Bla bla deník holky - aneb pubertální rozmary a změny..

" Rozhořčeně napsala 14.5.09 - Bla bla deníčku..jediný co do Tebe teďka můžu napsat je,že kluci jsou....no však víš co.Prostě podrazáci první úrovně!!NIKDY UŽ NECHCI A ANI NEBUDU MÍT  KLUKA!!!Nikdy,nikdy,nikdy,nikdy NIKDY!!

A pak dne 17.5.09 - HURÁ!!Mám kluka!Miluju ho!!!Je tak úžasnej a super a skvělej a nejlepší - a taaak krásnej!!Napíšu později,letím za ním!!

Dne 22.5.09 - Ach bože....myslím,že Tě roztrhám,bla bla deníčku. Život není fér!Zrovna když máte nejlepšího kluka ve třídě,musíte mít problémy s rodičema..a až se to vyřeší,tak se s váma rozejde ten kluk..nesnáším to!!

A 30.5.09 napsala - Je to horší a horší..mám hnusnej život!!!

Ale pak přišel den 12.6.09.To napsala tohle - Milý bla bla deníčku...myslím,že se vším skoncuju...počkám tak tři-čtyři dny, a když se nic nestane,tak si podřežu žíly..jsem na nejhlubším dně..

16.6.09 -

Tati,Mami,sestřičko a bratříčku..

             
Nikdy jsem tohle nechtěla psát..dopis na rozloučenou..měla jsem pocit že to všechno bylo nedorozumění..že se všechno urovná..ale byla jsem blbá.Můj život nemá cenu!Není to fér!Už je moc pozdě na to,abych si s vámi promluvila.Zřejmě jste mě už našli...usmívám se?Řekla bych že jo..nevím co se se mnou stane,ale hodlám to zjistit.Nevím jestli půjdu do nebe,nebo do pekla.Jisté je,že na vás všechny budu vždycky moc myslet.Byli jste ti nejlepší rodiče jaké jsem kdy mohla mít!Akorát já jsem nebyla vzorná,že?No nic.Snad se setkáme tak za..já nevím kdy.Doufám že budete žít dlouho.Pozdravujte moje kamarádky,že na ně taky budu moc myslet.

                                                                                                                                            Miluju vás - vaše Simona

"Měli jsme si všimnout že ji něco trápí!"
"Rozhodla se tak sama.Nic jí v tom nebránilo,svěřit se nám.Asi se s tím musela dlouho trápit..."
"Měli jsme jí říct,že jsme tu pro ni!!"
"Neplač,tím jí nepomůžeš.Ona ví,že na ni taky budeme myslet..."
Odešli zpátky do pokoje,zavolali policii.Se slzami na tváři se s ní loučí.Ona ale nevěděla,že kdyby počkala ještě hodinu..vše by jí připadalo jinak.Pochopila by,že jednou jsme v životě nahoře,jednou dole."

"To je smutný příběh..."
"To ano.Ale v životě to tak bohužel chodí."
"Půjdeme už domů?Mám docela hlad."
"Tak pojď.Uvaříme si špagety."
"Můžu se tě na něco ještě zeptat?"
"Povídej."
"Stal se tenhle příběh doopravdy,nebo sis ho jen vymyslela?"
"Víš,já to vlastně ani nevím.Možná že jsem ho někde slyšela.Vyprávěla jsem ho,aby sis ho zapamatovala."
"A vyprávěla pak svým dětem?"
"Jistě.."
"Mám tě moc ráda,mami."
"Vždyť já tebe taky."