Probuzení I - "Lojzička"

Právě jsem si chystal večeři a poslouchal večerní zprávy v televizi. Hodil jsem na pánvičku tři vajíčka a slyšel moderátorku: „Překvapením letošních parlamentních voleb je strana Probuzení. Toto, před volbami téměř neznámé uskupení, získalo neuvěřitelných 40% a stává se tak vedoucí politickou silou v zemi. Přesto to krátce po volbách vypadá, že vzhledem ke svému mizivému koaličnímu potenciálu skončí v opozici. K tomu již více politolog Evžen Toman. Pane Tomane, jaké jsou podle vás šance Probuzených na sestavení vlády?“ „Tak ty šance nevidím, naštěstí, veliké, vlastně téměř žádné. Podívejme se na program Probuzených, ten se sestává prakticky ze dvou bodů, a to: napravení energetických toků v zemi a komunikace s mimozemskými civilizacemi. Jak vidíte, bylo by to k smíchu, kdybychom nemluvili o vítězi voleb. Domnívám se že, dojde k duhové koalici ostatních stran.“ „Čím si vysvětlujete úspěch této strany?“ „To nevím, momentálně to opravdu nedokážu vysvětlit, předvolební průzkumy nedávaly této straně ani 0,5%, toto je opravdu něco ojedinělého.“ „Děkuji panu Tomanovi a vracím slovo do studia“ „Děkujeme za slovo, jako prvního hosta tu pochopitelně máme zástupce vítězné strany a to předsedkyni Larisu Larónovou. Paní předsedkyně, co říkáte na váš vynikající úspěch, čekali jste to?“ „Ano, o tom, že vyhrajeme, jsme měli od svých vesmírných přátel informace už předem. Nicméně musím poděkovat všem co, nás volili, chtěla bych jim vyjádřit svůj hluboký vděk za to, že dali svůj hlas nikoli nám, ale lásce, míru, porozumění a šťastné budoucnosti našich dětí.“ „Přesto, není vám dávána velká šance na sestavení vlády, a to hlavně díky tomu, že prakticky nikdo nezná váš program, na co se hodláte orientovat například v zahraniční politice?“ „Chceme, aby všechny státy byli našimi přáteli, všechny chceme přesvědčit o naši lásce k nim. Navíc rozšíříme oblast našich styků o mimozemské civilizace, které krouží okolo naši planety, jsou nám přátelsky nakloněny, chtějí nám pomoci v našem duchovním růstu, abychom i my dosáhli jejich úrovně.“ „Ano, toto je dnes taky velmi diskutovaná otázka. Astronomové popírají, že by kolem naší planety kroužili nějaké mimozemské lodě.“ „Astronomové, jako všichni vědci, nejsou schopni otevřít svá srdce pravdě, a proto je tato pravda míjí, mají své výpočty, své vzorce, ale nikdy neproniknou k podstatě, dokud nebudou na patřičné duchovní úrovni.“ „Podle vás se tedy vědci mýlí? Hodláte v tomto směru konat i politicky?“ „Jistě, vysoké školy a veškeré vědecké instituty, střediska a akademie jsou zbytečné, dalo by se říci škodlivé, všechny informace se nacházejí ve vesmíru, všude okolo nás, stejně jako je veškeré vědění uloženo v nás, každá duše je součást všehomíra a jako taková má všechny vědomosti. Každému dáme možnost, aby si to pod naším vedením uvědomil a otevřel tak dveře ke svému růstu.“ „Pro tuto chvíli vám děkuji za rozhovor a předávám slovo Zbyňku Marodovi, který se nachází ve volebním štábu konzervativní strany.“ „Taky vám děkuji, loučím se a chtěla bych ještě jednou poděkovat všem našim voličům, kterým právě posílám pozitivní energii, nechť jsou šťastny všechny bytosti, mír s Vámi a bo…“ V tom se ozval zvonek a vzhledem k tomu, že bydlím sám, nezbývalo mi než jít otevřít. Za dveřmi stáli tři osoby, znal jsem je od vidění, bydleli u nás v domě. Dvě ženy, jeden muž, všichni důchodci. „Krásný den přeji,“ promluvila jedna z žen. „Dobrej.