NETYPICKY V MINULOSTI-2

Oba jsme hleděli do toho, do čeho se zabořil předek automobilu, a mne napadlo stáhnout dveřní okénko.

„Co to je za zvláštní hromadu? Jejda, já vidím nějaké velké mravence!“ vyhrkl jsem.

„Rychle couvejte!“ vykřikl pan Pokustón.

„To bude asi mraveniště, co. To tu možná žijí předci Ferdy mravence,“ řekl jsem.

„Proboha! Couvejte!“ rozkřikl se pan Pokustón, který byl bledý v obličeji.

„Ale že jsou velký, co. Měl byste si je vyfotit,“ pronesl jsem při pohledu na velkého mravence, který vlezl na kapotu vozu.  To už jsem zařadil zpátečku a auto se rozjelo pozadu velkou rychlostí. Mravenec spadl a nám se záhy naskytl pohled na obří hromadu, na niž se pohybovalo velké množství hnědých mravenců.

„Těch ale je. To jsme tedy určitě narazili do mraveniště,“ mínil jsem.

„Máte dobrý postřeh, ale hlavně přestaňte couvat!“

„To je dobrý nápad. Ono se mi takhle blbě řídí,“ řekl jsem. Poté jsem automobil zastavil a rozjel se dopředu.

„Proboha! Jedete zase k tomu mraveništi!“ vyjekl pan Pokustón.

„Nebojte, já se mu snad vyhnu,“ řekl jsem, načež se mi jej podařilo objet. A po několika minutách jízdy podivnou krajinou mne vyděšený pan Pokustón požádal o to, abych zastavil.

„Málem jste naboural do dinosaura!“ vyhrkl.

„Vážně? To asi proto, že jsem si ho nevšiml.“
„To byl pitomý nápad vás vzít do minulosti!“ pronesl a vystoupil z vozidla.

„Snad se uklidním fotografováním,“ řekl a poodešel několik metrů. I já jsem vystoupil a hodlal jsem prozkoumat pravěkou přírodu. Jenže po chvíli jsem o cosi zakopl a rozplácnul se na zemi. To něco se k mému úžasu pohybovalo a bylo součástí menšího kopce, co měl nohy a hlavu na dlouhém krku.

„A sakra. Ty budeš určitě dinosaurus, ale nebudeš určitě dinosaurus Puňta z toho časopisu Ohníček,“ řekl jsem a vzápětí se mi zježily vlasy, protože hlava dinosaura se začala sklánět ke mně.

„Hele, já ti chutnat nebudu. Já jsem totiž člověk. Já sem vůbec nepatřím. Já jsem tady jenom na výletě,“ soukal jsem ze sebe. Zároveň dinosaurus rozevřel tlamu, což vůbec nebyl pěkný pohled.

„Ty mne chceš opravdu asi sežrat! Áááá…!“ vyjekl jsem dávaje se na úprk. Dinosaurus se k mému překvapení rychle rozeběhl za mnou a mou snahou bylo se někde předním schovat. Zanedlouho jsem spatřil něco jako kámen a hbitě jsem za něho zalehl. K mému překvapení, se však to, za čímž jsem ležel, dalo do pohybu. Byla to totiž želva.

„Ty máš ještě na mne chuť?“ zněla moje otázka, když si to ke mně namířil dinosaurus. Já se opětovně dal na útěk, ale po chvíli jsem vrazil do pana Pokustóna. A oba jsme vzápětí leželi rozplácle na zemi.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI