Byla to moje jediná maminka

Natálka jede se svou těhotnou maminkou a babičkou autem. V tom maminka dostane křeč do břicha a vybourají. Ale Naty hledá mezi policisty, vyšetřující havárii, svou maminku. Přijde k sanitce:"Pane doktore, jak je mamince?" "Skvěle" odpoví nepříjemně doktor. "A mohu ji vidět?" Ale odpovědi se nedočká, protože sanita odjíždí. V nemocnici přicházi sestřička na chodbu plnou příbuzných:"Natálie, musím ti říct smutnou zprávu. Tvá maminka zemřela."

Hřbitov se topí v slzách, jelikož se koná pohřeb. Rodina i přátelé hází na rakev růže a do pláče zní hlas faráře a jeho smutečního proslovu. Poslední rozloučení a rakev se zasypává hlínou. Ale mamka se v rakvi probudí a nic nevidí.Právě dostává křeče do břicha. Zdá se, že rodí. Ozývá se"Au, oue. Pomóóóc! Au!" Natálka i přes svůj hlasitý pláč to uslyší:"Mami! Zastavte pohřeb - maminka žije a zřejmě rodí!" Pohřeb se zastaví a hned se začne vyhrabávat už napolo zahrabaná rakev. Po chvilce už s mamčou odjíždí lékaři do nemocnice.

Tentokrá je chodba celá v černém. Všichni příbuzní šli rovnou ze hřbitova. Po 5 hodinách přiházi sestřička:"Bohužel. Maminku s dítětem se nepodařilo zachránit a to ze dvou důvodů: bolesti z poloporordu a z obrovské deprese a strachu." Nemocnice se začne topit v slzách. A opět se začne konat pohřeb. Tentokrát bohužel pro dva.

Jelikož Natálka nemá otce, přijíždí si pro ni pracovníci z dětského domova a odváží ji k nim. Tam ale nic nedělá, jenom brečí u sebe v posteli. Tak tedy přijde psycholog. Snaží se s Natálkou něco udělat:"Co ti je? Mě se neboj, pomohu ti", ovšem se to nedaří.  Po chvilce odchází smutná Naty do koupelny. Psycholog jde za ní a uvidí ji ve vaně plnou krve a s nožem v ruce a v tom z posleních sil Naty řekne:"Byla to moje jedniná maminka...".