Probuzení II - Adéla

Spal jsem jako nemluvně i bolesti povolily. Ráno jsem vyrazil na procházku. Sedl si na lavičku a nasával probouzející se slunce. Teď čerpám energii z vesmíru. Co nutí člověka podlehnout iluzím, uvěřit pohádkám? Nevědomost? Hloupost? Strach? Smrt? Existencionální úzkost, řekl by někdo. Nedostatek pokory, řekl by někdo jiný. Vrátil jsem se a zbytek dne čekal na Adélu. Nepřišla. Druhý den jsem ji uviděl před obchodem. Stála tam s nějakým mladíkem v kožené bundě (kožená bunda v tom vedru?) a cosi tam mu tam důvěrně povídala. Snažil jsem se je nenápadně pozorovat. Za chvíli mladíka políbila na rozloučenou na tvář a on odešel. Ona vešla do obchodu. Šel jsem taky. Potkali jsme se. „Dobrý den, Adélo.“ „Dobrý den“ „Zdá se, že mě zanedbáváte, včera jste se nestavila, co když se mi přitížilo?“ „A přitížilo?“ „Nedovedete si představit, jak jsem trpěl.“ „Á vy chudáčku.“ „Nesmějte se mi.“ „Promiňte, ale včera byla schůze, musela jsem pak za dědečkem, aby mi neusnul dřív, než mu o ní povyprávím. Pak už jsem vás nechtěla budit.“ „Poslyšte, víte, že mě by taky zajímalo, co se na těch schůzkách odehrává, nechtěla byste dělat agenta i mě?“ „Možná“ „Nechtěl bych to zadarmo, mohl bych vás za to pozvat na večeři, nebo vám budu předčítat své básně.“ „Vy píšete básně?“ „Začnu, anebo můžu vydávat cizí za své, poznala byste to?“ „Můžeme to zkusit, někdy.“ Nakoupili jsme a vydali se na zpáteční cestu. „Nechcete dnes přijít na večeři?“ navrhla mi Adéla. „Jistěže chci, ale co dědeček?“ „Ten tam bude přece taky, rád by vás poznal, když jste ten hrdina schůzek.“ „Aha, myslel jsem, že bychom se poznali hlavně my dva.“ „Nebuďte tak sobecký. Měl byste být rád, říkal jste přece, že vás zajímá, co se odehrává na schůzkách, můžete si o tom s dědečkem popovídat.“ „Ano, jistě. Totiž, ty informace ze schůzek mě zajímají do té míry, do které mě zajímá osoba, jež mi je, jak doufám, bude sdělovat, tedy maximálně. Nicméně, v konečném důsledku nezáleží ani tak na obsahu sdělení jako na identitě zdělovatele… vlastně, rád přijdu. Chodí dědeček brzo spát?“ „Ne, a má lehký spánek“ „Nevadí, seženu trochu makovic …au, počkejte, to vám vrátím.“ Ale nepočkala, nezbylo, než abych počkal já. Díval jsem se na televizi, četl jsem, ale u ničeho jsem nevydržel. Nakonec jsem jenom chodil po bytě sem a tam a přehrával si v hlavě všechny rozhovory s Adélou. Pomalu se přiblížil večer, zbývala půlhodina do dohodnutého času, abych ji zabil, nenapadlo mě nic jiného, než si ubalit pořádného špeka a zabořit se sním do křesla. Konečně, vydal jsem se do třetího patra, kde Adéla bydlela. Přišla mi otevřít v nádherných zelených šatech, zelených jako její oči, ve kterých jsem se utápěl. „Tak vás tu vítám, máme tu menší sešlost, doufám, že vám to nevadí“ Beze slova jsem se jí dlouze díval do očí, koutky mi bezděčně vyjížděly do úsměvu. „Pojďte, představím vás“, nevydržela to nakonec Adéla. Šel jsem za ní do pokoje, kde u prostřeného stolu seděly tři osoby. Když jsme vešli, všechny vstaly a začali jsme si podávat ruce a říkat naše jména. Nedával jsem moc pozor, takže jsem si zapamatoval pouze jméno Adélina dědečka. Rousek. Usedli jsme ke stolu a začali vývarem s játrovými knedlíčky. „Co říkáte na povolební situaci, mladý muži?“, začal Rousek. „Mě to moc nezajímá.