vazny h umor

Začalo se smrákat, vyrazil jsem na nádraží v domnění, že tam budou ňáký bezdomovci, abych je mohl propleskat. Šinu si to sídlištěm a náhle slyším u jednoho sklepa ňákej rachot. Přikraď jsem se blíž, aby mně něco neušlo. Za oknem se konala domovní schůze. Z rozhovoru jsem vyslechl, že se jedná o Kafuňka. Právě hlasovali, co sním, že dělá na ulici dusno. Jeden člověk se ho zastal. Po deseti fackách od předsedy schůze se přidal ke většině.

To, co jsem vyslechl, mě fascinovalo, že jsem se rozhodl napsat Kafuňkovu autobiografii….

Jednu stařenku, prý, tak vyděsil svou vizáží, že se dala k Jehovistům. Odevzdala jim veškerej majetek i úspory a příbuzný nedostali ani cent. Zbyly po ní jen jehovistický časáky, který nevzali ani ve sběrně, poněvač byly pochcaný od kočky.

Jeden dědek z něj byl tak šokovanej, že vylezl na strom a, když ho hasiči sundávali, tak tvrdil, že mu Kafuněk vnuknul, že, jakmile se dotkne země, stane se z něj Superstar a bude jezdit po koncertech do zblbnutí, než ho zkrotí padoucnice.

Když potkal partičku slabomyslnejch, tak ze sebe vydal takový skřeky, že slabomyslní v tu ránu byli silnomyslní, že měli náběh na Nobelovu cenu. Do té chvíle, než je prošacoval a tvrdil, že intelektuálové odevzdávaj všechno, aby se očistili od špíny peněz, který si pak vzápětí nacpal do kapes. Okamžitě to zapřel a řekl, že nic nemá, že nic neměl a dlouho, že nic mít nebude. Že je na mizině. Pak si na hlavu nasadil odpadkový koš a ztratil se v dáli.

Jakmile vyjde Kafuněk z bytu, daj´se všechny děti na úprk, poněvač je nutí kouřit doutníky a vysílat kouřový signály, aby je viděl i tam, kde je to absolutně nemožný. Třeba, když zapne doma mikrovlnnou troubu, tak je šílenstvím bez sebe, když z ní nevychází kouř, který by ho upozornil, že na jatkách dostali čerstvý držky. Děcka pak doma dostanou nářez, že smrděj kouřem. Když tvrděj, že je nutil Kafuněk, tak dostanou znova, že se mu včas nevyhly.

Psi se nechcou jít ani vyvenčit, aby ho nepotkali. Jednou se s ním jeden pes střetl v noci, co se dělo, těžko popsat, ale pes přilítl domů, sbalil, co měl, rozloučil se s pánem a odcestoval neznámo kam. Tak vyděšený výraz jsem dlouho neviděl, řekl majitel psa. Snad jedině tehdy, když dávali v televizi první horor a manželka si myslela, že kouká z okna.

Ženský, ty z něj maj´největší hrůzu, když nasadí ksicht dobráka a vyrazí do ulic v domnění, že sbalí ňákou oběť. To je největší postrach, poněvadž Kafuněk v době hárání je největší zvíře.

Jednu dívku nalákal do lesa, že jí tam ukáže tajnej bankomat pro hajnýho, aby se nikdo nemohl vymlouvat, že nemá peníze na pokutu, když někoho přistihne, jak zápasí s medvědem, kterej je zrovna po nemoci. Pak tu dívku prohání po lese do té chvíle, než se pořádně zpotí, pak jí zaváže oči a podá jí hovězí držky, aby se otřela a tvrdí, že je to froťák. Když ta dotyčná řekne, že nějak smrdí, tak se dušuje, že to není možný, že ho právě přines´z čistírny.

Jednu ženskou tak zmrazil pohledem v parku, že roztála až

na jaře a odvezli ji popeláři do kompostu.

Jeho pohotovost a duchapřítomnost je úžasná. Jednu ženskou sledoval 12 hodin. Na každém kroku, když se otočila a zařvala na něj: „Co mě sleduješ, debile?!“, okamžitě odpověděl: „To není možný, že máme stejnou cestu…“. „To asi těžko, já jdu na gynekologii, magore!“. „No, vždyť říkám, že máme stejnou cestu“, řekl Kafuněk a vytáhl z tašky ortopedické vložky a začal tančit Lambádu jak pominutém, pak zaběhl do čekárny a snažil se všechny ženský předběhnout, že má strašný křeče. Když mu nasadili svěrací kazajku, tak překvapil nejvíc. Čím víc ho stahovali, tím víc se v ní ztrácel a nakonec jim utekl skrz švy. Když kazajku poslali na expertizu, zjistili, že měla prošlou lhůtu dva měsíce a toho Kafuněk obratně využil.

Jednu sestřičku z psychiatrie tak šokoval svým hypnotickým pohledem, že narazila hlavou do kandelábru. V mrákotách mu podala telefonní číslo a veškerou hotovost. Pak jí celou noc volal a tvrdil, já jsem ten kandelábr, co jsme spolu kecali, když ji odváželi do Šternberka, tak se nemohla zbavit dojmu, že na ni mluví různý předměty, s kterýma se pak hádá a pere.

Jednoho chlapa na vozíčku tak dlouho naháněl klackem po ulici, že samou bolestí nemohl vydržet, jak mu naskakovaly jelita na hřbetě, že zahodil vozejk a dneska se už léčí akorát z křečových žil. Zde nastává rozpor, jestli ho vyléčil Kafuněk, nebo jestli to ten chlap od narození nefintil. V každým případě to je asi jediný Kafuňkovo plus, i když mu ten chlap nemůže přijít na jméno, protože přišel o místo na parkování.

Jeho pracovní neúspěchy byly tak podprůměrný, že kam nastoupil, tam se mistr oběsil, v lepším případě skončil na psychiatrii.

Jednomu mistrovi chtěl pořád vyprávět o svým dětství, který vlastně ani nikdy neměl, poněvač se narodil jako mameluk hned schopnej práce. Proto hned začal vyhledávat brigády, kde by nemusel nic dělat, jako třeba postávat u veřejného záchodku a upozorňovat lidi, že by se měli jít vychcat, když sehnal někoho, co se šel vysrat, tak už chtěl tučnou zálohu, kterou mu dotyčná paní nemohla vyplatit, poněvač to byl její tříměsíční plat. Nebo, když přijel cirkus, tak před stanem ďál kotrmelce, aby předvedl, jaký tam lidi můžou vidět kousky. Cirkusáci mu dali odstupný, aby jim nekazil reputaci, ale měli smůlu, ten den nikdo nepřišel, poněvač už prej viděli Kafuňka a to jim stačilo.

Když zakládal skupinu „DUVENBLIT“, to byl děs, posluchače přiváděl k šílenství. Skupinu založil z pouličních pobudů bez hudebního sluchu, styl muziky byl bolestivej rep, stoupli si do kruhu a mlátili se klackama po hlavách a přitom se kopali do holení, mezitím vydávali skřeky, jak když podřezáváš podsvinče.

První koncert nedopadl nejlíp, než se rozehráli, byli samá boule a šrám, že museli zasahovat policajti s uspávacíma střelama, a pak je zavezli na záchytný stanice. Kafuněk se vždy probral v ZOO mezi divou zvěří uspávacíma střelama, a pak je zavezli na záchytný stanice. Kafuněk se vždy probral v ZOO mezi divou zvěří. Proto začal organizovat koncerty tajně, prostřednictvím inzerátu, aby nalákal co nejvíce omladiny. Inzerát tohoto znění: „Prodám skoro zadarmo všechny své nahrávky na CD. Velice oblíbené u mládeže, na ukázku předvedu za Langrovým lesem ode dne 23.6. do 30.8., každý den. Potřebovat je už nebudu, poněvač jsem CD přehrávač zastavil a nehodlám ho vyplatit.“

Jeho koncerty si oblíbil primář Josef Řehořek z psychiatrie, udělal si na něm studijní práci, a pak nad ním zlomil hůl a začal radši udávat.

Koncerty měly vždy úspěch, pětadvacet lidí na třech hektarech hovoří za vše.

Když se dal do šachystickýho kroužku, tak šachisti vždy odcházeli v depresích, ne snad proto, že by pokaždé vyhrál, to bylo zřídkakdy, ale Kafuněk vyžadoval, aby se na figurky hovořilo, jako, když se vyhazuje pěšák, tak, aby za něj dotyčný mluvil, tak jdu z pole ven, sem to pěkně posral, asi jsem moc přemýšlel, když jsem myslel, že můžu zápasit s koněm, kterej má větší sílu, nebo, když někdo chtěl vyhodit královnu, tak se měl omlouvat: „Madam, to jste trochu přehnala a nezlobte se, že vás držím za hlavu, ale běžte mimo hřiště, zde už nemáte, co dělat“.

Jedno se nemůže Kafuňkoj upřít. Jeho geniální nápady, jak zdrhnout z hospody bez placení. Vyčíhne si hospodu, kde maj´koberec, vezme baterku a kompas a sedne si ke zdi, objedná si celý menu, který do sebe nasouká pod tlakem, na množství nehledí, poněvač to pak tráví jak had, třeba tejden. V hospodě se láduje, pak vleze pod stůl, že mu spadla sběračka, zaleze pod koberec a plazí se ke vchodu. Ze začátku, když neměl baterku a kompas, tak způsobil zmatek, lítal pod kobercem sem tam, převracel stoly, chvilku na něm balancoval číšník s celým platem piv, způsobil takový pozdvižení, že hosté i personál mysleli, že se probudila ňáká stará, vyhořelá sopka, co chytla druhej dech.

Nebo, že je pod kobercem hejno potkanů, který se rozhodli promluvit s vedoucím o poměrech v restauraci, že se nedá žrát to, co lidi vyvlekou, ale ani to, co navaří na čtrnáct dní dopředu.

Kam Kafuněk vstoupil, tam zůstala spoušť, jakoby tam šlápl brontosaurus. Zavřená hospoda včetně s vedoucím. Proto byl vyvěšen u restauratérů jako odstrašující případ. Kafuňkovi nezbylo nic jiného, než chodit v převleku. Jednou se převlékl za místního rómskýho majitele restaurace, nahodil i jeho kvicht pomocí sazí, pod svetr si strčil pneumatiku od traktoru a začal pohánět personál. Náhle se objevil pravý majitel. Kafuněk ďál, že se jedná o zrcadlo a ďál všechny pohyby po majiteli do té chvíle, než dostal přes držku.

Nebo se nechal poslat v balíku do jedné restaurace jako masožravá rostlina v důmyslně ušitém obleku. Odesílatel: „hnutí Green peace“ s děkovným dopisem: „Pane vedoucí, dozvěděli jsme se, že jste ve straně zelených, proto vám posíláme vzácnou rostlinu, odchycenou v jižní Africe, neurvalýma pytlákama a pašovanou přes naši republiku do Ruska, kde měla být využita jako likvidátor v kafilerii, proto vás prosíme, jestli byste ji nechtěl sponzorovat.“ Vedoucí to chtěl odmítnout, že zbytkama krmí prasata, ze kterých aspoň něco má. Kafuněk z ňákýho otvoru vytáhl další dopis. Že se prozradí vedoucího nelegální sázky na bezdomovce, který pořádá pokaždé, když se přižene pořádná bouřka. Odveze bezdomovce k silu, uváže ho k hromosvodu, nechá si od něj podepsat plnou moc a začne vybírat sázky, když zvítězí příroda a blesk dokoná dílo, tak ho nechá uklidit a dva měsíce za něj bere sociální dávky, když je slabá bouřka a zvítězí santus, tak ten večer má večeři a chlast zadarmo a ještě si s sebou může vzít dva vagusi, který se můžou dívat, jak se má dobře, že příště by to mohl být jeden z nich. Proto Kafuňka jako rostlinu přijal se všema poctami, zasadil ho do koflíku a řádně přihnojil.