“ „Jmenuji se Aloisie Destičková a spolu se svými průvodci představuji Probuzené v tomto domě. Večer se tu budou konat kurzy duchovní výuky, přijďte se podívat.“ Pravila mi ona dáma medovým hlasem. „Ne, děkuji, už něco mám“ „Ještě se rozmyslete, pokud duchovně zakrníte, nebudete schopen přijmout poselství našich vesmírných přátel.“ Řekla to jako učitelka, která vysvětluje nějakou samozřejmost tupému žáčkovi. Celou dobu na ni ti její dva nohsledové obdivně zírali a muž se nyní rozhodl promluvit. „Lojzička má pravdu, pane.“ řekl důrazně. „Ano, ano, má pravdu“ dodala druhá žena. Bylo vidět, že ti už duchovně rostou. „Ano, jistě,“ řekl jsem na rozloučenou. „To není zdravý přístup“ ozvala se ještě „Lojzička“, když jsem zavíral dveře. „Není, není, to rozhodně není“ přitakali její nohsledi. Vrátil jsem se do pokoje, ubalil si brko, zapálil ho a pustil si seriál. Marihuanový kouř mě uklidnil a já už se v myšlenkách připravoval na nadcházející večer, který jsem měl v úmyslu strávit u karet a piva. A taky strávil. Při návratu domů se na mně v podchodu metra vrhl bezdomovec prodávající tam obvykle časopis, chytl mě za ramena, zatřásl se mnou a do obličeje mi zařval VPP, VPP!!! Odstrčil jsem ho a šel směrem na tramvaj. Bezdomovec zůstal stát a řval za mnou VPP, VPP!!! Potom ztichl a pomalým krokem se odšourával pryč. Nastoupil jsem do tramvaje, a když jsem usedal, všiml jsem si grafity na sedačce přede mnou VPP. Otevírám vchodové dveře, svítí se. Vejdu a slyším „Lojziččin“ medový hlásek. „Dnešní kurs se vydařil, náš dům se úspěšně připravuje na přijmutí poselstva našich vesmírných přátel. Stále však není vše dokonalé. Abychom byli schopni přijmout poselství jako celek, jak si to naši vesmírní přátelé přejí, musíme všichni vyzařovat pozitivní energii. Jsou tu však ještě tací, kteří nám to kazí a svými negativními emocemi blokují spojení mezi námi a našimi vesmírnými přáteli. Dokud jim to budeme tolerovat, nikdy nedosáhneme svého cíle…“ „Dobrý večer, paní Destičková.“ „Áááá dobrý večer, tak jste přece zavítal“ „Ne, ne, pouze procházím, nechci vám blokovat vaše spojení.“ „No, no, vy jste snad opilý vy, sprosťáku.“ „Tak jest, vesmírná princezničko.“ Vydal jsem se ke svým dveřím a na rozloučenou jsem jí ukázal vítězné véčko a křikl „VPP“. Na chvilku jsem měl pocit, že se jí oči změnily v hadí. Zamrazilo mě z toho. Šel jsem si lehnout. Druhý den jsem si cestou do práce četl v novinách povolební vyjádření. Předáci ostatních stran, tj.: konzervativci, liberálové a socialisti, se shodovali v nutnosti sestavit duhovou koalici s vyloučením Probuzených. Po práci jsem vyrazil rovnou domů. Ve schránce na mě čekal lístek. Byl od „Lojzičky“, tedy od nájemníků, jichž se „Lojzička“ přes noc stala mluvčí. Napsala mi, že jsem překážka jejich duchovního růstu, že kolem sebe šířím jen negaci, že jsem sprosťák a že jednám neurvale. Závěrem mi ta ctná žena doporučuje, abych v zájmu občanského soužití přemýšlel o změně bydliště. Inu, stalo se. Návrh zamítnut. Usedl jsem ke knize a zbytek odpoledne, než mě přerušil zvonek, jsem krásně pročetl. Za dveřmi už čekala „Lojzička“ se svojí vypráskanou partičkou, tentokrát ještě doplněnou o strašně hubeného muže středních let. „Dobrý večer, jdu se zeptat, jestli už jste si přečetl náš dopis?“ „Ano, už jsem ho četl“ „Výborně, tak do kdy se hodláte vystěhovat?“ „Nehodlám se stěhovat.“ „Snad znáte názor nájemníků.“ „Pane, styďte se,“ dal se teď do hovoru hubený pán, „vaše chování včera bylo příšerné. A kdybyste byl jenom hulvát. Vaše přítomnost ruší proud energie, kterou přijímáme z vesmíru.“ „Ano, ano, „ zanotovali „Lojziččiny“ dva kašpaři. „Takže hodláte ignorovat mínění nájemníků?“ „Dobrou noc.“ Nasranej jsem se svalil k televizi a pustil si zprávy. Z televize na mě vykoukla Larisa Larónová a s radostí v srdci mi sdělila, že se jí podaří sestavit vládu. To vše díky pětadvaceti konstruktivním poslancům zbývajících stran, kteří si uvědomili důležitost okamžiku a rozhodli se hlasovat pro prospěch nás všech. Teď se mi bude klidněji spát. Spal jsem hrozně. Druhý den v práci nestál za nic. Když jsem se konečně dostal domů, natáhl jsem se do křesla a okamžitě usnul. Ne na dlouho, ze spánku mě vytrhl zvonek. A jak bývá poslední dobou zvykem, navštívila mě opět „Lojzička“, tentokrát sama. „Dobrý den, jenom jsem vám chtěla oznámit, že se dnes večer bude konat schůze nájemníků, kde se bude projednávat i váš případ. Tak doufám, že nás poctíte návštěvou.“ „Polibte mi už prdel, babo.“ „Tak to je vrchol, neočekávejte, že vám to projde….“ Zabouchl jsem dveře, dřepl do křesla a pokoušel se začíst, ale v půl stránce jsem nevěděl, co stálo na začátku. Vzdal jsem to, ubalil si brko, pustil muziku a snažil se nemyslet na nic. V tom se opět ozval zvonek. Opět „Lojzička“ a tentokrát s dost nešťastně se tvářícím předsedou rady nájemníků, panem Pacinou. „Pan Pacina,“ začala „Lojzička“, „vás přišel jménem nájemníků požádat, abyste přišel na naši schůzi.“ „Ano, pane Loutný, buďte tak laskav.“ Pan Pacina byl starší ustrašený pán, toho předsedu dělal jen proto, že o to nikdo jiný nestál. Bylo mi ho líto. „No dobrá, dobrá“ „Tak pojďte, už zasedáme,“ štěkla Lojzička. Schůze probíhala v bývalé kočárkárně. „Lojzička“ s panem Pecinou zamířila neohroženě za improvizovaný jednací stolek. Já si stoupl ke dveřím a prohlížel si osazenstvo. Většinu jsem jich znal od vidění, vesměs důchodci a několik párů středních let. Někteří lidé z domu chyběli. Vzadu v rohu jsem si ale všiml nájemníka, kterého jsem tady dřív neviděl. Tedx, spíše nájemnice. Nádherná zrzka v letních šatech, se kterou jsem zapředl v duchu velice přátelský rozhovor, který mi už nedovolila soustředit se na nic jiného. „Tak co nám k tomu řeknete, pane Loutný,“ ozval se pan Pacina. „Pane Loutný, pane Loutný, haló.“ „Co…, co prosím?“ „Co nám k tomu řeknete?“ „K čemu?“ „No k tomu co nám tady paní Destičková povídala.“ „Aha, já jsem neposlouchal.“ „Neposlouchal?“ zalamentovala „Lojzička“. „Neposlouchal“ „Mám vám to snad zopakovat?“ „Není nutné.“ „Ale jak se k tomu chcete vyjádřit?“ zeptal se zoufalý pan Pacina. „Nechci.“ „Jak tomu mám rozumět?“ „To nevím.“ „Ale chápejte, pane Loutný, mi musíme nějak rozhodnout.“ „Aha, dobrá, tak dobrou noc,“ řekl jsem a vydal se ke dveřím. „Krásně se vyspěte,“ zavrčela „Lojzička“. Při odchodu, jsem se ještě podíval na svoji zrzku, měl jsem pocit, že se na mě usmála. Další příšerná noc, ráno jsem byl jak zmlácený. Bolela mě hlava. Po práci jsem se stavil v hospodě. Při návratu, když jsem vystoupil z tramvaje a byl asi 300m od domu, jsem zaslechl rychlé kroky. Otočil jsem se a uviděl dva maskované muže. Ti ještě zrychlili krok a dohnali mě. „Prej potřebuješ menší lekci, blbečku.