“ „Nezajímá, no to snad nemyslíte vážně“, rozčílil se jeden z hostů, plešatý pán. „Mladý muži, copak necítíte svoji zodpovědnost za tuhle zemi, za kvalitu a způsob života, který tu vedeme? Byl jste vůbec volit?“, pokračoval rozohněně. „Ne“ „Uvědomte si, že díky takovýmhle nezodpovědným lidem, jako jste vy, jsme tam, kde jsme a řešíme to, co řešíme.“ „Co?“ „Co, co!“ „Co řešíme?“ „Vy jste neviděl, jak vypadá nová vláda?“ „Ne“ „Ministr financí astrolog, co sestavuje rozpočet podle hvězd, ministr zdravotnictví léčitelka, která hodlá redukovat veškeré léčení na vysílání energie, promiňte, ale z toho co nám Adéla říkala, jsme měli pocit, že jste proti Probuzeným. Že jste jeden z nás“. Podíval jsem se na Adélu, jen se usmívala, nic neříkala. „Ale pane profesore“, ozval se Rousek „nebuďte tak přísný, pan Loutný má jako mladý člověk spoustu jiných zájmů, než jenom politiku. Řekněte, mi pane Loutný, co vlastně děláte?“ „Polystyren.“ „Vy jste chemik?“ „Ne, dělník.“ „Myslím, že vás ta práce moc nenaplňuje, nehledáte něco víc?“ „Ne“ „Přemýšlel jste někdy o smyslu života? Proč tu jsme a co tu hledáme?“ „Ano“ „No. A k čemu jste došel?“ „K ničemu.“ „No to jste se moc nesnažil, ale ještě na to máte spoustu času, třeba jste jenom neměl ty správné podněty, nebo ty správné přátele“ „Řekněte mi,“ ozval se zase plešatý profesor, „řekněte mi, co je podle vás Bůh?“ „Bůh?“ Bůh? Tři písmena, prázdné slovo. Co by měl být bůh? Inteligentní vědomá entita, vševědoucí, vševidící, čistá energie, dědeček na obláčku. Prvotní hybatel, co vše spustil a dále je nepřítomný, nebo je tu stále a jeho jiskřička je v každém z nás. To dobré v nás je bůh, a to zlé co? Vševědoucí a vševidící, a když tvořil člověka, věděl, co dělá? Věděl, kolik lidí bude trpět, bez vlastního přičinění, bez možnosti cokoli změnit, v hlubokém zoufalství žít své životy. Bůh, ten věčný alibista, působí v našich srdcích, když konáme dobro, ovšem za zlo odmítá nést odpovědnost. Odmítá nést odpovědnost, za něco co stvořil. V takového boha máme věřit? Takového boha si máme vážit? Bůh, jako malý kluk, který si přijde pro lízátko, ale uteče před výpraskem. A přesto jediné vysvětlení, kterého jsme schopni, jediná záštita před hroznou prázdnotou lidské duše, jediná ochrana před smrtí. Který perverzní bůh by stvořil člověka zmateného, zoufalého, ztraceného a věčně hledajícího. Proč jestli bůh je se v tom člověk musí stále utvrzovat, stále hledat v prázdnotě, pevně anebo spíš zoufale věřit a svůj strach z omylu zahánět vražděním, mučením, pálením, ničením, měst i civilizací jinak smýšlejících, utichnou myšlenky, utichnou pochybnosti. Proč jestli bůh je, nestačí, že je… „Ano Bůh, věříte snad v Boha?“ „Ne“. „Ani na okamžik jste nepocítil jeho přítomnost? Copak nemáte potřebu něčeho vyššího? Máte rád hudbu? Když posloucháte nějakou skladbu, píseň, která se vás dotkne, která vás osloví, necítíte v tom Boha? Jak by mohl člověk mít takové pocity? Jak by mohl vnímat umění? A kouzlo matematiky, toho dokonalého jazyka přírody, copak by mohl vzniknout tak přesný systém, kdyby v tom nebyl záměr? Vás neoslovují všechny ty přírodní zákony odkazující na vyšší inteligenci?“ Ale ta nejistota, ta hrozná nejistota, ta potřeba víry, která všechnu tu bídu slepí do krásného celku, víra, která dovolí člověku ignorovat nepotřebné…, být členem spolku bytostně přesvědčeného o své pravdě, o své výjimečnosti, o své vyvolenosti, být členem smečky připravené roztrhat každého a okamžitě…a mít tu jistotu. „A ta neuvěřitelná variabilita přírody, copak ta přímo nevolá po stvořiteli. Copak to nejsou důkazy Boží existence? Copak…“ Copak, copak, copak. „Copak je víra o důkazech?