Když Kafuněk navštívil cikánku, aby mu četla z ruky, podal jí dlaň. Cikánka se začetla a vyčetla z ní, že ji bude za půl hodiny škrtit a chtěla se ho nejrychleji zbavit. Řekla, že už má padla, že už měla být u holiče. Kafuněk se nabídl, že jí udělá přeliv. To cikánku vyděsilo ještě víc a začala se po cikánsku modlit, hoj, boha maria, zbav mě toho gadža. Kafuněk viditelně znervózněl, začal se potit a rozhlížet se, aby na něj z ňákýho tmavýho rohu nevyskočil černej bratr. Kouk´ se na hodinky a zjistil, že ztratil skoro půl hodiny a začal si oblékat hubertus. Cikánce se ulevilo, že odchází, poněvadž neznala hodiny, tak si řekla o pětistovku za přesčas. Kafuněk šáhl s ledovým klidem do kapsy a byl ochoten zaplatit. Náhle zjistil, že nemá žádnou peněženku. Bylo mu divný, jak mu ji mohla vzít, když celou dobu seděla naproti jemu, to ho rozběsnilo, že skočil přes stůl a začal ji škrtit.

Když Kafuněk přijel na Ostravsko, byl jak v Jiříkově vidění. Ostraváci mluvili tak kratce, jako kdyby někam spěchali a chtěli to ze sebe rychle vychrlit. Ze začátku si myslel, že jsou namyšlený a že se mu snažej´odsekávat, než přišel na to, že je to jejich dialekt. Když přišel do bufíku, na svačinu mu prodavačka v krátkosti vysvětlila, že maj´jenom to, co je na tabuli a co je přeškrtlý, to nemaj´vůbec. Kafuněk si objednal ostravskou klobásu a, když mu ji po krátké době donesla, začal dlouze nadávat do té chvíle, než ho místní chasník chytil pod krkem. Kafuněk se mu vysmekl, v krátkosti se omluvil a zmizel.

Na dolech se mu líbilo. Vzpomínal na starý časy, jak si jako malý chlapec hrál ve sklepě s uhlím s kamarádem Legellim na zával. V 16ti letech ho Legelli zaházel uhlím, že nebyl vůbec vidět, a šel jako shánět záchranáře. Legelli vždy sehnal ňákýho psa, aby ho vyhrabal, jako vždy bez úspěchu. Jednou tam Kafuněk ležel pod uhlím tejden a Legelli ho krmil hadicí od vysavače, do té chvíle, než se Mirek Soukup rozhodl, že ukradne ňáký uhlí. Když Soukup napytloval 28 pytlů uhlí pro místní kotelnu, náhle narazil na Kafuňka, který ho samou vděčností chtěl udat a poděkovat v místním plátku, že, kdo krade, může i pomáhat bližnímu. To se Soukupoj nelíbilo a chtěl ho dorazit lopatou. U výslechu se Soukup obhajoval tím, že slyšel ňáký zvuky, ale aby neďál bordel, tak uhlí pytloval, když narazil na Kafuňka, tak myslel, že pochází ze třetihor a chtěl ho omráčit pro místní muzeum na pozorování. Kafuněk s otřesem mozku nechoval vůči němu žádnou zášť, jen chtěl, aby mu vrátil peněženku, ve které vlastně nic neměl, poněvač mínus peněz se dá těžko spočítat. Soukup mluvil věrohodně, tak ho propustili. Kafuňka podrobili křížovýmu výslechu.

Policajtů bylo pět, rozdělili se na dva dobrý a tři zlý. Zlí vytáhli ze zapečetěné skříně bejčáky a škrabošky známých politiků, aby je nemohl Kafuněk identifikovat, když začnou s vejpraskem, nasadili masky a začali s výslechem. Aby v Kafuňkoj´vzbudili hrůzu, seržant si vzal masku Klause, poručík Topolánka a na majora zbyla maska Vlasty Parkanové. Zatím, co dva hodný vytáhli modlitební knížky a začali se za Kafuňka modlit, zlej fízl v podobě Topolánka si zapálil cigáro a upozorňoval Kafuňka, jestli si nevzpomene na svou trestnou činnost než dokouří, že mu rozšlape ksicht. Zatím jeden ze dvou dobrých dokončil „Zdrávas Maria“ a řekl, že to nebude zapotřebí, že si Kafuněk vzpomene. Kafuněk si vzpomenout chtěl, v hlavě se mu honila jedna zrůdnost za druhou a přál si, aby fízl kouřil nekonečnou startku. Zatímco cígo se krátilo a Kafuněk se obával, aby mu nešlápl do kvichtu, že už by se nemohl živit jako džigolo. Mezitím fízl v podobě Vlasty Parkanové vytáčel číslo prokuratury, aby na něj uvalili vazbu. Zlej´ Klaus vytáhl ze šuplíku růžový papíry a zabořil je do psacího stroje. Kafuněk z růžové barvy měl hrůzu, vzpomínal, jak ve IV. třídě měl růžový tvářičky, když ďál prvňákům fackovacího panáka. Mezitím zlej´Topolánek dokouřil, přeskočil stůl a vrhl se na Kafuňka, z každé strany mu flák´přes držku, že viděl všechny svatý. Druhej ze dvouch dobrých mu zpíval 120. žalm. Kafuněk v něm spatřil Jidáše a chtěl všechno, co viděl, vyklopit policajtoj´, co měl masku Klause v domnění, že by mu moh´hned udělit milost.

PROTOKLOL: Kafuněk přiznal: nemohl jsem usnout kvůli sousedovým zavařeninám ve sklepě, měl jsem strašnou chuť na rychlokvašky, který mě lákaly svou vůni kdykoli jsem šel z putyky. Hlavou se mi honily myšlenky, jak zápasím s okurkou velkou jak místní pobočkou Komerční banky, která mě chtěla chytit do svých spárů a podojit moje konto. Vyskočil jsem jak šílenej, kouk´jsem se do zrcadla, kde jsem se nemohl poznat. Snad jsem to ani nebyl já, hlavu jsem měl jak dýni na Hellowena, zatímco jsem se na sebe díval, tělo mi lítalo po pokoji a shánělo páčidlo, snažil jsem se mu domluvit a všechno zaspat pomocí osmi Diazepamů. Hlavu jsem si zastlal do peřiňáku a na chvilku zabral. Po dvou dnech jsem se probral celej dehydrovanej, koukl jsem z okna, tam tma jak na cikánským sněmu. Náhle mě to zase popadlo. Zašel jsem k domovníkovi, aby mně dal klíče od všech sklepů, že se tam usadil jezevec a že ho chci vysířit. Domovník, známej ochránce zvířat, řekl: „Moment…“, zašel za dveře, tam s něčím dlouho rachotil, pak otevřel, hodil na mě síť. Natáhl mě a zařval: „Takovýhle zvířaty by se měla chytat!“ Než jsem se prostříhal, tak jsem zapomněl jak se jmenuju. Doplazil jsem se k bytu, tam jsem si přečetl jméno na jmenovce a byl jsem doma. Kafuněk tam stálo. K ránu jsem vzal šperháky, páčidlo a vyrazil jsem do sklepa. Po vypáčení první kóje jsem nebyl nadšen. Místo zavařenin samý konzervy. Po otevření jsem v nich našel souseda, o kterým jsme si mysleli, že odcestoval do zahraničí kvůli nedoplatku za plyn. Jeho manželka tvrdila: „Manžel odjel, že nebude platit za moje nezmary, když peču v elektrické troubě, jak jsem mohla spálit tolik plynu, když ho ani nemáme. Manžel odcestoval na lehko, v lednu si nevzal ani spodky, prý byl otužilec…“. Tvrdila manželka. Kafuněk po vypáčení další branky byl zděšen. V sudu na zelí ležel jeho kmotr ve značným rozložení. Kafuněk ho pozdravil: „Nazdar, kmotr“, a začal se dobývat do truhlice na nářadí, v domnění, že tam bude něco cenného. Cenného tam nebylo nic, jen vyceněný zuby na protéze jeho kmotra.

Zde byl protokol přerušen zařváním fízla v podobě Vlasty Parkanové: „Jestli nám nepřestaneš vykládat pohádky a nevyklopíš, co víš, nastanou ti krušný chvíle!“ Kafuněk, jak zaslechl „krušný“, vybavila se mu příhoda z Krušných hor, kde jako sportovec na biatlonu zastřelil spolusportovce v domnění, je to grizzly, poněvač měl na sobě umělou kožešinu ze sobola. Jak ho dotáhl do cíle, uspořádal hostinu na účet všech sponzorů. Začal sportovce stahovat, když z něj stáhl kožich, bylo mu divný, že pod ním má oteplováky značky Addidas, ale to ho neodradilo a pokračoval dál. Sportovec se probral a začal křičet. Kafuněk si pomyslel – dneska ty medvědi jsou samá sranda, to maj´odkoukaný od turistů, když mu vyvrhl vnitřnosti. Trenér v něm poznal kolegu a chtěl Kafuňka zažalovat. Kafuněk se obratně vykroutil s výmluvou, že špatně vidí, poněvač na očním při šacování kabátu slabozrakým pacientům tvrdě narazil na odpor, když prošáh´jednomu silnozrakýmu vyhazovači, podobnýmu Miloši Zemanovi, který mu proplách´oči vitriolem, že celej měsíc viděl akorát siluety, tak zdravil každýho, aby neurazil. Lidé si mysleli, že se z něj stal slušňák nebo magor, když začal zase vidět normálně, tak zdravil akorát svýho číšníka.

Kafuněk začínal se zločinem už v raném dětství. Organizoval skupinky mladých vyvrhelů z rozvrácených rodin. Jeho první gang byl houbařští stopaři, sledovali houbaře, dokud neměl plnej košík, pak ho jeden mládenec předběhl a ďál, že zápasí se zmijí. Houbař položil košík a hnal se chlapci na pomoc. Zatím ten, co ho sledoval, popad´košík a ztratil se v houštině. Tam čekal Kafuněk v zemljance a úlovek převažoval na decimálce. Kdo měl největší úlovek, toho Kafuněk štědře odměnil. Ze zisku hub mu dal čtvrt procenta a když náhodou toho dotyčného doma čekal mazec, převlíkl se za něj a šel to za něj schytat. Když se někdo málo snažil a dones´jenom půl tuny, tak si na něj zasedl, takovej chlapec byl zbaveném všech výhod jako třeba, když se chytil do želez na medvěda, tak ho Kafuněk nechal do té chvíle, než si ukousl nohu. V horším případě na něj poslal hajnýho s průpovídkou o přísloví: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Houby pak prodával pod cenou, že nemohl vyplatit ani toho půl procenta, tak to brzy zabalil a přišel na byznys prostituce.

