsem se opět ocitl ještě ve více tmavé a zapáchající kapse.

Běh. Slyšel jsem i nějaký křik, který ale pomalu mizel v dálce. Nejspíš jsem byl ukraden.Ostatně, říká se, že zkusit se má všechno. Potom jsme se se svým novým majitelem zastavili a slyšel jsem, kterak hlasitě oddechuje. Vytáhl mě a já uviděl zarostlý, špinavý obličej pouličního zlodějíčka. Prohlížel si můj rub, na kterém byla vyobrazená tvář nějakého panovníka. Chvíli jsme se koukali z očí do očí. Nacházeli jsme se v lese a soudě podle naklonění slunce mohlo být něco málo před soumrakem. Neptejte se mě odkud znám všechny tyto informace, když jsem ještě nikdy neopustil měšec. Sám nevím.

Najednou, jako když se opilci rozostří zrak, se všechno rozmazalo. Cítil jsem, že mě kdosi vytrhl ze zlodějíčkovi ruky. Kdybych byl hmatově senzitivní, nejspíš bych řekl, že mě uchopilo něco ostrého. Takhle si to můžu jen myslet.

Když jsem se vzpamatoval z prvotního šoku, uvědomil jsem si, že se nacházím v ptačím zobáku a pozoruju dole pod sebou zloděje, kterak si drží krvácející dlaň. Už jen několik nadávek a pak jen svist větru. Straka mě unášela neznámo kam.

Po nějaké chvíli letu straka začala pomalu klesat na malou lesní mýtinku. Spatřil jsem jak uprostřed sedí malý, ušmudlaný chlapec. Když zpozoroval straku, vstal a natáhl ruku v dlouhé kožené rukavici. Opeřenec mu na ni poslušně dosedl a pustil mě do chlapcovi natažené dlaně. Se zapadajícím sluncem v zádech jsme společně uháněli lesem.

Přišli jsme až k malé prosté chatrči. Chlapec nahnal straku do malé klícky umístěné přede dveřmi. Po vstupu do chajdy se za námi zavřela noc. Nacházel jsem se v malé, skromně vybavené místnosti. Uprostřed byl rozdělaný oheň, nad nímž se v kotlíku něco vařilo. Bylo tu i několik slaměných postelí, truhel a spousty policí se všelijakými věcmi. Tomu všemu dominovala ohromná postava nejspíše pána domu a otce dítěte. Muž byl opravdu obrovský. Jedna ze svic na stěnu vrhala jeho obrys. Vyděsil mě k smrti… myslel jsem, že to je Alfréd Hitchcok.

Chvíli si něco s chlapcem povídali v lidské řeči a mě nechali položeného na stole. Vzhledem k akutnímu nedostatku jídla jsem se měl nejspíš zítra stát cílem dalšího obchodu. Poté, co byla sfouknuta poslední svíčka, se vše pomořilo do tmy a potom už jen bylo slyšet jemné, rytmické oddechování ostře kontrastující s hlasitým chrápáním…

Ráno.

Zvuky zpívajících ptáků a  šumění stromů spřádaly společně se zvuky sekaného dřeva klasickou venkovskou idylku. Poté co hromotluk s chlapcem skončili s nezbytnou prací, utekl kluk společně s jeho cvičenou strakou někam do lesů. Zůstal jsem sám jen v přítomnosti obrovského muže. Ten mě sebral ze stolu a vydal se se mnou po nějaké udržované lesní cestě směrem k městu. Můj orientační smysl v tuto chvíli pracoval na plné obrátky. Do města to mohlo být tak nanejvýš pět mil.

Klapot koňských kopyt se rozlehl lesem. Ti společně se svými majiteli vznášeli do vzduchu značná oblaka prachu. Když dojeli ke mně a k mému nositeli, zastavili se. Hromotluk zvedl ruce nad hlavu a začal se s jezdci o něčem dohadovat. Byli oděni v lesklých kroužkových vestách, tu a tam oplátované kusy plechu. Měli široké tabary se znakem koruny a dvěmi zkříženými meči - znakem hlavního města. Poté, co dva z jezdců vytáhli na pantátu meče, mě bleskurychle vyhledal a ochotně předal rytířům. Nemohl jsem si v tu chvíli nevšimnout jeho zamračeného, smutného obličeje. Teprve teď jsem si uvědomil, jakou mám vlastně hodnotu. Lidé jsou zvláštní stvoření a pro to, aby mě měli v držení jsou schopni udělat cokoliv.

A tak plynul další den. Další z mnoha, jeden jako druhý. Ještě jsem netušil co se o několik dní později stane…

Přesně jak jsem předpokládal. Jeden z rytířů si mě jako svůj lup ponechal místo toho, aby svojí kořist poctivě odvedl králi. Pokaždé když se měla pro rytíře stát nějaká významná událost, vytáhl mě z měšce a políbil pro štěstí. Pomalu už jsem si na to začal zvykat.

