Píp...

Měly to být úžasné patnácté narozeniny. Strašně jsem si přála fotorámeček. Taková chytrá věcička, do které si dáte svoje oblíbené fotky z počítače a ona vám je jakoby promítá a vypadá to jako rámeček s fotkou, jen je digitální. A navíc umí ty fotky samo měnit, třeba co hodinu tam můžete mít jinou fotku.

A jelikož naše rodina není moc bohatá, slíbil mi táta, že mi ho koupí, ale bude z bazaru. Nic jsem nenamítala, nevadilo mi to, hlavně, že ho budu mít. Už jsem si udělala výběr mých oblíbených fotek, které si do něj dám. Byla jsem skoro na sto procent přesvědčená, že ho dostanu a taky jsem ho nakonec dostala. Vypadal jako nový a já byla přešťastná. Bohužel ale taťka nepřišel na to, jak se zbavit zvuku, který rámeček vydá vždy při přepnutí na jinou fotku.

Řekla jsem, že si ho na noc vždycky vypnu a přes den mi aspoň ohlašoval, kdy odbyla další hodina. Tak jsem si do něj hned dala hromadu fotek a celý den jsem do něj čuměla, jak na televizi. Když mě to přestalo bavit šla jsem si dělat domácí úkoly. I tak jsem se ale pořád ohlížela a kochala jsem se pohledem na fotky. Jelikož v telce nic nebylo usedla jsem k večeru ke stolu s knížkou. První píp, druhé píp, třetí píp…. Po chvíli mě něco napadlo, sakra kolik už je hodin? Půl dvanácté!! No nazdar, rychle jsem se šla osprchovat a převlíkla jsem se do pyžama, ještě vyčistit zuby a už je skoro půlnoc. Zítra zase nevstanu. Ještě musím sbalit ty věci ze školy, nechala sem je tady předtím ležet. A musím taky vypnou rámeček aby mě nebudil, jen počkám co tam bude za další fotku. Píp…

Na obrazovce skočily najednou dva obrázky. První byla fotka jakési mrtvé ženy ve vaně, tu však hned vystřídala fotka mého králička Bena. Co to bylo? To se mi muselo zdát, proč by tam byla fotka kterou sem tam vůbec nedala? A kdo byl ta žena?

Pro dnešek jsem se rozhodla to přejít tím, že jsem byla moc unavená, vypnula jsem rámeček a šla jsem si lehnout. Ale nemohla jsem usnout, pořád jsem měla před očima tu fotku ženy. Když mě nakonec přepadl spánek zdál se mi příšerný sen. Byl o té ženě, někdo ji ubodával ve vaně, ale obličej nebyl vidět a nakonec přišel záblesk světla a já jsem se probudila upocená ve své posteli. Bylo jasné, že ten sen byl o té ženě na fotce, ale nechápala jsem proč se mi zdál. Navíc jsem musela do školy, takže na příštích pár hodin jsem na to zapomněla. Na odpoledne jsem si nic nenaplánovala, chtěla jsem tomu rámečku přijít na kloub.

Hned po příchodu domů jsem ho vzala a projela jsem všechny fotky, které v něm byly. Žádnou fotku mrtvé ženy ve vaně jsem ale nenašla. Usoudila jsem, že nemá cenu se tím zabývat a rámeček jsem si opět položila na svůj stůl. Vždy když pípl jsem trhla hlavou a sledovala jsem, jestli se tam žena neobjeví, ale fotky se měnili normálně. Celé odpoledne jsem byla neklidná, ten rámeček něco tajil a já jsem chtěla přijít na to co. Když nastal opět večer, napadlo mě to. Co když tam ta fotka byla jen protože odbíjela půlnoc? Vím, bylo by to jako z hororových filmů ,na které se tak ráda dívám, ale něco na tom bylo. Opět jsem si sedla ke knize a byla jsem odhodlaná neusnou. První píp, druhé píp…..

Ale ne, po včerejším nocování jsem byla tak unavená, že jsem nad knihou usnula. Když jsem se probrala byla jedna hodina ráno. Propásla jsem to. Nevadí, budu muset počkat další napjatý den.

Hodiny jakoby šly schválně dvakrát pomaleji, než jsem se vymotala ze školy zdálo se mi jakoby uběhlo celé století. Ten den jsem ale měla ještě kroužek, alespoň nebudu doma pochodovat před rámečkem.