“ „Máš strach, kreténe?.“ „Seš idiot...au,“ dostal jsem ránu pěstí do nosu a druhou, cítil jsem v puse chuť krve a svalil se na zem. Začali do mě kopat. „Už má dost, kretén, padáme.“ Zůstal jsem ležet na chodníku a lapal po dechu. Myslím, že jsem na chvilku usnul, probudil mě až něčí hlas. „Jste v pořádku?,“ podíval jsem se a uviděl tu zrzku ze včerejška. Skláněla se nade mnou a já neodolal a díval se jí do výstřihu. „Tak co, můžete mluvit?“ „Ano, ano, jsem v pořádku, jen jsem upadl.“ Podíval jsem se jí do očí a zjistil, že jsou zelené. Věděl jsem, že jsem ztracen. „Jenom upadl? Na to moc nevypadáte, pomohu vám vstát. Můžete vůbec vstát? Nemám zavolat sanitku.“ „Ne, ne, už vstávám.“ Pomohla mi a já s chutí přijal podporu jejího pevného těla. Pomalu jsme šli k našemu domu. „Tak, kdo vám to udělal? Bývalá milenka?“ „Ano“ „A teď vážně.“ „Nevím, neznám je.“ „Kolik jich bylo?“ „Dva“ „Půjdete na policii? „Nevím, možná.“ „Měl byste jít, a taky k doktorovi, a ještě dneska.“ „Půjdu zítra, dneska se chci už jenom dostat do postele.“ „Tak dobře, ale určitě jděte k tomu doktorovi.“ „Ano slibuji, můžete si mě zítra večer přijít zkontrolovat.“ „Tak dobře,“ zasmála se a bolest mizela. Došli jsme k domu, rozloučili se a já si teprve teď vzpomněl, že jsem se zapomněl zeptat na jméno, sakra. Doma jsem se před zrcadlem zkontroloval. Monokl, asi zlomený nos, rozbitý ret, dva zuby pryč a pohmožděniny po celém těle. Náhle se mi zamotala hlava, zvedl žaludek a já jen tak tak přiskočil k záchodové míse. Pak se mi trochu ulevilo. Opláchl jsem se a šel spát. Další téměř probdělá noc. Netrpělivě jsem čekal na ráno, když konečně přišlo, odebral jsem se k doktorovi. Dostal jsem neschopenku a nějaké prášky na spaní. Na policajty jsem se vykašlal. Doma jsem si vzal prášek a těšil se na dlouhý spánek. Nezabral. Pustil jsem si televizi. Záznam včerejší politické debaty. Larisa Larónová a předseda konzervativců. „Ale pane předsedo,“ slyšel jsem Larisu, „proč tolik nenávisti, proč tolik negace? Škodíte sám sobě, vaše karma je celá černá, udělejte pro sebe něco, osvoboďte svoji duši, neutápějte ji v bahně povrchnosti….“ „Já si vyprošuji, abyste se mnou mluvila tímto způsobem. Můj duchovní život je plný, bohatý a já skutečně nepotřebuji rady od někoho, jako jste vy.“ „40% voličů si myslí opak.“ „To je směšné…“ „Prosím vás, prosím vás,“ snažil se je uklidnit moderátor, „Paní předsedkyně Larónová, jestli jsem tomu dobře rozuměl, tak vy hodláte ustoupit od všech mezinárodních smluv a zrušit armádu?“ „Šílenství, hotové šílenství,“ zavyl předseda konzervativců s hlavou v dlaních. „Ano přesně tak. V oblasti zahraničních styků se chceme nejdříve orientovat na naše vesmírné přátele a ostatními zeměmi navazovat kontakty až podle jejich vztahu k nim. Chceme zamezit tomu, aby byli, jak tomu až doposud bylo, vládami ignorováni.“ „A důvod zrušení armády?“ „Nepotřebujeme ji, nechceme s nikým válčit, chceme žít v míru s každou bytostí na téhle Zemi.“ „Promiňte, ale jak už tady pan předseda naznačil,… uvážili jste to dobře?“ „Ano o to nemusíte mít strach. A pokud chcete naznačovat, že je to šílenství, uvědomte si, že náš program volilo 40% lidí.“ „Promiňte, ale váš program před volbami nikdo neznal, v podstatě ani vás.