“ Možná jsem to řekl moc nahlas, moc rychle, moc agresivně. Plešatý profesor se zarazil, polkl a řekl: „Jste zatvrzelý, příliš zatvrzelý.“ „No, změňme téma,“ zasáhl pan Rousek, „máte, pane Loutný, Radime, nějaký sen, nějaký cíl jakého chcete v životě dosáhnout?“ „Nějaký sen?“, podíval jsem se na Adélu. „Můžete mluvit otevřeně, jste mezi přáteli,“ usmíval se na mě pan Rousek. „Chtěl bych mít pocit, že život má smysl. Chtěl bych si myslet, že má cenu se probouzet“, díval jsem se Adéle do očí, klopila je. Nyní promluvil třetí muž, tlustý pán, který do této chvíle jenom mlčel. „Víte, dostal jste se, vděčte za to náhodě, do velmi zvláštní společnosti. Myslím, že můžeme věřit vaší diskrétnosti. Nuže, my věříme, že Bůh stvořil tento vesmír, dal mu řád a už jenom pozoruje. Dalo by se říct, že je to jeho jakýsi pokus, zkouší svoje možnosti. Postavil hřiště, vpustil na ně hráče a dal jim pravidla. Zbytek je na nás. Pravidla, o kterých mluvím, jsou pouze přírodní zákony. Nic jako mravní zákon neexistuje, to je pouze přirozená lidská touha po pořádku. Ostatně, lidská morálka není nic pevného, vrozeného a jak víme, mění se v čase i prostoru (na rozdíl od přírodních zákonů, které platí naprosto stejně a pevně všude), je čistě účelová. Morálka, původně, řekněme, jakýsi soubor vzorců chování, určených pro bezproblémové soužití lidí ve skupině, se postupně změnila v nástroj ovládání lidí, tvrdilo se, že (morálka, čili lidské chování obecně) musí být v souladu s řádem světa, jako by ty dvě věci měly nějakou souvstažnost, nějakou provázanost, přesto byla tato neexistující provázanost morálky s přírodním světem brána jako nástroj k prosazování zájmů elit, ostatně jako všechny takzvané „vznešené ideály“ nebo „vyšší věci“ a „státní zájmy“. Je to prapor morálky, pod kterým se lidé dobrovolně hrnou do otroctví, nadšeně, bezohledně, strhnou a udupou každého, kdo jde proti, nebo třeba jenom nejde dost rychle.“ Na chvíli se odmlčel. „Abyste mi rozuměl, nechci tu obhajovat žádné zvrácené, psychotické chování, ale musím ještě jednou zdůraznit, že lidská morálka nemá žádný vztah s přírodním světem, natož s Bohem, slouží nám pouze jako jakýsi rámec našeho jednání, lidská duše je omezená a proto potřebuje omezené možnosti jednání, předem dané, nepřekvapivé, s očekávatelnou reakcí okolí, morálka nám má především sloužit (přizpůsobuje se ona nám), nikoliv zotročovat pod dohledem několika laskavých vykladačů trancesdentálních pravd. V takto nastaveném světě (tj. světě, kde jedinými božími zákony jsou zákony přírodní) se může zdát kacířství (tj. porušování božích zákonů), nemožné. Ale našli se tací, pokouší se o to a snad se jim to i daří…“ „Ale jak je to možné?“, nevydržel jsem. „Jsou to kacíři, špinaví kacíři, neznabozi, ba hůř, popírači Boha“. Vykřikl plešatý profesor. „Tak nejsou na to sami“. Pokračoval tlustý pán. „Udržují kontakt s mimozemšťany, ti je naučili různé techniky. Oni to označují duchovním růstem, ale je to vytrvalé a úporné popírání Boha až do té míry, že jsou jejich duše tak zkažené, že odmítají pravidla, daná jim jejich stvořitelem. Možná už jste pochopil, že mluvím o Probuzených. A my, říkáme si Osvícení, se je snažíme zastavit. Chceme ukončit to hrozné rouhání. Pane Loutný, přidejte se k nám, dejte svému životu smysl.