Domů jsem přišla v sedm. Radši jsem se šla hned osprchovat, ten den byl totiž můj oblíbený pořad. Pořád jsem ale nervózně pokukovala po hodinách. V deset jsem dělala, že už jdu spát a sedla jsem si opět ke knize. Když se ozvalo první píp začalo se mi hůře dýchat. Nevěděla jsem, co budu dělat když se tam ta fotka opět objeví. Zdálo se to jako chvilka a zase bylo těsně před dvanáctou. Nervózně jsem si sedla před rámeček a čekala jsem. Minuty ubíhaly a pak to přišlo. Píp… a byla tam. Tentokrát ale jiná fotka, té samé ženy jenže z jiného úhlu a byla tam déle. Po zádech mi přeběhl mráz a srdce se mi ještě více rozbušilo. Jak je to možné? A co bude dál? Co jen mám dělat? Tolik otázek a žádná odpověď. Třesoucí rukou jsem vypnula  rámeček a šla jsem si lehnout.

Tu noc jsem ale skoro nespala, pořád se mi vracel ten sen o té ženě ve vaně. Ráno jsem se v zrcadle málem nepoznala, hluboké kruhy pod očima a prázdný výraz úplně změnil moji tvář. Snažila jsem se to trochu skrýt make – upem, ale moc to nepomohlo. Rozhodla jsem se, že dneska rámeček nezapnu. Možná to bylo tím, že jsem se ho začínala bát…

Rychle jsem se oblíkla a chtěla jsem co nejrychleji vypadnou. A když jsem stála u dveří… Píp… zaznělo dříve než jsem stačila zabouchnout dveře. To určitě znělo jen v mojí hlavě, už z toho začínám blbnout. Dneska máme ve škole jen 5 hodin takže se dostanu brzo domů. Přes moji snahu sehnat někoho na odpoledne, nikdo zrovna nemohl, jsem se rozhodla jít do knihovny. Tam se zabavím.

Opravdu jsem se v knihovně zabavila a byla jsem tam až dokud nezavřeli. Domů jsem přišla až když bylo skoro osm. Skočila jsem do vany a pořádně jsem se rozmočila. Jelikož byl pátek naši šli na nějakou párty z práce. Bylo fajn mít byt jen pro sebe. Dívala jsem se dlouho na televizi, ale pořád se mi zdálo, že slyším pípání a nebylo to co hodinu, nýbrž co půl hodiny. Pustila jsem si televizi hlasitěji a nevnímala jsem to, nechtěla jsem to vnímat, vždyť je to jen v mé hlavě nebo ne?

Když jsem se podívala na hodiny bylo půl dvanácté. Měla bych jít spát. Pomalu jsem došla do pokoje a pro jistotu jsem nechala rožnuto v předsíni, přecejen jsem trochu strašpytlík. V klidu jsem si lehla a čekala jsem kdy přijde spánek. Píp…

Co? Proč rámeček pípá, když jsem ho dneska ani nezapínala. Že by to pípání nebylo jen v mé hlavě? Pomalu jsem si sedla a zaposlouchala jsem se. Píp… ozvalo se do chvilky. Tohle se mi nelíbí, vstala jsem a blikla jsem lampičku. Obrazovka rámečku byla černá. Vzala jsem jej do ruky a prohlídla jsem ho blíž. Nic… to je divné. Opět jsem jej položila a už jsem chtěla jít znovu do postele když se to ozvalo znova. Píp… hlasitý, krátký zvuk, který proťal ticho v pokoji. Už mě to přestávalo bavit a navíc jsme začínala mít strach. Chytla jsem rámeček do ruky a zatřásla jsem s ním, přitom jsem nechtěně zmáčkla tlačítko pro zapnutí.

Z obrazovky na mě zíraly dvě prázdné oči mrtvé ženy. „Áááá!!!“  Zaječela jsem a upustila jsem rámeček na zem. Fotka tam ale zůstala. Píp… a byla tam znova ta žena, tentokrát její hrudník plný bodných ran. „Ne! Přestaň!“ Nevěděla jsem. Proč křičím ,ale doufala jsem, že to tím zastavím. Píp… její překroucené nohy, píp… její ústa zkřivené v křiku, píp… její rozpárané břicho a pořád dokola. Píp, píp, píp, píp….. „Dost! Už stačí! Neee!! Ruce jsem si tlačila na uši a modlila jsem se aby ten zvuk přestal a aby se mé oči odtrhly od těch obrázků, které se míhaly na obrazovce. „Ne, ne, dost…“ Píp, píp ,píp…. Cvak…..

 

Smrt ze strachu není obvyklý případ, ale když se stane není hezký pohled na oběť. Oči vytřeštěné, ústa roztažené v hrůzném výkřiku a celé tělo je v jakési křeči. Bohužel takhle vypadající našly Lily její rodiče když k ránu přišli domů, ihned vystřízlivěli a ani si nevšimli, že vedle ní ležel na zemi fotorámeček, na něm zářila fotka a na ní byl hrůzou znetvořen obličej jejich dcery. Kdo ji vyfotil a dal do rámečku nikdo neví, ale jednoho dne rámeček opět dostane jinou oběť, hádejte co s ním asi rodiče udělali…