Na nádraží sebral osm santusaček, odvezl je domů a začal s očistou pomocí Solviny, kartáče a v jednom případě i louhu. Slíbil jim krásný zážitky a začal je drhnout. Po třech hodinách ucpal vanu, po vypuštění museli vyměnit celou stoupačku. Jedna cigoška se mu zdála pořád černá, tak použil louh, tak nešikovně naředěném, že zbyly akorát tasemnice, ze kterých Kafuněk upletl bič, s kterým se pak šlehal a řval: „Takhle dopadnete, když se nebudete mejt´!“ Pak je odvezl na žebřiňáku za město. Oblíkl se jak bača do beraní kůže, na hlavu valašskej klobouk, do ruky klacek a začal s drezůrou, kterou by nevydržel ani kůň. Holky musely v rekordním čase vykopat díru, ve který by se dal ukrýt lup z celého kamionu. Rozdělil je do dvojic a začal je pást na výpadovce. Každej řidič musel koupit dvě holky za cenu jedný, to byla podmínka. Zatímco s ním špásovaly, vždy se šla jedna vychcat a odnášet zboží z návěsu do připravené jámy. Kafuněk se stal brzy nejbohatším pasákem na okrese, holky štědře odměňoval ze zisku z prodeje zboží do té chvíle, než se to profláklo, když se snažil prodat pět tisíc pneumatik značky Michelin na bleším trhu. Organizátor měl podezření na nekalost a upozornil kriminálku. Kafuněk se chtěl vykroutit s výmluvou, že je zdědil od strejdy Mišelina. Popsal ho jako hodného, tlustého, věčně nasranýho strejdu, kterej chlastal jak holendr, věčně se někde válel, aby nebyl otlučeném, tak si nechal ušít nafukovací oblek, kterej mu furt ucházel a já mu nosil pumpičku a dofukoval vzduch, snad proto mě tak pohádkově odměnil. Policajti chvilku váhali, jestli mu maj´věřit, aby náhodou nezmáčkli ctihodného občana. Když se najednou objevil náklaďák plnej paruk a knírů a sháněli Kafuňka, aby si převzal šmelinu. Kafuněk se zhroutil, poněvač neměl žádnou výmluvu. Na fízlárně všechno částečně přiznal. Ale měl víc štěstí, než rozumu. Tím, že ukradl náklad paruk, vousů a knírů, změnil jeden hollywoodském seriál, kterej se měl jmenovat „Vlasatci“, díky Kafuňkovi se změnil na „Lebkouni“. Producent poslal děkovném dopis, že díky jeho zásahu měl značném úspěch. „Vlasatci“ by nebyl tak lákavej, těch si lidi za doby hippies užili dost. Kafuněk v cele předběžnýho zadržení neposeděl dlouho, po třech dnech napráskal organizace spojených národů za udajný zneužívání negrů, který spočívalo v tom, že po odchycení asi stovky negrů, kteří byli velice vzpurní a nechtěli se pustit stromu, na kterým žili, a nesouhlasili s převýchovou na civilizovaného člověka, poněvač člověk myslící, nemyslí na ostatní, ale na sebe, zatímco křováčtí negři drželi pospolu, a to bylo organizaci v očích. Šéf organizace řekl, že, když se dva perou, třetí z toho má užitek, že to někde četl a že to musej vyzkoušet, že by se to mohlo vyplatit i mezi národy. Zavřeli vždy tři negry do klece a dva mezi sebou rozeštvali proti sobě, třeba tím, že jednomu z těch dvou nasadili na hlavu plechovej kýbl, kterej nesměl sundat, protože mu řekli, že kolega spoluvězeň se nechce dívat na jeho ksicht, protože mu připomíná opičáka, kterej ho znásilnil na lovu pásovce. Negr s kýblem na hlavě se tak rozčílil, že mu dal čelo, po nárazu plechu se oba složili s otřesem mozku. Šéf organizace vzal třetího negra stranou, aby mu řek´, jakej má z toho užitek, negr řekl, že je v depresi, že se to mohlo stat i jemu, že jsou dvojčata. Šéf organizace skončil na psychiatrii mezi choromyslenejma pacientama, kde se vypracoval z pacienta na zřízence a začal z kolegů bláznů tahat rozumy, když zjistil, že většina je tam omylem, že to jsou vesměs inteligenci, který v nepravý čas byli na nepravým místě, jako třeba profesor, doktor věd chtěl vyléčit univerzitní knihovnu od hrubek a pravopisných chyb, že ji polil benzínem a zapálil, když ho chytli s hořícím klackem, tak tvrdil, že si chtěl zapálit cigáro. Nebo trenér místní fotbalové ligy tak zblbnul, že si do garsonky nastěhoval všech jedenáct hráčů, kdyby ho napadl náhodou nějaký nečekaný útok, aby mohl vzbudit hráče a s nimi konzultovat. Fotbalisti měli doma peklo, z většiny se stali homosexuálové, nebo se v nich probudily skrytý touhy po chlapským pohlazení. Jednoho rána většina hráčů, přesněji deset, trenéra tak brutálně znásilnila, že skočil z okna na projíždějící valník se skotem, kde ho nabral heterosexuální býk na rohy. V poslední chvíli se chytl elektrického vedení, kde mu zachránil život skeenhead, který ho srazil baseballkou, když začal černat.

Kafuněk, když nastoupil do pionýrské organizace, tak se ho učitelka zeptala, co víš o soudruhoj´Leninoj. Kafuněk řekl, že ví, že se Lenin nejmenoval, že si to jméno dal, protože byl lenoch a flákač, kterej se kamarádil s Židem Marxem a s Němcem Engelsem a nabádali lidi k zahálce, organizovali stávky a chtěli vybudovat národ flákačů. Kdo měl chuť do práce, toho naznali stávkokazem, pracujícím blbem, takovej člověk nebyl oblíben, a proto nechal vybudovat koncentrační tábory, kde by dřeli za chleba a vodu, aby se jim to vykouřilo z hlavy. Jeho největší obdivovatel byl Džugašvili, kterýho chtěl trumfnout a bejt ještě tvrdší, jako sto Leninů, proto si dal taky druhý jméno Josef Visarijonovič Stoleninů, pak to zkrátil na Stalin. Po téhle odpovědi musel Kafuněk odevzdat pionýrský šátek. Učitelka ho odvedla do kabinetu a tam ho zmlátila pravítkem do bezvědomí, pak ho odtáhla na dvůr. Když se probíral z bezvědomí, zdál se mu krásnej sen, jak leží na Hawaji pod horskými vodopády. Když otevřel oči, zjistil, že na něj chčije celá pionýrská organizace a to doslova.

….tak se dal na náboženství. Kafuněk se dal na náboženství z přesvědčení tělocvikáře, který sledoval jeho figuru při nácviku na Spartakiádu. Když klečel a lomil rukama, tak si ho dovedl představit před oltářem jako ministranta. Kafuněk se v neděli blíkl do svátečních spodků a vyrazil na první bohoslužbu. V kostele mu bylo chladno, tak v sakristii hledal něco na zahřátí. Když narazil po vypáčení na flašku vína a balík sušenek, myslel, že to farář připravil pro něj jako svačinu, kterou zamknul a chtěl s ní Kafuňka překvapit. Po vypití mešního vína se mu začala motat hlava, po balíku sušenek se chtěl zasytit, protože ráno nesnídal, když se náhle objevil farář v sutaně, Kafuněk myslel, že si spletl budovu s tranvestitickým doupětem, začal se modlit, aby na něj chlap v černé sukni neskočil. Farář, když viděl motajícího se Kafuňka, myslel, že je posedlý ďáblem a snažil se mu bejkovcem vyhnat ďábla z těla. Kafuněk vyběhl ze sakristie a řval jako tur, farář ho doběhl u oltáře, přetáhl ho takovou silou přes ledviny, že samou bolestí se mu udělalo zle a všechno vyblil. Okamžitě zaklekl k té hromadě a začal se ke zvratkům modlit. Farář, když zjistil, že sežral všechny hostie jako tělo páně a vypil víno – krev páně, nazval Kafuňka dobytkem, zlosynem a lidožroutem. Kafuněk měl strašnou chuť se mu pomstít. Po příchodu do rodné čtvrti začal přemlouvat souseda, známého vypravěče politických vtipů, že nejlíp se vtipy vyprávěj ve zpovědnici, kde nemusí mít strach, že ho někdo napráská. Kafuněk po instalaci mikrofonu ve zpovědnici, který zavěsil nad hlavu maskovanej mucholapkou, vyrazil lanařit souseda. Doma rozbil prasátko s pětikorunou a vyšel do oblíbené putyky za sousedem, kterej byl už značně pod parou. Soused Kafuňka hned nepoznal, myslel, že je to maskot nechvalně známé firmy propagující přípravky na hubení hmyzu, jenž spočíval v tom, že po jejich zásahu se odstěhovala veškerá havěť k sousedům a dům byl neobyvatelném tři generace. Soused se tak lekl, když ho uviděl. Kafuněk měl na sobě trenky, který mu držely kšandy, na hlavě vydlabanou šlupku od melounu, kolem které lítalo hejno vos, na nohách Vietnamky o šest čísel větší, v ruce pytel se ségrou, kterou měl hlídat, která chroptěla jak prase kdykoliv jí ubral kyslík. Soused vyskočil jak šílenej a omráčil Kafuňka židlí. Kafuněk se doplazil k výčepu a upozornil vrchního, že je soused lidumil a že ho nepoznává. Soused po vypumpování žaludku uznal svou chybu a přistoupil na Kafuňkovy požadavky.

Když šel Kafuněk na vojnu, tak byl na vrcholu blaha. Na vojnu se tak strašně těšil, jak zoofil do jámy lvové. Na útvar vyrazil asi s šedesáti odvedenci, který ve vlaku povzbuzoval pokřikem.: „Chlapi, za chvíli budem bránit vlast, už nás nenapadne ten německej ras!“ Po pár ranách od spolubojovníků zjistil, že jedinej nadšenec je on a jestli nějakej Pastušťák, kterej se tam těšil, že dostane oblečení, protože chodil obalanej novinama, který mu na těle držely izolačkou.

Kafuněk po příjezdu do kasáren viditelně ožil, naposled před branou do sebe nasypal prášky proti různým chorobám, který by ho mohly napadnout, aby nezatěžoval marodku, po práškách a chlastu se mu udělalo zle, že celej zezelenal. Dozorce na bráně ho profackoval, aby si nedělal srandu z armády. Dozorce si chtěl na Kafuňovi zchladit žáhu, protože zjistil, že mu manželka zahejbá s pěšákem, posléze se přišlo i na to, že to byl pěšák z šachovnice, kterýho pak vyměnila za krále. Dozorce k proplesku přidal nějakej ten kopanec, že se Kafuněk probral na ošetřovně. Náhle se ho zmocnila panika, myslel že je v sanatoriu pro choromyslnný vysloužilce, protože v jednom kuse řvali ze spaní nesmyslnný hlášení. Jako třeba: „Pane majore, já se uzdravím, jenom, prosím vás, už mě nedávejte na samotku s těma šestnácti poručíkama, který mi srážej horečku divotvornou masáží, po které oteču nejvíc na přirození, hlavu mám jak na kolotoči a při stolici jsem vysral Vítkovo kvarteto, který mi zahrálo, že jsem málem prošel zdí, když jsem měl bouli jak medicinbal. A na samotce mně bylo těsno. Plukovník mě poslal na průzkum do místní fabriky na výrobu střívek na jitrnice, kde mě odhalili tak rychle, než jsem se stačil rozkouknout. Doteď nevím proč, snad jedině kvůli tomu, že jsem měl na hlavě tři přilby.“ Na další posteli leželi tři mazáci, asi se zimnicí, protože se furt prohazovali a zahřejvali prostředního. Kafuněk začal přemejšlet o modré knížce. Oholil si hlavu dohola a nechal si na ni vytetovat globus, pak si v jednom kuse stěžoval, že ho zebe severní pól. Psychiatr mu zablokoval krční páteř, když mu začal kroutit hlavou při hledání Bermudského trojúhelníku, protože se mu tam ztratil celej oběd, kterej si nechal přinést z hotelu, protože místní strava nebyla k jídlu, že by to nesežral ani bezdomovec.

Když Kafuněk opustil vojnu, dal se na dráhu slušného člověka. Nastoupil na psychiatrii jako zřízenec. Primář Řehořek z něj měl radost, protože mu připomínal nemanželského syna, kterej se objevil, když mu bylo dvacet a chtěl tatíčka zruinovat tím, že si chtěl na záda vytetovat nápis: Jsem Řehořek, syn psychiatra a vzít místo plavčíka na místní plovárně. V tu dobu měl být Řehořek jmenován primářem, tak synovi zařídil teplý místečko ve Šternberku na izolaci bez možnosti návratu. Syn steskem po otcovské lásce po 28 letech na samotce spáchal sebevraždu tím, že snědl celou molitanovou matraci naškubanou na kousky a zapil ji vodou. Molitan v něm nasál, že se nemohl vysrat. Když mu nasadili trojitej klistýr, tak ucpal hajzl, ráno ho našli umlácenýho francouzským klíčem, kterej patřil místnímu údržbáři. Údržbář na svou obhajobu řekl, že už toho bylo dost a ještě k tomu mně utekla manželka s břichomluvcem, kterej mě tak strašně ztrapnil u advokáta. Kdykoliv jsem sklopil hlavu na pokoru, břichomluvec Evžen začal nadávat advokátou do kreténů, právník si myslel, že jsem to já a o všechno mě společně obrali.

