Z plamene se opět navrátím

Začínat nanovo je zvláštní pocit. Být konečně volný, vědět, že už se nechci ohlížet zpátky, spálit mosty a vyjít z plamene. Z očistce. Ale tím, že jsem se rozhodl začít odznova, nevstoupil jsem náhodou teprve do plamene z něhož vyjdu na druhém konci očištěn, a nebo se strachy vrátím spálen? Snad má být tento rok pro mě očistcem, ale myslím, že už jsem v té samé situaci jako dnes byl hodněkrát a stále se to opakuje. Vracím se spálen protože nikdy nenajdu odvahu prostupovat hloupěji a hlouběji - jen protože nevidím na konec plamenů a mám strach, že uhořím.

A propos, dnes jsem viděl do budoucnosti. Snad pesimistické a pravděpodobné, pokud budu projednou věřit, že se dožiji starého věku, například z lenosti udělat něco se svým životem. Ona to není až tak otázka budoucnosti, už teď píši blog o ničem, důležitý a vážný jak nějaký tisíciletý menhir uprostřed pole. Když jsem ve společnosti dívky, nedokáži ji pobavit, nedokáži už brát život lehkovážně s chlapeckou radostí z rošťáren... Ne, zešedivěl jsem a odplavuji ze sebe radost a měním se v menhir. Statický, šedivý, nudný.