Paprsek naděje

Vy jste Brázdovi?“ zeptal se uniformovaný policista.Už když se ozvalo u našich dveří zlověstné  a naléhavé zvonění jsem tušila něco nedobrého.Manžel se vydal ke dveří m a když jsem ho slyšela pozdravit cizího muže, následovala jsem manžela do naší temné předsíňky. ,,Ano,jsme“ řekl manžel překvapeně. ,,Bohužel, Váš syn měl nehodu a jejím následkům podlehl.Je mi to líto.“ pravil soucitně ten muž. Františkovi se odlila všechna krev z tváří, jako kdyby zemřel s Kryštofem. Zestárl před mýma očima o sto let.Nikdy jsem ho neviděla tak bledého a v jeho očích tolik smutku. ,,To není pravda“ zašeptal zoufale.Zešedl,zestárl.Začal se hrbit.,,Nehrb se!“ chtěla jsem ho napomenout,jako kdysi syna,Absurdní.Nic mi nedocházelo.Jen jsem se nevěřícně na něj dívala.Jako kdybych nechápala.Teprve když jsem si uvědomila, že ho už nikdy nenapomenu, neobejmu, že už nepřijde, jsem pocítila nával bolesti.

Začala jsem křičet.Nelidsky.Zoufale.Přišlo to nečekaně.Ale neplakala jsem,jen křičela.Už ani nevím co.Myslím ,že jsem křičela ,,Ne, ne,proč?!“na hrudi jsem cítila bolest, jako kdyby se mi mělo rozskočit srdce.Manžel mě objal a musel vynaložit úsilí, aby mě udržel.Podlamovala se mi kolena, celá jsem se třásla.Nemohla jsem popadnou dech.Pak nevím...

Týden do pohřbu byl nejhorší,Prakticky jsem ho probrečela.Nebyla jsem schopna zabývat se jakoukoli činností.Nikdy bych nevěřila, že člověk má tolik slz.Nikdy bych nevěřila, že člověk skoro nepotřebuje jíst a spát.Pohled na každou věc, která patřila synovi mi trhal srdce.Neměla jsem pojem o čase.Někdy mám v paměti bílá místa.To František mi asi dával léky, které předepsal lékař.Uklidňující.Bez nich bych asi zešílela.Neměla jsem smysl pro žádné povinnosti,Bylo mi jedno, že lednička je prázdná a že všude je vrstva prachu.Všechno mi bylo jedno.Chtěla jsem umřít.

Pohřeb byl vůbec nejhorší.Bílá rakev. Plno květin.Tolik lidí..Přišla snad celá Kryštofova škola.A ten nářek.Trhal mi uši.Vendulka, jeho přítelkyně se za ten týden změnila k nepoznání.Z usměvavého blond sluníčka se stala stará žena..Byla bílá jak vosková figurína a zdálo se mi, že zhubla.Její nepřítomný skelný pohled mě děsil.Padly jsme si do náručí.František mi stiskl rameno a jemně mě chytil pod paží.Jinak bychom tam stály nekonečně dlouho.Nejhorší bylo spouštění rakve.Vendulka se zapotácela..Já jsem se udržela na nohou jen díky tomu, že mě držel František.Poprvé jsem ho viděla plakat.Kryštofovi spolužáci postávali kolem.Klopili hlavy a holkám po tvářičkách tekly slzy i s líčidly.Chlapci se tvářili statečně, ale moc jim to nešlo.zase jsem ucítila ten svíravý pocit.Už jsem nedokázala potlačit vzlyky a třes celého těla.Lapala jsem po dechu, jako když se topím.Bylo to..

Někdo jednou řekl, že po pohřbu se vše zlepší.nezlepšilo.Bloumala jsem bytem.chytil mě záchvat vzteku.Bylo to v Kryštofově pokoji.Začala jsem házet věcmi na zem.Vzlykala jsem a křičela .Sesula jsem se na zem.Tak mě našel František.,,Musíme o tom mluvit.Aničko",říkal mi.Byl nekonečně trpělivý..O všechno se staral sám a ještě se snažil pomoct mně.Ale viděla jsem, že se trápí.Všechny jeho snahy jsem tvrdošíjně odmítala.Když se zmínil o odborné pomoci, vybuchla jsem.Když mi navrhl vrátit se do práce, radikálně jsem to odmítla.Nedovedla jsem si představit ty soucitné,byť dobře myšlené pohledy,to, že bych myslela na něco jiného, než na svého syna.,,Copak mi nerozumíš?Neměl jsi ho dost rád!!“ ječela jsem na něj nepříčetně.A vzápětí bych se nejradši hanbou propadla.

