Kouzelný les

Na začátku prázdnin se děti vydaly na tábor do hor, kde si budou užívat teplých letních dní spolu se svými kamarády.

            Jednoho dne bylo opravdu nesnesitelné horko, rtuť venkovního teploměru se vyšplhala až na 30 stupňů Celsia ve stínu. Proto se vedoucí Janek rozhodl, že vezme děti k přehradě, aby se mohly trošku ochladit ve vodě, společně si zablbnout a zahrát spoustu zábavných her.

            Cesta k přehradě vedla hustým lesem, v jehož stínu a přítmí dětem přestalo být rázem horko a začaly vedoucího Janka popichovat, aby vymyslel nějakou hru, kterou by mohly hrát „za pochodu“. A tak Janek vyhlásil soutěž o nejlepšího houbaře. Pravidla jsou jednoduchá: kdo nasbírá nejvíce hub (ovšem jedlých), ten vyhrává a stává se houbovým králem a na jeho počest si večer všichni udělají skvělou smaženici na ohni.

            Všechny děti nápad nadchl, jen Marek byl nespokojený a při hledání hřibů pořád nadával. Není proto divu, že se mu ani nedařilo. Jeho kamarádi už nosili Jankovi do košíku plné náruče nejrůznějších hříbků a Marek nacházel v trávě a pod listím schované jen samé muchomůrky a prašivky. Nakonec se marek rozzlobil a vztekle kopl do první muchomůrky červené, která mu přišla pod ruku… nebo vlastně spíš pod nohu. To ale jeho vzteku neulevilo. Kopal kolem sebe jako divý dál a dál. Kdyby houby mohly, určitě by v tu chvíli vzaly nohy na ramena a pelášily pryč. Jenže ony nemohly a tak Marek stihl pošlapat ještě dvě prašivky a dokonce i malý keřík s borůvkami. Jeho běsnění byl konec, až když kopl vší silou do pařezu a způsobil si tak silnou bolest v noze. Uraženě se vrátil sám zpátky do tábora, aniž by o tom komukoli řekl. Cestou ještě stihl mohutnému stromu ulomit silnou větev a mlátil jí do všech rostlin, které cestou míjel. Děti i Janek byli tak zabraní do sbírání, že si vůbec nevšimli, že jim někdo chybí. Až došli k přehradě, kde si začal Janek děti přepočítávat, zjistil, že Marek je tentam.

            Z koupání tedy nebylo nic a všichni se smutně vydali zpátky do lesa Marka hledat. Nacházeli však jen rozkopané houby, olámané a poničené keříky. Dovtípili se, že to je Markovo dílo. Po několika hodinách hledání se bezradně vrátili do tábora. Jaké bylo jejich překvapení, když Marka objevili na hřišti, jak ledabyle kope do míče! Všichni se na něj velmi rozzlobili. Po zbytek dne s ním nikdo nechtěl hrát žádnou hru a dokonce s ním nikdo ani nepromluvil. To ještě zvýšilo Markovu zpupnou náladu.

            Večer Marek zalezl do chatky jako první a umínil si, že se nikoho nebude doprošovat, aby si ho všímal. Potajmu však sledoval z okna chatky ostatní, jak se vesele baví u ohně, zpívají písničky při doprovodu kytary a společně si pochutnávají na skvělé smaženici. Nakonec si sklesle vlezl pod deku a dokonce i trošku plakal, ale nemínil si přiznat, že si za všechno může sám. Dál vinil ze všeho ostatní a vůbec mu nebylo líto hub a dalších rostlin, kterým ublížil.

            Ještě se ani pořádně nesetmělo a Janek spolu s ostatními vedoucími už hnali děti do chatek a vyhlásili večerku dříve než obvykle. Děti trošku brblaly, ale nakonec si vlezly do postelí a chystaly se ke spánku.

            Vedoucí k tomuto ale měli dobrý důvod. Chystali totiž dětem tajně v nedalekém lesíku stezku odvahy a potřebovali na to alespoň trošku vidět. Rozestavěli po úzké pěšince svíčky ve skleničkách, které měly děti svým mihotavým plamínkem doprovázet po cestě, zatímco okolní les bude zahalený v neprostupné tmě. Tři vedoucí se převlékli za strašidla: hejkala, kostlivce a ježibabu a zvolili si důmyslné úkryty v nejbližších křoviscích.

            Janek zůstal v táboře sám a začal postupně budit děti. Když se všechny děti – rozespalé a v pyžamech – seřadily na palouku před chatkami, odbíjela přesně půlnoc… Janek dětem svolil projít stezku odvahy ve dvojičkách. Každých deset minut pouštěl na stezku jednu dvojičku. Děti postupně odcházely a s očima navrch hlavy, ale veselé a rozvýskané se druhou stranou vracely do tábora… Z lesa šel každou chvíli slyšet křik polekaných děvčat.  Nakonec však přišla řada na Marka. Ten neměl nikoho, kdo by s ním chtěl jít a hrdě prohlásil, že si tu blbou stezku odvahy klidně projde sám. Jankovi už Markovo chování opravdu vadilo a tak nedbal toho, že samotnému klukovi by se mohlo cestou něco stát a Marka pustil.

            Marek pomalu postupoval po cestičce vyznačené svíčkami, šikovně se vyhnul kostlivcově pařátu, který se po něm ohnal v ohybu cesty, utekl ježibabě, která mu pod nohy narafičila své koště a v poslední chvíli jím Markovi zašermovala před obličejem a už už se chystal vyhnout hejkalovi, který na něj zpoza stromu šíleně zakřičel, když se mu něco pohlo pod nohama, Marek ztratil rovnováhu a ucítil, že padá… A padal nějak podivně dlouho… Nerozplácl se na pěšinku ozářenou svíčkami před ním, ale sklouzl někam do boku a jel po suchém listí dolů, níž a níž. Když se konečně zastavil, světlo z cestičky nešlo vidět. Marek osaměl uprostřed neznámého lesa v úplné tmě. V tu chvíli v něm byla takhle maličká dušička. Seděl, ani nedutal, jen srdce mu divoce bilo na poplach. Asi po dvaceti minutách se opatrně postavil na nohy a nejistě se vydal zpátky nahoru. Napadlo ho, že cestičku nemůže minout. Jenže šel už opravdu hodně dlouho a cestička nikde… Marek začal propadat panice, rozběhl se, ale cesta pořád nikde. Několikrát změnil směr, tma byla velmi hustá a Marka švihaly do obličeje ostré větve jehličnatých stromů. Nakonec si musel připustit, že se ztratil. Z lesa se navíc začaly ozývat opravdu podivné zvuky… ne takové jako vydávali převlečení vedoucí. Z těchto zvuků Markovi stydla krev v žilách.

            Znovu se rozběhl a prásk! Marek se rozplácl na zemi jak široký tak dlouhý. Bolestně zavyl a mnul si pohmožděné koleno. Chtěl se zvednout, ale najednou se kolem něj rozlilo matné světlo a Marek před sebou uviděl povědomý pařez. A ten na něj promluvil. Marek v tu chvíli dočista zkameněl. Nezmohl se vůbec na nic. Pařez řekl: ,,To máš za to, že se neumíš chovat v lese.“ Marek se v tu chvíli zastyděl, ale neřekl nic. Nejistě se otočil a belhal se pomalu dál. Potichu sám sobě nadával, že si způsobil takové nepříjemnosti, ale jeho trápení ještě neměl být konec. Kde se vzaly, tu se vzaly, vyskákaly před Marka houby, do kterých předtím kopal. Měly trošku pochroumané kloboučky a tvářily se velmi přísně. Slovo si vzala paní Muchomůrka. Zaskřípala nepříjemným hlasem: ,,Teď vidíš, jaké to je, když někdo někomu dělá naschvály.“ Prašivky na Marka významně zakoulely svítícíma očima. Muchomůrka ve svém proslovu pokračovala dál: ,,Že se nestydíš! A ani se neomluvíš, že jsi nám polámal kloboučky!“ Prašivky se přidaly: ,,A mi pošlapal nožku!“,, Mi taky a dokonce obě!!!“ Marek se podruhé zastyděl, ale opět neřekl nic, otočil se a utíkal pryč.

            V dálce uviděl světlo a v něm velký stín, říkal si, že už se možná blíží k táboru. Když ale do toho místa přišel, uviděl jen hodně velký a hodně starý strom. Zklamaně vzdychl a pokračoval v cestě, když tu náhle strom zapraštěl, jak s námahou otevíral svraštělá oční víčka a odkašlal si: ,,ehmmm.“ Marek se opět otočil ke stromu a zůstal stát s otevřenou pusou. Došlo mu, že celý les je živý, že všechny stromy, keře, hříbky až po nejmenší rostlinky v lese a všude kolem něj dýchají, vidí a slyší, co se děje, cítí bolest…

            Strom Marka obepnul svými stoletými seschlými větvemi a vyzdvihl ho vysoko do vzduchu. Potom zaburácel: ,,Ty jeden neřáde! Podívej se kolem sebe, co jsi to provedl s naším lesem, všechno, co ti přišlo do cesty, jsi poničil. Jak to teď napravíš?“ a ještě s Markem pořádně zatřásl. Marek byl bílý jako stěna. Dlouho mlčel, ale nakonec tichounce vykoktal slova omluvy a poprosil strom o radu, jak by mohl všechno odčinit. Strom ho opatrně položil do mechu a vypadal najednou docela mírumilovně. Vlídně se na Marka podíval a pronesl již klidným hlasem: ,,Když najdeš tři kouzelné borůvky a sníš je, dostaneš se živ a zdráv zpět do tábora a zlo, které jsi v lese napáchal, ti bude protentokrát odpuštěno.“ Nato však strom zavřel oči a opět znehybněl. Navíc také zmizelo veškeré světlo, které se kolem něj doposud rozprostíralo. Marek opět osaměl v temném lese a borůvky se hledaly špatně. Moc špatně. Tma byla pořád hustá tak, že by se dala krájet a Marek neviděl ani borůvkové keříky, natož borůvky. Už si myslel, že je navždy ztracený, když mu zčistajasna do ucha zašvitořily tři hlásky: ,,Pojď za námi, posvítíme ti na cestu.“  Marek si užasle prohlídl tři malinké světlušky, které na něj mávaly svými lucernami, a poslušně se vydal za nimi. Za chvilku společně našli keřík a na něm tři kouzelné borůvky. Marek světluškám poděkoval, zavřel oči a rychle si strčil borůvky do pusy. Mlask!

            Když oči opět otevřel, zjistil, že stojí na palouku u chatoviště s ostatními dětmi a vedoucími. Překotně se začal všem omlouvat za své chování přes den v lese a také za to, že byl teď tak dlouho pryč a způsobil všem starosti, ale vedoucí se na něj jen překvapeně dívali. ,,Vždyť ti cesta netrvala ani deset minut Marku.“ Usmíval se na něj Janek. ,,Tys musel určitě běžet.“ Máš ze všech dětí nejlepší čas.“ Marek už nic neřekl, pocítil najednou velkou únavu a byl rád, že si může jít lehnout.  

            Když se ráno probudil, nebyl si jistý, jestli se mu to všechno jen nezdálo. Ale pokud ne, pak se určitě ocitl v lese, který byl kouzelný!!! Těšil se, až to bude všem vyprávět.

             Jednou věcí si však byl jistý naprosto. Věděl už, jak se má chovat nejen k lidem, ale ke všemu živému i neživému, co jej obklopuje.

A z toho plyne ponaučení nejen pro Marka, ale pro nás pro všechny: Co sám nemáš rád, nedělej druhým.

konec