Přesně stejně mě jednoho dne vytáhl a naskytl se mi pohled vskutku fascinující. Stál na poli společně s mnoha svými druhy. Všichni měli plné zbroje a byli opásáni meči, štíty a kopími. Na tvářích měli strnulý výraz, který naznačoval buď velkou dávku strachu, nebo akutní průjem. Naproti nim, asi o půl míle dál stálo vojsko nepřítele. Většina jich měla koně a dlouhé ostré halapartny. Schylovalo se zde k velkému boji. Voják mě ještě naposledy políbil a poté odhodil na blátivou travnatou zem.

O několik chvil později se bitva rozjela naplno.  Jezdci z armády mého majitele se rozjeli do stran, aby dali volný průchod jezdcům armády nepřítele. Ti vyrazili s bojovým řevem a nadšením, které je ovšem přešlo ve chvíli, když spojenci vytáhli skryté oštěpy. Ztráty v nepřátelském jezdectvu byly obrovské. Sice několik oštěpařů stačilo padnout pod nepřátelskými šípy, ale to nedokázalo zabránit masakru. Oštěpy jeden za druhým létaly a zabodávaly se do hrudí mužů či nebohých koní. Těch pár nájezdníků, kteří se oštěpům vyhnuli prorazili první řadu a způsobili v našich řadách zděšení, paniku a spousty usekaných údů. Vzduchem létala mračna hořících šípů, které způsobily menší šero i přesto, že bylo pravé poledne.

Zbytek bitvy už nemohu dost dobře popsat. Byl jsem totiž silou mnoha koní a lidí zašlapán do bahnité země. Slyšel jsem už jen křik umírajících, svist šípů a nárazy kovu o kov. Za chvíli utichlo i to…

Opět tma. Opět ticho. Tma a ticho na delší dobu, než si kdokoliv z lidského pokolení dovede představit. Nevím co se přesně dělo. Pamatuji se jen na zápach zeminy. Nade mnou pluly mraky, létaly kapky deště, které byly vzápětí vystřídány padajícími listy. Hedvábné, barevné lístky po dopadu na zem umíraly a tlely. Jejich zbytky byly ve chvíli zahaleny sněhovými vločkami, které v tu ránu rozpustili jarní deště. A tak stále dokola. Pořád a pořád. Rok co rok. Čas se zastavil…

A po tak dlouhé době, která by se dala srovnat jen s dobou, kterou ženy stráví nakupováním, jsem opět spatřil denní světlo. Násada železné lopatičky lehce ťukla o můj starý, zetlelý povrch. Spatřil jsem tvář krásné, mladé dívky s hnědými kudrnatými vlasy. Měla černé oči. Kdybych měl nějaký vkus, nejspíš by ho představovala ona. Na někoho zavolala a přiběhli k ní ještě dva muži. Trojice byla prapodivně oblečená. Neměl jsem ale čas o tom přemýšlet, neboť jsem byl pečlivě uložen do pohodlné, měkké nádoby.

Ptáte se mě co bylo dál?

Vzato kol a kolem už nic významného. Byl jsem již velice starý a taky se mnou podle toho zacházeli. Začal jsem poznávat dobu, ve které jsem se ocitl. Svět byl naprosto jiný, než jaký si jej pamatuji. Všechno bylo tak nějak jednoduší, i lidé vypadali jinak. Vše se za těch několik set let naprosto změnilo. To by člověk neřek.

Přivezli mě do veliké budovy s nápisem „Museum“ nad vchodem a byl jsem usazen do skleněné vytríny. Toto místo jsem již neopustil.

Mince nemají život. Tak jak mám tedy zakončit svůj příběh? Naučil jsem se toho hodně o lidech, jejich dobrých i špatných stránkách. Dověděl jsem se o emocích, které lidmi zmítají, ale nikdy jsem nepochopil, proč je vlastně používají. Obrovským způsobem se rozrostla moje slovní zásoba. Termíny používané při popisu mé středověké existence, jsem se naučil až teprve nedávno. Nemám žádný život a proto je pro mě čas velice relativní. Věci, které jsem se naučil teď jsem použil už dávno v minulosti, stejně jako jsem tehdy věděl o současnosti. Když nemáte žádný život ani duši či mysl, je pro vás realita jen nepatrným závojem bytí. A vzhledem k tomu, že nemám ruce, kterými bych tento příběh napsal, ani ústa, kterými bych vám jej přednesl, je velice relativní i to, co nyní čtete. Nebo nečtete? Možná že se tohle všechno ještě nestalo. Možná že se to teprve stane. Kdo ví. Já jsem jen mince.

A ta nemá žádný život…