Kafuněk jako zřízenec byl svědomitej, když šel někoho stříkat ledovou vodou, tak už půl hodiny předtím odpouštěl vodu, aby nebyla teplá z trubek. Pacientům prášky strkal do krku vařečkou, zabalený v bramborový šišce, jak byl z mládí zvyklej krmit husy, protože věděl, že je většina pacientů podvádí a prášky schovávají pod jazyk nebo v dírách od zubů.

Jednoho schizofrenika přidělil Řehořek Kafuňkovi na starost, aby mu vyhnal tu rozdvojenou osobnost z hlavy. Kafuněk nahlásil v kuchyni, že mají o strávníka víc a před pacienta s rozdvojenou osobností dal dva obědy, který musel sníst, jinak by ho Kafuněk přetáhl vařečkou. Když se schizouš napral k prasknutí, odvedl ho Kafuněk na cimru, aby se natáhl k odpolednímu odpočinku. Sotva zalehl, už s ním Kafuněk třepal, že má jeho druhá osobnost jít drhnout hajzly. Po vyčištění záchodu šel ještě vybrat senkrovnu. Pak ho Kafuněk vzal na ledový střiky, sotva se osušil, už ho Kafuněk vedl na vodoléčbu znova, že musí ostříkat jeho druhou osobnost. Schizofrenie se mu pozvolna měnila v obezitu, po dvou letech odcházel zcela vyléčen s dvěma metrákama čisté váhy.

Při alkoholické seanci Kafuněk exceloval, když alkoholikům předváděl, jak to dopadne, když člověk pije bez zábran. Kafuněk během hodiny do sebe nalil chlebový víno, který vyráběl sám, po kterým začal chodit po zdi, z uší mu vylezli orangutani, chytli se za ruce a začali tančit charleston. Kafuněk se chyt´lustru a pozvracel všechny přítomný.

KAFUNĚK KABAREITÉR

Kafuněk se ohlásil k řediteli kabaretu, že chce nastoupit jako komik, že má perfektní číslo, který ohromí. Ředitel chtěl vědět, o co jde. Kafuněk řekl, že přiběhne na podium s ptačí budkou na hlavě, v které bude mít datla, pak jako ze srandy zakopne o vysavač, kterej tam zapomněla uklízečka. Porazí konferenciéra, datel vylítne z budky a vyklubne konferenciérovi oko. Ředitel řekl, abychom neměli oplétačky. Uvaděč má skleněný oko, ručně malovaný akademickým malířem Knížákem, který ho přišlo draho, protože profesor Knížák to bral jako umělecký dílo a vymaloval ho jako studánku a kolem oka mu vytetoval vrby i s vodníkem. Kafuněk řekl, ať nemá obavy, že datel je cvičenej a půjde jen po zdravým oku. Ředitel s nadšením Kafuňka přijal. Kafuněk řekl, mám v zásobě i jinej kousek, jedná se o černou magii – z obecenstva vyberu jakýhokoliv slabšího občana, kterýho zavřu na minutu do speciální bedny a donutím ho k pláči. Po vypuštění bude řádit jak nervově chorej pacient vypuštěnej ze sanatoria pro nemoci labilní, samozřejmě před vstupem do speciální truhly musí podepsat, že následky jdou na jeho bedra a nestěžovat si, stejně by mu to nikdo neuvěřil. Ředitel na Kafauňka:“ Prozraď, jak to provedeš, příteli.“. Kafuněk řekl, to je starej trik jak lidstvo samo. V propadlišti, kde čekaj mý přátelé, vytáhnou dotyčnýho a zmlátěj ho gumovou hadicí. Po procedůře ho nacpou zpátky do bedny. První den Kafuněk vlítl na podium, dýchnul na dámu v první řadě, ta se složila pod židli jako špalek. Kafuněk řekl, že za to může reklama v televizi, kterou pravidelně sleduje, „používejte zubní kartáček svého zubaře“, tak se přehraboval v popelnici svýho stomatologa a vyhrabal akorát štětku na hajzl, tak si s ní projel dásně a takhle to dopadlo. Ano, samozřejmě, našel jsem tam i jiný cennosti. Například vyřazenou zubní kartu svýho spolužáka, kterej po škole nastoupil do fabriki na louskání ořechů, kde přišel o chrup, zubař neměl co restaurovat, tak ho vyřadil z evidence a jeho vyhodil z ordinace. Spolužák umřel hladem, protože nebyl zvyklej na tekutou stravu. Alkohol ho nezasytil, spásu hledal na alkoholce, kde skončil v Želivi jako odstrašující případ. Tak jsem prodal zubní kartu mafii, že by se mohla hodit při likvidaci nepohodlnýho svědka. Mafie mě odměnila tím, že mi slíbili ochranu do té chvíle, než přejede auto. Mafie zubní kartu využila hned druhý den – místní práskač měl zrovna namířeno na policii ohlásit trestnou činnost. Mafie mu nabídla svezení. Udavač se vzpouzel a nechtěl nastoupit, šéf organizovanýho zločinu seděl na zadním sedadle, stáhl okýnko a zařval:“ Naskoč, zmetku bonzácká!“ Šéf si prohlídnul zubní kartu a rozhodl se, že musej podle karty upravit čelist pomocí kladiva. Poté ho odvezli do sběrnýho dvora a tam ho odpráskli. Zubní kartu pohodili vedle něj, aby policii usnadnili identifikaci. Policie při ohledání místa činu řekla, jasnej případ sebevraždy. Prohlídl si svoji zubařskou kartu, zjistil, že nemá žádný zuby, že už nebude moci ohlodávat nábytek, tak spáchal sebevraždu. Obecenstvo jásalo, Kafuněk si dal desetiminutovou přestávku, nalil do sebe chlebový víno a vlítl na podium znovu. Jen sršel vtipem, měl na obě sako, ve kterým by mohli pohřbít slona, řekl, tenhle oblek jsem zděldil od tlusťocha, kterej byl tak vodnatej, že, když ho propíchli vidlema, tak byl jak kropící konev. Kafuněk si nasadil masku Klauze a chodil po podiu jako pošuk. Obecenstvo se válelo smíchy. Kafuněk začal mluvit jako on – jsem hlava obyvatelstva České republiky. Můj fotr byl Santa Klaus, jsem jeho nejchytřejší syn. V první třídě jsem byl tak vzdělanej, že učitel měl takový deprese, že se zavřel do kabinetu, kde tloukl hlavou do skříně do té chvíle, než mu na hlavu spadl globus. Když se probral z otřesu mozku, přišel do zologické zahrady učit tučňáky salutovat. Poté ho sebrala kriminálka za propagování fašismu. Marně vysvětloval, že nedokážou při pozdravu řvát sik heil. V druhé třídě jsem byl tak na výši, že učitelka lítala po náměstí a křičela, to je můj výsledek dlouholeté práce! Po třech dnech ji sebrali za potulku. Třetí třídu jsem vynechal, poněvadž mě unavovalo opakování předešlých dvou tříd, ve čtvrté jsem překonal sám sebe, zavřel učitele do šuplíku u stolu a začal vyučovat spolužáky sám. O velké přestávce mě začal šikanovat spolužák o pět let starší, kterej opakoval čtvrtou třídu do zblbnutí. Jmenoval se Zeman. Řekl jsem mu:“ Miloši, hlavně mě nemlať do hlavy. Jednou ji budu potřebovat.“ Miloš hlavu ušetřil a výsledek všeho je, že jsem hlava státu. V páté třídě jsem pozdnal Livii, učarovala mi svou nepochopitelnou inteligencí, když jsem se zeptal, kolik je hodin. „Je deset a deset“, odpověděla, „ty to nevíš, Vašku? „Odpověděl jsem, že vím, odpověděla, tak co se mě ptáš, chytrolíne. To mi fascinovalo. Pátou třídu jsem opustil s vyznamenáním a přešel na gympl. Byl jsem malý, brýlatý monstrum, často si mě na chodbě spletli starší spolužáci se zlodějem tkaniček od bot. Ne jednou jsem dostal pár facek od holek u záchodku, když jsem vypočítával periodický tabulky a přemýšlel na hlas. Děvčata myslela, že jsem najatej špion od mládence, s kterým spaly, a sleduju, která má menzes, aby od dotyčnýho nemusela dostat prachy na potrat. Když byl ze mě urostlej mládenec, potkal jsem Livii u popelnic, zrovna vyhrabala pěknej kus nedělních spodků, stačila je vyprat od análních nečistot. Jak mě viděla, chtěla, abych si je vyzkoušel. V tu chvíli mě Livie začala fascinovat ještě víc. Krásně voněla potem a zvratkama, spodky jsem si vyzkoušel v přilehlým průchodu a už jsem si je nechal na sobě, protože zrovna začalo chumelit. Livie měla strašnou radost a podala mi radiovku, ke které byla přilepená chcíplá kočka. Když jsme vyšli směr město, pár ochránců zvířat, měla poznámky, že jsem ji měl aspoň vykuchat, než jsem si ji dal na čepici, protože kočka byla nafouklá, jen prasknout. Po cestě nás napadla smečka psů, který Livie zahnala svým babochlapským zjevem. Po pobavení obecenstva si Kafuněk vyzvedl honorář padesát korun, kterej hned prolil hrdlem. Druhý den vzal direktor Kafuňka do kanceláře, aby se mírnil ve výrazech. Kafuněk se choval jako profík, připravil si pár intelektuálských vtipů, zeptal se přítomných, kdo má řidičák. Pět návštěvníků nezvedlo ruku. Kafuněk je pozval na podium, že s nima udělá rychlokurz. Dva mládenci a tři slečny neurčitýho věku. Kafuněk je posadil na židle jak v autobuse a dělal řidiče pantomimicky. Předváděl jízdu a chtěl vědět, kde dělá chybu. Při cestě jako hrozil na projíždějící vozidla, pak se otočil ke spolujezdcům, vytáhl z tašky zajíce, tahal ho za uši, zajíc začal pištět, slečna za ním ho přetáhla deštníkem, ať netrápí ubohý zvíře. Kafuněk jí vytrhnul paraple a přetáhl s ním mládence na zadním sedadle. Mládenec nevěděl proč. Kafuněk řekl, to máš za to, že, když vidíš, že házím rychlosti šajtrpákama a slečna mě obtěžuje deštníkem, máš zakročit. Přece nechceš, abychom se vybourali. Pak si nasadil sluneční brýle a potřel si je tatarskou omáčkou. Druhý mládenec vyběhl, že převezme řízení, aby zabodoval, že nemůže skrz brýle vidět. Kafuněk řekl, co blbneš, přes tatarskou se dá vidět, když ji kupuješ u Žida. Kafuněk zajel ke krajnici a dělal průvodce, rozhazoval rukama a předváděl krásy města. Náhle nabídl, že je zaveze do kabaretu na perfektní program, vybral od přítomných peníze za vstup a posadil je na jejich původní místa. Než se vzpamatovali, zjistili, že zaplatili za ten samej program ještě jednou. Kafuněk schoval peníze a dělal, že je nezná.

Při dalším čísle Kafuněk vzal na podium důchodce z páté řady, důchodce se klepal strachy. Kafuněk ho uklidnil elektrickým obuškem. Stařec vylítl jak píchnutej šídlem. Kafuněk ho dotáhl doprostřed sálu a nacpal ho do sudu. Stařec se vzpouzel. Kafuněk mu slíbil zvýšení důchodu, když vyhraje ve volbách. Když ho zatloukl, povalil sud a vykutálel ho před sál. Důchodce řval z útrob sudu, že nemůže dejchat. Kafuněk do otvoru strčil trychtýř a začal ho plnit vodou. Stařec po pěti minutách už ani nemukl. Kafuněk řekl, že se mu dědek svěřil, že má fofr školu. Diváci se zatajeným dechem čekali, co se bude dít. Kafuněk polil sud benzínem a zapálil. Poté vytáhl dětskou tiskárničku a zeptal se přítomných, jestli ho někdo neznal, aby mohl vystavit úmrtní list. Když zjistil, že stařec už přesluhuje dvacet let, nazval dědu radioaktivním odpadem, když sud prohořel. Plameny uhasila voda, z dědy nezbilo nic. Kafuněk přešel k dalšímu komediálnímu výstupu. Popadl chlapa v první řadě a začal mu mačkat hlavu. Náhle Kafuňkoj začal zvonit telefon. Kafuněk zvedl sluchátko a řekl přítomným, že hovoří s dědou, že mu volá ze sauny, kde s ním sedí Číňan s Indiánem, že je zřejmě v Indočíně, že chce poslat prachy na letenku. Kafuněk se zavázal stylem, jakmile vysoudí peníze s Kovošrotem za nekalou reklamu, kde do znaku sběrných surovin dali jeho zrzavou hlavu s popisem.

