Theofil

Za dvacatero pampeliškami, třemi krmelci, žabí tůní, za dvěmi haldami kompostu (lidově hnoje). Zkrátka na konci světa tam, co místo kohouta budí lidi ráno datel klepáním na dveře, je království veliké, plné poctivých a pracovitých lidí. To království je vodou a dobytkem oplývající, ale tam se tento příběh neodehrává.

Začátek pojednání o jelimanovi Theofilovi začíná ve vesnici Bosonohy. Na konci Bosonoh stála chaloupka, která ale nebyla úplně obyčejná. Byla to neobyčejná chaloupka. Nebyla z perníku ani ze slámy ba ani dokonce se nejednalo o indiánské týpý, jen prostě byla neobyčejná. V této neobyčejné chaloupce žil docela obyčejný kluk Tomáš se svým otcem, jehož jméno v tomto příběhu není důležité, proto není třeba ho nikde a nijak zmiňovat. Maminku Jitku si malý Tomáš pamatoval jen málo. Tatínek Ctirad mu říkal, že musela někam odejít. Roky plynuly jako voda a z Tomáška se stal Tomáš. „Už seš dost velkej na to, aby sis někde sehnal práci“ řekl jednoho dne Tomášův otec. Připravil mu nějaký jídlo na cestu zabalil pár buchet, který po ránu napek a vyslal synka do světa. Tomáš se tedy vydal do učení. Jelikož ho však otec přihlásil k mistru Podpatkovi, který bydlel na konci vesnice, rozdrobil buchty slepicím, stejně byly připálený, protože svobodní otcové nebývají dobři pekaři. Za pár let se vyučil v Bosonohách řemeslu ševcovskému. Jelikož  ale v Bosonohách už jeden švec byl, musel se vydat do světa. Opět dostal na cestu buchty a pět švestek a šel. Šel rovnou za nosem, ale protože měl nos jak indiánskej náčelník, byla to cesta dosti klikatá. V každém městě chvíli zůstal prodal pár párů bot a zase šel. Jednomu statkáři vyrobil speciální holinky výměnou za oslíka Pepka. Už ho nebolely nohy, protože se vezl na Pepkovi. Bídou netrpěl, protože měl pořád čím zaplnit žaludek.

Osud ho po pár měsících zavál až do Potočního království. Už se stmívalo, a tak se rozhodl přenocovat v hospodě Na Zloději. Zaplatil za nocleh a šel se vyspat. Když se ráno vzbudil, šel pro Pepka, jenže ten už ve stáji nestál, přes noc mu ho někdo ukradl. „No co byl to jen osel, navíc starej a aspoň nebudu muset živit o jeden hladovej krk navíc“ pomyslel. Hned ale také věděl, kdo za tím vším stojí. Vešel tedy do hospody přímo k výčepu a oznámil panu hostinskému co se stalo. Ten jen zamrlal něco, že jako to se holt stává. „ Pane hostinský bejt to jen osel čert to vem, ale tohle byl zvláštní osel, kterej patří jednomu móc bohatýmu pánovi, kterej za něj vyplácí dost tučnou odměnu.“ Uši hostinského najednou zastříhaly, přesně tak jak to dělaj zajíci. Tomáš udeřil na správnou strunu. „ No povídej, povídej komu a kde ten pán jako bydlí?“ zasypával hostinský Čurda Tomáše otázkami. Ten se vykrucoval, že jako je to tajemství, a proto ho nemůže nikomu říct. Pan Čurda však stále naléhal, a tak Tomáš povolil. „Já vám to teda povím pane hostinský, ale dáte mi za to chleba a pár klobásek na cestu a taky žejdlík piva.“ Když to hostinský uslyšel začala mu obličej pokrývat rudá barva, foukala mu z uší pára a oči se mu podlývali krví. Tomáš hned věděl co se děje a tak v klidu pokračoval „Ten osel má cenu 10 586 zlatých  13 stříbrných 5 bronzových a 79 měděných, takže na tom pěkně vyděláte pane Čurda.“

„ A 79 měděných říkáš no dobrá, ale ta klobása bude jen jedna tak co plácneme si?“ Tomáš nemohl nesouhlasit. Zabalil si klobásky a pomalu popíjel. „ Tak dělej, dělej pij rychle“ popoháněl ho Čurda. Tomáš dopil a šel ke dveřím otevřel je, pak se otočil k hostinskému a povídá „ Výborný pivo jako křen, jo a pane hostinský ten osel opravdu patří bohatýmu pánovi.“ „Pán, kterej zadarmo pohostí pocestnýho je opravdu bohatej ,ten osel je teď váš pane Čurda“ ušklíbl se Tomáš a na nic nečekal a vzal nohy na ramena. Čurdovi nejdřív nedocházelo, co se vlastně stalo a tak tam chvíli stál zařezanej jak sloup, pak ale přišel k sobě a vydal se za Tomášem. Ten už byl ale daleko, protože byl mladší a hlavně hubenější. 