“ „Promiňte, ale přijde mi to trochu…divoké.“ „To věřím, ale zamyslete se, pamatujete na svoje potíže se spánkem? To byla jejich práce, my vám od toho pomohli. A na tu nakládačku se zeptejte synovců paní Destičkové. Jdou po vás, pane Loutný, teď vám možná dali na pár dní pokoj, ale to je jen ticho před bouří. Potřebují vás dostat na svou stranu nebo se vás zbavit, jste pro ně příliš nebezpečný.“ „To je nesmysl. Proč bych byl.“ „To přesně nevíme, ale uznejte sám, že nemáte jinou možnost, než se dát k nám anebo zůstat sám.“ „Řekněte mi, proč by mi mělo vadit to, co dělají, jak vy říkáte rouhání?“ „Pomineme-li samotný fakt rouhání, uvědomte si, že narušují rovnováhu. Pokud budou aktivně a úspěšně popírat Boha ve vesmíru, který je na jeho idee založen, nemusí taky žádný být. Tohle není legrace, žádný babský okultismus, to je zahrávání si se samotnou existencí.“ „No pan Loutný si to nechá projít hlavou,“ ozval se zase pan Rousek, „je to inteligentní mladý muž, jistě zváží naše argumenty.“ Tak uběhla večeře, pánové se rozloučili a odcházeli, já se měl taky k odchodu, Adéla mě doprovázela ke dveřím. „Promiňte. Měla jsem vás na to připravit, ale nebylo vhodné o tom dřív mluvit. Nezlobíte se?“ „Ne, ale… vy tomu věříte?“ „Ano“ „Všemu? I tomu s tím rouháním? Tomu konfliktu mezi dobrem a zlem?“ „Jistě, proč bych měla pochybovat. Profesor má pravdu, jste velmi zatvrzelý, možná si o mně myslíte, že jsem blázen.“ „Ne, to ne, myslím, že jste anděl.“ „Dobrou noc pane Loutný, uvidíme se zítra.“ Pak mě políbila na tvář a odešla. Chvíli jsem ještě stál na chodbě a díval se za ní. Dlouho do noci jsem přemýšlel. Nedávalo mi to smysl. Obyčejný dům, jakých jsou stovky, s obyčejnými nájemníky a v něm se má odehrávat boj o samotnou existenci vesmíru. To je přeci blbost. Ne, nedávalo mi to smysl, ale nechtěl jsem ztratit Adélu. Ráno jsem se rozhodl, že tomu musím přijít na kloub. Musím vědět, co jsou zač ti Probuzení a Osvícení, co je zač „Lojzička“, kdo je pan Rousek, plešatý profesor i tlustý pán. Hlavně kdo je Adéla. Z internetu jsem zjistil, že Probuzení vznikli někdy před deseti lety, když Larisu Larońovou navštívili vesmířani. Ta s nimi začala komunikovat a postupně se kolem ní utvořila menší skupinka, které předávala informace od vesmířanů. Ty se týkaly duchovního růstu. Vesmířani, a tedy i Probuzení jsou pantheisti. Bůh je neustále přítomen v celém vesmíru, v každém živém tvoru, v každé duši je ho část. Duchovní růst tedy spočívá v jakémsi osvobození té božské části duše. Takto „duchovně vyrostlí“ člověk již dále není omezován hmotou, přírodními zákony, a tedy, podle Osvícených, hřeší. Dále má, podle Probuzených, takový člověk moc ovládat „vesmírnou energii“ (ať už je to cokoliv). Tuto energii může přijímat, vysílat a kumulovat. Ovšem nejsou to jen tak samoúčelné kousky. Pomocí jí může Probuzený léčit, stěhovat těžké předměty, vyřizovat úřední záležitosti, podle potřeby. Samozřejmě, jak už to tak bývá, má duchovně vyrostlý člověk vysokou morálku a tudíž neexistuje možnost, že by své schopnosti zneužil (mějme stále na paměti, že mluvíme o politické straně), tyto schopnosti jsou určeny pro prospěch celé planety. O Osvícených nebyla na síti ani zmínka. Takže tu podle všeho máme dvě skupinky lidí, s nichž jedna naplňuje své