KAFUNĚK MISSÁKEM

Kafuněk se přihlásil jako missák roku. Zrzavou hlavu naložil do kysličníku, aby byl čistej Albín, svaly si vypracoval během půl roku na brigádě v kamenolomu, kde nosil odstřelovači přiblu a svačinu. Po šichtě ho bral mistr na psí zápasy, kde ho zavřel do klece s boxerem, aby se prali o kost. Kafuněk získal pár okrasných jizev, aby vypadal jako drsňák. Pak ho nechal střelmistr vyhladovět, že po šesti nedělích sežral i šlupky od brambor, který mu zvýšily krevní oběh, že měl barvu, jako kdyby proplul rozžhaveným olejem. Pak Kafuněk zašel ke krejčímu, kde obětoval jednu svoji ponožku, z které chtěl ušit tanga. Krejčí vzal od Kafuňka ponožku, rybářskejma rukavicema, oblíkl se do potápěčskýho skafandru a zasedl k šicímu stroji. Potápěčská výstroj asi špatně těsnila, protože mistr krejčí během pěti minut třikrát omdlel, když došil tanga, spotřeboval kyslíku tolik, jako kdyby podplaval La Manche tam a zase nazpátek. Pak Kafuněk o svých spoluuchazečích miss rozhlašoval poplašné a nepravdivé zprávy, aby je zdiskreditoval. Například o jednom hezounovi, kterej byl tak oblíbenej u veřejnosti, že je to gorilí muž, na kterým ve výzkumáku zkoušeli depilační přípravky, že samou bolestí po vyškrabávání chlupů, se radši naučil mluvit, než aby snesl tu potupu, po které si ho spletl homosexuální se svým přítelem v neosvětleným výtahu. Že, než dojely do suterénu, tak měl na sobě tolik šití, že tolik stehů neměl ani, když si šil výbavu pro gorilí mámu, která by ho bez výbavy ani nepozdravila tradičním pozdravem – kokosovým ořechem přes hlavu. O jiným fešákou s velice dobrou pověstí, řekl, že má pověst ve skutečnosti ještě lepší, než se ví. Fešák se zabarikádoval, když ho hasiči vyplavili, předložili mu účet za vodný a stočný a poslali ho na detektor lži, kde se přiznal, že je babochlap. Kafuněk se pak zavřel na záchodě se třemi frajery, klíč hodil do záchodu a začal ječet, jako když ho na nože berou. Mládenci se na něj vrhli a snažili se ho umlčet. Když ochranka vyrazila dveře, Kafuněk začal křičet, díky vám služebníci boží, že jste mě zachránili, tito tři zlosyni mě chtěli znetvořit, protože se báli mé krásy. Než začala soutěž, tak si šel Kafuněk přeměřit molo, kdyby mu nevyšel krok, jako na minulé soutěži, kde předváděl sluneční brýle, který byly tak upatlaný, že ztratil směr, že šlapal porotcům po hlavách, když se smekl po plešce, tak začal nadávat, kterej idiot hodil na molo šlupku od melounu, kde ho porota krajskýho kola vyřadila na začátek, kde začínal na vesnické tancovačce, kde soutěžili tři jezeďáci a on. Pře samotnou soutěží Kafuněk znervozněl, proto radši nabídnul zbylým uchazečům o missáka roku koláčky nadívaný projímadlem. Zatím, co se mládenci strkali u záchodku, Kafuněk vlítl na podium sám a řekl – jsem to já, missák roku, není třeba o tom diskutovat, ostatní na to serou. Toho dne byl Kafuněk vyhlášen jako missák intrikán.

KAFUNĚK PODNIKATEL

Kafuněk zašel na živnostenský úřad, že by si rád otevřel sadomasochistický salon pro zvířata. Paní úřednice neměla pochopení a přetáhla Kafuňka notebookem přes hlavu. Kafuněk s boulí jako pštrosí vejce se odplazil k přijímací místnosti, kde v šoku pozvracel rohožku. Přivolaná ostraha Kafuňka vynesla před budovu, kde ho donutili k odchodu s rozdrážděným psem, kterýho tejden nekrmili. Kafuňka potřeli anglickou slaninou a odvázali psa. Kafuněk si ani nestačil zašněrovat tretry a vyrazil takovou rychlostí, že se stopky předcházely a ztratil se v prachu. Ten den strhnul světový rekord, že se Zátopek musel v hrobě obracet. Po týdnu rozjímání šel na úřad znova. Kafuněk vysvětlil, že zvířata mají stejný potřeby jako lidi a občas potřebujou zvalchovat hřbet. Tentokrát byla úřednice vstřícnější, protože jí sousedovic pes vyhrabal na záhoně mezi mrkví bývalýho manžela, se kterým se rozhodně nechtěla setkat, a psa by nejradši vlastnoručně zaškrtila. Kafuněk podotkl, že, kdyby občas dostal vejbuch pod lékařským dohledem od odborníka na sado maso, přešly by ho choutky, přehrabovat se tam, kde nemá, co dělat a hleděl si svýho. Paní na úřadě dala Kafuňkovi razítko na čelo a uznala ho právoplatným rasem a popřála mu na cestu (pes se třes). Kafuněk si pronajmul kanalizaci, aby veškerá zvířena bila v depresi ze stísněných prostor, a slavnostně otevřel salon za přítomnosti odborníka na elektrošoky, kde donutil tancovat bejka s volem, kde volovi nic nedošlo, ale bejk si připadal jako homosexuál. Pak celý týden žádný zákazník, až v pátek přišla paní s kokršpanělem, že pes je zřejmě v depresi, protože ho manžel vodí ke své milence, kde musí sledovat španělskomexický telenovely, zatímco se šmajchlujou, že pes nechce žrát, dokud se neusmířej. Kafuněk se zeptal, jak na to přišla. Žena pověděla, že se pes podezřele chováv přítomnosti jiných žen, jestli není teplej. Kafuněk ho vzal do přípravné místnosti a podal paní sluchátka na uši, aby si je pro jistotu nasadila, že někdy to není hezkej poslech, slyšet svýho mazlíčka, jak řve štěstím. Potom odvedl nic netušícího psa do sklepení, kde mu pustil z videa Komisaře Rexe. Pes ze zaujetím sledoval svého oblíbenýho psího herce, když náhle v polovině filmu vlítl Kafuněk do místnosti, nasoukal se do kůže jezevčíka, vrhnul se na něj a profackoval kokršpanělovi psí hubu, pak odvesl psa k jeho paní, vzal si šest stovek a zapsal si ho do pamětní knihy jako prvního stálýho zákazníka. Vystavil mu kartu a řekl, že každou středu, ať dovede psa a že ho z těch depresí dostane. Po dvanácti letech došla paní trpělivost, protože Kafuň každou návštěvu zvýšil sazbu o padesát procent. Dáma se zadlužila u šesti lichvářů, přišla o střechu nad hlavou, exekutoři už neměli, co brát, tak hráli „kámen, nůžky, papír“ o její ledviny. Pes se odebral do psího nebe v depresích, co všechno způsobil. Jednou přišel krotitel z cirkusu, že gorila má sadistický choutky, jestli by si nemohla na někom zchladit žáhu. Kafuněk ji objednal na sobotu a sháněl se po bezdomovci, kterýho nějakej čas nebude nikdo postrádat. Na nádraží přemluvil dva váguse, že si přijdou na pěkný přivýdělek, jeden z nich, druhej že je jako náhradník. Pak je donutil vykoupat, aby gorila nemyslela, že fackuje čuně. V sobotu byl bezdomovec jak na trní. Kafuněk, aby ho zklidnil, tak mu koupil láhev rumu, kterou mu pak hodlal strhnout z honoráře a pověděl mu, ať nemá strach, že opička je cvičená a prý ho bude šetřit. Santusák před samou akcí na záchodě vypil lizol. Kafuněk ho v křečích odvedl na druhý konec města, aby ho nespojovali s jeho podnikem a vyzvedl náhradníka, kterej byl odvážnější a stačilo, když ho Kafuněk přemluvil třema fackama v průjezdu. Při samotné akci gorila nedočkavě mlátila do zdi pěstmi a hlavou. Když Kafuněk dovedl chlapíka do cimry, gorile se rozzářily oči a strhla ze sebe župan. Kafuněk za ním přirazil dveře a tentokrát si sluchátka narazil sám, protože chlap ječel, jakoby byl v posledním tažení. Ten den bylo zaznamenáno, že se v celé čtvrti odstěhovaly všechny podkrovní krysy, protože řev vaguse byl tak pronikavej a nenapodobitelnej, že by se dal používat k vyhnání hlodavců nebo tchýně.

Jednou navštívil salon zámožnej občan, kterej měl choutky zboxovat prase bradavičnatý. Kafuněk po dohodě se zoologickou zahradou vybral prase, který bylo nepřizpůsobivý jako někteří cigáni a potřebovalo zkrotit pár kopancema. Tentokrát kafuněk pořídil videozáznam, aby ho nepopotahovali ochránci zvířat a mohl svalit vinu na zákazníka. Pán si oblíkl tanga a osedlal prase, bachyně, jelikož neměla moc velký vzdělání, lítala po místnosti jako bez rozumu a s myšlenkama na útěk a zachránit si vlastní kůži. Inteligent oděn pouze v tanga proháněl svini s očima vyvalenýma jako brontosaurus po přechodu. Když náhle přišel k sobě, tak vyšlo najevo, že je to schizouš, kterej v civilním životě pracuje jako rozpletač hadic u hasičů, což ho tak poznamenalo, že, když jeho manželka s hladem sežrala sousedovic kočku, kterou jenom spatřila a nasoukala ji do sebe pod tlakem, kde se v ní kočka vzpříčila a se zauzlením střev ji našel její muž ve špajzu, jak se ji snaží vycucnout zvonem na hajzl, muž ji prosvítil pětistovkou žárovkou a rozhodl se střeva rozuzlovat, manželku uspal odvarem z makovic, nasadil gumový rukavice, který potřel vazelinou a pustil se do práce. Po zákroku manželka s děšením nevěřila vlastním očím, její střeva se houpaly na lustru bez jedinýho uzlu a slepý střevo svíralo slepeckou hůl. Po tomhle zákroku policajti chlapa zatkli za vykuchání vlastní ženy. Manžel se marně vykrucoval, že je profík v oboru přes uzly. Když si odseděl svýh patnáct let za nedokonalou vraždu, tak se svých perverzních choutek nezbavil a pořád měl myšlenky vozit se na praseti bradavičnatým, protože mu připomínalo bývalou manželku, která byla opravdu velká svině. Jednou odpoledne, když Kafuněk odpočíval ve své kanceláři zavěšenej za uši mezi futrama, aby měl pořádný plachťáky, který používal jako plácačky na mouchy, když ho vyrušil zvonek. Kafuněk za vraty spatřil šíleně krásnou zrzku. Dívka řekla, že má doma králíčka, kterej si myyslí, že je advokát chudejch. Kafuněk řekl, ať nemá obavy, že mu to z hlavy vyžene. Slečna pověděla, že nechce, ba naopakho chce podpořit a dělat mu sekretářku. Kafuněk toho okamžitě využil a nabídnul se, že bude mezi nima jako spojenec a překladatel. Pak slečně řekl, ať ho přivede, že si s ním promluví mezi čtyřma očima. Když ho slečna dovlekla na řetězu, tak Kafuněk zjistil, že to není domácí králíček, ale pořádně vypasovanej polňák, kterej byl drzej a neomalenej a všude ztrácel bobky. Kafuňkův rozhovor mezi čtyřma očima se zvrtnul a během chvilky to byl řev mezi třema očima, protože Kafuň v návalu vzteku dupl nešťastnou náhodou do ksichtu zajíce okovanou tretrou a vyrazil zajícovi oko. Po téhle nešťastné roztržce pověděl Kafuněk dívce, že se stali přáteli na celý život a že si zajíček přeje, aby se s Kafuňkem spustila a připustila ho. Slečna po dohodě se svou psycholožkou plivla Kafuňkovi do obličeje, což pochopil jako ano, oblíznul se, šel na věc. Mladá slečinka, když viděla jeho zhýralej ksicht, tak v záchvatu slabomyslnosti popadla zajíce za uši a omlátila ho Kafuňkovi o hlavu.

