Promiň

Sedím na posteli a třesu se... Konečky prstů skoro necítím jak do nich stoupá chlad. Je to chlad mého srdce, při myšlence na Tebe. Nenávidím se za to! Věříš mi?
  Je mi sedmnáct. nemyslím si, že bych byla ošklivá ani hloupá. Jsem jen jiná než ostatní. vážím si toho, že mám oči, kterýma se můžu dívat, uši kterýma poslouchat,hlas který mi dovoluje zpívat a nadšenou duši pro divadelní prkna, na kerých můžu "stát"... Proč je stát v uvozovkách? Protože prostě stojím a chodim jinak, než ostatní. "Jinak" mě naučili říkat v lázních, protože já osobně proto měla úplně jiný výraz. Když se nad tím zamyslím vnutila mi ho vlastně dnešní spoečnost... Pomyslně je v tuto chvíli házím do jednoho pytle. ve směs netolerují skoro nic, co se nějakým způsobem odlišuje. Buď se vám smějí, nebo vás litují, což je snad ještě desetkrát horší!
  Sedím na posteli a docházím k závěru, že Ty jsi vlastně ten jediný na světě, se kterým se cítím na "stejné vlně". dá se to předpokládat, jelikož jsi se taky učil slovu "jinak"... Tak usilovně jsem si přála někoho, jako Ty. I přes to, že jsi ode mě s ohledem na kilometry daleko, mojí duši i srdíčku se ze všech sil snažíš, být na blízku. Jsi první kluk, u kterého vím, že mě miluje... Hrozně moc mi trhá srdce, že já necítím to samé.
  Už je to tady... tečou mi slzy. tváře mi hoří, takže cítím, jak mě chladí. Ozve se zvuk arabelina prstýnku v mém mobilu, který mi oznamuje příchozí smsku. nejradši bych ten mobil vzala a prohodila oknem! To přece musíš sakra poznat!!! Musíš poznat, že se něco děje... Pří líbání, mazlení, smskování. Přece nejsi hloupý, že nepoznáš jak plamínek lásky k Tobě vyhasl!? cítím se jako v kleci! Studené konečky prstů, hořící tváře, vodopády slz. Jsi všude! Po mém žlutém přehozu přes postel se rozvalují "mazlíčci" od Tebe, v bobilu nemám jiné obrázky než Tvoje fotky, zapnu si mp3jku a jiné písničky než ty "naše" neslyším...
  Proč tě nemůžu milovat? proč už tři roky nedýchám?!... kdybych měla možnost, promluvit si s láskou z očí do očí, zeptala bych se jí... Teď se ptám spíš sama sebe, zda nejsem bláznem na svobodě...

Zaklepání na dvěře... "Dále." Zatmění před očima... Ty jsi tady!!! Chtěla bych se postavit a obejmout Tě, ale nemůžu celé tělo je malátné jako při horečce.
  "Lásko moje! Co mi to děláš?" Vrháš se mi kolem krku. "Celá se třeseš, nemáš horečku?" Konečně se zmůžu na slovo. "Co tady děláš?" Pořád mě tiskneš do svého náručí a mezi letmími polibky do mých vlasů šeptáš: "Měl jsem o Tebe hrozný strach, už dva dny jsi se neozvala, tak jsem sedl na bus..." "Promiň, nezlob se, já..." "Ale lásko, zlobit se? Na tebe? Je jasné, že jsi nemohla napsat, není ti doře viď? Půjdu do kuchyně za tvou mamkou a připravíme Ti nějaké vitamínky, také si o Tebe dělá starosti." Jen kývnu.chceš mě políbit na rty, prudce se odvrátím... "Potřebuju sprchu, ležím tu dva dny." Bez sebemenšího zamračení pohladíš mé vlasy a jdeš do kuchyně.


Proudy vlažné vody stékají po mém těle, Trocha šamponu a srchového gelu mi přináší úlevu. Obléknu si bílé tričko, modré šortky, pro zahřátí velký pletený svetr se stejnými ponožkami a jdu zpátky do pokoje... Absolutně nemám v úmyslu vypadat sexy.
 Sedíš u mého psacího stolu a usmíváš se. Máš na sobě své tmavé džíny a porozepnutou kostovanou košili s krátkým rukávem. Víš, že se mi takhle moc líbíš. Zůstanu stát na prahu, protože dneska, tě za tohle oblečení proklínám, jako bych tě viděla jinýma očima. Nemám ale moc času o tom uvažovat, bezeš mě do náruče a pokládáš na postel.
"Odpočiň si miláčku." I přesto, že jsem rozrušená, tě poslechnu a usínám. Vedle tebe. Probudil mě tvůj dech u mé šíje. Hladil jsi mě, líbal a já jen ležela. Když jsem ale slyšela cvaknutí spony tvého pásku... "Ne! Prosím ne!!!" Vůbec jsi mě nevnímal. Tvůj dech se zrychluje a děsíš mě. Odstrčím tvé dlaně z mého těla. "Pomiň lásko, promiň, promiň mi to." Cítím jak mi do hlavy stoupá horkost. Rozbrečím se... Pevně mě obejmeš. "Já už nemůžu... nemůžu dál, NEMILUJU TĚ." Vzlykám... Najednou se odtrhneš a já ve tvých očích vidím zláštní jiskru, kterou neznám...


Rozepínáš knoflíčky mého svetru. "Nedělej to prosím" Takhle bezmocně jsem se ještě necítila. Džíny už máš dávno sundané a i přes odpor se ti daří dostat mezi má stehna. Nevěřím, že to uděláš... Jemně ale rychle mi sundáš tričko a šortky. Tvé tělo je na mém a po zádech ti stekájí kapky potu. Už se neubráním... Proběhne mi hlavou. Zavřu oči, nehty se zaryju do prostěradla a pak už jen cítím bolest v podbřišku ale mnohem větší u srdce. po nohách mi teče kapička krve...
překulíš se vedle mě a se slzami v očích mi říkáš: "Promiň lásko"... Jdu zvracet...


"Jani, není ti nic?" Hlavou jsem nakloněná nad záchodovou mísou a za sebou slyším mamčin hlas. "Jen je mi špatně" Vůbec nevím, jak jsem se dostala do koupelny. třesu se zimnici i přesto, že mám na sobě pletený svetr a ponožky. "Ze spaní jsi křičela, Jani, vezmi si paralen a zkus zase usnout". Jdu do pokoje, podívám se do zrcadla... vypadám hrozně, ale je mi to teď úplně jedno! Jsem oblečená! Po tobě, ani památky... Byl to jen sen, jen zlý sen...už přesně vím, co mám dělat. Tahle noční můra, mě už budí několik dní. Beru mobil a píšu: PROMIN MI...

---