životy účastí na něčem „vyšším“ a opájením se pocitem výjimečnosti. No a ta druhá se baví tím, že proti té první vede, jak by řekl Mark Juergensmayer, vesmírnou válku. Řekněte sami, nakolik se to liší od běžné politické praxe, od vztahu koalice – opozice, od mezinárodní politiky. Jenomže tu taky máme Adélu. Co mám dělat? Mám ji říct, že chci zasvětit svůj život boji proti Probuzeným, protože jejich hnusné, bezbožné a kacířské činy mě naplňují nejhlubším odporem. Nebo jí mám říct, že má zelené oči a nic jiného nehraje roli. Zvoní zvonek, stavila se za mnou „Lojzička“. „Dobrý den pane Loutný, musím s vámi mluvit?“, zeptala se ta milá dáma. „Jistě, jen pojďte dál.“ „Lojzička“ elegantně vplula do mého bytu. Byl jsem zvědavý, co mi chce a taky jsem se těšil, že z ní vytáhnu nějaké informace. „Pane Loutný, víte dobře, co děláte?“ „Prosím?“ „Doneslo se mi, že jste navázal styky s lidmi, kteří si říkají Osvícení. Víte vůbec co jsou zač?“ „Nějaká náboženská skupina, myslím.“ „Náboženská? Neznabozi jsou to. Neuznávají žádné mravní principy. Jsou to zkažení lidé, pane Loutný. Vím, že jsou tady v domě a že vy víte kdo to je. Pane Loutný, udělejte něco pro sebe a pro nás všechny. Přerušte s nimi styky, nevíte, jak jsou nebezpeční. Vy jste obdařen zvláštní silou, přidejte se k nám, naučíme vás ji používat. Pro dobro všech. Vy si možná myslíte, že je to čistě vaše věc, ale vy nemáte právo vaše schopnosti nepoužívat. Prostřednictvím vás jsou dány všemu tvorstvu.“ „Řekněte mi víc o Osvícených, paní Destičková“ „No dobrá, víte, když jsme začali komunikovat s vesmířany a ti nás naučili probudit naši božskou část duše, začali jsme provádět kousky, které do té doby byly považovány za nemožné. Vědci a skeptici celého světa se začali obávat o svá postavení. Zesměšňovali nás, dávali nám anticeny, ale nic nepomáhalo, věřilo nám víc a víc lidí. Nakonec se několik nejradikálnějších vědců sešlo a ustanovili organizaci Osvícených. Z mladých radikálních doktorandů vznikly úderné složky organizace zvané Vědci proti probuzeným. Jejich cílem, jak sám vidíte, je zavést lidstvo do slepé uličky, znemožnit mu vývoj. Pane Loutný, ptám s vás ještě jednou, víte opravdu, co děláte?“ „Bez starosti paní Destičková a děkuji vám za návštěvu?“ „Na shledanou a přemýšlejte o tom, co jsem vám říkala.“ Tak jsem právě zjistil, že bydlím v domě, kde se sdružují blázni, anebo jsem blázen já. Než jsem tu hádanku stačil rozluštit, ozval se zase zvonek. Tentokrát to byla opravdu Adéla. „Jdu na protivládní demonstraci, nechcete jít se mnou?“ „Ale jistě, už dlouho si toužím někde zademonstrovat a je mi jedno proti čemu.“ „Tak pojďte vy revolucionáři.“ Dojeli jsme tramvají na stanici metra a tam jsem spatřil toho mladíka v kožené bundě, který se s Adélou bavil před obchodem. „Připojí se k nám ještě kamarád.“, řekla Adéla jakoby nic. „Kamarád?“, pokusil jsem se dát najevo zklamání. „Ano, přece nebudete zlobit.