Jednou v neděli přišel starší pán s boxerem, jestli by mu Kafuněk nesehnal soupeře na box. Pes boxer že se jmenuje Rocky a že tudlevá viděl v televizi chlapa s tímhle jménem a celkem slušně boxoval tak, že místo poflakování se po dvoře, aby ho trénoval a vypracoval z něj slušnýho bouchače. Kafuněk po dohodě s mafií zakoupil Čínskýho uprchlíka, kterej se psem zápasil na život a na smrt. Číňan byl jak z divokejch vajec, proto ho Kafuněk musel krotit bejčákem, kdykolv chtěl psa pokousat. Po dvouroční drezůře nebylo poznat, kterej je kterej. Číňanova rozpláclá tlama připomínala hadr na podlahu na jeho uslintaným ksichtu a pes rasou boxera začal kšeftovat se vším, co bylo falešný a popřípadě to zfalšoval. Jednou v nestřežené chvíli zkopíroval Číňanovo tetování a zašel do Čínské čtvrti hledat příbuzný, který chtěl obrat o úspory. Příbuzný v něm okamžitě poznali ztracenýho syna, protože vytetovanej obraz přes celý břicho a obličej, jak mu přejel passat, pod kterám zahynul neopatrnej chodec, by si nevytetoval ani největší magor. Otec, jak spatřil syna, tak samou radostí chtěl spáchat harakiri, v poslední chvíli si to rozmyslel, protože mu zrovna donesli suši a jako přílohu nadívanou kočku kozíma bobkama, tak to si rozhodně nenechal ujít, tak se se synem pozdravili tradičními úklony, kde dal Rocky čelo údajnýmu fotrovi, že se složil jako Čínskej bůh srandy. Gejša, co stála poblíž, mu chtěla pomoci na nohy. V tu chvíli zareagoval Rocky jako profík, v domění, že chce nemohoucího Číňana prošacovat, ji uzemnil dobře mířenou ranou mezi oči sádrovým odlitkem Budhy. Náhle se začali sbíhat veškeří Asiati z celé čtvrti, Rockymu nezbylo nic jinýho, než říct, že je probere k sobě pomocí akupunktury a vytáhl nůž. Číňani šokovaní, že oni se piplají s jehličkami a on to vyřeší kudlou velkou jako tágo v Rockym spatřili svýho boha. V domění, že uzdravuje všechny nemocný, vypálili nemocnici, že už ji nebudou potřebovat. Rocky v záchvatu uzdravovat probodl dva Asiaty, co vypadali nejobávaněji, dav začal jásat, že zřejmě už nebylo naděje na jejich uzdravení, i když jeden měl akorát zánět spojivek, proto tak divně koukal a Rocky v něm viděl obávanýho útočníka a druhej vypadal jako po záchvatu padoucnice, v křečích poskakoval kolem Rockyho, že chce podepsat památníček, což Rocky špatně pochopil a myslel, že chce napsat udání a od něj, že chce podpis, a pak ho vláčet tiskem jako práskače. Pak Číňani uspořádali hostinu, na kterou padl za oběť kočičí útulek.

KAFUNĚK SPISOVATEL

Kafuněk jako spisovatel zača přispívat jako novinář do Mateřídoušky pro děti – vzdělávání pohádkama. Jeho první pohádka byla o třech cigánech, kteří byli jako poctivý, že to zaráželo šéfredaktora, že chytil Kafuňka pod krkem a škrtil ho do té chvíle, než začal modrat. Když mu Kafuněk klesl pod rukama, tak ho šéf probral gumovou hadicí. Kafuněk mu vysvětlil, že co je nemyslitelný, to je vlastně pohádka a začal mu ji vyprávět.

Starý cigán žil s Eržikou, neměli žádný parchanty. Kolem jiných cigánských vozů lítalo osm až dvacet zmetků. Jednoho dne vzal Eržiku hluboko do lesa, vzal do ruky klacek a řekl – jestli mi nedáš nějakýho potomka, tak se rozluč s cigánským životem. V cigánce se strachem hnuly vaječníky a po šesti měsících vrhla tři černý kudrnáče. Starý Dežo je svázal pupečníma šňůrama dohromady a odnesl je do nejbližšího krmelce, aby je olízala zvěř od placenty a sháněl se po sudičkách, aby jeho syni měli největší komfort. Sudičky nesehnal, protože zrovna flámovaly, tak dovedl tři tranvestity. Každej z teplých hochů dal do vínku to nejlepší, co mohli – poctivost, pracovitost, skromnost. Z cigánečků brzy vyrostli urostlý černí morgoši. Jednoho dne otec seděl na voze a sledoval v dáli, jak jeho krev – synové skáčou kolem stařeny a berou jí tašku z ruky. Babka se oháněla holí, ale cigoši se jí snažili tašku vytrhnout. Otec měl ze synů radost, zalezl do vozu a čekal, s čím synové dojdou. Navečer cigoši došli, samá boule, potrhaní od psů. Otec na ně zprudka, kde máte tu brašnu a co jste sebrali té bábě. Cigáni na otce, co to povídáš, tati, my jí chtěli pomoci s nákupem a ta paní se tak bránila, že jsme to málem nezvládli. Otec zbělal vzteky, že se mu pigment na půl hodiny ztratil neznámo kam, že by v tu chvíli mohl kandidovat do Čunkovy strany a prohánět bývalý kumpány. Když po chvíli přišel k sobě, rozhodl se, že pošle syny do učení k známýmu čórkaři. Dalo to hodně přemlouvání, když mu řekl, že kluci jsou pitomci, který vůbec nechtěj krást a melou nesmysly, jako třeba, že by je žralo svědomí. Starej čórkař je vzal do stodoly, vzal bejčák a řekl, jestli do půl hodiny mně neukážete to vaše svědomí jak žere támhleten šrot, tak si mě nežádejte. Cigáni na sebe koukali a nevěděli, co mají dělat. Po pěti minutách přetáhl prvního cigána, co byl po ruce. Cigán bolestí začal jódlovat. Hned se vrhl na druhý dva a začala mela. Cigoši lítali po kůlně, řvali bolestí a snažili se před bejčákem ukrýt kde se dalo. Zaběhli do nejtmavějšího rohu v domění, že je neuvidí. Když na ně rozsvítil reflektor, tak ten nejchytřejší zcepeněl a dělal, že je železniční pražec do té chvíle, než se mu probjehl po hrudníku. Cigoš začal ječet jako šakal. Náhle šel kolem hudební kritik, zaposlechl procítěněj projev, kterej ho dojal k slzám a nabídl se, že jim bude dělat managera. Když je vykoupil od starýho čórkaře za nekřesťanský peníze – pětadvacet korun za každýho, byl spokojen. Když je odvedl do hudebního studia, cigáni nechápali, kde se ocitli, tolik světel v životě neviděli. Mysleli, že jsou u vyýslechu. Když manager zařval do mikrofonu: „Tak spusťte, hoši!“, cigáni se tak lekli, že začali udávat příbuzný a tak vznikl cigánskej zlodějskej rep, kterej měl takovej ohlas, že většina příbuzných skončila za mřížema. Šéfa kriminálky povýšili na hlavního kápa Interpolu, kde mu zločinci přerostli přes hlavu takovou rychlostí, že se zapojil sám do organizovanýho zločinu. Vnitro na celej případ uvalilo takový embargo, že ho nedokázal odvalit ani Ota Zaremba. A to byla pohádka, že i cigáni svojí nepochopitelnou pocstivostí dokážou přivést člověka do neštěstí.

Pozdn. Redakce: poctivý cigán je nesmysl jako třeba dozroční rada s dozorcem. Cigán bude krást ze zákona.

KAFUNĚK A HOŘÍCÍ PUMPA

Jednou byl Kafuněk zatknutej za to, že nedpatřením podpálil benzinovou pumpu. Začalo to tak, že Kafuněk přijel napumpu s vozejkem, kde chtěl naplnit demižon benzínem. Pumpař v družném rozhovoru chtěl vědět, na co to potřebuje. Kafuněk se svěřil, že zdědil vodní skútr, tak že bude s vodákama sjíždět řeku. Pumpaře to pobavilo a řekl, že vodáci jezděj na kajakách. Kafuněk vytáhl cígáro a nabídl obsluze. Pumpař v domnění, že dělá legraci řekl, že nekouří a jemu by to nedoporučoval. Kafuněk se zašklebil, zapálil si cígo a hořící sirku hodil pumpaři do plnovousu. Pumpař chytl jak nasátej papír. Kafuněk, aby ho uhasil, tak popadl první nádobu, na které bylo napsáno Castrol, a začal ho polejvat. V plechovce byl olej a chlap jako hořící pochodeň vlítl do kanceláře, kde od něj chytlo veškerý příslušenství. Po hodině, když ho Kafuň uhasil lopatou, byl s nervama úplně v háji, aby se uklidnil, další čouda, náhle chytly výpary a celá benzinová pumpa se odebrala do pumpařskýho nebe. Kafuněk se zachránil tím, že skočil do myčky, kde se nechal vydrhnout a když vyšel vykoupanej, dělal překvapenýho, kam se poděla benzínka. Hasič, jak ho spatřil, posypal mu hlavu pískem v domnění, že mu hoří, protože jeho zrzavá kštice po umytí jen zářila. Policie při ohledání místa činu sebrala Kafuňka, protože se podezřele choval tím, že vykládal o obsluze u pumpy, že každá sranda něco stojí, pumpař že si chtěl ohřát špekáčky nad loužís naftou, kterou zapálil a nepočítal s tím, že může chytnout i olejová skvrna velikosti nákladního automobilu. Poumpaře zachránila tlaková vlna, která ho odnesla do zahrádkářské kolonie, kde přistál v zavlažovacím příkopu. Místní pojistitel ho napíchl na vidle v domnění, že mu chtěl ukrást výstavní okurku, která měřila dva metry a vážila tři metráky. Když pumpař skončil na psychiatii, nemohl se zbavit dojmu....

