Život plyšové žirafy

Klárka se na mě usměje a položí mne na bílý polštář. Pak odejde do jídelny. Právě se podává oběd a při jídle si nás děti nemohou vzít k sobě. Celý pokoj je prázdný. Podívám se na vedlejší postel. Tam na mě mává beruška Tečka. Má jen šest puntíků, protože ten sedmý ji již upadl. Na protějším lůžku sedí ohromný medvěd Brumla. Je tak ohromný, že jeho majitel Tomík využívá jako polštář a křeslo v jednom. Brumla není moc chytrý, ale zato dobrák. Pomáhá každému, ale nejvíce svému majiteli. Dodává mu sílu na další léčení a je tu vždy, když ho Tomík potřebuje. Beruška Tečka je sice trošku namyšlená, ale i přesto hodná a milující svoji majitelku Helenku. Já se jmenuji Lucka. Jsem žirafa. Tedy, na opravdová, jsem malá plyšová žirafa. Myslím, že jsem docela hezká. Zvlášť ta malinká skvrnka na mém oušku působí roztomile. Na sobě mám džínové lacláče a v hlavě mám spoustu pentlí. I přesto, že mám jen krátkou hřívu, Klárka si s ní pořád hraje. Neustále jsem nějak ozdobená pentlemi, sponkami a gumičkami.

 Na pokoji jsme tedy tři plyšáci a jejich majitelé. Společně jsme sehraná trojka. Sice to působí trošku zvláštně- beruška, žirafa a medvěd totiž ještě nikdy nebyli přátelé, jenže v našem plyšovém tělíčku bije plyšové srdce a tak je tohle přátelství docela pevné.

Po chvíli se rozlétnou dveře a přiběhne Tomík. Skočí na postel k Brumlovi a položí si na něj svou holou hlavičku bez vlasů. Obejme ho oběma rukama a zašeptá mu něco do jeho velkého ucha.

Po chvilce přijde Klárka a o něčem si povídá s Helenkou. Rozhazuje přitom rukama a obě se smějí. Pak Klárka ztichne a jde ke mně. Lehne si na postel a nohy v roztomilých chlupatých bačkorách si položí na složenou peřinu. Obejme mě a pohladí po té roztomilé skvrně na oušku.

„ Jak ses tu měla, Lucko? Ty máš ale rozcuchanou hřívu. Pojď, musím ti jí přečesat.“

Z poslední přihrádky vytáhne růžový kufřík s nápisem „ Víš, kdybych měla vlásky, česala bych si copánky. Měla bych tákhle dlouhé vlasy“ A hned začne ukazovat, jak by je měla dlouhé. Pak si rukou přejede přes holou hlavičku a posmutní.

„ Lucinko, víš, stačily by mi krátké po ramena. Nebo alespoň tak, jako moje sestřička Vlaďka.“ Klárka se smutně usměje a obejme mě. Má to těžké. Snažím se jí pomoci, ale co jedna malá žirafa zmůže proti leukémii? Nic.

„ Klárko? Máš tu rodiče“ Do pokoje právě vešla sestra a přes roušku na ústech nám oznamuje, že jsou tu její rodiče.

„ Opravdu? To je skvělé!“ Alespoň že z něčeho má radost. Už je tu v nemocnici něco přes rok. Čeká se na vhodného dárce kostní dřeně.

„ Ahoj Klárko“ Její maminka přijde.

„ Něco jsem ti donesla, podívej“ Vytáhne z velké kabely obrázkovou knížku o žirafách. Vím, že máš Lucinku moc ráda, tak jsem ti donesla tohle, abys věděla něco o opravdových zvířatech.

„ Jéé, děkuji“

„ Paní Kondelíková? Můžete jít prosím k panu doktorovi? Potřebuje vám něco říci.“ Sestřička se otočí a odchází do vedlejšího pokoje.

Maminka se moc dlouho nezdrží. Má doma ještě tři děti a tak musí rychle domů. Když zase zůstaneme sami, Klárka vytáhne svou knížku a ukazuje mi opravdové žirafy.

„ Koukni, Lucinko, sem se jednou přestěhujeme.“ A zapíchne prst do obrázku s malou chatrčí. Okolo se prohání stádo žiraf. Pak si ještě chvíli povídáme. No, spíše ona mluví a já mlčím.

Je večer. Klárka si právě lehla a usnula. Zanedlouho usnu taky. Poslední co slyším, je chrápání Brumly.

Ráno se probouzím a leknu se. Klárka tu není. Co se jí mohlo stát? Určitě je v pořádku. Třeba si jen došla na záchod a hned se vrátí. Uplynulo deset minut a nic. No, třeba je na snídani. Ale proč by šla na snídani v šest hodin ráno? Začínám se o ni bát. Byla těžce nemocná. Co se jí jen mohlo…Co když….Ale ne, ani na to nebudu myslet. Je to děsivá představa.

Někdo otevírá dveře. Ne, není to Klárka. Přišla zdravotní sestra a jde ke mně. Odložila mě na noční stolek a stele postel. Pak mě položí zpět a nechá mě být. Zase odejde. Bojím se. Co se mohlo mojí milé Klárce jen stát? Měla jsem ji tak ráda. Kdo se o mě teď jen postará? Nikdo mě nebude chtít. Byly jsme ty největší kamarádky. Díky ní jsem měla každý den jiný účes. Co jen bez ní budu dělat? Starala se o mě krásně. Večer mi vyprávěla pohádky. Stýská se mi po ní! Po mé plyšové tváři začnou téct plyšové slzy. Nebo si alespoň myslím, že tečou.

Je čas oběda. Klárka už asi není. Jak jinak si to mám vysvětlit? Měla jsem jí moc ráda. Najednou se otevřou dveře a vejde další sestra. Za sebou táhne vozík. Začne z Klárčina nočního stolku vybírat věci. Všechny je pokládá na vozík. Nakonec navrchu skončím i já. Vezou mě někam pryč. Ležím na kufříku s gumičkami a sponkami. Moje Klárka. Chudáček můj malý, měla jsem ji strašně ráda.

Najednou před vozíkem někdo otevře dveře a vjede do malé místnosti. Uprostřed leží Klárka. Sestřička mě zvedne a položí mně vedle ní. Má v ruce zapíchnutou kapačku a spí. Jsem tak ráda, že jsem zase u ní.

„ Dovezla jste jí tu žirafu, jak se po ní ptala, sestři?“ Pan doktor šeptem komunikuje se sestrou.

„ Ano pane doktore…a…jak snáší tu infuzi?“ Sestra se soucitně podívá po Klárce.

„ Je to dobré…myslím, že se vyléčí.“

Zvednu hlavu a poslouchám. Moje Klárka není mrtvá! Je živá a dokonce vyléčená. Klárka najednou otevře oči a zašeptá: „Ahoj Lucinko. Budu zdravá, víš? Ty máš ale rozcuchanou hřívu. Musím ti jí přečesat. Ale teď jsem moc unavená…“ Zase usne a já jsem šťastná. Klárka mě chce zase česat. To svědčí o jejím brzkém uzdravení. Usměji se a také usnu. Musím být fit, Klárka mě totiž bude ještě potřebovat…