“ Tak to přesně budu. Adéla ho představila jako Roberta a na přivítanou ho políbila, to mě dost naštvalo. Mně stiskl ruku a začal se hned chlubit. Cestou jsem se dozvěděl, že je majitelem PR agentury, jména zemí, které procestoval a spoustu dalších nesmyslů. Ale celou dobu, celou tu dobu držel Adélu majetnicky kolem pasu. Konečně jsme dorazili na místo. Šli jsme na náměstí, kde už stáli demonstranti. Davu jsem se vždycky děsil, nejradši bych se obrátil a odjel, ale to by znamenalo nechat tady Adélu s tím svalovcem. Zamířili jsme do davu, co nejblíže pódiu. Tam už řečnil předseda konzervativců, nevnímal jsem dost dobře, co říká. Slyšel všude okolo sebe, jak funí, posmrkávají a pokřikují ostatní lidé, cítil jsem jejich pot, začal jsem se potit taky, ztěžka se mi dýchalo. Potřeboval jsem si sednout někam stranou, zhluboka se nadechnout, ale nemohl jsem dát před Adélou najevo slabost. Za chvíli začali vyřvávat hesla. Dav už funěl, vyřvával a smrkal synchronizovaně. Stala se z něho jednolitá masa, to nejhorší zvíře ze všech. Součástí té odporné páchnoucí masy se stala i Adéla, křivily se jí rysy, její krása se musela vsoukat do toho hnusu. Nakonec se dav „rozhodl“ pochodovat k sídlu vlády, byl jsem rád, že se trochu projdu. Vyrazili jsme a vyřvávali, ano, přidal jsem se, nejdřív potichu, pak jsem začal zvyšovat hlas. Nakonec jsem řval z plných plic a krásně se mi dýchalo. Čím víc a hlasitěji jsem řval, tím větší jsem z toho měl radost. Bylo to krásné, osvobozující. Cítil jsem se lehký a bezstarostný, odpověď na všechny otázky se skrývala ve třech slovech. PRYČ S VLÁDOU. Tato donekonečna opakovaná mantra davu v sobě skrývala větší sílu, než slavné Óm. Náhle se dav bez zjevné příčiny zastavil, přímo zarazil. Přední řady nemohly jít dál, ačkoli na ně zadní pořádně tlačily. Dav se za chvíli otočil, chtěl jít zpátky a neviditelnou zábranu obejít. Ale zpět už to taky nešlo, jakoby náhle ze země vyrostla neviditelná zeď. Dav byl v pasti a začal panikařit. Lidé se snažili prorazit neviditelné zábrany, ale bezvýsledně. „To Probuzení,“ sykl Robert, „Udělali silová pole.“ Z druhé strany se k silovému poli přiblížily tři osoby. Poznal jsem Larisu Larónovou. Ostatní si jí začali také všímat, začali nadávat, hrozit, pak námi projel slabý elektrický proud. Dav se postupně uklidnil a hleděl směrem k Larise Larónové. Ta chvilku vyčkávala, pak promluvila. „Stali jste se překážkou pro náš duchovní rozvoj. Jste jako rakovina, která hodlá zachvátit naši zemi. Pokud ji neodstraníme, nevyřízneme a nezničíme. Několik zkažených buněk nesmí zničit celé nádherné tělo….“ A mluvila dál, lidi se mezitím začali soustředit do středu ohraničeného prostoru. Nic jiného jim ostatně nezbývalo, stěny se začaly přibližovat, vypadalo to, že nás chce Larisa rozmačkat. „Rychle tudy,“ zvolala Adéla. Ukazovala na poklop od kanálu, s Robertem jsme ho nadzvedli, Adéla slezla jako první, pak šel Robert, když měl hlavu na úrovni vozovky, všiml jsem si, že má na krku vytetovaný nápis VPP. Delší dobu bylo sucho, to se naštěstí projevilo i na výšce hladiny v kanálu. Chvíli jsme jenom mlčky spěchali vpřed. Pak se mě Adéla zeptala. „Tak co, už věříš, že bojujeme na správné straně?“, začala mi tykat. „Nevím, čemu mám věřit. Bojujeme na opačné straně, ale jak můžu vědět, že je to ta správná? Copak ti na té druhé straně nejsou přesvědčeni o tom samém?“ „Tak hele,“ vložil se do toho Robert, „ta ženská se nás právě pokusila zabít a ty mi tvrdíš, že nevíš, jestli stojíš na správný straně.“ „To přece nic nedokazuje, kdybys měl tu samou moc a tu samou příležitost, co bys udělal?“ „Zabil bych jí, krávu.“ „Tak jak chceš podle tohoto chování určovat tu správnou stranu?“ „Co to meleš?“ „Tvrdil jsi, že Probuzení stojí na špatné straně a dokazoval si to jejich pokusem o naší vraždu, pak jsi řekl, že bys udělal to samé a přitom podle sebe stojíš na správné straně.