V BASE – ÚTĚK SPOLUVĚZNĚ

Když Kafuněk už seděl nějakou chvíli, zkoušel na spoluvězni, jestli by mohl zdrhnout skrz anorexii. Vězeň, co přebýval na cimře s Kafuňkem, měl tak silný dioptrie, že když mu v noci Kafuněk spláchl optiku do záchodu a ráno mu ze solidarity pomohl brýle hledat, pak zjistil, že vězeň bez brýlí nevidí ani na vlastní ruku. Ráno začal chlap ječet, že přišel o prsty na ruce. Bachař ho uklidnil pendrekem a chlap se po třech dnech uklidnil. Kafuněk ho začal šidit na žrádle, sledoval, jak se mu chlap ztrácí před očima, mukl po roce schodil ze svých 120 kilo 93, s dvacetisedmi kilogramy se plazil po cimře. Jednou při úplňku ho Kafuněk nasměroval do světlíku a pobízel ho, aby prolezl skrz mříže. Chlap prolezl, ale hlava nechtěla opustit cimru. Tak ho Kafuněk vytáhl nazpátek a přemýšlel, jak to zařídit, aby hlava měla menší rozměr než fuka mezi mřížema. Tak jak měli chvilku času, tak mu Kafuň seděl na hlavě, protože měli času kupu, tak už se ani nezvedal. Po dvou měsících měl spolubydlící hlavu jako veku. Kafuněk ho připravil na útěk. Sbalil mu pruhovaný pyžamo, kartáček na zuby a knihu „Hrabě Monte Christo“, do které mu dal plánek, kde hledat poklad, aby měl do začátku kapitál. A pak ho prostrčil skrz zamřížovaný okno ven. Ráno při poplachu Kafuněk vítězoslavně opouštěl cimru a měl radost že to kolegovi vyšlo. Pak, když si pročetl jeho spis, tak byl překvapen, že chtěl zdrhnout, když ho měli za týden pouštět na půlku a že seděl skoro nevinně, protože nechtěně ukradl v prasečáku padesát prasat, který prodal ve vedlejším okrese na pouti na ovar. Komedianti se prozradili tím, že, když opustili místo, tak tam po nich zůstal mastnej flek, kterej se nevsákl ani, když tam budovali bazén, ještě do dneška lidi lezou z vody promaštěný.

O chlápkovi, kterýmu Kafuněk zkrátil pobyt ve vězení o týden, celá dlouhá léta neslyšel, až po patnácti letech při rekonstrukce vězeňského nádvoří našli uprchlýho vězně při otloukání omítky. Náhle vypadnul. Po celá léta byl mezi zdí a omítkou, tenkrát byl tak vysílen, že nemohl křičet o pomoc. Fasádníci u něho našli knihu „Hrabě Monte Christo“ a na straně 328, kdy Edmont Dantes opouští pevnost If s plánkem pohádkového pokladu, byl zastrčen zapečetěný dopis s instrukcema, kde má hledat poklad. Zedníci s plánem a vidinou snadnýho zisku, zajeli do Hořic, kde vystoupili na nádraží a podle mapky došli až k učňovskýmu středisku, kde si mohli vybrat z pěti řemesel a na zadní části plánku se dočetli, že řemeslo je zlatý dno.

KAFUNĚK TRENÉR

Kafuněk jako trenér fotbalu si pronajal louku na kopci a začal trénovat přespolní mládence. Na kopec nechal umístit bránu a připomněl jim přísloví: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Pak je půl dne honil po stráni, aby kopali do míče a snažili se trefit do branky. Balón se pořád kutálel dolů z kopce a chlapci vysílením padali na držky po tréninku. Kafuněk zorganizoval místní chlapce, aby prohnali přespolní, že jim choděj oblbovat děvčata a že o nich říkají, že jsou paroháči. Místní se tak rozvášnili, že mládenci z jinýho okresu nestačili počítat patníky a hnali domů jako o život.

Druhý den je Kafuněk navštívil a řekl, že to je součást tréninku, že pro příště si zapamatujou, že svalstvo nesmí zabolet v žádným případě a běhat že musí furt, pro jistotu jim dal projímadlo do třípatrovýho dortu, kterej donesl na oslavu, že je přijali do národní fotbalové ligy. Mládenci se dali do jídla a dort se ztratil tak rychle, jako sociální příspěvek v cigánské rodině. Kafuněk šel pro jistotu zamčít záchody, aby měli mládenci snahu hledat si místečko v přírodě a úkryt před mrazem. Když se hoši vyprázdnili, Kafuněk je zvážil na decimálce, aby znal jejich čistou váhu. Po dvou ročním tréninku byli fotbalisti vytrénovaný tak, že když manželka poslala muže na nákup, vrátil se po týdnu s nákupem s prošlou lhůtou celej od bláta, bosej, s vytetovaným nápisem na hřbetu „Pravda zvítětí“. Od manželky dostal takovej vejbuch, že se stáhl do ústraní a zpytoval svědomí. Když ho Kafuněk vyzvedl na trénink, z vděčnosti líbal Kafuňkovi pneumatiky u skládačky, kterou Kafuněk po cestě ukradl chromýmu dědkovi, kterej se o kolo opíral, nemaje hůlky. Kafuněk ho opřel o sochu neznámýho vojína a řekl, když si vzpomene na jeho jméno, že ho přítel odvede domů. Děd se šedým zákalem soše vyjmenoval veškerý kalendářní jména, i takový, co slyšel v rozhlase po drátě, ale socha se neustrnula a stařec tam stál do soudnýho dne.

Na trénink Kafuněk vytáhnul brokovnici a pověděl, že nastanům chlapcům dny, který by nepřál ani sousedovýmu psovi a toho že nemá vůbec rád, protože mu pes o svátcích sežral koledníka, kterej měl krásnej přednes, a psa by nejraději poslal do mrazu v době, kdy by ani psa nevyhnal. Fotbalisti se lísali kolem Kafuňka. Kafuněk je vzal na výlet do hor, kde je nechal skotačit. Ale mládenci vytušili klid před bouří, po týdnu lenošení shromáždil sportovce na úpatí hory, mládenci čekali vyvrcholení. Kafuněk nasedl na skútr a řekl: „Teď se ukáže, jestli drezúra měla smysl“ a vytáhl brokovnici, z které dvakrát vystřelil do vzduchu. Náhle se uvolnila lavina. Kafuněk na skútru opouštěl plac se zařváním – zachraň se, kdo můžeš! Mládenci se rozprchli a hnali před lavinou, co mohli. Když je shromáždila horská služba a promrzlý je přivezla do nejbližší nemocnice, Kafuněk je navštívil, ale nemohl jim přijít na jméno. Nazval je zrůdama v lidské podobě, protože místo snažení se raději nechali vyhrapat horskými psy. Jeden sportovec měl omrzlé ruce, že mu zčernaly. Toho vzal kafuněk stranou a začal ho fackovat na umývárce, že místo aby se snažil a přemýšlel, jak budou dále pokračovat, tak že on si čenou tuží zapatlá ruce, aby byl zajímavej. Když se mládenec svěřil, že necejtí ruce, takh ho Kafuněk podrobil zkoušce, jestli nelže. Přivřel mu ruce mezi prkýnko na hajzl a mísu na sraní, chlapec ani nemukl. Kafuněk uznale podotkl, že ruce necejtí. Tak to poslal drhnout záchody v clým bloku, že má výhodu, když nebude cejtit ruce, tak se mu nebude zvedat žaludek ze smradu.

POSUNOVAČ

Kafuněk se dal k nádražákům jako posunovač. Po tvrdým výcviku od sadistickýho instruktora, kterej v Kafuňkovi zanechal hluboký jizvy, jak na duši, tak na těle. Instruktor se zavřel s Kafuňkem do cimry, kde musel přesunovat nábytek. Instruktor s výpravčí plácačkou fackoval kafuňka. Když nepřemístil skříň na určené místo v rekordním čase a sekl se o milimetr, když měl umístit almaru na křídou označené místo, kde nábytek byl větší než nakreslený obdélníky na linu. Po drezůře bral Kafuňka ke stěhovákům, kde ho využíval jako otroka. Na podzim zapřáhl Kafuňka do postroje jako mladýho, nevyužitýho hřebce a oral s ním svůj záhumenek. Když získal osvědčení, že může nastoupit jako posunovač, myslel si, že tím to skončilo a že už se bude akorát poflakovat. Ale velice se zmýlil.

Hned druhý den po nástupu do zaměstnání vysadila službu jedna ze třista lokomotiv a Kafuněk musel z Český Třebový tlačit vlak až do Skalice nad Svitavou, kde skaličtí mládence obklíčili Kafuňka a tolik facek v životě neviděl. Když se zeptal proč, tak mládenci taky nevěděli. Pak si jeden vzpomněl, že to tak dělaj vždycky, asi už jen tak ze zvyku. Kafuněk to pochopil a odplazil e do nejbližšího křoví, lízat si rány. Když se poř týdnu vykurýroval, tak mu byl strhnutej měsíc dovolený, pro jistotu, kdyby měl myšlenky se ulejvat. Při nástupu do nádražní haly se Kafuněk iniciativně snažil všechno přesunovat do své garsonky na periferii, co nebylo uvázaný, nebo na řetězu, tak Kafuněk táhl domů, i kdyby se měl strhat.

EXEKUTOR

Kafuněk nastoupil do kurzu na exekutora. Při nástupu musel okrást žebráka, aby ho přijali mezi sebe. Exekutori byli tvrdý chlapi, i když někteří svojí vyzáží připomínali souchotináře, kterýho by zmlátil i páťák po nemoci. Tvrdý byli především tím, že byli bezcharakterní a snažili se přivést člověka na mizinu, i když splatil, co měl, a dohnat ho k sebevraždě a pak klet na jeho hrobě, že neodkázal ledviny a příslušenství v jejich prospěch.

Kafuněk na to ze začátku neměl žaludek, když se na parkovišti přetahoval s důchodcem o ledvinu, kterej ji nechtěl pustit, že v ní má celej důchod. Ale pak se stal nejtvrdším exekutorem všech dob. To, že bral děckám svačiny, když rodiče nesplatili, co měli v určené chvíli, to byl jenom vrcholek ledovce. Jednoho chlapa zaskočil Kafuněk v restauraci, když mu vytáhl z huby zubní protézu ve chvíli, když mu přinesli menu. Chlap radši zaplatil splátku než, aby mu vystydl oběd.

Včelařský svaz byl u vytržení, když Kafuněk přišel s vlastnoručně vyrobeným úlem, do kterýho chtěl vzít z osmdesáti úlů královny a věznit je, dokud nezaplatí dlužnou částku. Královny bez svých služebnic byly tak rozrušený, že založily odbory a to léto nebyl žádnej med.

Jednomu chlapovi v tetovacím salonu zabavil Kafuněk všechen inkoust. Živnostník píchal lidi na prázdno do té chvíle, než ho probodnul místní chasník, když mu na záda tetoval Olšanský hřbitovy a on po příchodu domů přišel na to, že hroby jsou prázdný.

Jednu ženskou Kafuněk naháněl po pláži s příručkou „Plastickým chirurgem za jeden týden“ a hodlal jí zabavit její monstrózní kozy. Mladá paní vyběhla na tobogán, tam ji Kafuněk dostihl, skočil na ni a než sjeli do moře, tak vypadala jako vypuštěnej nafukovací kajak a Kafuněk vítězoslavně odcházel s půl metrákem silikonu.

Jindy zase svazoval promítače v kině v polovině filmu, promítač nemohl nahodit druhou půlku, dokud mu Kafuněk nevytáhl zlatý zuby, který měly tak malou cenu, že sebral druhou půlku filmu a promítač musel konec filmu vyprávět sám bez zubů. Tak strašně šišlal, že diváci nepochopili pointu a chtěli vrátit vstupný.

Z jednoho vysoce postavenýho politika měl vymáhat dlužnou částku, která byla tak vysoká, že mu zabavil mluvčího. Z jěho samotnýho pak nemohli dostat rozumný slovo, až se přišlo na to, že je to negramot a pak se lavinovitě ukázalo, že většinou všichni, co mají mluvčího, jsou imbecilové.

Po této akci přešel Kafuněk vymáhat prachy od rómských spoluobčanů. Zde byl Kafuněk zoufalej. Snědí hoši si z něj dělali šprťouchlata pokaždý, když ukázal na nějakou věc, která by se dala zabavit a zpeněžit, třeba plazmovou televizi za padesát tisíc. Cigáni začali křičet, že není jejich, to že je souseda a skutečně dovlekli majitele z protějšího domu i s dokladama od televize. Kafuněk se ho zeptal, proč má svůj televizní přijímač u nich. Soused zbledl, pak zrudl a rozbrečel se. Cigáni začali hovořit za něj, že je soused dobrák od kosti, kterej žije sám jako kůl v plotě a samotnýmu se na pořadu v televizi špatně kouká, tak si ji dal k nám a dívá se s námi. Řekni, ganžovi, že je to pravda, řekl robustní Róm a šlápl sousedovi na nohu. Soused vyjekl bolestí, protože byl na boso a potvrdil, co řekli snědí hoši. Pak se soused nabídl, že jim zajede na pumpu pro plnou nádrž benzínu. Kafuněk si všimnul v odraze zrcadla, že ve vedlejší cimře s ním stojí dva a břitvou ho lechtají na krku. Kafuněk pochopil, že ruka ruku myje, že on se od nich nechá holit a na oplátku jim kupuje benzín a půjčuje televizi, že jsou to vlastně chudáci, kterým je potřeba pomoci.

