Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBotička
06. 06. 2009
0
1
910
Autor
Ajka52
Povídka psaná z 10-ti zadaných slov
Je začátek července, slunce svítí a hřeje o sto šest a ptáčkové se můžou ucvrllikat. Ale byl bych mnohem radši, kdyby byla zima, pršelo a všichni museli být zalezlí doma. Kdyby tomu totiž tak bylo, nemusel bych strávit dnešní den na zahradě za sekačkou. A to všechno jen kvůli hloupému zkoušení u tabule. Stalo se tak, když známky byly už téměř uzavřeny a nikdo se neučil. Ani já... Kéž by mě učitel nevyvolal a já nedostal tu kouli! Všechno by bylo úplně jinak... Ale ještě než jsem stačil vymyslet první způsob pomsty našemu matikáři, ozvalo se za radostné: ,,Něméc!" Otočil jsem se po hlase a spatřil mého bývalého, nejlepšího kamaráda. Bývalého proto, že přešel na jinou školu, a tak jsme se přestali vídat. ,,Polák!" Opověděl jsem mu stejným způsobem, nechal sekačku sekačkou a řinul jsem si to k plotu. Naše příjmení byly právě tím, co nás v první třídě svedlo dohromady. ,,Nazdar. Co ty tu? Dal ses na domácí práce?" Zazubil se na mě vesele já si všiml, že mu už sundali rovnátka. ,,A ty? Stal ses...chůvou?" Pohled mi padl na malou Kristýnku v kočáre. S údivem jsem si všiml, že nemá jednu botu. ,,Ále, jdu se ségrou na bazén. To víš, mamka." Přikývl jsem. Já to znal až moc dobře. Otočil jsem se na malou. ,,Kiki, kdepak máš botičku?" Spokojeně se na mě usmála. ,,Bota udelala pá, pá." Zazpívala svým sopránovým hláskem. Nechápavě jsem se podíval na Michala. Zatvářil se nešťastně a potom se rozeběhl po cestě zpátky. Přemýšlel jsem, jestli se mu to slunko nedostalo do hlavy, ale vysvětlení mi podala sama Kristýnka. Když její bráška zmizel z dohledu, spokojeně si sundala i druhou, červenou sandálku a mrštila s ní přes plot, mi k nohám; za rohem se vynořil udýchaný Michal, Kristýninu botu v ruce. Beze slov jsem mu podal i tu, která mi skončila u nohou. ,,Díky.Tohle mi dělá v jednom kuse." Vděčně se na mě usmál a zase jí je nazul. Kristýna se na nás nevinně zaculila z kočárku. ,,Jedééém!" poručila si a Michal se chopil kočárku jako otrok a vydal se směr koupaliště. Nebyl jsem si tak úplně jistý, ale měl jsem pocit, že ještě, než jsem se stačil vrátil pro sekačku, zpoza mizejícího kočáru vyletělo něco malého a červeného...