Běžel co mohl za sebou slyšel jen jak ho Čurda častuje jednou nadávkou za druhou. Zastavil se až v lese. Najednou ho svíral zvláštní pocit, to když se ozývalo pivo. „Co de tam musí i ven.“ a šel si ulevit ke stromu. Sundal kalhoty a jal se vykonat svojí potřebu, když tu najednou cítí kromě slastného uvolnění i kopanec do paty. Koukne dolů a nic tak pokračuje dál. A další rána tentokrát do palce. Vyjekne bolestí, dokončí potřebu a další rána a další rána a další rána jak v boxerským ringu. Dole ho do paty kope malý človíček v zeleném oblečku s kloboukem na hlavě. Chytne ho za kabátek, položí si ho na dlaň a kouká. Nos zakroucenej jako banán, uši vlčí, vlasy lépe vrabčím hnízdem nazývat. „ Vy ši mi jozbožil mojí chajoupku“

„ A ty seš kdo?“

„Kdo já šem, kdo já šem no to je djžost jozboží mi chajoupku a ještě še ptá kdo já šem“ „ Já šem jeliman a menuju se Theofil a vy ši mi tím pjoudem  jozboujal mojí chajoupku a podle jelimaního zákoníku še o mě mušíš postarat, než ši najdu nový bydlení“  vytahoval malou knížku a ukazoval paragraf 5 odstavec 1 písmeno bé řádek třetí větu druhou. „No dobrá co je psáno, to je dáno, takže vlastně nemám na vybranou“ smál se Tomáš jakoby se nemolo nic stát.

„Za to že vy šte mi jozbožil mojí chajoupku, budeš mít teď šmůjy hodně a šštěští málo.“ Vyřknul Theofil svoje proroctví.

Do této doby se Tomášovi dařilo dobře, po setkání s Theofilem se mu ale lepila smůla na paty, přesně tak jak říkal jeliman. Neprodal ani tkaničky do bot a tak mu žaludek sténal hlady.  Jednoho večera, když vyšly hvězdy začal Jeliman: „ Podje jelimaního žákoníku mám pjávo na stjechu nad hjavou.“ Odkazoval se opět a zákoník.

„ A co já s tím mám dělat, kvůli tobě jsem neprodal ani botu, protože mi odpuzuješ zákazníky tím tvým skřekem a nadávkami.“ „Už mám jenom svoje boty, jestli chceš vlez si do ní.“ Sundal botu a hodil jí po Theofilovi. Jeliman na nic nečekal a šup už se tulil s tkaničkama v botě. Ráno se Tomáš probudil dřív než Theofil nazul boty a vyrazil na cestu. Protože byl rozespalej, nevzpomněl si na chrnícího jelimana. Jelikož jsou jelimani tvorové značně pružní a ohební propadl spící jeliman dírou v botě do podrážky. Ničeho si nevšim, a tak se jen otočil na druhej bok a chrněl dál. Po několika minutách se probral a začal sebou v botě mlátit. „Pomóč já šem tu zavženej v hmotným věžení, pomžte mi někdo“ skákal v podrážce a nadával. Tomášovi boty najednou začaly samy skákat a jemu došlo, co se stalo. Jak se tak jeliman mlátil v botě nesly Tomáše nohy po loukách a polích. Bláznivé boty donesly Tomáše až kousek před Zlín, tam se jeliman unavil a už sebou nemlátil. Tomáš na nic nečekal sundal boty a z posledních sil pádil pryč. Byl rád, že se zbavil Theofila. Od té doby se mu dařilo náramně založil rodinu a usadil se. Už nikdy netrpěl bídou. Za nějaký čas se však Tomášovi zželel Theofilův osud, a tak vyrazil osvobodit jelimana. Boty zůstaly tam co je zanechal. Řekl, že jelimana pustí, pokud mu slíbí, že neprovede žádnou odvetnou akci. Theofil to slíbil výměnou za boty, už si na ně zvykl a zabydlel se v nich.

Rychle se mezi jelimany rozneslo, že v botách je nejlepší bydlení, ale protože jelimani se musí řídit zákonem, mohou do boty vlézt jen pokud jim někdo rozbije jejich přístřešek. Od té doby jelimani dosti zdegenerovali, takže jsou velmi malincí a okem je nelze spatřit. Jestli tedy někdo tvrdí, že neměl tu čest se setkat s jelimanem, tak lže. Pokud totiž vidíte jak někdo chvíli neposedí, pořád někde běhá, tak je to tím, že má v botech jelimana. Takový lidé jsou však takto aktivní jen do té doby, než se jelimani zabydlí a přestanou se mlátit v botách. Pokud nechcete mít v botách jelimany, dávejte pozor kam šlapete a kde vykonáváte potřebu….  A tak  vlastně končí příběh slavného Theofila, prvního průkopníka v obývání lidských bot.