KAFUNĚK U INDIÁNŮ

Jednoho dne přiběhl Kafuněk do indiánské osady, kde přinutil nožem značky Solinger nesser, aby zakopali válčnou sekyru a vykopali mírovou pilku a nařezali mu dříví na zimu. Indiáni nalíčený válečnýma barvama se vzpouteli a zaběhli do houštiny. Kafuněk za nima snastartovaným křovinořezem, zařval, koukejte smít z těch rudých, dutých hlav ty líčidla, nejste v cirkuse. Náčelník se vypotácel z houštiny s kopím mezi lapatkama, že ho rada starších po dohodě s radou mladších donutili položit funkci stařešiny a vzít veškerou zodpovědnost na svý bedra. Kafuněk ho vyslechl jedním uchem apři vypouštění druhým uchem mu šlápl na krk. Indoš se zaklepal a odebral do věčných lovišť. Kafuněk zaječel jak na lesy do lesa, kterej z přítomných si chce zalovit ve věčných lovištích. Indiáni zjistili, že bez náčelníka jsou v prdeli, tak postupně začali vbíhat Kafuňkovi rovnou do rány, kde každej z adolescentních Indošů dostal z každé strany přes držku a poté mu byl vypálenej cejch na záda, kterej byl tak velkej, že se Indoš zkroutil jako škvarek se stoprocentním popálením. Po patnáctým Indoši, kterej byl k nepotřebě, Kafuněk od cejchování upustil. Když už měl asi stovku Indiánů, který mu byli podřízený a byli schopní kvůli Kafuňkovi skočit do ohně a taky to dva předvedli na přehlídce oddanosti, kterou si Kafuněk zapsal do notesu, že se bude hodit při snižování stavu. Pak nechal tři Indiány, aby se pomalovali a odvezl je do galérie, kde je hodlal prodat jako umělecký díla. Profesor Knížák byl tak nadšenej, že zadlužil Národní galerii na další tři generace. Indiáni se pak od Knížáka nehli ani na krok, protože mu byli vděční, že nemusej makat. Zatímco Knížák po půl roce byl v depresi, protože kdykoliv se šel koupat, tak tři Indiáni s ním lezli do vany a chtěli mu drhnout záda. A nebo v restauraci, když obědval, tak Indoši nechtěli akorát olizovat talíře, ale chtěli plnohodnotnou stravu. Po roce plném útrap odvedl rudochy do sadomasochistickýho salónu, aby je uvedl do impresionistickýho stavu, že nebyli k poznání, a snažil se je vyvézt do Strasburku, kde je chtěl v aukci prodat zazobaným snobům, i kdyby měl jít pod cenu. Rudoši se nechtěli rozdělit, proto je musel prodat jako tripttych nebo sadu se značnou slevou. Jistej pracháč z Pakistánu chtěl zakoupit pouze dva, třetího že nechce, protože má na sobě málo bůčku, že by ho nechtěli ani za pakatel. Knížák uznale podotkl, že třetí rudoch opravdu nesplňuje podmínky aukce a odvedl rudou tvář do zákulisí aukční síně a pověděl mu, aby to vzdal a připojil se ke kočovným pastevcům dobytka jako nevycválaný tele. Indián to vzal jako potupu a skočil holou prdelí do ksichtu Knížáka. Nakonec rudoše koupil zámožný velkostatkář z Olomouce, který byl na dovolené v zahraničí. Koupil všechny tři jako homosexuální trojku manželce na výpomoc do chlíva. Žena o narozeninách byla v sedmým nebi. Když Indoši vylezli ze zašité krávy a začali skákat s tomahavkama nad hlavou a radostně vískali jako cigáni o podpoře. Pacholci dostali okamžitou výpověď a jako odstupný si mohli odvézt dvě vlečky hnoje. Indiáni osedlali veškerej dobytek i s výstavním krocanem a přihlásili se na Velkou Pardubickou. Sázkaři nevěděli, na co dřív uzavírat sázky, jestli na hudrujícího krocana, nebo na vyžilýho rudocha, kterej nesl na svým hřebetu veškerý dluhy pana statkáře a celé jeho zámožné rodiny. Což rudoch opravdu těžce nesl, proto mu pán moc nevěřil a v žádným případě by za něj nedal ruku do ohně, i kdyby to byla ruka souseda, což by udělal s radostí, protože nesčetněkrát objevil jeho ruce na své manželce při usínání. Manželka po ránu tvrdila, že má bujnou fantazii, i když po pravdě řečeno, šestnáct ruk v posteli bylo i n jeho rozdvojenou osobnost dost. Indoři zvykli u Knížáka lenošit, propadli panice z práce a rozhodli se opustit dobrý bidlo, což majitel vytušil a nachystal na ně past. Na pole nechal přivézt zánovní skříň, pod kterou nechal vykopat jámu a naplnil ji močůvkou. A na skříň napsal nadpis „Vchod do ráje“. Indoši s vidinou krásnýho života zaběhli do almary a ocitli se po krk ve sračkách. Ráno je majitel vylovil podběrákem, kteej pak museli olízat, aby si zapamatovali, že za všechno se musí platit. Náhle šel kolem Kafuň, Indoši, jak ho spatřili, s brekem za ním běželi a prosili ho, aby je vykoupil, že mu budou sloužit do roztrhání těla.

POŠTA PRO TEBE

Kafuněk spokojeně odpočíval na kavalci, když ho náhle vyrušil zvonek. Kafuň vylítl jak šílenej v přesvědčení, že mu jde někdo vrátit dluh, kterej by se mu náramně hodil, protože už dva dny nebyl ožralej. Za dveřmi s úžasem spatřil pošťáka Ondru s celým štábem od telefize. Pošťák Ondra se zeptal Kafuňka, jestli nemá tušení, kdo by si ho mohl pozvat. Kafuňka nikdo nenapadl, jedině snad, že by si s ním dal schůzku finanční úřad a chtěl ho ztrapnit před celým národem, že jedinej má v pořádku daně a poděkovat mu. Tu myšlenku vzápětí zavrhl, poněvadž věděl, že finančák neděkuje, ba naopak, poctivýho občana se snaží co jevíc oškubat jako exekutoři. Pak se mu vybavila příhoda, když bral první výplatu, s patnácti stovkama si vesele vykračoval k domovu a cestou si pískal do kroku, když mu cestu zatarasili tři cigáni. Kafuněk sdědé hochy pozdravil nazdar kluci italsky. Cigáni se divili, proč je tak veselej. Když se pochlubil, že za měsíční dřinu dostal výplatu, tak nechápali vůbec nic a řekli, že prachi se daj rozmnožit starým kouzelnickým trikem, zdvojnásobit až zpětinásobit bez dřiny, jenom že jim musí peníze na chviličku svěřit. Kafuněk chvilku váhal, ale hoši vypadali věrohodně, tak jim dal peněženku a čekal, co se bude dít. Nejstarší cigán si ji hodil za košili. A řekl, teď budu čarovat, ale to nesmíš vidět. Pro jistotu si na hlavu nasaď igelitovou tašku. Kafuněk řekl, nestačilo by, kdybych zavřel oči? Cigáni na sebe mrzkli ařekli, to by nešlo, příteli, náhodou bys otevřel oči předčasně a kouzlo by se ztratilo. Kafuněk vysypal nákup na chodník a napařil si tašku na hlavu a čekal. Když se setmělo, tak ho zmlátil domovník koštětem, aby mu nestrašil nájemníky. Kafuněk si pomyslel, že snad ty snědí hoši si ho pozvali a chtěli mu vrátit peněženku. Pak ho popadlo zděšení, jetli to není jeho nevlastní bratr, kterýho léta držel ve sklepě na řetězu, že se utrhl a snaží se spojit přes média s bratrem. Kafuněk sjel po zábradlí do sklepa a uklidnilo ho, když našel bratra na řetězu přikrytýho osmi pytli cementu, jak spokojeně oddychuje. V den konání Kafuněk se třemi autobusy příbuzných jel do Prahy. Na Florenci se jich ujala partička kapsářů z Rumunska. Kafuňkova familie přišla během hodiny o veškeré úspory a děvčata o pocivost. Kafuněk je vedl jako vůdce na Kavčí hory. V půli cesty je napadla anarchistická skupina v domnění, že je to pochod, kterej má něco proti nim, protože příbuzný křičeli: „My jsme Kafuňci, jedna rodina, kdo se k nám nepřidá, to je dilina“. Anarchisti mezi ně hodili granát se slzným plynem. Když Kafuňci dorazili ubrečený do studia, tak dojali Ester Janečkovou v domnění, že pláčou ze setkání, že se tejden neviděli. Při samotném odhalení Kafuněk při pohledu do obrazovky nechápal, co vidí, původně myslel, že je to sněžný muž Yetty, který chce poděkovat Kafuňkovi za to, že nosí hedvábný svršky, protože, když měl sračku, tak zrovna potkal Kafuňka, který se nijak zvlášť nebránil, když si s ním vytřel prdel. Náhle se objevila držka souseda. Kafuněk se lekl, že ho soused chce pokárat za to, že zasvinil chodbu, když se vracel z flámu a ze vzteku si odplivl nad výší nájemnýho do obličeje domovního důvěrníka, kterej se válel poblitej na podlaze. Soused proti Kafuňkoj nic neměl, ba na opak, s upřímnou vděčností Kafuňkovi poděkoval za to, že si po celá léta mohl čistit boty na jeho rohožce, protože ke své měl zvláštní vztah a bezpočetkárt na ní spal, když ho manželka nepustila do bytu s výmluvou, že nemůže najít klíče a on sám se do bytu nedostal, protože byly strčený zevnitř, což jeho žena popřela a na důkaz své pravdomluvnosti mu flákla z každé strany přes jeho telecí ksicht. Když se s ním rozvedla pro neschopnost uživit rodinu, protože v zaměstnání, kde pracoval na půl úvazku jako plnič popele nebožtíků do uren, se rozhodla ho oškubat tak, že na to do smrti nezapomněl. Vilu, kterou získal v restituci, nechala napsat na svýho gynekologa, se kterým se potají tahala, mažela ve slabé chvíli přesvědčila, že gynekolog a potřebujou k tomu, aby mohli mít potomka, muž, protože to v hlavě neměl příliš v pořádku, souhlasil a podepsal si ortel. Zůstala mu pouze garsonka, kde podchlazenej ležel n betonu bez parket v průvanu, protože nechala vyndat i sklo z oken, na záchodě místo mísy zůstala jen díra v podlaze. Jediný, co mu nevzala, to byla ta rohožka, protože se na ni Kafuněk ze vzteku vysral a zato že mu srdcervoucně děkuje, i když to tenkrát svedl na psa, o kterým řekl, že to udělal ze zlomyslnosti, protože mu byl chlap nesympatickej. Soused věděl, že to byl Kafuněk, protože, než to udělal, tak si u něj půjčil toaleťák a taky, že z extramentu zjistil, že to byl taky přítomný přítel Kafuněk, protože z rozboru přišel na to, že ke snídani měl tři dny starou housku, kterou potřel povidlama, který ukradl ve vedlejším vchodu hluchýmu vysloužilýmu vojákovi od dělostřelectva, kterej si povidlama natíral komisňáky, aby měly správnou barvu, a k obědu že měl zbytky ze závodní jídelny, protože ho viděl, jak s vozejkem jel pro zbytky pro prasata. Pak se Ester zeptala Kafuňka, jestli má nechat odtáhnout stěnu. Kafuněk po půl hodině váhání souhlasil s tím, že bude lepší, nechat ji na místě, protože sousedovi prý strašně táhne z držky.

---