Sleva

„Máňo! Máňo! Slevili melouny!“ vysípal ze sebe bez zbývajícího dechu ufuněný čtyřicátník Fanda. Máňa ještě před okamžikem pohodlně rozvalená u pořadu 5 proti 5, na vydatně zbytnělém pabřiše položen talířek s buřtem a chlebem; pomlaskávajíc, se v okamžiku napnula jako šelma. Fanouš nedočkavě přešlapoval na prahu a vypadal jako přehrada emocí, okamžik před protržením. Máňa mohutně polkla a vystřelila z gauče v mračnu drobků, které kolem ní vířily, jako hejno nějakých breberek. Vše se odehrálo neuvěřitelně rychle. Přesně, jak by Vám to řekli váleční veteráni, kteří se ocitli ve smrtelné situaci. „Vše se odehrálo tak rychle.“

„Bubeníčkovi už tam sou?!“

„Co já vim, tak se starej Bubeníček se vrací z práce až za čtvrt hodiny. Bez auta se tam nedostanou.“

„Krucinál! Konečně je štěstí na naší straně!“ zaradovala se Máňa. Cítila vítězství. Cítila příležitost. Viselo to ve vzduchu.

„Já ti řikala, že ty kosti vod cikánů sou skvělá investice!“ Fanda horlivě přikyvoval, a jako každý vyjímečný muž v krizové situaci, zachoval se jako jasný vůdce: „Máňo! Tašky! Děckááá! Dolů! Fofr! Fofr!“ měl ze sebe skvělý pocit. Hřála ho moc. Ovládal bojiště.

„Já jdu do sejfu pro chcechtáčky!“ sykl významně na Máňu s uličnickou jiskrou v oku.

Když se Fanouš opět bez dechu vyhrabal zpod matrace s dlaní plnou zmuchlaných stokorun, mužstvo už bylo pod schody. Nastoupené a připravené.

„Tak fajn Maršálkovi. Vyrážíme!“

Fanda dupl své důstojně orezlé Toyotě na krk. Ta pod vahou osmičlenné rodiny chvíli protestovala a kola ji chuděrce prokluzovala, než chytla silnici. Fanda byl nelítostný.

Přednost z prava?

Neuznávám! Dnes ne! říkal si.

Stopka?

Neuznávám!

Červená? Pche! Jsem jak Steven Segal!

Po několika smrtí přismrádlých situacích; důstojně orezlá Toyota se s vřískotem zastavila hned u vchodu do supermarketu, div neporazila bábu s košíkem.

„Kreténe jeden volezlej!“

Během okamžiku rodina Maršálkova infiltrovala nákupní prostory. Následující akce se dá popsat jen jedním způsobem. Tedy napadá mě jen jeden. Kdyby mě jako autora napadalo věcí víc, psal bych dávno za peníze. Nebo aspoň za teplou vodu na ošplouchnutí.

Tak tedy. Popsal bych to jako perfektně zorganizovaný zásah. Každý přesně veděl, kam a kdy se má pohnout. Mraveniště nemůže pracovat lépe. Je to, jako by je řídil neviditelný mozek. V ekonomii se tomu tuším říká neviditelná ruka trhu. V kostelech i mimo ně, se tomu říká Bůh. Byla to zatraceně povedená akce. Žádné ztráty, všude jen dobyté kvóty, znázorněné příjemně srandovními vlaječkami na plastické mapě. A ne... zajatce nebrali. Bylo to profesionální, ale kruté. Až japonsky kruté.

Díky Tomáškově někdy až fyzické lásce ke hře Tetris, rodina Maršálkova naskládala do důstojně orezlé toyoty hromadu melounů jako kostky, čímž uspořili značně na prostoru. Když se do auta naskládala i celá rodina, zpozoroval by vnímavý student chemické či biologické fakulty, že prostor na sedadlech, na klínech a pod zadním sklem vyplňuje soubor zhmotnělých endorfinů. Maršálkovi zářili štěstím. Proto nikoho z nich nerozrušilo, když důstojně orezlá toyotka odjížděla velmi přerývavě. V jízdě ji totiž tochu ubíral na eleganci fakt, že všechna její kola byla penetrována cizím ostrým předmětem. Rodina Maršálkova si ani nevšimla až oplzle uspokojené stařenky opodál, která si do své kabelky na kolečkách s láskou schovávala svého motýlka.

Pan Bubeníček zrovna zaparkoval před svým domem, když rodina Maršálkova hrdě přijížděla ke svému domovu naproti. Zpoza okýnek se na něj culily rozářené tváře. Takové úsměvy by si Kocourkovští zajisté chytaly do pytlíčků s vírou, že je zahřejí v tuhých zimních obdobích. Pan Bubeníček jen kysele pokýval hlavou a v uších ho až zabolelo, jak skřípal zuby.

Vy všiváci, Vy krysy! Příští sleva je moje!!