Zahrada těl

Byla to daleká cesta, asi 50 mil daleko na jih. Podle mapy dojdeme do města Ksutar a za městem asi 2 míle dojdeme k bráně do zahrady těl. Nevím, nač je tam ta brána, ale k nějakému účelu určitě a já chci zjistit k jakému.

Po cestě jsme toho moc nenamluvili. Jediné téma bylo hádat, jak to bude v zahradě těl vypadat. Nic z našich úsudků se ale ani v nejmenším nepodobalo tomu, co jsme po týdnu chůze uviděli. Ve městě Ksutar jsme se toho moc nedozvěděli. Nikdo v zahradě nikdy nebyl. Všichni jako by se báli. Na mou otázku jestli nejsou zvědaví co tam je odpovídali kroucením hlavy a rychlým rozloučením. Když jsme o něco později došli k bráně, Oliver se neubránil tichému hvízdnutí. Před námi se tyčila vysoká brána z černého dřeva, poseta drobnými vzory vykovanými z olova. Různé tvary, ale i písmena, pokrývaly celou bránu. Dál se do nekonečna táhla vysoká zeď udělaná z neopracovaných kamenů.

Když jsem se už natahovala po mohutné klice, Oliver mě zastavil. Ukazujíc na nějaké místo v bráně se mě zeptal: „Podívej se na tohle, nepřipomíná ti to oči?“ Nosek jsem se málem dotkla brány a oči mi skoro slzely, jak jsem se tam snažila něco najít. „Ne, já tam vidím jen nějaký klikyháky.“ Oliver si povzdychl a pomohl mi otevřít bránu.

Naše utahané a špinavé obličeje oslnilo ostré slunce. Brána se za námi zabouchla, v tu chvíli jsem si toho ale moc nevšímala. Naše oči si přivykly světlu a my jsme uviděli ty nejděsivější věci na světě. Oliver to zhodnotil dvěma slovy. „No fuj.“

Stáli jsme na cestičce z domina, která se táhla do nedohlédna. Po pravé straně byl malý hájek, asi 20-ti stromů, jestli se tomu stromy dá říkat. Kmen byl poskládaný z lidských očí, jako mozaika a všechny měly hnědou duhovku. Nahoře byl kousek tlustého, zeleného stonku, ze kterého vyrůstaly, místo květů, další páry očí už ale v různých barvách. Když jsem se podívala zblízka přísahám, že na mě jedno to oko mrklo!

Na druhé straně rostl hlouček, na první pohled to vypadalo jako keře. Ale když jsme udělali dva kroky vpřed, směrem k nim, že v úžasu, ale i hrůze, jsme zjistili, že tam ze země vyrůstají lidské paže. Rostly těsně vedle sebe a prsty na koncích se nebezpečně natahovali naším směrem. Vydali jsme se tedy dál. Za „hájkem očí“, jak jsme nazvali ony divné stromy, stály divné kmeny. Vysoké asi 2 metry, bez větví, bez listů. Kmen byl ale posetý asi stovkami úst, které vydávaly divné brumlavé zvuky nebo se mi to jen zdálo?

Kolem cestičky, když jsme šli dál, rostly další divné rostliny. Byly jich tisíce. Nízké rostlinky se stonkem a nahoře s pestrobarevnou chocholkou. Když jsme si však chtěla radostně přičichnout, leknutím jsem uskočila. Žádné chocholky, ale lidské vlasy to byly!

Tady už snad není možné vidět nic hnusnějšího, než doteď, myslela jsem si. Ale když jsme došli k řece co tam tekla, myslela jsem si že je špinavá, ale nebyla. Byla to řeka z čisté lidské krve. V ní, po mém bližším zkoumání, plavalo místo ryb, něco jako lidské jazyky. Když jsem chtěla říct, že tady kolem té řeky mají normální kamínky jako u nás, Oliver mě vrátil do reality. „Liz, to nejsou kamínky, to jsou lidské zuby.“ V tu chvíli už jsem nemohla dál. Doteď jsem to zvládala, mám silný žaludek. Potom ale, nejenže má nenávist k zubařům, ale i zdravý rozum dal povel a já se rozběhla zpátky k bráně, téhle zahrady těl jsem měla už dost, kněžna měla pravdu.