Taky k nám začala docházet Vendy.To bylo jediné, co mi pomáhalo a jediný, koho jsem snesla ve své blízkosti.Celé hodiny jsme mluvily o Kryštofovi.Každá sebemenší vzpomínka..Každou jsme si  hýčkaly a mnohokrát ohmataly jeho fotky a věci.Taky jsme spolu chodily na hřitov.To bylo jediné, kam jsem chodila.Každý den.Byla jsem úplně posedlá úpravou hrobu.Někdy jsem si tam se synem i povídala.Jinak jsem prakticky nevycházela z domu.

Viděla jsem, že se mi František odcizuje.On nebyl proto, abychom se do smrti utápěli v žalu.Věděla jsem, že trpí.Zbledl a zhubl.Měl kruhy pod očima.Kromě práce nákupů a různých nutných pochůzek nikam nechodil.To dřív neexistovalo.Často jsem ho nachytala, jak sedí s obličejemn v dlaních.Někdy chodil spát vedle do obýváku, to když se potřebovat vyspat do práce a já ho rušila svými vzlyky.Zvykla jsem si usínat s pláčem.Tak jako jsem si zvykla denně chodit na hřbitov.Tak jako jsem si zvykla na hovory s Vendy..

František se zoufale snažil mi pomoct.Chtěl abych se vrátila do práce, abych nechodila denně na hřbitov, abych začala chodit mezi lidi,abych vyhledala odbornou pomoc, nebo aspoň lidi podobně postižené, abych měla o něco zájem.O cokoli.Pořád me přemlouval.

Pak přestala docházet Vendulka.jen občas zavolala.Začala jsem se cítit samaOna se začala postupně vracet do života a to jsem jí nemohla odpustit.

Jednou, když jsem šla na hřbitov, potkala jsem ženu.Byla to blondýna a vedla za ruku malého Roma.Chovala se k němu tak láskyplně..Maminko,kopíme si zmrzlinu?"Zeptal se.Maminko.maminko!Jak ráda bych to zas slyšela..Domů jsem skoro doběhla.

František zas seděl s hlavou v dlaních. ,,Mám nápad!“ oslovila jsem ho.Po třech měsících můj hlas zněl poprvé nadšeně, poprvé jsem  projevila o něco zájem.Dokonce jsem se trochu usmála.Poprvé. ,,Co kdybychom měli další dítě??“ zaplnilo by to prázdné místo.Moc bych chtěla..!"Franta zaváhal.,,Je nám už přes čtyřicet.Já nevím, jestli bychom to zvládli.. netrpělivě jsem manžela přerušila. ,,Ale tys mě vůbec nepochopil.Nemyslím vlastní dítě.Myslím adoptovat.Pomůžeme nějakému chudáčkovi a dáme mu domov a nebo třeba dvěma, prosím tě nech si to projít hlavou..aspoň bychom zas měli smysl života..Kryštof by nám to určitě schválil..Vyhrkly mi slzy." ,, Andulko,já tě chápu, ale ty vidíš jen lepší stránku.Víš, jak dlouho to trvá a čím vším musí projít potencionální rodiče?Nevím, jestli na to máme síly.A zvykat si na nové dítě.,přizpůsobit mu celý život, myslíš, že to zvládneme?Navíc oba víme, že dítě po rodičích zdědí určité geny..Nechtěl bych se dočkat zklamání.A hlavně: dítě nemůže sloužit jako náplast pro naši bolest, možná by byla lepší jiná možnost..“ ,,Já jsem o tom přemýšlela.Chtěls, abych konečně začala žít.Tohle je ten nejlepší způsob, všechno zvládneme…Vášnivá debata trvala celou noc.Nepamatuju si, že bychom o něčem tak vášnivě diskutovali.Probrali jsem všehny možnosti, které by mohly nastat.Všechny argumenty nejmíň stokrát.Dokonce jsme se pokoušeli vyřídit praktické věci.

Ráno bylo rozhodnuto..,,Půjdeme do toho."Vlastně jsem vždycky chtěl druhé dítě"prohlásil František.Usmála jsem se.To ráno jsme vyrazili na hřbitov po dlouhé době spolu.Skoro radostně.Vysvitla nm nová naděje.