“ „Copak nechápeš, že když zabiju ji, je to dobro, seš úplně vylízanej?“ „Musíme vědět jestli, si s námi“, ozvala se Adéla, „musím vědět, jestli ti můžu věřit.“ Hypnotizovala mě očima, neměl jsem jinou možnost. „Ano, jistě že jsem na vaší straně.“ Hned jak jsem to dořekl, jsem se zastyděl za to, jak snadno jsem podlehl. Robert mě plácal po ramenou, ujišťoval mě, jaký jsem chlapík, Adéla tvrdila, že je ráda, že se ve mně nezklamala a já poznal, jaký jsem slaboch. Celý život jsem se vyhýbal být členem nějaké strany, spolku nebo jakéhokoliv uskupení, dokonce i cokoliv podepsat. V duchu jsem si často představoval, že na mém vstupu do nějaké strany závisí moje existence, představoval jsem si, jak vstup tvrdě odmítnu, budou mě lámat, dlouho, vyhrožovat, možná i nějaká ta facka padne, nic nepořídí, všichni na mě budou zírat s protaženými ksichty a já hrdě odkráčím. Pak stačí jeden okamžik, jeden pohled do zelených očí a je to jinak. A to všechno bez výhružek, bez ohrožení existence. Vyšli jsme na povrch, Adéla prohlásila, že má hlad, že by se šla někam, najíst, já se potřeboval zase napít. Vešli jsme do blízké restaurace. Díval jsem se do jídelního lístku, ale nemohl jsem se soustředit. Od dětství jsem už ztratil spoustu pravd, kterých jsem se držel. Nakonec mi zůstalo jediné, věděl jsem že, když zakopnu, spadnu. To už dneska neplatí. Kde můžu brát jistotu, že jídelní lístek, který držím, se nezmění v motýla a neodletí. Jak můžu vědět, že když vykročím, nešlápnu do prázdna. Čemu můžu věřit. Teď už jedině překrásným zeleným očím, jestli je všechno ostatní jen mam, ony jsou skutečné, svítí mi jako maják do tmy, je to moje jediná ochrana před ztroskotáním. „Milánské špagety.“ „Čínu.“ „A pán?“ „Co si dáš?“ vytrhla mě Adéla z myšlenek. „Co?“ „Co si dáš?“ „Pivo“ „A k jídlu.“ „K jídlu?“ „Ty nebudeš jíst?“ „Ale jo, jistě, vezmu si, vezmu si vrabce, děkuji.“ „Co teď budeš dělat?“ zeptal se mě Robert. „Kdy?“ „No teď, až dojíme. Půjdeš domů? Budou tě hledat, máš se kam schovat?“ „Myslím, že to nebude tak horký, půjdu domů.“ „Jak myslíš, co ty, Adélo?“ „Musím za dědečkem.“ „Dobrá, kdyby něco, zavolej. Teď už musím, mám nějaké obchody.“ Zůstali jsme s Adélou sami, konečně. „Měli bychom také jít, musím za dědečkem, možná jsme se tady neměli zdržovat.“ Tak jsme vyrazili. V ulicích nebylo ani stopy po nedávných událostech, lidé nevzrušeně chodili ve vleku svých starostí. Adéle zazvonil telefon. „Ahoj, to jsi ty? Co? Dobře, dobře, budeme tam.“ „To byl dědeček,“ sdělila mi, „Nemůžeš se vrátit domů, jsou tam Probuzení, čekají na tebe.“ „Cože?“ „Přišli si pro tebe, dědeček má pro tebe připravený úkryt, pojedeme tam.“ „Nevím, radši bych se podíval domů.“ „Důvěřuješ mi.“ „Ano“ „Tak pojeď se mnou.“ Tak jsem jel. Jeli jsme do čtvrti na druhém konci města. Na zastávce tramvaje už na nás čekal pan Rousek. „Dobrý den Loutný, moc mě to mrzí, ale jsou u vás, prohledávali vám byt, čekají na vás. Naštěstí pro vás máme úkryt, jsme přece na jedné lodi, ne?“ Adéla mu vyprávěla, jak probíhala demonstrace a mezitím jsme došli ke staršímu domu, o jaké tu není nouze. Pan Rousek odemkl, vešli jsme dovnitř, vyšli do třetího patra a zaklepal, zřejmě smluveným signálem, na jedny z neoznačených dveří. Ozvalo se štrachání a za chvilku se otevřely dveře. Respektive, otevřel je menší plešatý pán.

---