“ „Domníváte se snad, pane moderátore, že jsou lidi tak hloupí a volili by stranu, o níž nic nevědí?“ „Tohle je opravdu něco neuvěřitelného,“ vzal si slovo předseda konzervativců, „tahle žena chce zničit úsilí předešlých generací, já vyzývám všechny lidi, kterým není lhostejný osud naší vlasti, aby přišli zítra v 17:00 vyjádřit svůj nesouhlas…“ To by mě zajímalo, kolika lidem nebude zítra lhostejný osud vlasti. Ne zas tolik abych tam šel, ale v novinách si o tom přečtu. Osobně nemám rád demonstrace. Vaši osobu tam trivializují na jeden názor a ten si ještě vykládají podle svého. Postaví vás do jednoho šiku, do stejné řady, s lidmi, kteří mají náhodou na jednu věc stejný (ale pravděpodobněji jen více či méně podobný) názor jako vy, na spousty jiných věcí máte naprosto odlišné názory a pro ty se na ně díváte s odporem, přesto jste všichni součástí jedné hmoty, davu. Davu se vkládá do úst, co nikdy neřekl a ten za to ještě tleská, řve nadšením. Nakonec nadšeně schvalujete něco, co se vám ještě před chvílí zdálo odporné. Nikdo nechce jít proti davu, všichni chtěj být jeho součástí. Chodit s ním, řvát s ním, cítit se v něm silný. V davu, mezi lidmi, člověk nalezne svoje nejanimálnější pudy. Stane se z něj loutka a je z toho nadšený. A nejnadšenější je, když může hájit ideály, které ho přesahují, a tudíž jim nerozumí. Ten pocit, že stojí na správné straně, mu dává sílu, bezohlednost. Cokoliv vykoná, dobře vykoná. Nakonec zjistíte, že vás jenom využili a udělali z vás větší zrůdu, než byl objekt vašeho protestu. Člověk sám nic neznamená a v davu ještě méně než nic. Kašlat na to. Ubalil jsem si a pomalu se prokousával zbytkem dne, navečer se ozval zvonek a za dveřma stála tam ona s tím nejkrásnějším úsměvem. „Dobrý večer, tak jsem se na vás přišla podívat“ „Dobrý večer, pojďte dál, dáte si kafe nebo něco ostřejšího?“ „Kafe takhle navečer? To bych neusla.“ „Já kafe stejně nemám, ale můžu vám nabídnout skvělý kubánský rum, sedmiletý.“ „Jak myslíte.“ „Teď mě napadá, že jsem se zapomněl představit. Takže já jsem Radim Loutný, k vašim službám.“ Srazil jsem paty k sobě a mírně pokynul hlavou. „Já vím, vaše jméno padlo na schůzi několikrát.“ „Proč na ty schůze vlastně chodíte?“ „Kvůli dědečkovi.“ „Váš dědeček je nějaký místní hlavoun?“ „Ne,“ zasmála se „můj dědeček je konstruktér proudových motorů v důchodu, nechce na ty schůzky chodit, ale chce vědět, co se tam děje. Tak místo něho musím chodit já.“ „Vás to nebaví? Komunikace s vesmírnými bytostmi, přijímání energie a ďábelské orgie?“ „Kdepak, je to bez orgií“ „„Lojzička“ zřejmě netuší nic o Isidiných mystériích ani o Amorózním kroužku“ „Ne, zato ví hodně o posvátné geometrii, kvantové fyzice a kruzích v obilí“ „Nebudeme se už bavit o „Lojzičce“, zatím jste mi neřekla svoje jméno.“ „Adéla“ „Předtím jsem vás tu nikdy neviděl, Adélo.“ „Jsem tu krátce, přistěhovala jsem se k dědečkovi, abych mohla být ve hlavním městě a on je taky rád.“ „Kdo by nebyl.“ „Jste milý, ale já už budu muset jít. A vidíte to, přišla jsem se podívat, jak se vám daří a ani jsem se nezeptala.“ „Je mi fajn, jenom teď dávám přednost kašovité stravě.“ „Vypadáte ztrhaně.“ „Špatně spím“ „Tak spěte dobře, dobrou noc, budu už muset opravdu jít.“ „Dobrou noc, a stavte se zase, jsem tak sám, nemám ani dědečka ani vnučku.“ „Možná.“

---