V ŽELEZNIČNÍM MUZEU-2

Část druhá

Čtveřice mladíků chodila sem a tam mezi starými vagóny a lokomotivy.

„Hele, tady je ruční drezína!“ zvolal náhle Patrik, který stál na částečně zarostlém kolejišti.

„Ta ještě možná pamatuje Rakousko Uhersko,“ pronesl Lukáš.

„Třeba je pojízdná,“ mínil Patrik.

„Tak jí vyzkoušíme!“ ozval se Petr a hned na ní vlezl.

„Aby se nerozpadla,“ mínil David.

„Ta vydrží. Ale musíme dát pryč ty zarážky,“ řekl Patrik, načež se shýbl ke kolejím. Za chvíli odstranil ony zarážky a vylezl na drezínu, na níž vlezli i ostatní.

„Tak jí zkusíme rozjet, ne!“ vyhrkl Petr.

„Zabereme za tyhle páky a vona se třeba rozjede,“ pronesl Lukáš.

„To by bylo, abychom jí nerozjeli!“ řekl Patrik. Poté sborově začali pohybovat pákami a drezína se dala do pohybu.

„Ty vole, vona fakt jede!“ vyhrkl Patrik.

„Rozjedeme jí co nejvíc!“ zvolal Petr.

„Abychom jí zabrzdili!“ pronesl David.

„To je v pohodě, ty koleje vedou daleko!“ mínil Lukáš.

 Drezína začala nabírat na rychlosti a záhy se počala přibližovat na konec slepé koleje.

„Musíme jí zabrzdit!“ vyjekl David.

„Vona pořád jede!“ vyhrkl Patrik.

„Do prde…!“ vykřikl Petr a vzápětí drezína narazila na betonovou zeď, co byla na konci koleje. Ještě předtím se ozvaly čtyři výkřiky, přičemž čtveřice postav z ní seskočila do trávy. V ní se mladící rozplácli a zůstali zkoprněle ležet.

„Chuligáni! Co vás to napadlo!“ rozkřičel se muž v železniční uniformě.

„Rychle pryč!“ vykřikl Patrik a všichni se dali na útěk. Zastavili se až na opačné straně areálu železničního muzea mezi parními lokomotivami.

„Tyhle lokomotivy nebudeme zkoušet rozjet, že,“ řekl s úsměvem Petr.

„To by nedopadlo dobře,“ mínil David a zadíval se na jednu lokomotivu, do které po stupátkách lezl muž s velkým batohem. A ten vzápětí uvázl, když chtěl vstoupit na plošinu strojvůdce.

„Podívejte se na támhle toho člověka. Ten nepřemejšlí!“ vyhrkl po chvíli David a zalícil na zadní část lokomotivy objektiv fotoaparátu.

„Vom tam fakt ten člověk uváznul! To se jen tak nevidí!“ řekl Patrik.

„Tak mu pomůžeme, ne,“ ozval se Lukáš a za okamžik došel k lokomotivě, v níž byl stále uváznutý člověk s velkým batohem.

„Já vám pane, pomůžu!“ řekl muži.

„To budete moc hodněj. Já se vůbec nemůžu pohnout dopředu ani dozadu,“ sdělil mu muž.

„Zkuste si sundat ten batoh. Já ho stáhnu dolu,“ řekl Lukáš.

„Jejda. Já sotva pohnu rukama,“ řekl muž.

„Já vám taky pomůžu!“ zvolal Patrik a vlezl na plošinu z opačné strany.

„Vy jste se teda pěkně zašprajcnul,“ zkonstatoval za chvíli Patrik, když se ho snažil vyprostit z popruhů batohu.

„My ten batoh stáhneme dolu,“ ozval se Lukáš, který s Petrem stál na prvním stupátku, a oba drželi batoh. David neustále“záchrannou akci“ fotografoval a pak zůstal v podřepu vedle stupátek. A přes obrazovku fotografického přístroje viděl, jak se náhle batoh pohnul, načež opakovaně stiskával spoušť. A v následujících vteřinách za výkřiku z plošiny vypadnul muž s batohem i Patrikem, kteří vzápětí spadli na Lukáše a Petra. A tak vedle lokomotivy vznikla valná hromada, jejíž součástí se stal i David.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI

---